NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2659.

Obecní úředníci: I. Místo obecního úředníka jest pokládati za systemisované i tehdy, jestliže obecní zastupitelstvo, aniž místo úřednické výslovně zřídilo, svého zaměstnance ustanoví úředníkem a tím implicite místo jím zastávané systemisuje jako úřednické. — II. Funkce, které obecní zřízenec konati má, samy o sobě nerozhodují o tom, je-li obecním úředníkem nebo zaměstnancem jiné kategorie. — III. I pouhý soukromoprávní poměr služební může býti definitivní.
(Nález ze dne 18. září 1923 č. 15 528.)
Věc: Jan M., obecní zvěrolékař v H. (stl osobně) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou obec adv. Dr. Vilém Sýkora z Chrudimě) o úpravu služebních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V sezení obecního zastupitelstva města H. dne 18. dubna 1914 bylo vzato na vědomí, že městský zvěrolékař B. odchází do státní služby a zároveň usneseno po návrhu městské rady propůjčiti takto uprázdněné místo zvěrolékaře od 1. dubna 1914 Janu H., diplomovanému zvěrolékaři z Josefova, a to prozatímně na 1 rok proti obapolné čtvrtletní výpovědi a s výhradou schválení okresního výboru v Ch. Ve schůzi konané dne 3. května 1919 pak usneslo se ob. zastupitelstvo města H. vyříditi příznivě žádost Jana M. za definitivní jmenování, uděliti mu definitivu a jmenovati jej skutečným městským zvěrolékařem od 1. dubna 1915.
Žádosti jeho z 9. dubna 1920, aby mu podle předpisů § 41, odst. 2. zákona z 23. července 1919 č. 443 Sb. bylo upraveno služné, na něž má podle § 3, odst. 4. a § 19, odst. 2., 3. a 4. zmíněného zák. nárok, ob. zastupit. ve schůzi z 31. května 1921 nevyhovělo a žádost zamítlo vzhledem k ustanovení § 44 cit. zákona, že funkci městského zvěrolékaře u obce nevykonává jako stálé a výhradné povolání, nejsa u obce H. službou obecní plně zaměstnán, a že se ustanovení shora uvedeného zákona na něj nevztahují.
K odvolání stlovu osk v Ch. usnesením z 12. září 1921 toto usnesení ob. zastupitelstva h-ckého zrušila a uznala, že se jedná o řádně ustanoveného definitivního úředníka obecního, na jehož plat obec přijímá každoročně podporu od okresu a od velkostatku a že tedy nutno vyměřiti mu služební požitky podle zákona z 23. července 1919 č. 443 Sb.
Zsv v Praze však k odvolání obce H. usnesení osk zrušil a potvrdil usnesení obecního zastupitelstva v H. z 31. května 1921.
Nss uvážil: Žal. úřad opřel svůj výrok především o důvod, že místo st-li u obce H. propůjčené nebylo usnesením ob. zastupitelstva jako místo úřednické ani systemisováno ani dodatečně za místo úřednické uznáno, načež dokládá: Skutečnost, že Jan M. provozuje soukromou praxi, není brána v pochybnost. Jestliže tedy obec usnesením z 31. května 1921 odmítla použíti zákona z 23. července 1919 č. 443 Sb. na Jana M. s odvoláním na ustanovení § 44 cit. zákona, není v tom nezákonnosti.
Podle toho chtěl patrně žal. úřad vysloviti jednak, že stle nelze pokládati za ob. úředníka podle zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. č., pro jaké platí předpisy zákona z 23. července 1919 č. 443 Sb., jednak že i kdyby tomu tak bylo, nebylo by lze na něj přes to vztáhnouti předpisy zákona z 23. července 1919 podle § 44 tohoto zákona.
Jde tedy v podstatě o dva samostatné důvody rozhodovací, proti nimž také stížnost uplatňuje samostatné body stížné.
Pokud jde o první důvod, vychází žal. úřad zřejmě z právního názoru, který jest také nss-em důsledně zastáván (viz na př. nález Boh. 1569 adm.), že pro otázku, je-li zaměstnance obecního pokládati za obecního úředníka ve smyslu zákona z 29. května 1908, jest směrodatnou — nehledíc k výjimce co do úředníků konceptních (§ 6 cit. zákona) — jedině okolnost, zda obec příslušným svým orgánem, t. j. obecním zastupitelstvem (§ 7 cit. zákona) místo tomu kterému zaměstnanci propůjčené systemisovala a to jako místo úřednické, že však systemisaci dlužno spatřovati i v tom, když obecní zastupitelstvo, aniž výslovně zřídilo místo úřednické, zaměstnance svého ustanoví úředníkem a tím implicite místo jím zaujímané systemisuje jako místo úřednické.
Není ovšem podle zákona nutně třeba, aby ob. zastupitelstvo použilo při ustanovení zaměstnance výslovně obratu, že jej jmenuje úředníkem ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. č. — stačí dojista také, když vůle ta jasně vyplývá ze skutečností jmenování to provázejících. Že st-1 výslovně úředníkem obecním podle cit. zákona jmenován nebyl, o tom není sporu. Žal. úřad však také neshledal v jinakých okolnostech jmenování st-lovo provázejících ničeho, co by odůvodňovalo úsudek, že ob. zastupitelstvo chtělo st-le jmenovati svým úředníkem.
Stížnost spatřuje v tom nezákonnost. St-1 zastává totiž názor, že od vydání zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. č. dlužno pokládati za obecního úředníka každého, kdo byl ob. zastupitelstvem definitivně jmenován, aby při obecní správě konal práce, jež ob. představenstvu podle samostatné i podle přenesené působnosti konati náleží — § 32 obec. zřízení — předpokládaje, že k výkonu těchto prací jest způsobilým (§ 5 cit. zákona), při čemž podle mínění st-lova stačí, když zaměstnanci výslovně vyznačen obor obecní služby, pro který byl ustanoven, s vyplývajícími z toho povinnostmi (§ 9. zákona z roku 1908). To prý se v usnesení ob. zastupitelstva z 3. května 1919 i v dekretu st-li o tom vydaném stalo, neboť st-1 byl jmenován skutečným a definitivním městským zvěrolékařem obce H. se samozřejmou povinností konati trvale při obecní správě takové zdravotně-policejní zvěrolékařské práce, které obci podle samostatné i podle přenesené působnosti konati náleží (§ 28 ob. zříz.).
Ale tento názor st-lův nelze uznati za správný. Podle § 32 ob. zříz. čes. má ob. zastupitelstvo přidati obecní radě potřebný počet osob, které by konaly práce, jež jí podle samostatné i podle přenesené působnosti konati náleží. Shledalo-li by zastupitelstvo potřebu, aby se k tomu konci zřídili zvláštní úředníci a služebníci, přísluší mu ustanoviti, kolik jich má býti a jaké příjmy mají míti, jakým způsobem se mají jmenovati i pod přísahu bráti a jakých platů zaopatřovacích mají požívati. Z tohoto předpisu převzatého a podrobněji rozvedeného v §§ 7—10 zákona z r. 1908, jasně plyne, že zastupitelstvo může přidati obecní radě k obstarávání prací, jež jí náleží konati podle samostatné i přenesené působnosti její, jednak zvláštní úředníky a služebníky, jednak pomocné síly jiného druhu, tedy takové, které jsou jen ve smluvním poměru k obci (viz nález tohoto soudu Boh. 701). Rozumí se samo sebou, že i zaměstnancům tohoto druhu může býti a zpravidla bývá vymezen určitý obor služby a určité povinnosti, takže již z toho jest zřejmo, že tato skutečnost sama o sobě nemůže býti kriteriem pro odlišení obecního úředníka od jiných zaměstnanců obce. Dovolávaný st-lem § 9 zákona z roku 1908 také nic takového neustanovil. Předpokládať právě § ten, že podrobnosti, které podle něho mají býti uvedeny v listině o ustanovení úředníka a z nichž ovšem na prvém místě jest uvedeno ustanovení o tom, pro který obor služby byl úředník ustanoven, jsou uvedeny v listině o ustanovení úředníka, t. j. že listina sama osobu, o niž jde, obecním úředníkem označuje nebo že — jak výše řečeno — vůle jmenovacího orgánu podle jiných zevních známek se nesla k tomu, ustanoviti osobu řečenou obecním úředníkem. Tuto vůli ob. zastupitelstva lze tedy dovoditi, nebyla-li projevena výslovně — toliko z jiných skutečností, nežli jest přidělení určitého oboru služby nebo ostatní v § 9 uvedené podrobnosti dekretu jmenovacího.
St-1. který — jak řečeno — sám doznává, že ob. úředníkem výslovně ustanoven nebyl, takových skutečností, které by nutily k úsudku, že tu přes to byla vůle obecního zastupitelstva h-ckého, jmenovati jej obecním úředníkem, ve své stížnosti neuvádí, nýbrž dovozuje toliko, že vývody, kterými žal. úřad podepřel své tvrzení, že se ob. zastupitelstvo ani na systemisaci místa zvěrolékaře jako místa úřednického neusneslo, ani je dodatečně za místo úřednické neuznalo, jsou pro věc nerozhodné, zejména že není potřebí, aby v listině o ustanovení byly vyznačeny veškeré služební požitky zaměstnancovy (§ 10 z r. 1908) — což ostatně žal. úřad ani netvrdil, dále že jest bezvýznamno, že byl st-li úmyslně vydán dekret jiného znění, než jaký mají obecní úředníci.
Chtěl-li snad st-i zdůrazněním skutečnosti, že byl ustanoven definitivním a skutečným městským zvěrolékařem obce H. uplatniti, že v tom nutno spatřovati vůli ob. zastupitelstva, jmenovati jej obecním úředníkem, nebylo by lze dáti mu v tom za pravdu, neboť o definitivě lze dojista mluviti i při pouhém soukromoprávním poměru smluvním, na př. tehdy, když byla zaměstnanci zajištěna trvalost jeho služebního poměru upuštěním od vypověditelnosti a pod.
Tvrzení st-lovo, že ob. zastupitelstvo v H. samo — ovšem pak také osk — nebralo ani v pochybnost charakter služebního poměru st-lova jako obecního úředníka, z čehož by se dala snad vyvozovati výtka, že žal. úřad neměl ani práva charakter ten mu upírati, jest v rozporu se spisy správními, neboť usnesení ob. zastupitelstva z 31. května 1921 neobsahuje po této stránce žádného určitého projevu, zejména ne projev st-li příznivý, takže osk rozhodujíc o odvolání st-lově pokládala za nutno naproti stanovisku obce vysloviti, že ze jmenovacího dekretu st-lova plyne, že se jedná o řádně ustanoveného definitivního úředníka obecního, kterýžto předpoklad pak obec h-cká v odvolání k žal. úřadu výslovně potírala jako nesprávný. Byl tedy žal. úřad plně oprávněn pustiti se do rozboru otázky, sluší-li st-le pokládati za obecního úředníka čili nic.
Důvody, kterými se st-1 snažil vyvrátiti správnost závěru, k němuž žal. úřad dospěl, že totiž st-1 úředníkem obecním podle zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. č. není, ukázaly se, jak vyloženo, naprosto lichými. Když však st-le nelze pokládati za obecního úředníka ve smyslu cit. zákona, nelze na něj vztahovati také předpisy zákona z 23. července 1919 č. 443 Sb., jen pro úředníky takové vydaného, a jest tedy již tím výrok žal. úřadu, potvrzující zamítavé usnesení ob. zastupitelstva v H., plně odůvodněn, aniž možno zabývati se ještě i dalším důvodem zamítacím, opřeným o § 44 zákona č. 443 z r. 1919, který předpokládá, že jde sice o obecního úředníka, ale takového, který nevykonává úřadu svého u obce jako stálé a výhradné povolání.
Stížnost bylo proto zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3018. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1267-1269.