NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 9891.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: I. Předpisy čl. 72 odst. 2 i čl. 78 odst. 2 jaz. nař. č. 17/26 jsou kryty zákonem. — II. O jazykové úpravě korespondence mezi obcemi.
(Nález ze dne 12. května 1932 č. 7838.)
Prejudikatura: Boh. A CCCXLIII/28, CCCLXIV/29, 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29, 9521/31, 9810/32.
Věc: Městská obec Ch. proti ministerstvu vnitra o jazykovou úpravu styku s obcí.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městský úřad v P. požádal českým dopisem ze dne 15. února 1927 městský úřad v Ch., aby příslušník města P. B. I. podle zák. č. 222/1896 ř. z. byl přijat do domovského svazku stěžující si obce. Městský úřad v Ch. vyřídil tento dopis jazykem německým. Na stížnost
Bohuslav, Nálezy správní XIV. 48 — Č. 9891 —
obce města P., podanou proti tomuto postupu podle čl. 96 jaz. nař., rozhodla osp v Chomutově, že městský úřad v Ch. porušil čl. 72 jaz. nař. tím, že podání městského úřadu v P., sepsané v jazyku českém, vyřídil v jazyku německém, a vybídl jej, aby podání to vyřídil v jazyku českém. Odvolání, jež stěžující si obec z výměru podala, zsp v Praze nevyhověla. Nař. rozhodnutím nevyhovělo ani min. vnitra dalšímu odvolání obce z toho důvodu, že napadený jím výrok má oporu v ustanovení čl. 72 odst. 2 a 78 odst. 2 jaz. nař. a podotklo, že ustanovení tato byla vydána na základě a v mezích zmocňovací doložky § 8 odst. 1 jaz. zák., jíž byla státní moc výkonná zmocněna upraviti užívání jazyků pro úřady samosprávné v celém jeho rozsahu, tedy nikoli pouze v rámci § 3 odst. 2 a 3 tohoto zák.
Tomuto rozhodnutí vytýká stížnost jednak vadnost řízení, jednak nezákonnost.
Stížnost namítá nezákonnost nař. rozhodnutí z toho důvodu, že oba předpisy jaz. nař., o něž jest opřeno, jsou neplatné, ježto předpisy tyto omezují jazykové sebeurčovací právo obcí přes míru vytčenou v § 3 jaz. zák. a odporují proto § 8 odst. 1 jaz. zák. a § 55 úst. listiny. Stížnost dovolává se v té příčině nál. Boh. A 7173/28. Leč od právního názoru o jazykovém sebeurčovacím právu obcí, z něhož tento nález vycházel, nss ve svých pozdějších nálezech, opřených o usnesení svého odborného plena Boh. A CCCXLIII/28, a adm. plena Boh. A CCCLXIV/29 upustil. V těchto usneseních byl vysloven souhlasně právní názor, že vláda, upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., může jíti nad positivní omezení, která jim ukládá § 3 jaz. zák. Podrobné důvody tohoto právního názoru byly vyloženy již v nál. Boh. A 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29. Při názoru tom setrval nss i v řadě dalších nálezů (srov. na př. Boh. A 8475/30 a 9216/31) a setrvává při něm i v daném případě. Pokud pak jde zejména o předpis 2. odst. čl. 72 jaz. nař., byla jeho zákonná platnost také již opětovně uznána v nál. Boh. A 8076 a 8134/29 a Boh. A 9216/31.
Pokud stěžující si obec na obhájení svého domněle jí příslušejícího sebeurčovacího jazykového práva poukazuje na § 28 čes. obec. zříz., budiž k tomu podotknuto, že ani podle tohoto ustanovení není samostatná působnost obce neomezená, nýbrž že obec i v oboru samostatné působnosti jest podle cit. § omezena tím, že musí šetřiti zákonů říšských a zemských, takže i v oboru jaz. práva jest podrobena všem těm omezením, které jí ukládají jaz. zákon a vlád. nař. k jeho provedení podle § 55 úst. listiny a § 8 odst. 1 jaz. zák. platně vydané. Co se týče výkladu vzájemného poměru a obsahu předpisů §§ 3 a 8 odst. 1, byla otázka tato podrobně probrána již v nál. Boh. A 8475/30, na jehož vývody se poukazuje. Dovolává-li se stížnost k odůvodnění svého stanoviska o sebeurčovacím jaz. právu obcí také zprávy ústavně-právního výboru k § 3 vlád. návrhu jaz. zák. (tisk 2442), stačí k tomu uvésti, že zmínka o něm, v této zprávě obsažená, není s to, aby z ní mohlo býti takové právo dovozováno, ježto pro interpretaci zákona jest podle stálé judikatury nss-u rozhodné jen to, co zákonodárce projevil poznatelně — Č. 9891 —
jako svou vůli v zákoně samém. K motivům, které v něm nedošly výrazu, není možno přihlížeti. Že z jaz. zák. nelze vyvoditi sebeurčovací jaz. právo obcí v té míře, aby obce užívaly svého jednacího jazyka výhradně, bylo již v nál. Boh. A 8072/29 zevrubně dolíčeno. Z oprávnění pak obce, aby si stanovila jazyk minoritní za jednací (čl. 70 jaz. nař.), neplyne ještě povinnost jiné obce s jednacím jazykem čsl. přijímati od ní písemnosti sepsané v onom jazyku minoritním (srov. nál. Boh. A 9521/31).
Zabývajíc se výkladem pojmu »duch jazykového zákona« v § 8 odst. 1 tohoto zák., uznává stížnost ve shodě s usnesením adm. plena Boh. A CCCLXV/29, že duchem jaz. zák. jest rozuměti zásady, které lze z něho získati abstrakcí. Stížnost však popírá, že takovou zásadou jest také zásada preponderance státního jazyka, jak to v tomto usnesení bylo rovněž vysloveno, v oboru užívání jazyků u úřadů samosprávných. Leč činí tak bezdůvodně. Z ustanovení 1. a 2. odst. § 3 jaz. zák., jež zaručují užívání státního jazyka za všech okolností u úřadů samosprávných, a z úvahy, že takové výhody neposkytuje jaz. zákon žádnému jazyku menšinovému, vyplývá oprávněnost úsudku, že jazyku státnímu přísluší také v oboru samosprávy postavení přednostní, jakého jazyky menšinové nemají, čímž dokázána jest jeho preponderance i v tomto oboru.
Jest pravda, že podle cit. usnesení adm. plena ustanovení jaz. nař., které se dá odůvodniti jen zásadou preponderance státního jazyka, není v duchu jaz. zákona. Naproti tomu jest však podle téhož usnesení, odůvodněného blíže ve shora cit. nálezech, opatření jaz. nař., které má zajistiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyce státním, ve shodě se zákonem. Ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař. má zřejmě za předpokladů tam stanovených zajistiti příslušníku státního jazyka, aby vyřízení jeho podání, učiněného v jazyku státním, dostalo se mu v tomto jazyku, resp. aby i tehdy, nepředcházelo-li jeho podání, je-li však obecnímu úřadu známo, že jde o příslušníka státního jazyka, takový příslušník obdržel vyřízení v jazyku státním. Z toho plyne, že ustanovení toto jest ve shodě s řečenou zásadou, získanou abstrakcí z jaz. zákona, vyhovuje tedy duchu tohoto zákona a jest proto kryto předpisem § 8 odst. 1 jaz. zák.
Co se týče ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař., nelze se zřetelem na jeho obsah o tom pochybovati, že jest možno je odůvodniti zásadou preponderance státního jazyka, která, jak shora bylo dovozeno, platí i pro obor užívání jazyků u úřadů samosprávných. Zásada tato o sobě by podle usnesení adm. plena arci nestačila ještě k tomu, aby bylo pokládáno za vyhovující duchu jaz. zákona. Ustanovení jaz. nař., které však lze odůvodniti jak zásadou preponderance státního jazyka, tak i úplnou analogií ustanovení jaz. zák. samého, jest v jeho duchu. V té příčině nutno poukázati na předpis 4. odst. § 3, podle něhož povinnost přijímati podání v jiném jazyce než čsl. a vyřizovati je . . . . . mají samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace za podmínek § 2, tedy jenom tehdy, je-li v dotčené obci 20% jazyková menšina. Není-li tohoto předpokladu, pak není ani povinností obce, aby přijímala a vyřizovala podání jiná než ta, jež jsou sepsána v jazyku státním. Z toho pak vyplývá, že u takové obce musí býti učiněna podání v tomto jazyce. Stejné předpoklady stanoví také 2. odst. čl. 78 jaz. nař. pro úřední dopisy zasílané obcím. Ustanovení toto vychází tedy z téhož zásadního hlediska jako jaz. zákon v § 3 odst. 4 a jest proto úplně obdobné tomuto ustanovení. Je-li však úplně obdobné s předpisem jaz. zákona, pak nelze důvodně tvrditi, že není v jeho duchu. Tím vyvrácena jest také námitka stížnosti, že cit. předpis nedá se odůvodniti ničím jiným, než zásadou preponderance státního jazyka.
Těmito úvahami dospěl nss k závěru, že obě ustanovení jaz. nař., o něž nař. rozhodnutí jest opřeno, totiž jak předpis 2. odst. čl. 72, tak i předpis 2. odst. čl. 78 byly vydány v duchu jaz. zák. podle § 8 odst. 1 jaz. zák. Že čl. 78 odst. 2 jaz. nař., pokud ukládá obci s minoritním jazykem jednacím povinnost dopisovati jiné obci v jazyku státním, jest kryt jazykovým zákonem, vyslovil nss také již v nál. Boh. A 9810/32.
Se zřetelem k tomu není třeba zabývati se řešením otázky právní povahy odpovědi stěžující si obce na dopis městského úřadu v Plzni, neboť, ať byla právní povaha této odpovědi jakákoli, nelze výrok žal. úřadu, že měla býti sepsána v jazyku státním, odůvodněný cit. předpisy, shledati nezákonným.

Citace:

Čís. 10941. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 72-75.