NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Č. 2820.

Vyhoštění: O pouhý fakt odsouzení pro zločin podle § 73 trest. zák. nelze opříti výrok, že odsouzený, jenž trest odbyl, nevede život bezúhonný podle § 11 obec. zřízení moravského.
(Nález ze dne 31. října 1923 č. 18050.)
Věc: Jakub H. v L. (adv. Dr. Eduard Kalabis z Prahy) proti ministerstvu vnitra o vypovědění z obce.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l přísluší právem domovským do P. a bydlí v L. Rozhodnutím zsp-é v Brně z 29. září 1922 bylo zamítnuto odvolání st-lovo z rozhodnutí osp-é v H., kterým byl potvrzen nález vl. komisaře v L. ze 14. dubna 1922, jímž se st-l dle § 11 obec. zřízení z obce L. vyhošťuje. Jako důvod uvedla zsp, že st-l byl rozsudkem krajského soudu v U. H. z 26. února 1921, pokud se týče rozsudkem nejv. soudu z 2. května 1921 odsouzen do těžkého žaláře na 2 roky pro zločin dle § 73 tr. zák. a nelze tudíž jeho život považovati za bezúhonný ve smyslu § 11 zák. z 15. března 1864 č. 4 z. z. mor.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra st-lovu odvolání z důvodů nař. rozhodnutí a v dalším uvážení, že i z ostatních trestních činů, jichž se st-l dopustil, jde na jevo, že nevede život bezúhonný.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Zástupce stížnosti namítal při ústním líčení především, že žal. ministerstvo nebylo oprávněno připojiti svému rozhodnutí nové důvody a přihlížeti k okolnostem, k nimž nepřihlížela obec resp. vládní komisař ve svém rozhodnutí.
Námitku tuto neuznal nss důvodnou a to proto, poněvadž sporná záležitost došla k min. vnitra v postupu instančním, následkem toho devolvovala v celku na ministerstvo, které mělo právo podstatu věci samostatně zkoumati a mohlo proto připojiti důvody nové, zejména i takové, ke kterým nepřihlížela obec, jež vyhoštění vyslovila.
Důvodnou nemohl uznati nss také námitku stížnosti, že podklad pro úsudek, že st-l jest svárlivý a cti svých spoluobčanů nebezpečný, nebyl v řízení správním správně a za spoluúčasti st-le zjištěn. Bezdůvodnou jest námitka tato proto, že se žal. ministerstvo na tento důvod vůbec neodvolává a své rozhodnutí o tento předpoklad neopírá. Rozhodnutí zsp-é bylo odůvodněno tím, že st-l byl v r. 1921 rozsudkem krajského soudu v U. H., pokud se týče rozsudkem nejv. soudu odsouzen do těžkého žaláře na dva roky pro zločin dle § 73 tr. zákona a že nelze tudíž jeho život považovati za bezúhonný ve smyslu § 11 zákona z 15. března 1864 č. 4 z. z. mor.
Tyto důvody byly nař. rozhodnutím min. vnitra podrženy, žal. ministerstvo na ně odkazuje a připojuje ještě, že zamítá odvolání také v tom dalším uvážení, že i z ostatních trestních činů, jichž se st-l dopustil, jde na jevo, že neveded život bezúhonný. Z toho jest patrno, že se žal. ministerstvo opírá o důvody dva.
Krajský soud v U. H. uznal však st-le vinným jednak zločinem vzpoury dle § 73 tr. zák., jednak zločinem veřejného násilí vydíráním podle § 98 lit. b) tr. z. a odsoudil jej dle § 75, prvé věty tr. z. jako pobuřovatele a náčelníka srocení ke 4 rokům těžkého žaláře, naleznuv současně i na ztrátu volebního práva do obcí na dobu 3 roků po odpykání trestu, poněvadž činy byly spáchány z pohnutek nízkých.
Nejvyšší soud zamítl zmateční stížnost st-lovu, pokud čelila proti výroku o vině dle § 98 lit. b) tr. z., jinak však rozsudek kraj. soudu zrušil a to jednak ve výroku o vině podle § 73 tr. z., jednak v celém rozsahu ve výroku o trestu a výrocích s ním souvisejících a uznal st-le vinným zločinem vzpoury dle § 73 tr. z., spáchaným tím, že se zúčastnil srocení podněcováním lidu k dalšímu srocování a k výtržnostem a mimo to řečí promluvenou na schůzi v dělnickém domě — a odsoudil st-le, hledě k výroku o vině dle § 98 lit. b) tr. z., jenž zůstal nedotčeným, podle § 75 tr. z., odst. 2, věta druhá se zřetelem k § 34 tr. z., a s použitím § 338 tr. ř. k těžkému žaláři na 2 roky. Ztrátu volebního práva nejv. soud nevyslovil z těchto důvodů: »Celé trestní řízení nezůstavuje o tom pochybnosti, že všichni tři obžalovaní jednali z pohnutek politických. Mimo tyto pohnutky nebylo zjištěno nic jiného, co by nasvědčovalo tomu, že si obžalovaní při této příležitosti zamýšleli zjednati nějaký osobní prospěch. Pohnutky politické samy o sobě i při dalekosáhlosti činů jimi podnícených nejsou pohnutkami nízkými.«
Jest patrno, že oba tyto trestní rozsudky vyslovují odsouzení st-le pro zločiny dle §§ 73 a 98 lit. b) tr. z. Ve svém rozhodnutí vyňala však zsp. a rovněž i žal. ministerstvo, které se na její důvody odvolává, z těchto rozsudků jenom zločin vzpoury dle § 73 tr. z., jedině odsouzení pro zločin tento uvádějíc za důvod, proč život st-lův nelze považovati za bezúhonný. Nebylo tedy přihlíženo k rozsudkům těm, pokud se vztahovaly také na zločin vydírání dle § 98 b) tr. z. Proti tomu ovšem neměla stížnost příčiny činiti nějakých námitek a také jich nečinila a proto se také nss nezabýval otázkou, jaké důsledky by přihlížení k odsouzení pro zločin vydírání dle § 98 b) tr. z. mělo na opodstatnění nař. výroku.
Pokud jde o zločin dle § 73 tr. z., bylo uvážiti, že trestní novela z 15. listopadu 1867 č. 131 ř. z. stanovila, že zákonem vyslovené následky jistých trestných činů, mezi nimiž jest uveden i zločin dle § 73 tr. z., pomíjejí již skončením trestu. Následkem toho ona obmezení občanských práv, jež u jiných trestných činů se jeví jako následky trvající i po odpykání trestu ještě po 3 roky resp. po 5 nebo 10 roků, neexistují již po odpykání trestu, pokud jde o odsouzence dle § 73 tr. z. Takovýto odsouzenec jest po odpykání trestu postaven co do práva nabývati ony různé výhody a oprávnění v cit. zákoně uvedené na roven občanům jiným. Následkem toho nelze dovozovati z pouhého fakta, že byl odsouzen někdo pro zločin dle § 73 tr. z., nějakou diffamaci, a jen jím samým o sobě odůvodňovati výrok, že dotčená osoba nevede život bezúhonný ve smyslu § 11 moravského obecního zřízení.
To však činí ve svém rozhodnutí žal. úřad. Tento jeho názor neodpovídá tedy zákonu.
Rozhodnutí opírá se ovšem ještě o další důvod, že jsou tu i jiné trestní činy, z nichž jde na jevo, že st-l nevede život bezúhonný.
V této příčině bylo přisvědčiti stížnosti, jež vytýká, že nebylo uvedeno, které trestní činy jsou tím míněny a že tím bylo st-li znemožněno, aby se účinně bránil proti poukazu na tyto trestní činy a proti tomu, že se tyto trestné činy uznávají za důvod pro vyhoštění.
Rovněž nebylo následkem všeobecnosti tohoto poukazu nss-u možno, aby zkoumal, které trestné činy žal. úřad tím mínil a v čem spatřoval jejich význam pro nař. výrok.
V tomto směru trpí nař. rozhodnutí podstatnou vadou. Zrušiti bylo nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss, poněvadž mu sloužil, jak výše uvedeno, za podklad názor zákonu odporující.

Citace:

Č. 10490. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 837-838.