Čís. 1451.
Bylo-li umluveno, že zboží bude prodatelem dopraveno z ciziny zákonnou cestou na základě vývozního povolení, není kupitel povinen je přijati, bylo-li dopraveno cestou podloudnou.
(Rozh. ze dne 25. ledna 1922, Rv I 752/21.)
Žalující tuzemská firma objednala od žalované cizozemské firmy zboží, při čemž bylo výslovně ujednáno, že smlouva jest závazna jen, bude-li zboží dopraveno do tuzemska s vývozním povolením. Kupní cenu zaplatila žalobkyně předem. Ježto žalovaná dodala zboží podloudnou cestou, dala jí je žalobkyně k disposici a domáhala se vrácení kupní ceny. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud uvedl v důvodech: Pro posouzení sporu rozhodna je v první řadě skutečnost, zda ustoupily strany od ustanovení kupní smlouvy z 1. března 1920 znějícího: Der Auftrag ist dann perfekt zu betrachten, wenn die Ware Ausfuhrbewilligung begleitet. Dle ústního přednesu žalované strany patrného ze žalobní odpovědi navrhla žalující firma při ústní rozmluvě v Liberci, by žalovaný dopravil prodané zboží do tuzemska podloudně, a sdělila mu při tom hned potřebné pokyny. Dopisem ze 27. května 1920 navrhla však žalovaná strana, odvolávajíc se na zákaz vývozu podloudnou dopravu zboží z Německa do Československa, a žádala firmu žalující o důvěrné pokyny a návrhy. Žalující strana dopisem z 29. května 1920 na tento návrh nepřistoupila, trvajíc na tom, by zboží přes hranice dopraveno bylo normálním způsobem. Z uvedeného je patrno, že ústní přednes žalovaného, jenž tvrdil změnu kupní smlouvy, nesouhlasí s dopisy, jež po uznání jich pravosti a správnosti staly se částí nesporného přednesu stran, je však mimo to neúplným, ježto neuvádí doby, kdy tvrzená ústní rozmluva se stala, aniž uvádí, zda žalovaný souhlasil s návrhem žalující firmy. První soud nepřihlédnuv proto k ústnímu přednesu žalovaného a nepřipustiv důkazů o něm nabídnutých, posoudil věc na základě dopisu ze dne
27. května 1920 výstižně i správné po stránce skutkové, a nelze proto pokládati řízení za neúplné. Není tudíž návrh na doplnění řízení dostatečně odůvodněn. Vzhledem k tomu, že shora uvedené smluvní ustanovení o nutnosti vývozního povolení zůstalo v platnosti, dlužno souhlasiti s prvním soudem, že podloudným dovozem zboží do tuzemska smlouva splněna nebyla. Ježto vývozní povolení v řízení před prvním soudem předloženo nebylo, je nárok žalobní na vrácení kupní ceny předem dané dle § 1435 obč. zák. odůvodněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelem uplatňované dovolací důvody vadnosti odvolacího řízení, odporu se spisy a nesprávného právního posouzení rozepře dle § 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s. nejsou oprávněny. Odvolací soud v souhlasu se soudem prvým dle korespondence, žalobkyní předložené a žalovaným za správnou uznané, ve spojení s přednesem žalované zjistil, že původní smluvní ustanovení o nutnosti vývozního povolení zůstalo v platnosti. Když nižší soudy podle provedených důkazův a přednesu stran dospěly ke svému přesvědčení volným uvažováním dle §§ 272 a 498 c. ř. s., neměly příčiny, aby prováděly ještě další důkazy (§ 275 c. ř. s.). Jich hodnocení provedených důkazů pak nepodléhá již přezkoumání soudu dovolacího ( §§ 503, 509 c. ř. s.). Ostatně je zdůrazniti, že žalovaný vůbec ani netvrdil, že došlo k určité souhlasné pozdější úmluvě, kterou strany závazně upustily od podmínky nutnosti vývozního povolení. Přednesl pouze, že po učiněném obchodu při rozmluvě v L. projevila žalobkyně mínění, že by žalovaný měl zboží do Čech dodati bez vývozního povolení, kdyby vývozního povolení nebylo lze dosíci. Tvrdil tedy jenom projev mínění a to ještě podmínečný pro případ nemožnosti opatření vývozního povolení. Že si žalovaný vývozní povolení nemohl opatřiti, ani sám vůbec netvrdil. Již proto žalobkyně právem trvala na původní úmluvě a tvrzení žalovaného je pro rozhodnutí sporu bezvýznamným. O vadnosti řízení soudu odvolacího nemůže býti proto řeči a je též za tohoto stavu lhostejno, zda žalovaný s tvrzeným míněním žalobkyně souhlasil čili nic, a nelze mluviti proto též o podstatném odporu se spisy. Poněvadž vývozního povolení Německé říše bylo skutečně třeba, jak žalovaný nepopírá a dodatečným jeho předložením doznává, neodpovídalo zboží bez něho speditéru dodané výslovné úmluvě a žalobkyně je proto právem přijati odmítla a dala žalovanému k disposici (čl. 346 obch. zák.). Nelzeť žalobkyni nutiti, by zboží cestou pokoutní sem došlé přijala, ježto pokoutní cesta ta příčí se zjevně při nejmenším dobrým mravům (§ 879 obč. zák.), když příčí se i jen předpisům říše sousední. Každá říše chrání své zájmy hospodářské i finanční svými předpisy a předpisy ty musí býti v loyálním styku mezinárodním respektovány. Pouhé nahlédnutí do dotyčných předpisů naší říše objevuje ihned veliký, zejména hospodářský, finanční (valutní), statistický význam řádné legální cesty zboží dovozního, vývozního i průvozního (sr. na př. nařízení vlády ze dne 20. října 1919, čís. 601 sb. z. a n. o statistice zahraničního obchodu, nařízení vlády ze dne 28. listopadu 1919, čís. 645 sb. z. a n. o úpravě dovozu a vývozu). Že křížení těchto státních i mezinárodních zájmů cestou podloudnou je s právního stanoviska nedovoleným, o tom nelze zajisté pochybovati. Ostatně strany, uzavírajíce smlouvu, zajisté ne bez důvodu pojaly do ní podmínku, že zboží musí býti provázeno vývozním povolením. Vývozní povolení, teprve dne 17. září 1920 vystavené a dodatečně s odvoláním předložené, nemá již významu, ježto prodlení žalované, která dle dodací smlouvy ze dne 1. března 1920 měla dodati ihned, již dávno před tím nastalo.