Čís. 14707.

Směnou části zabrané půdy za půdu nezabranou (§ 24 příď. zák.) vstupují nezabrané pozemky na místo pozemků zabraných a jsou podrobeny všem následkům, plynoucím ze zvláštní povahy pozemkové reformy.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1935, Rv I 1799/35.)
Žaloba tvrdí, že nemovitosti, na jichž ideální polovici vede žalovaný exekuci nucenou dražbou, nejsou vlastnictvím povinného Karla Š. a jeho manželky Marty Š., kteří jsou dosud jako vlastníci v pozemkové knize zapsání, nýbrž že státní pozemkový úřad v zastoupení žalujícího československého státu uzavřel dne 27. dubna 1923 s tehdejším vlastníkem těchto nemovitostí Josefem Š. směnnou smlouvu, podle níž Š. směnil se státním pozemkovým úřadem tyto pozemky za část přídělového pozemku pro účely pozemkoreformní. Státní pozemkový úřad po žních roku 1923 pozemky ty od Josefa Š. převzal a je jako příděl podle zákona ze den 30. ledna 1920 čís. 81 sb. z. a n. odevzdal do držení a užívání z části Jiřímu a Anně M., z části Václavu a Anně R. a z části Josefu a Heleně Š. Tito přídělci od té doby pozemky ty drží a užívají, a když potom podle smlouvy svatební ze dne 11. července 1929 stali se po Josefu Š. knihovními vlastníky nemovitostí těch Karel a Marta Š., uzavřel s nimi Státní pozemkový úřad v zastoupení československého státu novou smlouvu směnnou ze dne 26. srpna 1931, podle níž odevzdali ony pozemky do vlastnictví československého státu, který jim za ně odevzdal přídělový pozemek parc. čís. 245/7. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Právní vývody, které žalující strana vyvozuje z knihovní poznámky zamýšleného převzetí, nepřicházejí vůbec v úvahu, poněvadž k poznámce té došlo až po tom, kdy žalovanému exekuce nucenou dražbou byla povolena. Vlastnictví k nemovitým věcem dle § 431 obč. z. nabývá se teprve vkladem práva vlastnického. V době povolení dražby a poznámky zahájení dražebního řízení byl povinný Karel Š. vlastníkem nemovitosti. V této době nebyla v knihách vyznačena poznámka ve smyslu zákonů o pozemkové reformě a rozhodný je pouze skutečný knihovní stav a nikoliv stav faktický. I kdyby došlo ke směně pozemků žalující stranou tvrzené, když tato směna knihovně provedena nebyla, nemůže to býti na újmu právům žalované strany, jednající v důvěře ve stav knihovní a dodatečná poznámka zamyšleného převzetí nemohla proto zpětně působiti na práva žalovanou stranou v důvěře v knihovní stav nabytá.
Nejvyšší soud zrušiv oba rozsudky uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Podle § 24 přídělového zákona čís. 81/20 sb. z. a n. může státní pozemkový úřad pro účely pozemkoreformní za přiměřenou část zabrané půdy dohodou s účastníky směniti půdu nezabranou. Takovou směnou vstupují nezabrané pozemky na místo zabraných, nabývají charakteru pozemků zabraných, podléhají omezením, jež podle § 23 cit. zák. může státní pozemkový úřad určití, aby se vyhovělo účelům, které příděl sleduje, a jsou podrobeny všem následkům plynoucím ze zvláštní povahy pozemkové reformy a všem ustanovením pozemkové reformy se týkajícím. Platí tedy o nich zejména ustanovení § 16 záb. zákona čís. 215/19, podle něhož nemovitost je zabrána, i když zábor poznamenán není, dále § 7 téhož zákona ve znění zákona čís. 108/21, podle něhož zcizení a zavazení zabraného majetku vyžaduje svolení pozemkového úřadu a jest bez něho neplatné, dále ustanovení § 2 odst. 1 zák. čís. 93/31, podle něhož půdu, která nebyla přidělena jako rolnický nedíl, jest do určité doby dovoleno propachtovati, zciziti a zatížiti jen se svolením státního pozemkového úřadu, kteréžto omezení postihuje přidělený pozemek již ze samého zákona i bez zápisu db pozemkové knihy a vztahuje se i na pozemky již dříve přidělené, dále ustanovení § 31 náhr. zák, podle něhož pouhým přídělem dostává se přídělci nemovitosti, takže nabytí přiděleného pozemku uskutečňuje se pravoplatným konečným přídělovým rozhodnutím státního pozemkového úřadu a není zapotřebí ani vkladu do knih ani hmotného odevzdání pozemku, tak že tu nemají místo ustanovení §§ 431, 440 a 444 obč. zák. (rozh. 7862, 7960 a plenární usnesení čís. 12916 sb. n. s., srovnej též rozh. 6014 sb. n. s.). Nižší soudy posuzovaly sporný případ jen s hlediska občanského zákona a nikoliv s hlediska pozemkové reformy, jejíž zvláštní povaha a účel má v zápětí, že nelze použiti ustanovení občanského zákona, pokud tomuto účelu překážejí. Poněvadž následkem jednostranného právního stanoviska nižších soudů nebyly provedeny o tvrzeních žaloby důkazy, ač správnost jejich kromě odstavce prvního žaloby byla žalovaným popřena, je řízení kusé. K tomu budiž podotknuto, že odvolávati se na důvěru v knihy veřejné nemá podle toho, co bylo nahoře řečeno, v tomto případě místa a že podle § 23 přídělového zákona jest státní pozemkový úřad povolán, aby hájil ohledně přiděleného majetku zájmy pozemkové reformy a jest nejen oprávněn, nýbrž i povinen zakročiti všude, kde pokládá zájmy ty za porušeny, takže je aktivní legitimace žalující strany v tomto sporu odůvodněna (rozh. 5851 a 8254 sb. n. s.)

Citace:

č. 14707. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 831-833.