Č. 11646.
Zaměstnanci veřejní (Slovensko): 1. Městský úředník na Slov., který byl za platností zák. čl. 22: 1886 pro disciplinární přečin odsouzen k peněžité pokutě, nemůže z ustanovení § 101 odst. 1 a § 104 tohoto zák. dovozovati nárok na vrácení polovice platu, zadrženého mu po dobu suspense. — 2. Zakládá urážlivý způsob psaní o představeném v úředním podání obecního zaměstnance disciplinární přečin?
(Nález ze dne 5. ledna 1935 č. 24673/34.)
Věc: Josef B. v P. (adv. Dr. Rud. Bóhm ml. z Prahy) proti zemskému úřadu v Bratislavě o kárné řízení.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím byl potvrzen odsuzující disc. výrok okr. úřadu v Prešově z 18. ledna 1932, uznávající st-le vinným služebním přečinem v bodech 3. a 4., dále ve výroku o trestu, zrušuje se dílem pro vadnost řízení, dílem pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podle obsahu správních spisů byl st-l zvolen v prosinci 1909 na místo definitivního pokladničního praktikanta a přidělen do měst. berního úřadu v P. Od prosince 1916 byl pokladničním kontrolorem města a dnem 1. května 1919 zvolen na systemisované místo konceptního úředníka městského s titulem měst. rady. Od 1. září 1928 byl tehdejším správním komisařem města přidělen do městské pokladny jako městský pokladník. Od roku 1913 až do 1. srpna 1925 byl pověřen kurátorstvím veřejné městské nemocnice v P. Usnesením měst. rady v P. z 20. prosince 1928 bylo »vzhledem k okolnosti, že do roku 1924 nejsou vyhotoveny roční účty městské veřejné nemocnice a že bez těchto není možný žádný přehled finančního hospodaření nemocnice v oné době, z důvodu umožnění přehledu a revise finančního hospodaření uvedené nemocnice za dobu do roku 1924«, uloženo st-li jako tehdejšímu kurátoru nemocnice, »který uvedený nedostatek způsobil, aby zmíněné účty za dobu svého kurátorství, t. j. do roku 1924 pod osobní zodpovědností a zákonnými následky nejpozději do konce měsíce února 1929 bezpodmínečně vyhotovil, tyto účetnímu oddělení města předložil a o tom do 1. března 1929 měst. radě podal zprávu.«
Do tohoto usnesení vznesl st-l odvolání ze 16. ledna 1929 domáhaje se toho, aby rozhodnutí to bylo měst. zastupitelstvem zrušeno a st-l byl zproštěn povinnosti sestaviti zmíněné závěrečné účty a aby povinnost ta byla uložena měst. účetnímu oddělení. Po vyjádření měst. účtárny usnesla se měst. rada v P. dne 24. ledna 1929 »ve smyslu § 30 odst. 3 měst. org. stanov nepřiznati odkládací účinek podanému odvolání z důvodu, že zhotovení zmíněných účtů jest neodkladně nutné, neboť v opačném případě mohlo by město utrpěti nenahraditelné škody, následkem čehož městská rada opětovně a důrazně upozorňuje jmenovaného městského pokladníka na neblahé zákonité následky neuposlechnutí úpravy, dané mu napadeným usnesením«, a připojila poučení, že proti tomuto usnesení není žádného opravného prostředku.
Přípisem měst. úřadu v P. z 19. března 1929 předložil starosta města okr. úřadu v Prešově veškeré spisy s návrhem na zavedení disciplinárního řízení proti st-li pro odepření výkonu úřední povinnosti uložené mu usneseními měst. rady z 20. prosince 1928 a z 24. ledna 1929, a dodatkem k tomu zprávou z 23. března 1929 opis protokolu sepsaného dne 23. března 1929 u měst. úřadu v P., obsahujícího svědecké výpovědi vrch. účet. rady v. v. Bedřicha N. a měst. účetního Zikmunda R.
Po vyžádaném vysvětlení od měst. úřadu v P. nařídil okr. úřad v Prešově rozhodnutím z 18. června 1929 na základě § 90 bodu a) zák. čl. 22: 1886 a ve smyslu § 91 cit. zák. disc. řízení proti st-li pro porušení povinností služebních, kterého se dopustil tím, že neuposlechl usnesení měst. rady v P. z 20. března 1928, kterým mu bylo uloženo, aby jako býv. kurátor měst. nemocnice vyhotovil účty z doby svého působení, t. j. do roku 1924, a to do konce ledna 1929, přes to, že měst. rada usnesením z 24. ledna 1929 nepřiznala odvolání jeho odkládacího účinku.
Odvolání st-lovu, vznesenému do tohoto rozhodnutí, nebylo zem. úřadem v Bratislavě výměrem z 31. ledna 1931 vyhověno a napadený výrok okr. úřadu v Prešově potvrzen, načež okr. úřad provedl disc. vyšetřování výslechem svědků a st-le jako obviněného.
Podáním z 12. února 1931 vznesl st-l k obecnímu zastupitelstvu města P. žádost, aby jeho záležitost, vztahující se na jeho přeložení do měst. pokladny, byla přezkoumána a aby bylo zjištěno, že býv. správní komisař města P. přeložil st-le bezdůvodně bez provedení jakéhokoli vyšetřování do měst. pokladny a aby proto byl znovu dosazen na předešlé své místo a jeho platové požitky byly zvýšeny, pokud není důvodů, na základě kterých by mohl býti z trestu proti imperativním ustanovením organisačních statutů degradován.
Měst. rada v P. přípisem z 12. února 1931 předložila podání to podle § 39 bodu 31 měst. organisačních stanov okr. úřadu v Prešově k zavedení disc. šetření, načež okr. úřad výměrem z 23. února 1931 nařídil na základě § 90 zák. čl. 22 :1886 a ve smyslu § 91 cit. zák. proti st-li disc. řízení, z důvodu, že porušil základní povinnost veřejného úředníka tím, že 1. ve zmíněném podání, kritisuje činnost svého býv. bezprostředního přednosty úřadu správního komisaře Jana K., použil hrubých, neslušných, urážlivých a v úředním styku nepřípustných výrazů, 2. v souvislosti s městskou půjčkou v roce 1928 přijal od Rolnické vzájemné pokladny v P. honorář v podobě bezúročné půjčky 40000 Kč, 3. jest podezřelým ze zneužití moci úřední vůči městské úřednici Kornelii F., jejíž matka učinila proti němu trestní oznámení k soudu, že pod rouškou úřední moci chtěl její dceru přinutiti, aby se mu oddala. — Současně zbavil okr. úřad cit. výměrem st-le úřadu podle § 93 zák. čl. 22: 1886 a ve smyslu § 104 téhož zák. stanovil, že jeho služební požitky mají býti st-li na dobu suspense z úřadu vypláceny jen ve výši polovice řádných služebních požitků, odůvodniv to tím, že z nezvykle urážlivého tónu vzpomenutého podání st-lova možno právem předpokládati, že Josef B. své úřední moci využije pro znesnadnění disc. vyšetřováni a maření jeho výsledků.
Na základě tohoto výměru byl st-l starostou města zbaven úřadu dnem 25. února 1931 a městská účtárna poukázána, aby po dobu suspense vyplácela st-li pouze polovici jeho řádných služebních požitků.
Odvolání st-lovo z 12. března 1931 do prve zmíněného výměru okr. úřadu v Prešově bylo zem. úřadem v Bratislavě výměrem z 20. března 1931 zamítnuto a výměr okr. úřadu potvrzen v podstatě z důvodu, že odvolatel nepopírá správnost nařízeného disc. řízení, brojí však jen proti suspendování, snížení požitků po čas suspense a vytýká předpojatost okr. úřadu v Prešově. Pokud se týče nařízeného suspendování, byl k tomuto kroku oprávněn okr. úřad podle předpisu § 93 zák. čl. 22: 1886 a zem. úřad uznává důvod okr. úřadu za správný. V souvislosti s tím byl též správný postup okr. úřadu podle předpisu § 104 cit. zák. článku, snížil-li suspendovanému výplatu řádných služebních požitků na polovici.
Nato provedl okr. úřad disc. vyšetřování.
Po skončení obojího disc. vyšetřování, zavedeného jak výměrem okr. úřadu z 18. června 1929, tak výměrem z 23. února 1931, uznal okr. úřad výměrem z 18. ledna 1932 po rozumu §§ 92—96 zák. čl. 22: 1886 ve znění § 6 b) zák. č. 126/1920 Sb., dále § 8 odst. 1 zák. č. 125/1927 Sb. a vl. nař. č. 96/1928 Sb. právem, že »Josef B., právnický úředník správní u města P., jest vinným vícenásobným porušením svých úředních povinností, kterých se dopustil tím, že 1. v měsíci květnu 1928 přijal bez souhlasu služebního úřadu od Rolnické vzájemné pokladny v P. dar ve výši asi 15000 Kč a to ve formě bezúročné půjčky 40000 na dobu 5 roků, — 2. ve svém podání na měst. zastupitelstvo z 12. února 1931 použil v kritice o opatřeních svého býv. přednosty úřadu, správního komisaře Jana K., výroků neslušných, urážlivých a v úředním styku vůbec nepřípustných, — 3. v témže podání bez podkladu a nevinně podezříval svého kolegu, městského vedoucího notáře Rudolfa L., že ho tento k přijetí shora uvedeného daru od Rolnické vzájemné pokladny nabádal a že mu přislíbil zakrývání tohoto disc. přečinu i se strany okr. náčelníka v Prešově, — 4. usnesení měst. rady z 20. prosince 1928, kterým mu bylo v nařízeno do konce měsíce února 1929 podle dosavadního zvyku zhotoviti a předložiti závěrečné účty měst. nemocnice, si nevšímal, práci ve stanovené lhůtě neprovedl, ani se neospravedlnil. Tím se Josef B. dopustil vícenásobného těžkého přečinu služebního, pročež se naň uvaluje vzhledem ke způsobu a těžkosti provinění disc. trest 500 Kč peněžité pokuty ve prospěch fondu chudých města P., splatných dnem pravoplatnosti tohoto výměru. Též dnem pravoplatnosti tohoto výměru zrušuje se dočasné zbavení úřadu jmenovaného spolu se snížením jeho platu, požitky mu však budou až do konečného splacení disc. pokuty a do konečného odčinění následků provinění vypláceny ve výměře jako v době suspense a zadržené části požitků bude použito ke splacení pokuty a úroků vybrané půjčky. «
Dodatkem k tomuto rozhodnutí vydal okr. úřad další výměr z 8. února 1932, kterým ve smyslu § 83 vl. nař. č. 8/1928 Sb. zrušil odstavec 8. výměru z 18. ledna 1932 a změnil jej takto: »Též dnem doručení tohoto výměru (z 18. ledna 1932) zrušuje se dočasné zbavení úřadu shora jmenovaného spolu se snížením platů jeho. Požitky budou mu však až do splacení disc. pokuty a do konečného odčinění následků jeho provinění vypláceny v částce, jako po dobu suspense a zadržená část požitků bude použita ke splacení pokuty a úroků půjčky.« Ostatní části výměru zůstaly nerušeny.
Proti výměru okr. úřadu vznesl st-l odvolání, domáhaje se zrušení výměru a úplného zproštění z obžaloby. Dodatkem k tomuto odvolání předložil st-l podáním z 20. května 1932 zem. úřadu v Bratislavě osvědčení Rolnické vzájemné pokladny v P. z 20. května 1932 o tom, že splatné úroky ze zápůjčky 40000 Kč, která byla st-li na jeho nemovitosti v P. dne 28. dubna 1928 poskytnuta, byly úplně vyrovnány, že i nadále úroky z půjčky té řádně platí kromě splátek na kapitál, které jsou jim rovněž řádně měsíčně zapravovány.
Zem. úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím st-lovu odvolání částečně vyhověl osvobozením z přečinu uvedeného pod bodem 1. výměru okr. úřadu, v ostatních bodech však uznal st-le vinným a výměr okr. úřadu v bodech 2., 3. a 4. potvrdil. Pokud se týče trestu, snížil tento z 500 Kč na 200 Kč.
Rozhoduje o stížnosti, vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost brojí pouze proti oné části nař. rozhodnutí, ve které toto potvrzuje výrok o vině st-lově, vyslovený okr. úřadem v Prešově výměrem z 18. ledna 1932 v bodu 2., 3. a 4., stanoví disc. trest a potvrzuje propadnutí polovice platu po dobu st-lovy suspense zadrženého, kdežto ona část nař. rozhodnutí, kterou byl st-l zproštěn obžaloby z disc. přečinu uvedeného v bodu 1. cit. výměru okr. úřadu, že totiž v r. 1928 přijal bez souhlasu služebního úřadu od Rolnické vzájemné pokladny v P. dar ve výši asi 15000 Kč ve formě bezúročné zápůjčky 40000 Kč na dobu 5 let, nejsouc stížností napadána, zůstává netknuta.
Proti odsuzujícímu výroku v tom směru, že st-l ve svém podání z 12. února 1931 na měst. zastupitelstvo použil neslušných výrazů proti svému býv. představenému, namítá stížnost, že v § 90 zák. čl. 22: 1886, jednajícím o disc. řízení proti obecním zaměstnancům, není bodu, pod který by mohl býti subsumován delikt, kterým byl st-l uznán vinným, takže jeho disc. odsouzení pro zmíněné výrazy odporuje zákonu.
Nss neshledal tuto námitku důvodnou. Zák. čl. 22: 1886, který na základě ustanovení § 29 zák. č. 243/1922 Sb. platí dosud, a kterého — jak i v § 120 odst. 2 organisačních a pensijních stanov města P. z 30. června 1928, schválených a potvrzených podle předpisu § 4 zák. č. 241/ 1921 Sb., se konstatuje — použiti dlužno až do vydání zvláštního vl. nař., slíbeného §em 29 zák. č. 243/1922 Sb., na zaměstnance města P., jakožto zaměstnance velké obce (§ 4 vl. nař. č. 275/1922 Sb.), připouští v § 90 zavedení disc. řízení proti obecnímu zaměstnanci především v případě, že »a) poruší povinnosti své stanovené zákonem, stanovami nebo vládním nařízením, nebo když mimo případ nemoci ukáže se býti k jich splnění neschopným«. V § 110 odst. 2 prve zmíněných stanov města P. se stanoví, že »úředník má ve službě i mimo ni dbáti stavovské vážnosti, vždy se chovati souhlasně s požadavky svého stavu a jest povinen opomenouti vše, co by zmenšilo úctu a důvěru jeho úřadem požadovanou«.
Žal. úřad neuvedl sice v nař. rozhodnutí výslovně, o který předpis se v tomto bodu opřel, ale maje nepochybně na zřeteli právě cit. předpis §110 odst. 2 stanov, — třeba ho necitoval číslem paragrafu, nýbrž jen věcným obsahem jeho, — a poukazuje na důvody prvé stolice, jež převzal za své, a podle kterých se st-l provinil »hrubě a nekvalifikovaně neslušně« proti těmto ustanovením, používaje ve svém podání na městské zastupitelstvo z 12. února 1931 výroků nejen v úředním, ale v obyčejném styku mezi intelektuály vůbec neužívaných, neslušných, uznal přec st-le vinným přečinu porušení služební povinnosti chovati se ve službě i mimo službu vždy ve shodě s požadavky úřednického stavu, kterážto povinnost je městským úředníkům uložena stanovami města P. Měl tudíž žal. úřad ve smyslu § 90 zák. čl. 22: 1886 zákonný podklad pro svůj výrok ve zmíněném organisačním statutu města P.
Než st-l jde ještě dále a dovozuje, že i kdyby výroky jeho byly takového rázu, že by jimi byl urazil na cti osobu býv. správního komisaře města, měl tento možnost podati proti st-li podle §§ 6—11 zák. čl. 41: 1914 o ochraně cti nebo podle § 46 zák. čl. 40:1879 tr. z. o přestupcích soukromý návrh pro utrhání resp. urážku na cti u trestního soudu tím spíše, když podle rozhodnutí uher. kurie č. 3681/83 správní komisař města jako úředník jest jen tehdy a potud úřední osobou, pokud vykonává úřední povinnost, kdežto jinak jest osobou soukromou. Po názoru stížnosti nebyl tedy zem. úřad příslušným zastávati se správního komisaře a trestati disciplinárně st-le pro domnělou jeho urážku.
Tato námitka míjí se však skutečným obsahem nař. rozhodnutí, vycházejíc z mylného předpokladu, že st-l byl disciplinárně potrestán pro urážku na cti zmíněného správního komisaře, jejíž stíhání a trestání náleží do kompetence řádných soudů. Stížnost tu přehlíží, že disc. provinění st-lovo nebylo shledáno v tom, že by se byl dopustil jako městský úředník trestně stihatelného činu proti bezpečnosti cti vůči svému býv. představenému, nýbrž v tom, že formou svého úředního podání, jaká jest objektivně nepřípustná, i když nedosahuje hranice soudně stihatelné urážky na cti, projevil chování nesrovnatelné s požadavkem stavovské vážnosti, a že proto porušil služební svou povinnost, normovanou v § 110 stanov města P. Jde tedy v podstatě o zcela jiný delikt, než který zakládá skutkovou podstatu soudně stihatelného přestupku či přečinu proti bezpečnosti cti, delikt disciplinární, spadající podle § 120 odst. 2 cit. stanov do příslušnosti úřadů správních a stihatelný z moci úřadu, u něhož jest nerozhodno, že osoba, které se týkaly výrazy st-lova podání, nebyla v době jeho sepsání již st-lovým představeným, resp. že st-l byl ke kritice opatření tohoto oprávněn a že výroky nevyčerpávají podstaty urážky na cti.
Bylo proto stížnost v tomto bodu zamítnouti pro její bezdůvodnost.
Proti výroku nař. rozhodnutí, obsaženému v bodě 3., namítá st-l, že jest v odporu se zjištěním, učiněným žal. úřadem v bodu 1. o tom, že přijetím bezúročné zápůjčky od Rolnické vzájemné pokladny v P. nebyl st-lem spáchán disc. přečin; ježto st-l byl v tomto bodě z obžaloby zproštěn, dovozuje stížnost, že bylo-li povolení, likvidování a převzetí této zápůjčky uznáno legálním a korektním, nemůže st-l býti trestán disciplinárně ani za to, že ve svém podání odvolával se na to, že půjčku přijal k radě vedoucího státního notáře Rudolfa L.
V tomto bodu bylo stížnosti dáti za pravdu. Jak zřejmo z odsuzujícího výroku 1. stolice a jeho odůvodnění, převzatého i žal. úřadem, shledáno disc. provinění v tom, že st-l ve svém podání z 12. února 1931 na měst. zastupitelstvo v P. podezříval bez podkladu svého kolegu, notáře Rudolfa L., že jej tento nabádal k přijetí daru od Rolnické vzájemné pokladny v P. ve formě bezúročné půjčky 40000 Kč na dobu 5 let, a že mu přislíbil zakrytí tohoto disc. přečinu i se strany okr. náčelníka v Prešově, ač smyšlenost toho st-l doznal, a že tím porušil služební povinnost, ukládající měst. úředníku, aby se ve styku s ostatními úředníky a zřízenci města choval kolegiálně a slušně, že tedy nepochybně porušil služební povinnosti, stanovené v § 110 odst. 2 a 4 organisačních a pensijních stanov města P. z 30. června 1928.
Podle toho spatřována žal. úřadem disc. trestnost st-lova jednání ve smyšleném podezřívání jeho kolegy v úřadě z nabádání k disc. přečinu (přijetí daru od Rolnické vzájemné pokladny). Jestliže však žal. úřad v bodu 1. nař. rozhodnutí shledal, že poskytla-li správa Rolnické vzájemné pokladny st-li jistou výhodu, kterou možno považovati i za podporu stav. ruchu, a neshledal-li žal. úřad v přijetí oné bezúročné zápůjčky st-lem žádného disc. přečinu proti služebním povinnostem, jak jej shledala 1. stolice, pak nemůže býti shledáno žádné porušení služebních povinnosti ani v tom, tvrdil-li st-l ve svém podání z 12. února 1931 o měst. vedoucím notáři Rudolfu L., že tento st-le k přijetí oné výhody nabádal a že mu i zakrytí tohoto disc. přečinu se strany okr. náčelníka přislíbil.
Padá tudíž základ, na kterém byl vybudován výrok o vině st-lově v tomto bodu, neboť že by žal. úřad spatřoval provinění st-le služebním přečinem ve smyslu § 110 odst. 4 org. stanov již v bezdůvodném podezřívání, resp. obviňování úředního kolegy i z takového jednání, které nezakládá služební přečin a které jest po stránce disc. zodpovědnosti zcela indiferentní, nedá se z nař. rozhodnutí vyvoditi.
Jest tudíž odsuzující výrok v bodu 3. v rozporu s výrokem osvobozujícím v bodu 1., a bylo proto nař. rozhodnutí v tomto bodu 3. zrušiti podle § 7 zák. o ss pro nezákonnost, ježto nemá v ustanovení § 90 zák. čl. 22: 1886 opory.
K bodu 4. Výrokem okr. úřadu, potvrzeným žal. úřadem, uznán st-l dále vinným služebním přečinem, jehož se dopustil tím, že nedbal usnesení měst. rady z 20. prosince 1928, kterým mu bylo nařízeno podle dosavadní zvyklosti vyhotoviti a předložiti závěrečné účty měst. nemocnice, dále že práce ve stanovené lhůtě (do konce února 1929) neprovedl, ani se neospravedlnil a že tím zanedbal svoje služební povinnosti.
Hlavní námitku st-lova odvolání, že st-l nebyl vůbec povinen závěrečné účty měst. nemocnice zhotovovati a předkládati, vyřídil žal. úřad v ten způsob, že sice uznal, že povinnost sestavovati závěrečné účty nemocnice byla uložena úředníku jinému nežli st-li, vyslovil však, že st-l byl za práce tyto zodpovědným, ježto jako kurátor nemocnice se měl starati o to, aby i jiné úkony správy nemocniční byly plněny správně. Dále vyslovil žal. úřad, že i kdyby tu nebylo skutečnosti, že podle praxe závěrečné účty vždy vyhotovoval st-l jako kurátor nemocnice, stalo se to jeho povinností založenou v usnesení měst. rady ze, 3. února 1926. Konečně vyslovil žal. úřad, že i kdyby tato povinnost st-lova zůstala spornou, zanedbal st-l hrubě své povinnosti uložené mu usnesením měst. rady č. 6648/1910, ježto jeho povinností bylo postarati se o potřebné doklady k účtům, poněvadž usnesením tím bylo mu uloženo vyhotovování inventáře, vyhotovování a doručování účtů atd.
Skutková podstata disciplinárně stihatelného činu, jak ji formuloval disc. nález I. stolice, záležela v tom, že st-l si nevšímal usnesení měst. rady z 20. prosince 1928, kterým mu bylo uloženo do konce února 1929 podle dosavadního zvyku vyhotoviti a předložití závěrečné účty měst. nemocnice. Naproti tomu skutková podstata, kterou žal. úřad přijal za rozhodnou, záleží v tom, že st-l byl povinen dbáti na vyhotovení závěrečných účtů, které bylo svěřeno jinému úředníku, dále že byl povinen postarati se o potřebné doklady k účtům a že povinnost tuto zanedbal. Z toho jest viděti, že žal. úřad klade st-li za vinu zcela jiný čin, než který mu klade za vinu disc. nález 1. stolice. V tomto směru nebyl však st-l vůbec slyšen. Přes to však žal. úřad současně vyslovuje, že povinnost vyhotovovati závěrečné účty byla st-li uložena usnesením měst. rady ze 3. února 1926. Výrok tento odporuje však spisům, ježto usnesením měst. rady ze 3. února 1926 povinnost vyhotovovati závěrečné účty st-li uložena nebyla.
Pokud tedy jde o otázku, jaké povinnosti st-l jako kurátor městské nemocnice v P. měl, a ve kterých směrech povinnosti tyto porušil, trpí nař. rozhodnutí podstatnými vadami řízení, a bylo je proto v této části zrušiti podle § 6 zák. o ss.
V řízení správním bránil se však st-l i tím, že povinnost uloženou mu usnesením měst. rady z 20. prosince 1928 splnil tím, že závěrečné účty měst. nemocnice ještě před zahájením disc. řízení předložil. Opožděné jich předložení pak omlouval tím, že mu městská účtárna včas neodevzdala potřebných rozpočtů.
Žal. úřad zamítl i tyto námitky st-lovy a opřel se při tom jednak o zprávu vedoucího notáře, podanou okr. úřadu v Prešově, z 20. listopadu 1928, jednak o svědecké výpovědi městských účetních úředníků , kteří byli dne 29. července 1929 protokolárně slyšeni u obecního notáře v P., aniž však výpovědi jejich byly st-li jako obviněnému dány k vyjádření. Jak ze všeobecných zásad správního řízení, tak i z ustanovení § 42 správ. řádu č. 8/1928 Sb., kterého v daném případě dlužno použiti, však plyne, že při zjišťování skutkového stavu nutno dáti stranám příležitost, aby uplatnily svá práva a své právní zájmy a že tedy je třeba, aby i v disc. řízení byla strana o skutečnostech, které úřad hodlá položiti za základ svého výroku, slyšena, resp. aby zjištění ta byla provedena za její účasti. Nebylo-li však v daném případě tomuto požadavku učiněno zadost, jak stížnost vytýká, byla porušena zásada slyšení stran, čímž st-li byla odňata možnost přednésti své návrhy důkazní. Tím odňata byla st-li možnost řádné obrany a nss-u možnost přezkoumání nař. rozhodnutí v mezích námitek stížnosti. Jde tudíž o podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6 odst. 2 zák. o ss.
V důsledku toho, že bylo nař. rozhodnutí zrušeno v bodu 3. a 4., bylo nutno zrušiti i výrok žal. úřadu o trestu, neboť bude třeba, aby žal. úřad po doplnění řízení v bodu 4. vzal při nové výměře trestu v úvahu i skutečnost, že st-l byl zproštěn obžaloby v dalším bodu 3., jak bylo svrchu uvedeno.
Ve příčině zadržení polovice platu st-lova po dobu suspense namítá stížnost, že okr. úřad, suspenduje st-le výměrem z 23. února 1931, nedbal nařízení býv. uher. min. vnitra z 22. dubna 1907 č. 45623/10-1907 B. M., které prý vypočítává v bodech 1—3 vážné důvody, pro které lze obecního úředníka suspendovati, že však u st-le nebyl žádný z nich dán, takže suspense neměla býti nařízena.
Pokud tato námitka čelí proti výroku okr. úřadu, bylo nutno ji odmítnouti pro nepřípustnost, protože nss přezkoumává jen rozhodnutí poslední instance správní, nikoli však některé instance nižší, nehledíc ani k tomu, že v daném případě bylo cit. rozhodnutí okr. úřadu k st-lovu odvolání potvrzeno zem. úřadem v Bratislavě výměrem z 20. března 1931, uznavším podle § 93 zák. čl. 22:1886 důvod suspense za správný.
Pokud však námitka ta jest namířena proti nař. rozhodnutí a vytýká mu nezákonnost resp. vadnost řízení proto, že nesprávně řešilo otázku přípustnosti st-lovy suspense a v důsledku toho i otázku zadržení polovice platu za dobu suspense, stačí uvésti, že žal. úřad odkázal v této příčině na právní moc rozhodnutí zem. úřadu z 20. března 1931. Mohl by se tedy st-l v tomto směru brániti jen námitkami toho obsahu, že žal. úřad nemohl odkázati na právní moc zmíněného rozhodnutí zem. úřadu. Námitek takových však stížnost neobsahuje, nýbrž namítá, že vyslovení suspense stalo se neprávem, a že úřad nedbal nařízení býv. uh. min. vnitra z 22. dubna 1907. Námitka ta však jest v tomto stadiu řízení nepřípustná, ježto žal. úřad se otázkou přípustnosti suspense a zadržení platů v meritu nezabýval, nýbrž — jak řečeno — odkázal v příčině té na právní moc rozhodnutí dřívějšího.
Jde tudíž dále jen o to, přísluší-li st-li po skončení řízení disc. nárok na vrácení platu, zadrženého mu po čas suspense.
Organisační a pensijní stanovy města P. č. 6722/1928 odkazují v § 120 odst. 2 ve příčině disc. řízení proti měst. úředníkům v těžších případech provinění — pokud totiž nejde o případy zmíněné v odst. 1 § 120— na ustanovení §§ 90 až 108 zák. čl. 22/1886, dokud nebude vydáno vl. nař. ve smyslu § 29 zák. č. 243/1922 Sb. Až do této doby jest tedy použiti výhradně zák. čl. 22: 1886, nikoli zákonů jiných. Nelze tedy ani přímo, ani analogií použiti ustanovení zák. čl. 23: 1886, platného — jak sama stížnost uznává — jen pro úředníky municipální, ani služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., platné pro úředníky státní, kdyžtě ani stanovy, ani zák. čl. 22:1886 k použití analogie takové výslovného svolení nedávají. Zák. čl. 22: 1886 stanoví pak v § 104, že suspendovanému úředníku jest vypláceti po dobu suspense — požívá-li platu — sustentační příspěvek, který může dosahovati 1/3 až 1/2 platu. Dále normuje § 101 odst. 1 téhož zák., že suspendovaného úředníka, pokud nebyl odsouzen ke ztrátě úřadu, dlužno po právní moci disc. nálezu znovu dosaditi na jeho místo, a v odst. 2 praví, že bylo-li uznáno na peněžitou pokutu a odsouzený z úřadu suspendovaný úředník nezaplatí ve lhůtě stanovené disc. nálezem (§ 95) pokuty a zjištěných nákladů, když po právní moci disc. nálezu byl v úřad svůj opět dosazen, má do doby, než pokuta a náklady budou úplně zapraveny, i nadále nárok jen na ony sustentační částky, které mu podle § 104 odst. 2 na dobu suspense byly vyměřeny, a že v tomto případě použije se části platu převyšujícího sustentační příspěvek onoho úředníka k úhradě pokuty a nákladů.
Z těchto ustanovení jakož i z té skutečnosti, že zák. čl. 22: 1886 nemá žádného ustanovení o tom, že by po skončení suspense měl býti úředníku v úřad opět dosazenému, byl-li jako st-l disc. nálezem právoplatně uznán vinným služebním přečinem a odsouzen ke kárnému trestu peněžité pokuty, znovu vrácen plat za dobu suspense (třeba po srážce vyplaceného mu za tu dobu sustentačního příspěvku), že naopak v případě disc. odsouzení k peněžité pokutě ukládá i po skončení suspense k úhradě uložené pokuty a nezaplacených nákladů srážky z platu úředníkova a to ve výši rozdílu normálního jeho platu a sustentačního příspěvku, avšak nestanoví, že by stejným způsobem mělo býti k této úhradě použito takovýchto částek vybývajících v době suspense, byl-li jeho sustentační příspěvek menší než jeho normální plat, — nutno souditi, že zákon chtěl aspoň v případech, kde došlo k odsouzení disc., zbaviti úředníka nároku na onu část platu jemu po dobu suspense zadržené, která převyšovala přiznaný mu sustentační příspěvek podle § 104 zák. čl. 22: 1886.
Správnosti tohoto názoru nasvědčuje i srovnání předpisů zák. čl. 22: 1886 o disc. řízení proti úředníkům obecním s předpisy zák. čl. 23: 1886, jímž jest upraveno disc. řízení proti úředníkům municipálním, a jenž v § 4 výslovně stanovil, že byl-li suspendovaný úředník úplně osvobozen a do svého úřadu znovu dosazen, dlužno mu zadrželou část jeho platu vydati (vyjímajíc zadrželý cestovní a kancelářský paušál). Jestliže zák. čl. 22: 1886 takového ustanovení nepojal pro úředníky obecní, ač byl vyhlášen téhož dne (8. června 1886), jako zák. čl. 23: 1886, nechtěl zajisté tím úředníky obecní posuzovati výhodněji, neboť kdyby těmto byl chtěl přiznati ve příčině vrácení platu z doby suspense určitý nárok, byl by tak musil učiniti výslovně, jako to stanoví zák. čl. 23: 1886 nebo služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. v § 149 odst. 2.
Pro názor st-lův, že mu přísluší nárok na vrácení zadrželého platu již z toho důvodu, že byl pro provinění, pro které byla suspense výhradně uvalena, osvobozen — takže podle tohoto názoru bylo by možno zadržeti suspendovanému úředníku, když byl disc. nálezem odsouzen, plat za dobu suspense jen tehdy, když odsouzení týkalo se právě jen toho služebního přečinu, pro který byla původně suspense uvalena, kdežto bylo by vyloučeno, když sice úředník byl peněžitou pokutou pro disc. přečin potrestán, ale pro delikt jiný, než pro který byla suspense uvalena, — není v zákoně vůbec opory. Nemusil se proto nss zabývati vývody stížnosti, jimiž se st-l snaží uplatniti, že suspense byla proti němu uvalena jen pro obvinění z přijetí bezúročné půjčky od Rolnické vzájemné pokladny v P., pro něž byl žal. úřadem osvobozen, protože vývody ty jsou nerozhodnými.
Zůstává-li tedy nedotčen výrok žal. úřadu o vině st-lově služebním přečinem v bodu 2., jest nárok st-lův na vrácení platu za dobu suspense bezdůvodným, pročež bylo stížnost v tomto směru zamítnouti.