NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12740.

Živnostenské právo: I. * Ustanovení § 1 odst. 1 vlád. nař. č. 162/1935 Sb., jímž bylo omezeno zřizování prodejen, správkáren a skladů, je kryto článkem 1. odst. 1 zákona č. 109/1934 Sb., prodlouženého zákonem č. 131/1935 Sb., o mimořádné moci nařizovací. — II. * Předpis § 1 odst. 1 vlád. nař. č. 162/1935 Sb. vztahuje se i na vedlejší závody, které byly ohlášeny před účinností tohoto nařízení, o nichž však úřad v uvedené době neučinil žádného projevu podle § 40 živn. řádu.
(Nález z 25. ledna 1937 č. 6968/35-3.)
Věc: Firma Julius Meinl, akc. spol. v Praze (adv. Dr. Zdeněk Holub z Prahy) proti rozh. zem. úřadu v Brně z 8. října 1935 o zřízení pobočného závodu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 29. června 1935 opověděla firma Julius Meinl, akc. spol. v Praze, u okr. úřadu v Českém Těšíně na základě svého živnostenského listu z 16. července 1923, vydaného magistrátem hlav. města Prahy — úřadovnou pro Prahu VIII — pro hlavní závod v Praze VIII, zřízení pobočného závodu v Českém Těšíně.
Výměrem z 13. září 1935 nevzal okr. úřad v Českém Těšíně shora uvedené oznámení na vědomí, vysloviv, že zřízení pobočného závodu mělo by ve smyslu § 1 vlád. nař. č. 162/1935 Sb. hospodářsky nezdravý vliv na trvající soutěžní podmínky v Českém Těšíně, a to z těchto důvodů: Město Český Těšín má na 10536 obyvatelů celkem 74 obchodníky se smíšeným zbožím a 49 hokynářů a obchodníků s potravinami, kteří jsou oprávněni prodávati buď všechny nebo některé druhy zboží, s nimiž firma obchoduje. Tyto trvající obchody nejen úplně stačí ke — Č. 12740 —
krytí potřeby místního obyvatelstva, nýbrž vzhledem na všeobecnou hospodářskou krisi si navzájem těžce konkurují.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání podanému proti uvedenému výměru, pokud v něm okr. úřad rozhodl, že zřízení vedlejšího závodu živnosti by mělo hospodářsky nezdravý vliv na soutěžní poměry v Českém Těšíně, zrušil však tento výměr, pokud okr. úřad nevzal na vědomí oznámení stěžující si firmy, že zřídila shora zmíněný pobočný závod. V důvodech nař. rozhodnutí jest uvedeno v podstatě toto:
Všeobecné soutěžní poměry v oboru, o který jde, jsou st-lce zajisté velmi dobře známy; totéž platí také o soutěžních poměrech v Českém Těšíně, takže okr. úřad se nedopustil nezákonnosti, jestliže st-lce nesdělil zjištěné soutěžní poměry, jež vzal za podklad nař. výměru, neboť tím st-lce nikterak neznemožnil obhajobu. Možnosti obhajoby alespoň v odvolacím řízení st-lka zbavena nebyla a také této možnosti obhajoby užila. — Do 26. července 1935 nebylo oznámení firmy z 29. června 1935 úřadem vyřízeno, vztahují se proto na toto oznámení ustanovení vlád. nař. č. 162/1935 Sb. — Existence nového závodu má vždy vliv na soutěžní poměry, jenže názor st-lčin o tom, co je to hospodářsky nezdravý vliv, se odchyluje od názoru úředního, st-lka totiž posuzuje zřízení pobočného závodu samozřejmě s hlediska rentability budoucího svého pobočného závodu v zájmu soukromopodnikatelském, nikoli však se zřetelem k veřejným nebo širším ohledům, tedy s onoho hlediska, jež má ustanovení § 1 odst. 1 vlád. nař. č. 162/1935 Sb. na mysli, zda totiž takové rozšíření živnosti nebude míti hospodářsky nezdravý vliv na soutěžní poměry ať všeobecně nebo jen s ohledem na užší okruh stanoviště živnosti. Zkoumá-li se zřízení pobočného závodu s tohoto národohospodářsky vyššího hlediska, dochází se k závěru, který vyslovil okr. úřad ve svém nař. výměru. Soutěžní poměry v oboru potravinářském byly pro stálé rozmnožování počtu obchodů potravinářských dosti nepříznivé již na sklonku 19. století, zhoršily se a zhoršují se čím dále tím více. Všeobecná hospodářská tíseň světová a její neblahé následky na širokém poli našeho národohospodářství podvazuje přirozeně veškeré podnikání a zpomaluje zařazení nepracujících složek do hospodářského výrobního procesu. Tím také spotřeba zboží potravinářského nutně se zmenšuje a zhoršuje ještě beztak již těžké soutěžní poměry oboru potravinářského. Přistupuje-li k tomu i nyní další rozmnožování počtu obchodů tohoto oboru, nemůže tato okolnost zůstati bez následků na všeobecné soutěžní poměry oboru potravinářského a bylo tedy rozhodnouti, že zamýšlené zřízení pobočného závodu se smíšeným zbožím by mělo hospodářsky nezdravý vliv na všeobecné soutěžní poměry uvedeného oboru. Avšak ani s ohledem na užší okruh stanoviště pobočného závodu, který firma hodlala zříditi v Českém Těšíně, Saská kupa č. 27, nejsou soutěžní poměry oboru potravinářského, do něhož spadá ohlášený obchod, takové, že by rozšíření živnosti nemělo hospodářsky nezdravého vlivu. Jak firma sama ve svém odvolání udává, jde o zřízení speciálního obchodu. Firma je na omylu, tvrdí-li, že by touto specialisací ostatním obchodníkům oboru potravinářského neuškodila. Nehledíc k tomu, že zde nejde o posouzení otázky, zda se někomu škodí, nýbrž — Č. 12740 —
že jedině soutěžní poměry přicházejí v úvahu, působila by právě tato specialisace v Českém Těšíně velmi škodlivě a hospodářsky nezdravě na soutěžní poměry obchodníků z oboru potravinářského. Neboť, je-li snad specialisace toho kterého oboru jinak žádoucí, není tomu tak v menších městech, kde by takové zřízení speciálního pobočného závodu mělo hospodářsky nezdravý vliv na soutěžní poměry ostatních obchodníků zbožím smíšeným a koloniálním. Firma udává, že v témže domě byl po léta obchod se smíšeným a koloniálním zbožím, takže jde o změnu majitele, nikoliv o změnu soutěžních poměrů. Nehledíc k tomu, že se právně jedná o nový pobočný závod, který se dříve neprovozoval, je změna majitele z konkurenčních důvodů významná a nemůže býti lhostejná, neboť nesporně jest u detailistů při získání zákazníků důležitá osoba majitele obchodu a pobočného závodu, a nemůže proto pro soutěžní poměry vůbec býti lhostejné, komu dříve pobočný závod patřil. — Jak vysvítá z jednacích spisů, byl nař. výměr aprobován 13. září 1935 a 14. září vypraven. St-lčina žádost, aby zem. úřad o věci rozhodl, došla však teprve 15. září 1935 okr. úřadu v Českém Těšíně, tedy v době, kdy o podání z 29. června 1935 bylo již rozhodnuto a výměr vypraven, nebyl tedy již pouze interním aktem. —
O stížnosti uvážil nss:
Dříve než soud mohl vejíti na věcné námitky stížnosti, bylo se mu zabývati výtkou, že vlád. nař. č 162/1935 Sb., na jehož podkladě nař. rozhodnutí bylo vydáno, není platnou normou, neboť odporuje § 108 ústavní listiny. Názor tento buduje stížnost v podstatě na této úvaze: Podle § 108 ústavní listiny může býti právo státního občana vykonávati výdělkovou činnost v mezích všeobecných právních ustanovení omezeno jen v zájmu veřejném na základě zákona. Vlád. nař. č. 162/1935 Sb., jež je nadepsáno »O dočasných omezeních v některých odvětvích podnikání«, svými předpisy také omezuje v tam uvedených směrech živnostenské podnikání, jehož všeobecné meze jsou stanoveny v živn. řádu a in concreto zejména v § 40. Takovéto omezení bylo by však přípustné jen na základě zákona. Nařízení na základě zmocňovacího zákona č. 109/1934 Sb. vydané má sice po rozumu čl. I. § 1 odst. 2 cit. zákona funkci zákon zastupující, tím však není řečeno, že takové nařízení smí nahraditi zákon tam, kde ústava sama předpisuje formu zákona, jako v § 108 úst. listiny. Stížnost dovolává se v tomto směru vývodů prof. Dra Hoetzla ve Slovníku veřejného práva československého pod heslem »Nařízení«, str. 802 a 803, z nichž se podává, že vlád. nař., vydaným na základě zmocnění zákonodárcova, lze sice měniti dosavadní zákony, nelze však měniti ústavní zásadu, kde ke změně ústavou je předepsán zákon. Námitce té nemohl nss dáti za pravdu.
Zákon z 21. června 1934 č. 109 Sb., který v čl. 1. odst. 1 § 1 zmocňuje vládu, aby po dobu mimořádných hospodářských poměrů domácích i zahraničních činila opatření k odvrácení nebo ke zmírnění škod a poruch hospodářského života, stanoví v odst. 2., že opatření podle odst. 1 lze učiniti i tehdy, když by jinak bylo třeba zákona, nelze však jimi měniti zákonnou úpravu měny a ukládati nebo zvyšovati daně. — Č. 12740 —
Podle § 102 úst. listiny mají soudcové právo, řešíce určitou právní věc, zkoumati platnost nařízení, při zákoně mohou však jen zkoumati, byl-li řádně vyhlášen (§ 51). Podle § 55 úst. listiny lze nařízení vydávati jen ku provedení určitého zákona a v jeho mezích. Z toho plyne, že i nss může jen zkoumati, bylo-li nařízení č. 162/1935 Sb. vydáno k provedení určitého zákona a v mezích jeho čili je-li kryto zákonem č. 109/1934 Sb., vymyká se však jeho zkoumání, zda zákon č. 109/1934 Sb. je ve shodě s ústavní listinou.
K vývodům stížnosti je především podotknouti, že ústavní listina nepředpisuje pro omezení výdělkové činnosti formu zákona, neboť § 108 odst. 2 úst. listiny stanoví, že omezení práva vykonávati výdělkovou činnost je možné »jen v zájmu veřejném na základě zákona«, a není tedy vyloučena úprava vlád. nařízením v mezích obyčejného zákona. Ostatně stanoví pak § 1 odst. 2 zákona č. 109/1934 Sb. výslovně, že opatření podle odst. 1 lze učiniti vyjma případy tam uvedené i tehdy, když by jinak bylo třeba zákona. Z toho plyne nutný důsledek, že opatření, t. j. vlád. nař. na podkladě a v rámci čl. I. odst. 1 § 1 vydané, má podle vůle zákonodárcovy stejnou působnost jako jinak by měl zákon, a že může měniti i úpravu provedenou dřívějším zákonem. Mění-li proto vlád. nař. č. 162/1935 Sb. určitá ustanovení živn. řádu, nevybočuje z mezí zmocňovacího zákona, který právě výslovně na takovýto případ pamatuje a vládě dává zmíněné oprávnění bez omezení stížností vytýkaného.
Je-li zmocňovací zákon ve shodě s ústavní listinou, to ovšem nss, jak již řečeno, zkoumati nemůže. Dovolává-li se stížnost cit. vývodů prof. Dr. Hoetzla, je k tomu podotknouti, že jmenovaný autor se tam zabývá otázkou ústavnosti a platnosti zákonů zmocňovacích a dospívá k závěru, že obyčejný zákon nemůže pověřiti výkonnou moc tvořením nařízení, která by měnila nebo rušila dosavadní zákony tam, kde podle ústavy určitá materie může býti upravena jen zákonem, neřeší však otázku, zda by vlád. nař. mohlo býti soudem prohlášeno za neplatné proto, že zmocňovací zákon, na jehož podkladě je vydáno, odporuje ústavě, dokud ústavním soudem nebyl prohlášen za neplatný.
Tím, co právě řečeno, padá ovšem i další výtka stížnosti, uplatňující neplatnost cit. vlád. nař. proto, že prý není splněn další předpoklad odst. 2 § 108 ústavní listiny, že musí jíti o veřejný zájem. K vůli úplnosti budiž jen podotčeno, že stížnost vlastně sama uznává, že by opatření k odvrácení nebo ke zmírnění škod a poruch hospodářského života, k nimž zákon č. 109/1934 Sb. vládu zmocňuje, spadala zásadně do rámce opatření učiněných ve veřejném zájmu, má však za to, že konkrétní opatření vytčená ve vlád. nař. č. 162/1935 Sb. žádoucího úspěchu nedocílí, neboť naopak podpora podniků s filiálkami přispěla k překonání hospodářské krise. Zdali však vláda zvolila správnou cestu k dosažení účelu zmocňovacím zákonem sledovaného, vymyká se přezkoumávání nss, neboť tento soud, jak již řečeno, může toliko zkoumati, je-li vlád. nař. kryto zmocněním zákona. V tomto směru uznává stížnost, že zmocnění dané vládě zákonem č. 109/1934 Sb. připouští zásahy nejdalekosáhlejší, — Č. 12740 —
dospívá však vzhledem k tomu., že podniky s filiálkami mají velký vliv na rozmach podnikání a na další zvelebování živností, k závěru, že takovéto dalekosáhlé zásahy jsou v rozporu se zmocněním daným zákonem vládě. Tu je však opětně zdůrazniti, že v okolnosti, že by se snad účelu zákonem sledovaného mohlo docíliti i jiným způsobem, eventuálně způsobem stížností vytýčeným, nelze shledati překročení daného zmocnění, neboť otázka tato je již otázkou správnosti, resp. vhodnosti postupu vlády s hlediska národohospodářského, nikoliv otázkou platnosti nařízení s hlediska § 55 úst. listiny; ježto pak zmocnění zákonem č. 109/1934 Sb. vládě dané neobsahuje žádných konkrétních směrnic, jakých prostředků vláda k dosažení intendovaného cíle má použíti, a nelze přece tvrditi, že opatření vládou zvolená ani pojmově nespadají do rámce opatření, která by mohla směřovati k odvrácení nebo zmírnění škod a poruch hospodářského života, nemohl nss shledati, že § 1 odst. 1 cit. vlád. nařízení není kryt zákonem.
Pokud stížnost poukazuje k tomu, že vlád. nař. č. 162/1935 Sb. propůjčuje sobě životní trvání do 30. června 1937, ačkoli zmocňovací zákon má platnost terminovanou toliko do 30. června 1936, a že ještě k tomu se zmocňuje k vydávání dalších vlád. nař. — zúžení nebo rozšíření oborů, spadajících pod toto vlád. nař. (§ 1 odst. 3) —, v čemž spatřuje nepřípustnou subdelegaci, neshledal nss důvodu na tyto námitky vejíti, neboť pro daný spor předpisy, jichž neplatnost stížnost těmito vývody dovozuje, vůbec nepřicházejí v úvahu.
Ve věci samé dovozuje stížnost, že oznámení o zřízení pobočného závodu v Českém Těšíně, jež se stalo podáním z 29. června 1935, tedy před účinností vlád nař. č. 162/1935 Sb., nespadalo vůbec pod ustanovení tohoto nařízení, a to ani pod § 3 odst. 1 ani pod odst. 2.
Nemožnost aplikace předpisu odst. 1 § 3 dovozuje stížnost z toho, že oznámením podle § 40 živn. řádu bylo učiněno úplně zadost zákonným předpisům o zřízení vedlejšího závodu a že nebylo před účinností vlád. nař. č. 162/1935 Sb. vůbec třeba o něm rozhodovati, neboť není-li tu okolností, uvedených v § 40 odst. 3 živn. řádu, jest učiněným oznámením celý případ právně ukončen. Ježto zřízení prodejny bylo oznámeno již v červnu 1935 a byly dány veškeré předpoklady předepsané živn. řádem a podle živn. řádu vůbec není třeba, aby živnostenské úřady braly takovéto oznámení výslovně na vědomí, tím méně, aby o něm rozhodovaly, je míti za to, že bylo o oznámení rozhodnuto okamžikem podání. V tomto směru nelze se stížností souhlasiti.
Ustanovuje-li § 3 odst. 1 vlád. nař. č. 162/1935 Sb., že řízení podle tohoto nařízení bude zavedeno také o oznámeních (§ 1 odst. 1) a opovědech (§ 1 odst. 2), učiněných před účinností tohoto nařízení, o nichž nebylo v den účinnosti pravoplatně rozhodnuto, vylučuje z předpisů tohoto nařízení právě případy, ve kterých úřad podle § 40 živn. řádu již pravoplatně rozhodl. Všechny ostatní případy, zejména případy, ve kterých úřad vůbec nerozhodl o oznámení podle § 40 živn. řádu, podléhají předpisům vlád. nař. č. 162/1935 Sb., jak se v § 3 odst. 1 uvádí.
§ 40 živn. řádu ovšem nařizuje živn. úřadu, aby vydal přímé rozhodnutí, totiž zákaz, jen v případě, že určité okolnosti překážejí zřízení — Č. 12740 —
vedlejšího závodu. Než právě tato povinnost, vydati za těchto okolností zákaz, předpokládá, že úřad musí zkoumati, zda učiněné oznámení odpovídá předpisům živn. řádu. I když přímé kladné vyřízení oznámení, t. j. vydání výměru straně, není § 40 živn. řádu výslovně předepsáno, nelze uznati, že již podáním oznámení byla věc pravoplatně skončena, neboť v okamžiku tom není ještě na jisto postaveno, zda snad nedojde k zákazu vedlejšího závodu nebo zda živn. úřad se nespokojí s oznámením, jak bylo učiněno. Aby oznámení podle § 40 živn. řádu, není-li překážek, bylo úřadem konečně vyřízeno, je zapotřebí určitého projevu úřadu. Mluví-li § 3 odst. 1 vlád. nař. č. 162/1935 Sb. o pravoplatném rozhodnutí, nemůže míti na mysli pouhou skutečnost, že oznámení bylo před účinností vlád. nař. učiněno, nýbrž má na mysli určitý projev úřadu, že oznámení odpovídá zákonu. Zda tento projev musí býti vyjádřen výměrem úřadu řízeným na stranu nebo zda stačí projev interní, jímž úřad dá najevo, že je věc pro něj vyřízena (na příklad poznámkou na oznámení »ad acta« nebo zápisem do živn. rejstříku), nss v tomto případě zkoumati nemusil, poněvadž podle správních spisů úřad zde vůbec žádného projevu podle § 40 živn. řádu neučinil. Jak ze spisů správních plyne, vyzval okr. úřad v Českém Těšíně výměrem z 3. července 1935, tedy ještě před tím, než nabylo účinnosti vlád. nař. č. 162/1935 Sb., stěžující si firmu, aby oznámení o zřízení pobočného závodu doplnila potvrzením o zaplacení inkorporačního poplatku u obchodního gremia a oznámením živnostenského náměstka pro pobočný závod; tomuto vyzvání vyhověla firma přípisem z 2. srpna 1935, tedy teprve po 26. červenci 1935. Z toho se podává, že původní oznámení nevyhovovalo podle názoru okr. úřadu všem předpisům zákona a že tento dal zřetelně najevo, že nedostatečné oznámení nehodlá ještě vzíti na vědomí. Pak ale nemohl nss shledati, že by předpoklad žal. úřadu, že je tu dán případ § 3 odst. 1 vlád. nař. č. 162/1935 Sb., neměl dostatečné opory ve spisech.
V odvolání namítala stěžující si firma, že jí před vydáním rozhodnutí první stolice nebyla dána příležitost vyjádřiti se o průkazech, které vedly k zamítnutí žádosti, a že nemohla zaujmouti stanovisko k dobrým zdáním, jež byla vyžádána od příslušných korporací, nepopřela však správnost dat uvedených v rozhodnutí okr. úřadu stran počtu obyvatelstva a trvajících živností. Žal. úřad neuznal tuto výtku vadnosti řízení opodstatněnou a dovolav se §§ 42 a 48 odst. 3 správ. řádu vyslovil, že všeobecné soutěžní poměry, jakož i soutěžní poměry v Českém Těšíně jsou straně velmi dobře známy a že okr. úřad — jestliže straně nesdělil zjištěné soutěžní poměry, jež vzal za podklad napadeného výměru, — nedopustil se nezákonnosti, neboť tím st-lce neznemožnil obhajobu. Žal. úřad nevyslovil, že by soutěžní poměry byly skutečností všeobecně známou, notorickou, které podle § 48 odst. 1 správ. řádu nepotřebují důkazu, neboť nedovolal se jednak cit. § 48 odst. 1, jednak pouze uvedl, že soutěžní poměry byly st-lce nesporně známy; jdou tudíž vývody stížnosti, dovozující, že § 48 odst. 1 správ. řádu nelze použíti a že nejde o skutečnosti notorické, mimo obsah nař. rozhodnutí; že by pak soutěžní poměry, jak všeobecné, tak i speciální v Českém Těšíně, st-lce nebyly známy, stížnost netvrdí. Proti výroku žal. úřadu, — Č. 12740 —
že st-lce nebyla znemožněna obhajoba, uvádí tato toliko, že by byla mohla uplatňovati eventuální nepříslušnost korporací o dobrozdání dotázaných; nehledíc k tomu, že stížnost nyní ani netvrdí, že dotázané korporace nebyly příslušné podati vyjádření, nemohl nss shledati, že by v případném znemožnění této námitky spočívala podstatná vada řízení, neboť ze spisů plyne, že bylo slyšeno obch. gremium v Českém Těšíně a obch. a živn. komora v Opavě, tedy korporace, které podle § 2 vlád. nař. č. 162/1935 Sb. měly býti slyšeny. Poukazuje-li stížnost k tomu, že §§ 42 a 48 správ. řádu se výslovně vztahují na řízení v jedné instanci, nikoli v instancích dvou a že by celý smysl instanční cesty byl takovým výkladem zem. úřadu zmařen, stačí k vyvrácení takto formulované námitky odkázati na znění § 82 správ. řádu, podle něhož předpisy hlavy II až IV (§§ 42 a 48 jsou zařazeny do hlavy II) platí obdobně i pro odvolací řízení.
Stížnost namítá však dále, že straně musí býti dána příležitost, aby nahlédla do vyjádření, na základě kterých úřad rozhodoval, což se však nestalo. Stížnosti je přisvědčiti, že vzhledem k zásadě slyšení stran bylo věcí již okr. úřadu, aby st-lce dal možnost zaujmouti stanovisko vůči vyjádřením slyšených korporací. Přes to však nss nemohl vadu tu uznati za vadu podstatnou, neboť skutková zjištění, obsažená v těchto vyjádřeních, byla reprodukována v rozhodnutí první stolice a jak okr. tak i zem. úřad samostatně hodnotily tato zjištění, aniž se nějakým způsobem dovolaly názorů korporací ve vyjádřeních projevených nebo na nich své rozhodnutí budovaly. Měla tudíž st-lka možnost, správnost oněch skutkových zjištění popříti, navrhnouti protidůkazy a vyvrátiti právní hodnocení provedené okr. úřadem; výrok žal. úřadu, tuto možnost vyslovující, stížnost pak svými vývody, jak již řečeno, nezvrátila.
Žal. úřad odůvodnil obšírně, proč by po jeho názoru zřízení pobočného závodu stěžující si firmy mělo hospodářsky nezdravý vliv na soutěžní poměry všeobecné i zvláštní v Českém Těšíně; proti těmto vývodům neobsahuje stížnost přímých, řádně konkretisovaných námitek, nýbrž shledává, pokud z ne zcela jasné stylisace této části lze vyčísti, v postupu úřadu překročení meze volného uvážení. K tomu je především podotknouti, že při rozhodnutí vydaném v řízení podle § 2 vlád. nař. č. 162/1935 Sb. nejde o nějaký akt volné úvahy v pravém slova smyslu, nýbrž o rozhodnutí vydané na podkladě ocenění a hodnocení předpokladů v § 1 uvedených.
Stížnost má za to, že vlád. nař. č. 162/1935 Sb. nepodrobuje řízení tam uvedenému zřízení prodejen živnostníků-jednotlivců, nýbrž jen zřízení filiálek společností, a proto že musí býti zkoumáno, zdali vliv zřízení filiálek takovýchto, obyčejně kapitálově silnějších útvarů, na soutěžní poměry je vlivem kvalifikovaným, totiž větším než vliv živností jednotlivců, a shledává vadu řízení v tom, že žal. úřad s tohoto hlediska věc vůbec neposuzoval. Tu se však st-lka mýlí, neboť § 1 odst. 1 cit. nař. podrobuje zvláštnímu řízení každé oznámení prodejny podle § 40 živn. řádu v oborech tam uvedených, tedy i zřízení prodejny živnostníkem-jednotlivcem; odst. 2 pak nejedná již o oznámení o zřízení prodejny podle § 40 živn. řádu, nýbrž o opovědi živností výrobních i obchodních oborů uvedených v odst. 1, a podrobuje témuž řízení i tyto opovědi živností, ať již je činí jednotlivý živnostník, který již má oprávnění k provozování živnosti příslušného oboru nebo právnická osoba, resp. společnosti tam uvedené. Tím padá však základ, na němž buduje stížnost svoji námitku a jeví se proto výtka ona bezdůvodnou.
Žal. úřad odůvodnil konečně, proč nepřešla na zem. úřad pravomoc k rozhodování podle § 2 odst. 2 cit. nařízení; proti tomu neformuluje stížnost žádné námitky (§ 18 zákona o ss).

Citace:

č. 12740. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 222-229.