Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 67 (1928). Praha: Právnická jednota v Praze, 708 s.
Authors:
= Váž. civ., 10 (1928), sv. 2
PDF

Čís. 8300.
Předpisu § 234 ex. ř. o omezení přípustnosti rekursu nelze použíti na věřitele, kteří se k rozvrhovému roku nedostavili, a nelze z něho zejména dovozovati, že nedostavivší se oprávnění jsou z práva rekursu vyloučeni.
V případě § 14, druhý odstavec, knih. zák. lze kromě nejvyšší míry jistiny vtěliti i nejvyšší míru pro úroky a jiné příslušenství. Vtělením nejvyšší míry pro vedlejší poplatky vzniklo již zástavní právo i pro případné úroky, jež se stalo pozdějším vznikem úrokové pohledávky bezpodmínečným.
(Rozh. ze dne 13. září 1928, R II 242/28.)
Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost přikázal soud prvé stolice knihovnímu věřiteli 30000 Kč v pořadí úvěrové hypotéky vtělené pro jistinu do nejvyšší míry 30000 Kč, nepřikázal však v jejím pořadí ani úroky ani útraty sporu a exekuce. Rekursní soud přikázal knihovnímu věřiteli v pořadí jistiny i úroky a útraty v podstatě proto, že byla ve prospěch postupitele knihovního věřitele vtělena v pořadí jistiny i úvěrová pohledávka pro vedlejší poplatky 6000 Kč, kterou přikázané úroky a útraty nepřevyšovaly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvodу:
Po formální stránce jest podotknouti, že ustanovením § 234 ex. ř. nejsou vyloučeni z práva rekursu ti, kdož se k rozvrhovému roku nedostavili, nýbrž jest jím jen upraven rozsah rekursu věřitelů se dostavivších a ohledně těchto jest stanoveno, že mají právo rekursu jen s omezením § 234 ex. ř. Ustanovení toto nelze proto použíti na věřitele, kteří se k rozvrhovému roku nedostavili, tím méně lze z něho odvozovati, že nedostavivší se oprávnění jsou z práva rekursu vyloučeni, jak mylně míní stěžovatel. Ale dovolací rekurs není ani věcně opodstatněn, jest pravda, že podle § 14 knih. zák., podle jeho prvého odstavce, lze vtěliti zástavní právo jen pro pohledávku číselně určenou. Ale z toho neplyne, že by v případech § 14 druhý odstavec knih. zák. kromě nejvyšší míry jistiny nemohla býti vtělena i nejvyšší míra pro úroky a jiné příslušenství, neboť i v tomto případě jest z pozemkové knihy patrno, do které míry nemovitost jest zatížena, a jiného smyslu a účelu ustanovení § 14 knih. zák. nemají. Pro souzený případ rozhoduje, že kauční hypotéka vtělená pod pol. 1 pro jistinu do nejvyšší míry 30000 Kč a pro vedlejší poplatky do nejvyšší míry 6000 Kč byla na vymáhajícího věřitele převedena bez omezení, tedy i pokud se týče vedlejších poplatků, jak správně zdůraznil již rekursní soud, a nezáleželo by ani na tom, kdyby úroková povinnost dříve nebyla existovala, jelikož vtělením nejvyšší míry pro vedlejší poplatky již vzniklo právo zástavní i pro případné úroky, jež pozdějším vznikem úrokové pohledávky se stalo bezpodmínečným. Že jest vedlejšími poplatky rozuměti najmě i úroky, o tom nelze vážně pochybovati, poněvadž úroky v prvé řadě platí za příslušenství pohledávky. Nelze proto mluviti ani o »nejasném výrazu«, o němž ostatně pojednává § 915 a nikoliv mylně citovaný § 914 obč. zák.
Citace:
č. 8300. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 192-193.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).