Č. 5907.

Úrazové pojištění: Podléhá kolářská dílna při velkostatku zákonné pojistné povinnosti úrazové?
(Nález ze dne 27. září 1926 č. 8844).
Věc: Alfons P., velkostatkář v B., proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy vyslovila výměrem z 30. října 1923, že podnik »dílna v Kamenném domě« vrchní správy velkostatku Alfonse P. v B. nepodléhá na základě platných předpisů úraz. pojištění proto, že není provozován po způsobu živnostenském.
Zsp námitkám proti tomu podaným rozhodnutím z 27. listopadu 1924 nevyhověla a, potvrzujíc nař. výměr, vyslovila, že podnik, o nějž jde, nepodléhá podle § 1 úraz. povinnosti pojistné, ježto jest zřízen výhradně pro potřebu velkostatku a není tudíž provozován po živnostensku. Stroje pak, jež v podniku se nalézají, jako kolářský soustruh a brus, nelze považovati za stroje hospodářské, hnané silou živelní nebo zvířecí, kterážto okolnost by jinak pojistnou povinnost podniku zakládala. Strojní zařízení v podniku slouží sice ku broušení kos, jichž se používá při provozu řezačky, tedy stroje hospodářského, práce však s broušením těchto kos spojené nelze vzhledem k rozdílnosti časové a prostorové pokládati za součást prací, spojených s použitím řezačky. Jedná-li se o hospodářský podnik, podléhá ve smyslu § 1 odst. 5 úraz. zák. pojištění úrazovému jen ten určitý počet osob, jenž jest vydán nebezpečí, plynoucímu ze strojní práce; vzhledem k tomuto ustanovení podléhá tedy takový hospodářský podnik pojistné povinnosti jen v tom případě, pokud se v provozu nachází. Broušení kos, jež je prováděno v dílně úplně oddělené a nezávislé na provozu řezačky, nelze tudíž ve smyslu úraz. zák. pokládati za součást prací spojených s použitím hospodářského stroje.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí podanému min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo v podstatě z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého s tím, že však nesouhlasí s odůvodněním zsp-é v cit. rozhodnutí, že totiž hospodářský podnik podléhá pojistné povinnosti jen v tom případě (po dobu), pokud se v provozu nachází, a že broušení kos, jež prováděno jest v dílně úplně oddělené a nezávislé na provozu řezačky, nelze ve smyslu úraz. zák. pokládati za součást prací spojených s použitím hospodářské stroje. Dále uvedl žal. úřad, že vylučuje tudíž tento důvod z motivace nař. rozhodnutí a ponechává otázku, pokud v pracích pomocných spatřovati dlužno práce spadající podle § 5 úraz. zák. do činnosti z příkazu, nedotčenou, ježto v daném případě zabývá se stížnost výhradně pojistnou povinností kolářské dílny po živnostensku neprovozované a tudíž úrazové pojistné povinnosti nepodléhající.
Nss sdílí splna názor vyslovený úvodem v odv. spise zúčastněné strany, Úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy, že jde jedině o to, zdali »dílna v Kamenném domě« podléhá pojistné povinnosti dle zákona o úrazovém pojištění. Žal. úřad opřel svůj výrok, pojistnou povinnost popírající a stížností pro nezákonnost napadený, o dvojí důvod: 1. že podnik, o nějž jde, jest zřízen výhradně pro potřebu velkostatku a není tudíž provozován po živnostensku, 2. že stroje v podniku se nalézající, jako kolářský soustruh a brus, nelze považovati za stroje hospodářské, hnané silou živelnou nebo zvířecí, kterážto okolnost by jinak pojistnou povinnost podniku zakládala.
Není na sporu, že řečená dílna nalézá se na velkostatku st-lově a že se v ní pracuje výhradně pro potřeby velkostatku, jak se v nař. rozhodnutí výslovně konstatuje. Není tedy dílna podnikem živnostenským, jejž zákon o úraz. pojištění v § 1. odst. 4 bodu 2 za předpokladů tam uvedených klade na roveň podnikům v 1. odst. uvedeným a pojistné povinnosti podrobeným. Pokud tedy žal. úřad výrokem svým, že dílna není provozována po živnostensku, chce říci, že dílna není podnikem živnostenským a že s tohoto hlediska není podrobena úraz. pojištění, má zajisté pravdu. Zákon však na uvedeném místě staví na roveň podnikům v odst. 1. uvedeným a podrobuje úraz. pojištění vedle podniků živn. zásadně i hospodářské podniky polní i lesnické, pokud se při nich užívá parních kotlů nebo takových hnacích přístrojů, které hnány jsou živelnou silou nebo zvířaty. V důsledku tohoto všeobecného ustanovení zákona vztahuje se pojistná povinnost úrazová za právě uvedeného předpokladu zásadně na hospodářské podniky polní v jejich celku (arg. § 1 odst 5: »Užívá-li se v polním nebo lesnickém podniku hospodářském pojištění podrobeném ...«), a nikoliv pouze na určité části jejich, určitým úkolům v rámci celkového hospodářství polního věnované, jako v daném případě jest součástí hospodářského podniku st-lova dílna v Kamenném domě, již Úrazová pojišťovna dělnická a žal. úřad neprávem za samostatný podnik ve smyslu zákona o úraz. pojištění prohlašuje, anebo dokonce na jednotlivé stroje v polním podniku hospodář. užívané, o nichž míní zúčastněná strana v odv. spise, že tvoří s osobami, které jsou vydány nebezpečí na těchto strojích spojenému, v rámci polního neb lesního hospodářství samostatné podniky.
Jsou pak podle principu kolektivního pojištění, vysloveného v § 1 odst. 1, zásadně pro případ úrazu pojištěni stejně jako při podnicích živnostenských všichni dělníci a závodoví úředníci v hospodářském podniku polním, tedy na velkostatku vůbec zaměstnaní.
Zákon však princip ten ohledně hospod. podniků polních i lesnických prolomil výjimkou, stanoviv v odst. 5. § 1 toto: 1/1887 ř. z., § 1.5 1/1887 ř. z., § 1.5 Užívání silostroje v hospod. podniku polním neb lesnickém nemá tudíž podle uvedených předpisů zákona vždy a za všech okolností za následek pojištění všech zaměstnanců, jako při podnicích v § 1 odst. 1 uvedených a jim na roveň postavených, nýbrž jen těch, kteří jsou vydáni nebezpečí úrazu s veškerou strojní prací spojenému, avšak za předpokladu, že silostroje užívá se právě jen takovým způsobem, že jen určité osoby nebezpečí tomu jsou vydány.
Posuzuje-li žal. úřad dílnu, o niž jde, jako samostatný podnik ve smyslu zák. o úraz. pojištění, abstrahuje při tom od skutečnosti, že velkostatek st-lův, jehož účelům dílna výhradně jest určena, jest polním podnikem hospodářským, vykládá zákon nesprávně.
Dílna jest součástí st-lova hospodářského podniku polního. Že podnik tento zásadně pojistné povinnosti úrazové podroben jest, o tom nemůže býti pochybnost, když se uváží, že podle stavu spisů v podniku tom užívá se silostrojů, o nichž mluví § 1 v odst. 4 a 5; stačí poukázati tu na odv. spis zúčastněné strany, jenž výslovně konstatuje, že v dílně se nalézá kolářský soustruh a brus, obé s elektrickým pohonem. Rovněž není sporu, že silostrojů těchto, náležejících k zařízení podniku, se užívá takovým způsobem, že toliko určitý počet dělníků vydán jest nebezpečí se strojní prací spojenému, že jsou tedy dány zásadně podmínky pro použití ustanovení § 1 odst. 5 úraz. zák. To ostatně ani žal. úřad ani zúčastněná strana nepopírají. Obě strany hájí nedostatek pojistné povinnosti u řečené dílny tvrzením, že stroje, které se v dílně nalézají, kolářský soustruh a brus, nelze považovati za stroje hospodářské, hnané silou živelní nebo zvířecí, kterážto okolnost by jinak pojistnou povinnost zakládala. Odv. spis zúčastněné strany zastává pak výslovně právní názor, že pojistnou povinnost zakládají jedině stroje hospodářské, t. j. takové, jež slouží přímo a bezprostředně k hospodářské prvovýrobě a prvovýrobnímu zpracování zemědělských plodin.
Názoru tomu přisvědčiti nelze. § 1 zák. o úraz. pojištění váže v odst. 4 b) 2 pojistnou povinnost toliko na podmínku, že se při podnicích tam uvedených používá parních kotlů aneb hnacích přístrojů, které hnány jsou živelnou silou nebo zvířaty. V odst. 5 pak pojistnou povinnost omezuje na osoby, které za vytčených tam předpokladů vydány jsou nebezpečenství s veškerou strojní prací spojenému. Z obsahu právě uvedených předpisů zákona vysvítá zřetelně, že zákon po stránce pojistné povinnosti nečiní nijakého rozdílu, jenž by měl svůj důvod v určení stroje v hospod. podniku používaného, nýbrž podrobuje pojistné povinnosti všechny osoby, které vydány jsou nebezpečí úrazu spojenému s používáním strojů jakýchkoliv za předpokladu ovšem, že jde o práci při stroji a že používaný silostroj náleží k podnikovému zařízení.
Na tom nic nemění okolnost, k níž poukazuje odv. spis zúčastněné strany, že min. nař. z 6. července 1914 č. 143 ř. z. jmenuje v zařazovacím schématu ve skupině I. přímo podniky polního hospodářství. Neboť zařízení to, jež upravuje roztřídění podniků do nebezpečenských tříd po rozumu § 14 cit. zák., stanoví toliko zásady, jichž má býti šetřeno při praktickém zařaďování podniků pojištěním povinných do nebezp. tříd, vyznačuje tudíž, do které nebezp. třídy zařaditi jest hospod. podniky, při kterých pojistná povinnost omezena jest na osoby při strojích ve skupině I. schématu vyjmenovaných, neobsahuje však a nemůže obsahovati nijakých předpisů, které by otázku poj. povinnosti upravovaly odlišně od zákona samého. Schéma nevyčerpává a přirozeně ani vyčerpati nemůže veškeré případy, jež se v hosp. životě vyskytují a vyskytnouti mohou, a uvádí zařízení hosp. podniků polních dle strojů, jichž se obyčejně používá. Jde-li o případy nepravidelné a v schématu neuvedené, poskytuje znění §§ 1—5 cit. nař. dostatečný podklad, aby i tu nebezp. třída mohla býti určena.
Vycházeje z těchto úvah, shledal nss, že nař. rozhodnutí založeno jest na právním názoru, který nelze přivésti v soulad se zákonem.

Citace:

č. 5907. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 346-349.