Č. 12093.
Řízení správní. — Řízení před nss-em: 1. Politické straně, jež byla rozpuštěna rozhodnutím vlády na základě § 1 zák. č. 201/1933 Sb., přísluší právo stěžovati si na toto rozhodnutí i tehdy, když se dříve, než došlo k tomuto rozpuštění, dobrovolně rozešla. — 2. Oproti vládnímu aktu, jímž byla na základě § 1 zák. č. 201/1933 Sb. rozpuštěna politická strana, je procesně stranou jen tato rozpuštěná strana a nikoliv její jednotlivý člen. — 3. Vláda není ústředním úřadem ve smyslu bodu 3 odstavce 1 § 1 vl. nař. č. 8/1928 Sb. o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů.
Jazykové právo: 4. Spor o rozpuštění politické strany, která podle spolkového zákona zřízena nebyla, podle zák. č. 201/1933 Sb. je ve smyslu ustanovení § 2 jaz. zák. zmístněn v soudním okrese, v jehož obvodu měla strana sídlo.
(Nález ze dne 26. října 1935 č. 18602/35.)
Věc: Ing. Rudolf J. v O. jménem rozpuštěné německé národně-socialistické strany dělnické a jménem vlastním (adv. Dr. Antonín Kreissl z Podmokel) proti vládě republiky Československé (min. rada Dr. Kar. Novák) o rozpuštění německé národně-socialistické strany dělnické.
Výrok: Stížnost, pokud je podána Ing. J. jménem vlastním, odmítá se pro nepřípustnost, pokud je podána jménem německé národně-socialistické strany dělnické, zamítá se pro bezdůvodnost.
Důvody: V čís. 259 Úředního listu republiky Čsl. z 12. listopadu 1933 byla uveřejněna vyhláška vlády z 11. listopadu 1933 o rozpuštění německé národně-socialistické strany dělnické v Československu, jež zní: » Vláda republiky Čsl. rozpustila podle zák. z 25. října 1933 č. 201 Sb. usnesením z 11. listopadu t. r. německou národně-socialistickou stranu dělnickou v Československu. Činností německé národně-socialistické strany dělnické v Československu byla ohrožena zvýšenou měrou celistvost a bezpečnost republiky čsl. Ohrožení toto plně prokazuje výsledek soudního řízení, vedeného pro zločin přípravy úkladů o republiku ve smyslu § 2 zák. na ochranu republiky proti členům býv. spolku »Volkssport«, okrajové to složky strany. Rozsudkem v procesu tom vydaným a Nejv. soudem potvrzeným bylo prokázáno, že německá národně-socialistická strana dělnická měla v programu také odtržení části Československa a její přivtělení k sousední říši. — Tím dány jsou všechny předpoklady ve smyslu § 1 cit. zák. pro uvedené opatření.«
Na toto rozhodnutí: je podána stížnost Ing. Rudolíem J., a to jménem rozpuštěné německé národně-socialistické strany dělnické v Československu a jménem vlastním.
Nss musil se nejprve zabýyati otázkou, zda st-l je legitimován bráti v odpor nař. rozhodnutí, jímž byla německá národně-socialistická strana dělnická v Československu na základě zák. z 25. října 1933 č. 201 Sb. rozpuštěna. O této otázce uvážil nss toto:
Podle § 1 zák. č. 201/1933 Sb. může vláda další činnost politické strany (§ 20 odst. 1 cit. zák.) zastaviti nebo ji rozpustiti, byla-li její činností zvýšenou měrou ohrožena samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánská forma nebo bezpečnost republiky Čsl. Již z tohoto ustanovení zákonného plyne, že k zastavení činnosti politické strany nebo k rozpuštění politické strany lze od účinnosti uvedeného zákona přikročiti jen tehdy, když jsou dány uvedené podmínky zákonné. Nejsou-li tyto podmínky splněny, nesmí podle zák. býti činnost politické strany zastavena a nesmí politická strana býti rozpuštěna, a je tedy politické straně přiznáno právo vyvíjeti činnost v Čsl. republice, pokud její činnost nepřišla do rozporu s uvedeným ustanovením § 1 zák. o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran. Správním aktem, kterým vláda politickou stranu rozpouští, upírá se politické straně právo vyvíjeti další činnost v Čsl. republice. Jak bylo uvedeno, lze toto právo politické straně upříti jen, když jsou dány podmínky uvedené v § 1 zák. č. 201/1933 Sb., a nelze proto odepříti politické straně, která byla podle tohoto ustanovení zákonného rozpuštěna, aby proti rozpouštěcímu aktu bránila před nss-em právo na další vyvíjení činnosti v Čsl. republice stížností, ve které tvrdí, že oním aktem byl porušen zákon a že byl vydán na základě vadném. K tomu buď poznamenáno, že ve zprávě ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny Nár. shrom. republiky čsl. o vládním návrhu zák. o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran (tisk č. 2358/1933) je výslovně uvedeno, že »proti usnesení vlády je přípustný mimořádný prostředek opravný: stížnost k nss-u podle platného zák. o ss«, a ve zprávě ústavně-právního výboru senátu Nár. shrom. (tisk č. 1127/1933) se praví: »Rozhodnutí vlády na základě tohoto zák. jsou akty správními, které podléhají ku podané stížnosti přezkoumání nss-u«. Totéž stanovisko hájil i zpravodaj výboru ústavně-právního posl. sněmovny ve schůzi posl. sněmovny Nár. shromáždění, jak o tom svědčí těsnopisecká zpráva (str. 5).
Dále sluší zodpověděti otázku, která fysická osoba jest oprávněna, aby jménem rozpuštěné politické strany stížnost k nss-u podala. Na tuto otázku zák. č. 201/1933 Sb. odpovědi nedává, je však nutno z jeho ustanovení se zřetelem na to, co bylo již pověděno, dospěti k závěru, že určité fysické osobě právo takové přiznáno býti musí, kdyžtě plyne ze zák., že rozpuštěná politická strana stížnost podati může. Poněvadž právo zastupovati politickou stranu, jež podle předpisů spolkového zák. zřízena nebyla, zákonem dosud upraveno není, nezbývá, než hledati odpověď na otázku, která fysická osoba je povolána v uvedené věci zastupovati politickou stranu, v organisačním řádě této strany. Podle předposledního odstavce bodu 3 »Ústavy německé národně-socialistické strany dělnické«, usnesené valným sjezdem strany dne 28. května 1932, »články a správy (vedení) strany jsou na venek právně zastupovány předsedy, po případě jejich zástupci.« Je proto předseda představenstva strany povolán k tomu, aby stranu před nss-em zastupoval. Právo takové nelze přiznati jednotlivým členům strany, a to již proto, že rozhodnutí vlády, kterým byla strana rozpuštěna a které je bráno v odpor stížností podanou k nss-u, směřuje proti straně jako takové, a je tedy jen tato strana povolána, aby se proti němu bránila. Na věci nic nemění, že reflexem tohoto aktu jsou postiženi i členové rozpuštěné strany, když tímto aktem je nalezeno právo jen straně jako takové a zákon jednotlivým členům strany právo ke stížnosti nepřiznává. Přiznání práva takového nelze spatřovati v 3. odst. § 1 zák. č. 201/1933 Sb., podle něhož usnesení vlády o rozpuštění nebo zastavení činnosti strany platí dnem vyhlášení v Úředním listě »za doručené všem dotyčným osobám«, tedy všem příslušníkům rozpuštěné strany, neboť tato publikace rozhodnutí vlády byla zákonem předepsána zřejmě proto, aby příslušníci strany se dověděli, že strana byla zastavena nebo rozpuštěna a že je postihují důsledky stanovené pro tento případ zákonem.
Z těchto úvah dospěl nss k závěru, že st-ti, který byl nesporně předsedou představenstva rozpuštěné strany, přísluší právo, aby jen v této vlastnosti jménem rozpuštěné strany podal stížnost k nss-u. Na tomto jeho právu nebylo změněno nic tím, že německá národně-socialistická strana dělnická se dne 3. října 1933 rozešla dobrovolně, neboť poslednímu předsedovi strany nelze upříti právo, aby se jménem strany bránil proti důsledkům, které rozhodnutí vlády podle § 1 zák. č. 201/1933 Sb. pro stranu má, i když toto rozhodnutí bylo učiněno po dobrovolném rozchodu strany, kdyžtě podle § 22 odst. 1 cit. zák. okolnost, že se strana rozešla dříve, než její činnost byla zastavena nebo než byla rozpuštěna, nemění ničeho na uplatnění ustanovení tohoto zák.
Těmito úvahami, jež jsou ve shodě s principem stálé judikatury nss-u, který proti rozhodnutí, jímž se rozpouští spolek, připouští sice stížnost rozpuštěného spolku, ale nikoli stížnost jednotlivých členů spolku (srov. na př. Boh. A 1112/22, 6113/27, 7047/28 a j.), jsou také vyřízeny námitky odvodního spisu, v nichž se namítá nepřípustnost stížnosti rozpuštěné strany.
Dříve než mohl přikročiti k meritornímu jednání o stížnosti, která je podána st-lem jako předsedou německé národně-socialistické strany dělnické, musil se nss zabývati ještě otázkou, zda je v tomto případě podle jaz. zák. přípustno, aby stížnost byla podána v jazyku německém. Podle ustálené judikatury nss-u, která se opírá o znění předpisu § 2 jaz. zák. č. 122/1920 Sb. a Usnesení odborného plena ze 6. prosince 1926 a která došla výrazu zejména v nál. Boh. A 6271/27, řídí se ve sporech o užití jazyka při soudech a státních úřadech jazykové právo příslušníků jazyka národnostní menšiny podle toho, zda věc, která zavdala podnět k jazykovému sporu, vzešla v soudním okrese s kvalifikovanou jazykovou menšinou (§ 2 jaz. zák.). Poněvadž působnost nss-u se vztahuje na celé území Čsl. republiky, musí bytí hledán a nalezen takový poměr mezi nss-em, věcí a určitým soudním okresem, podle něhož je nss místně příslušný pro určitý soudní okres proto, že věc, jež zavdala podnět ke konkrétnímu sporu, tkví v onom soudním okresu. Podle názoru stížnosti je spor zmístněn v Ústí n. L., kde bylo sídlo ústředního Vedení strany, po případě v Opavě, kde má st-l stálé bydliště. Žal. úřad hájí naproti tomu v odvodním spise názor, že rozhodným je sídlo vlády v Praze, jíž byla zákonem č. 201/1933 Sb. dána k učiněnému opatření kompetence. Sídlo ústředního vedení strany nemá podle názoru hájeného odvodním spisem žal. úřadu při nedostatku právní úpravy politických stran onoho významu, jejž jinak právní řád pojí k statutárnímu sídlu v ohledu určení místní příslušnosti; ale i když se na ústřední vedení strany pohlíží jako na instituci, která v menšinovém okrese ústeckém fakticky existovala, nemá tato skutečnost významu určujícího místní příslušnost pro opatření, kterým bylo zasaženo do poměrů, jež k soudnímu okresu ústeckému nemají specifického vztahu. Nss s tímto stanoviskem žal. úřadu nesouhlasí. Podnět ke konkrétnímu sporu zavdala německá národně-socialistická strana dělnická. Musí-li býti připuštěna stížnost politické strany, jež podle spolk. zák. č. 134/1867 ř. z. zřízena nebyla, nelze místně spojití rozpuštění této politické strany s jiným soudním okresem než s okresem, v jehož obvodu měla strana sídlo. Poněvadž toto sídlo bylo v soudním okrese s 20% menšinou německou, musí býti německá stížnost, pokud je podána rozpuštěnou stranou, přijata a projednána.
Uznav stížnost, pokud je podána st-lem jako předsedou německé národně-socialistické strany dělnické, za přípustnou, musil nss předem zaujmouti stanovisko k vývodům stížnosti, ve kterých se dovozuje, že zák. č. 201/1933 Sb. odporuje ústavní listině a je proto neplatný. Nss nemohl se těmito vývody stížnosti zabývati meritorně, neboť je vázán předpisy §§ 98 a 102 úst. listiny, podle nichž soudcové jsou zákonem vázáni a mohou při zákoně jen zkoumati, byl-li řádně vyhlášen. Je sice pravda, že podle zák. č. 162/1920 Sb. může ústavnost zákona za jistých předpokladů býti zkoumána, ale k tomu je příslušný jen ústavní soud, a dokud podle § 18 tohoto zák. nebyl zákon ústavním soudem prohlášen za neústavní a tedy neplatný, musí každý soud každý zákon, který byl řádně vyhlášen, jako zákon respektovati. Pokud stížnost vznáší podnět ke zkoumání ústavnosti zák. č. 201/1933 Sb. ve smyslu § 9 zák. č. 162/ 1920 Sb. o ústavním soudě, bude s tímto podnětem naloženo způsobem, který je stanoven plenisimárním usnesením nss-u ze 4. května 1925 o podávání návrhů ústavnímu soudu.
Posuzuje spornou věc podle zák. č. 201/1933 Sb., obrátil nss předem zřetel k námitce, ve které se uplatňuje, že německá národně-socialistická strana dělnická se již počátkem října 1933 dobrovolné rozešla, neexistovala tedy dne 31. října 1933, kdy zák. č. 201/1933 Sb. nabyl účinnosti, a nelze ji proto podle tohoto zák. rozpustiti. V tomto směru stačí odkázati na ustanovení § 22 odst. 1 zák. č. 201/1933 Sb., jež bylo nss-u důvodem, aby zamítl protinámitku odvodního spisu uplatňující nepřípustnost stížnosti politické strany, která se již dříve dobrovolně rozešla.
Uznav tuto námitku neodůvodněnou, zabýval se nss stížnosti, pokud se v ní vytýká jako vada řízení, že nebylo dbáno předpisů §§ 42 a 48 vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb Rozvádějíc tuto námitku, uvádí stížnost, že vláda jako nejvyšší státně policejní úřad je vázána uvedenými předpisy, že však tyto předpisy zůstaly nepovšimnuty, aniž tu byly předpoklady § 67 cit. vl. nař. Činnost strany byla zastavena již usnesením vedení strany 3. října 1933, 4. října úředně, majetek byl zabezpečen, nebylo tedy nebezpečí v průtahu a nemělo proto býti rozhodnuto, aniž byly zachovány uvedené předpisy o řízení. Na tuto námitku sluší předem odpověděti, že vláda není ústředním úřadem ve smyslu bodu 3 odstavce 1 § 1 vl. nař. č. 8/1928 Sb., neboť ze souvislosti tohoto ustanovení s 3. odst. čl. 1 a 1. odst. čl. 10 zák. č. 125/1927 Sb. plyne, že za ústřední úřady ve smyslu cit. vl. nař. sluší pokládali jen min. vnitra a ostatní ministerstva potud, pokud jednají ve věcech náležejících do působnosti politické správy, vládu však se zřetelem na ustanovení §§ 70 a 85 úst. listiny za ministerstvo pokládati nelze.
Stížnosti lze dáti za pravdu jen potud, že podle všeobecné zásady procesní sluší před vydáním nař. aktu poskytnouti straně příležitost, aby proti skutkovým zjištěním, na nichž správní akt má býti založen, mohla uplatňovati relevantní skutečnosti jiné a nabídnouti své důkazy, resp. protidůkazy. Podle správních spisů taková příležitost straně poskytnuta nebyla. V tom musil nss ve shodě s ustálenou judikaturou uznati procesní vadu. Procesní vady mohou však vésti podle § 6 zák. o ss ke kasaci rozhodnutí vzatého v odpor stížností jen tehdy, jde-li o vady podstatné, t. j. takové, jimiž st-lova právní posice byla podstatně zhoršena. Aby nss mohl posouditi, že zanedbané slyšení strany je vadou podstatnou, musila by stížnost k němu podaná konkrétně označiti relevantní okolnosti, důkazy a protidůkazy, jichž uplatnění bylo jí vadným postupem znemožněno. Stížnost omezuje se však v této souvislosti na zcela abstraktně formulovanou výtku, že nebylo st-lce před vydáním nař. rozhodnutí poskytnuto slyšení. Nss nemohl proto posouditi podstatnost vytýkané vady, tím méně mohl tuto vadu za podstatnou uznati.
Dále uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutí, kterým vláda rozpustila podle zák. z 25. října 1933 č. 201 Sb. německou národně-socialistickou stranu dělnickou v Československu, jest odůvodněno takto: »Činností německé národně-socialistické strany dělnické v Československu byla ohrožena zvýšenou měrou celistvost a bezpečnost republiky Čsl. Ohrožení toto plně prokazuje výsledek soudního řízení, vedeného pro zločin přípravy úkladů o republiku ve smyslu § 2 zák. na ochranu republiky proti členům býv. spolku »Volkssport«, okrajové to složky strany. Rozsudkem, v procesu tom vydaným a Nejv. soudem potvrzeným bylo prokázáno, že německá národně-socialistická strana dělnická měla v programu také odtržení části Československa a její přivtělení k sousední říši. Tím dány jsou všechny předpoklady ve smyslu § 1 cit. zák. pro uvedené opatření.«
Z tohoto odůvodnění nař. rozhodnutí je zřejmo, že skutková podstata, z niž nař. vládní akt vychází, je ta, že činností německé národně- socialistieké strany dělnické v Československu byla zvýšenou měrou ohrožena celistvost a bezpečnost republiky Čsl., že tato politická strana měla totiž v programu odtržení části Československa a její přivtělení k sousední říši a že v tomto směru také rozvíjela činnost pomocí své okrajové složky, spolku »Volkssport«, jinými slovy, že uvedený program snažila se strana svojí činností také uskutečniti. Tuto skutkovou podstatu pokládá žal. úřad — jak je v nař. rozhodnutí uvedeno — za prokázanou výsledkem soudního řízení, vedeného pro zločin přípravy úkladů o republiku ve smyslu § 2 zák. na ochranu republiky proti členům býv. spolku »Volkssport«, konkrétněji řečeno výsledky soudního řízení skončeného rozsudkem kraj. trest. soudu v Brně z 24. září 1932 a rozhodnutími nej v. soudu v Brně z 1. července 1933 a ze 7. října 1933.
Rozsudek krajského soudu trestního v Brně z 24. září 1932 je založen na těchto zjištěních:
1. Cílem N. S. D. A. P. v Německu je zřízení zceleného národního státu, při čemž by se nebylo zřeknuto žádného Němce v zemích s Německem hraničících, zejména Němců bydlících v Čsl. republice, tedy teritoriální sjednocení, tudíž i odtržení čsl. území státního, v němž Němci sídlí. Toto zjištění se opírá o spis Gottfrieda Federa »Das Programm der N. S. D. A. P. und seine weltanschaulichen Grundgedanken« (Mnichov 1930), o brožuru Alfreda Rosenberga »Wesen, Grundsatze und Ziele der N. S. D. A. P. Das Programm der Bewegung, (Mnichov 1930), knihu Gottfrieda Federa »Der deutsche Staat auf nationaler und sozialer Grundlage« (Mnichov 1932).
2. Německá národně-socialistická strana dělnická v Československu úzce souvisí s říšsko-německou N. S. D. A. P. a má s touto stranou společný cíl: odtrhnouti od republiky Čsl. její částí. Toto zjištění se opírá o ročenku »National-sozialistisches Jahrbuoh« z r. 1932, o brožuru »Der Vormarsch, Kampfschrift der nationalsozialistischen Jugend zum Kreisjugendtag in Lobositz vom 7. bis 9. Juni 1930« a »Burschen heraus, Kampfschrift des deutschen nationalsozialistischen Studentenbundes«, o zprávu o rozpravě v Podmoklech z 9. prosince 1930 zabavenou u adjutanta krajského vůdce Rudolfa K., o obsah: časopisu »Sudetendeutscher Bleobachter«, o disposici přednášky »Das Ende des Kapitalismus«, o článek poslance Ing. J. »Die politischen Aufgaben der Sudetendeutschen Partei« v 9. sešitě 4. roč. berlínského časopisu »Nationalsozialistische Briefe« a o článek »Was wir wollen« v pamětním listě vydaném místní skupinou N. S. D. A. P. ve Frývaldově k sjezdu strany v r. 1930.
3. »Volkssport« je složkou německé národně-socialistické strany dělnické v čsl. republice a organisací vojenského rázu, která sbírala a cvičila branné a pomocné síly k úkladům o republiku násilným odtržením území republiky. V tomto směru se uvádí v rozsudku, že a) spolek »Volkssport« je v ročence »Nationalsozialistisches Jahrbueh« na r. 1932 uveden výslovně jako organisace, hnutí odpovídající říšsko-německému S. A. (Sturmabteilungen), tamtéž jsou uvedeni jako nejvyšší vůdce poslanec Jung a jako zemský vůdce pro Čechy poslanec K. a organísace »Sturmabteilung« má za nejvyššího vůdce Adolfa Hitlera a sídlo vedení je v Mnichově, b) podle dokladů uvedených na str. 24—41 jest prokázáno, že »Volkssport« měl organisaci vojenského rázu, která sbírala, organisovala a cvičila branné a pomocné síly k úkladům o republiku násilným odtržením části území republiky.
Na zjištěních uvedených výše pod body 1.—3. jsou zbudována též rozhodnutí nejv. soudu v Brně z 1. července 1933 a 7. října 1933. Bylo uvedeno, že žal. úřad. skutkovou podstatu, z níž v nař. rozhodnutí vychází, pokládá za prokázanou výsledkem soudního řízení vedeného pro zločin přípravy úkladů o republiku ve smyslu § 2 zák. na ochranu republiky proti členům býv. spolku »Volkssport«. Je tedy skutková podstata nař. vládního aktu opřena o procesní materiál, na němž je založen rozsudek kraj. soudu trest. v Brně z 24. září 1932 a rozhodnutí nejv. soudu v Brně z 1. července a 7. října 1933, tudíž o průvodní materiál uvedený stručně výše v bodech 1., 2. a 3. Stížnost namítá, že skutková podstata, na níž je nař. rozhodnutí založeno, je neúplná a contra acta, a sluší proto podle § 6 zák. o ss v rámci námitek formulovaných ve stížnosti zkoumati, zda průvodním materiálem uvedeným výše byla náležitě podložena skutková podstata, z níž žal. úřad v nař. rozhodnutí vychází.
V uvedeném směru namítá se ve stížnosti předem, že rozsudek je platný vždy jen proti osobám, proti nimž bylo vedeno řízení skončené rozsudkem, rozsudek ve věci »Volkssportu« se zakládá na řízení, jež bylo vedeno proti 7 členům býv. spolku »Volkssport«, a má tudíž právní účinky jen proti těmto 7 osobám a mimo to tyto osoby nebyly vedoucími osobami německé národně-socialistické strany dělnické, ani vedoucími osobami »Volkssportu«, a šlo tedy o činy jednotlivců, které nemohou jíti na vrub strany. K tomu jest uvésti předem, že rozpuštění německé národně-socialistické strany dělnické nebylo odůvodněno tím, že 7 členů býv. spolku »Volkssport« bylo odsouzeno podle zák. na ochranu republiky, nýbrž proto, že v soudním řízení vedeném s těmito osobami bylo prokázáno, že německá národně-socialistická strana dělnická měla v programu odtržení části Čsl. republiky a její přivtělení k sousední říši a tento program snažila se uvésti v život. Rozsudek má ovšem právní účinky jen proti osobám, jichž se týká, než tento účinek rozsudku nebrání zásadně správnímu úřadu, aby průkazního materiálu, na němž je rozsudek založen, použil pro svoji potřebu a zbudoval na něm svoje rozhodnutí, při čemž postiženému není bráněno, aby ve správním řízení, v němž bylo použito onoho materiálu soudního, proti důkaznosti tohoto materiálu se bránil. Není proto správné stanovisko stížnosti, že se nař. rozhodnutí o výsledky trestního řízení soudního vůbec opříti nemohlo.
Žal. úřad ovšem opominul předestříti st-lce před vydáním zrušovacího aktu procesní materiál soudní, jehož použil jako podkladu pro tento svůj akt. Ale stížnost neposkytla nss-u podnětu, aby zkoumal procesní vadu tímto opominutím zaviněnou, neboť st-lka ani netvrdí, že jí výše uvedená zjištění, jež jsou základem) zmíněných rozhodnutí soudních a na nichž je založen i nař. akt vládní, nebyla známa, ani nepopírá jejich správnost, tím méně se pokouší je vyvrátiti. Vše, co stížnost uplatňuje, je jen polemika proti hodnocení těchto skutečností, jež vláda předsevzala, dospěvši z nich ke skutkovému závěru, že činností německé národně-socialistické strany dělnické v Československu byla zvýšenou měrou ohrožena celistvost a bezpečnost republiky čsl. Hodnocení to není hodnocení právní, neboť není zákonných měřítek, podle nichž by se toto hodnocení mělo díti. Jde o t. zv. hodnocení skutkové, jež podle struktury procesu před nss-em tvoří součást skutkové podstaty a může proto býti zkoumáno nss-em jen potud, zda jde o závěry podle zákonů lidského myšlení vůbec možné, čili jinak vyjádřeno, zda jde ještě o hodnocení či jen o pouhé tvrzení bez podkladu. Stížnost v tomto směru ovšem formuluje několik námitek, vytýkajíc logickou nemožnost skutkového závěru, k němuž vláda dospěla.
Je to nejprve výtka, že při straně s více než 100000 členy hrál spolek »Volkssport«, nepřihlížejíc k samostatnosti organisační, s ohledem na malý, na několik set omezený členský stav, vedlejší úlohu, takže vláda vzala činnost několika málo osob, ve straně samé nesměrodatných, za podklad svého rozhodnutí, a že delikty proti zák. na ochranu republiky, pro něž byly jednotlivé osoby, které byly členy německé národně-socialistieké strany dělnické, odsouzeny, nedají se spojití se stranou, neboť strana jako celek a její vůdce neměli na těchto deliktech, tedy ani na deliktu, jehož se dopustili členové »Volkssportu«, žádného podílu. Než ani tyto námitky nejsou na místě. Není správné tvrzení, že vláda vzala činnost několika málo osob ve straně nesměrodatných za podklad svého rozhodnutí, neboť, jak již bylo uvedeno, vláda nepřikročila k rozpuštění strany proto, že několik jejích příslušníků bylo odsouzeno podle zák. na ochranu republiky, nýbrž proto, že vzala za prokázáno, že strana sama měla v programu odtržení části Čsl. republiky a její přivtělení k sousední říši a v tomto směru také rozvíjela svoji činnost. Důkazy, o něž se vláda v tomto směru opřela, byly uvedeny výše pod body 1.—3. Průkazností těchto důkazů výše uvedenými námitkami otřeseno není. Není zejména otřeseno ani důkazem, že »Volkssport« byl složkou německé národně-socialistické strany dělnické a nejvyšším vůdcem »Volkssportu« byl poslanec J. a zemským vůdcem pro Čechy poslanec K., tedy osoby, které stály v čele rozpuštěné strany. Jestliže žal. úřad z činnosti takovéto složky strany vyvodil důsledky pro činnost strany sarné, nelze mu důvodně vytýkati, že je to postup logicky vůbec nemožný.
Do této řady náleží i námitka, že ohrožení ústavně-právních základů státu bylo by musilo nastati v době vydání usnesení vlády neb alespoň v době bezprostředně předcházející, že však tato podmínka v konkrétním případě splněna není, poněvadž »Volkssport« byl rozpuštěn již na jaře roku 1932 a nemohl tudíž poskytnouti žádné příčiny k nějakému opatření. Ani tuto námitku nelze uznati odůvodněnou. Podle § 1 zák. č. 201/1933 Sb. může vláda zastaviti činnost politické strany nebo stranu rozpustiti, byla-li její činností zvýšenou měrou ohrožena samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánská forma nebo bezpečnost republiky Čsl. Z tohoto zákonného ustanovení je zřejmo, že k rozpuštění strany podle zák. č. 201/1933 Sb. lze přikročiti pro činnost strany, která časově spadá do doby před účinností uvedeného zák. Správnost tohoto výkladu potvrzuje i důvodová zpráva vlád. návrhu zák. o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran (tisk č. 2355 posl. sněm. N. S. R. Č. 1933) a zpráva ústavně-právního výboru posl. sněm. (tisk. č. 2358 posl. sněm. N. S. R. Č. 1933), z nichž je zřejmo, že § 1 zák. o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran má na mysli také činnost některých politických stran v době minulé. Lze připustiti, že ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 201/1933 Sb. nemá na mysli činnost, kterouž politická strana vyvíjela v době časově odlehlé, a že tedy záleží na tom, zda závadná činnost strany jeví ještě účinky v době, kdy vláda o rozpuštění strany rozhodne. Než viděla-li vláda důvod ke svému rozhodnutí z 1. listopadu 1933 v činnosti strany z počátku r. 1932, nelze shledati, že by šlo o činnost strany časově tolik odlehlou, že nebylo 11. listopadu 1933 již vůbec možno souditi z ní na ohrožení právních statků v § 1 cit. zák. uvedených.
Stížnost namítá dále, že pro tvoření úsudku úřadu nebo soudu nemohou býti směrodatné jednostranné, sobeckými úmysly vedené názory, nýbrž jen skutečné události a zjevy. Rozvádějíc tuto námitku, uvádí stížnost, že německá národně-socialistická strana dělnická rozvíjela svoji politiku veřejně a byla mezi německými stranami právě tím charakterisována, že neustále pořádala velké a veřejné schůze, na kterých propagovala svoje cíle. Tyto schůze se konaly pod dozorem úřadů, neboť se jich pravidelně zúčastnili zástupci vlády, jejichž zprávy musejí podávati obraz o tom, jakého obsahu byly řeči na schůzích pronesené. Střediskem propagandy strany byl požadavek autonomie. Výtka, že strana rozvíjela tuto propagandu jen na oko, aby zakryla své pravé cíle, jest — jak se ve stížnosti uvádí — nesmyslná, neboť by tím strana vychovala voličské masy v rozporu s vlastním cílem, který prý sledovala. Pro takový sám o sobě nesmyslný názor musila by vláda — jak uvádí stížnost — zjistiti nějaký tajný pokyn nebo projev; prohlídkami a zatčeními nebylo však zjištěno nic takového.
Nss souhlasí se stížností v tom, že základem úředního rozhodnutí neb opatření mohou býti jen skutečné události a zjevy a nikoli jen pouhé nedoložené dohady. Než pouhým dohadem nelze nazvati zjištění, o něž se opírá hodnotící úsudek vlády, který tvoří podklad rozpouštěcího aktu, neboť jsou to konkrétní skutečnosti, uvedené výše pod body 1.—3., jež tvoří předmět těchto zjištění, a proti jejich správnosti se ve stížnosti vůbec nebrojí. Správností těchto zjištění není otřeseno tvrzením, že strana na schůzích propagovala jen autonomii a že prohlídkami nebylo zjištěno nic závadného, neboť i kdyby tomu tak bylo, nemohou tím býtí důkazy, o nichž byla řeč, sprovozeny se světa. Poněvadž pak nař. rozhodnutí jest opřeno o konkrétní skutečnosti, jež stížnost nepopírá, není třeba se zabývati tvrzením, že není možno, aby strana propagovala na venek program autonomie jen na oko. Stačí poukázati na zprávu o rozpravě z 9. prosince 1930, uvedené v rozsudku kraj. soudu trest. v Brně, která náleží do skupiny důkazů uvedených výše pod bodem 3. lit. b) a podle které poslanec K. pravil v diskusi, »že ovšem nelze míti za to, že nám Češi tu věc s autonomií věří, kdyžtě my sami na to nemyslíme«.
Jest přikročiti k námitce, že — i kdyby nejv. soud v rozsudku ve věci »Volkssportu« vzal za prokázáno, že německá národně-socialistická strana dělnická měla ve svém programu odtržení části Československa a její přivtělení k sousední říši, a i kdyby toto mínění převzaté toliko z jediného řízení mohlo přijití v úvahu pro nař. opatření vlády, — není ještě nijak tímto zjištěním dán předpoklad k rozpuštění strany. Nikoli programový názor, nýbrž skutečné ohrožení ústavně-právních základů státu, a to ve zvýšené míře, je předpokladem zákroku podle § 1 zák. č. 201/1933 Sb. Podle názoru stížnosti je nelogickým úsudek, že již existence takového bodu programu jest ohrožením právních základů státu ve zvýšené míře. Nss nemusil zkoumati, zda již ze samotné existence programu výše naznačeného lze usuzovati na to, že byly ohroženy právní základy státu ve zvýšené míře ve smyslu § 1 zák. č. 201/ 1933 Sb., neboť žal. úřad na takové ohrožení neusuzoval jen z programu německé národně-socialistické strany dělnické v Československu, nýbrž — jak bylo již opětně uvedeno — i z toho, že strana tento program snažila se uvésti v život prostřednictvím spolku »Volkssport«, okrajové to složky strany. Že by závěr vybudovaný na těchto předpokladech byl logicky nemožný, nss neshledal.
Dále se uvádí ve stížnosti, že základní chybou procesu, vedeného proti členům spolku »Volkssport« je názor, že sloučení všech Němců v jednom státním území, jak je sleduje říšsko-německá národně-socialistická strana dělnická, nelze pro odpor Čsl. republiky vyříditi mírným způsobem, nýbrž jen násilím, tvrdíc, že skutečnost v různostech mínění neopravňuje k názoru, že by se rozpory v názorech daly vyříditi jen násilně. Nss nemohl vejiti na zkoumání, zda uvedený názor nejv. soudu v Brně je správný čili nic, nejsa k takovému zkoumání podle zák. vůbec oprávněn. Možno-li však v uvedené námitce spatřovati tvrzení, že neni logicky možným úsudek žal. úřadu, že německá národně-socialistická strana dělnická v Československu pracovala k násilnému odtrženi části Čsl. republiky a jejímu přivtělení k Německé říši, sluší na to odpověděti, že pro uvedený úsudek měl žal. úřad dostatečný podklad v dokladech, uvedených výše pod bodem 3., podle nichž spolek »Volkssport«, který byl nesporně složkou německé národně-socialistické strany dělnické v Československu, měl organisaci vojenského rázu, která sbírala, organisovala a cvičila branné i pomocné síly k úkladům o republiku násilným odtržením části území republiky.
Argumenty, které stížnost uvádí proti skutkovému hodnocení činnosti strany, nejsou tedy s to dokázati logickou nemožnost tohoto hodnocení. Není-li však příčiny uznati skutkové hodnocení žal. úřadu za logicky nemožné, není možno skutkovou podstatu nař. aktu uznati za formálně vadnou.