Č. 3120.

Pozemková reforma: I. O nároku vlastníka na propuštění ze záboru podle § 11 zák. záb. — viz právní věty: IV při Boh. 3076 adm. a II při Boh. 3105 adm. — II. O právní a hospodářské samostatnosti objektů podle § 3 a) zák. záb. — III. Okolnost, že nemovitost nějaká obklopena je statkem zabraným, nezbavuje ji ještě hospodářské samostatnosti podle § 3 a) zák. záb.
(Nález ze dne 15. ledna 1924 č. 499).
Prejudikatura: Boh. 931, 1663, 3076 a 3105 adm.
Věc: Antoineta A. v L. (adv. Dr. Kamil Adámek z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. president v. v. Rud. Vyšín) o vyloučení objektů ze záboru dle § 3a) a propuštění dle § 11 záb. zák.
Výrok: Naříkané rozhodnuti, pokud zamítlo žádost st-lky, aby jí dle § 11 záb. zák. propuštěny byly žádané pozemky v L. a přiznalo jí na místě nich pozemky v S. a pokud zamítlo žádost, aby dle § 3a) záb. zák. byly ze záboru vyloučeny nemovitosti kn. vl. č. 1, 2, 3 a 4 v T., zrušuje se pro nezákonnost; pokud zamítlo žádost o vyloučení domku č. 105 v T., pro vady řízení; v ostatním se stížnost zamítá.
Důvody: Po provedeném úředním řízení a šetření na místě samém rozhodl žal. úřad o žádostech st-lky, uplatňujících nárok dle § 11 záb. zák. a § 3 a) téhož zák. nař. rozhodn. v ten smysl, že dle § 11 záb. zák. propustil st-lce 167 ha 15 a 17 m2 půdy vůbec, z toho 154 ha 33 a a 58 m2 půdy zemědělské, označiv v rozhodnutí jednotlivé parcely i jich výměru; jinak však zamítl žádosti její jak ohledně propuštění další výměry půdy dle § 11 záb. zák., tak ohledně vyloučení řady objektů dle § 3 a) záb. zák. Veškery nemovitosti, jichž propuštění resp. vyloučení bylo zamítnuto, jsou v nař. rozhodnutí označeny.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná u nss, která vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost v těchto směrech:
1) že nebylo st-lce propuštěno ze záboru jí žádaných 418 ha, nýbrž jen 167 ha,
2) že nebyly jí propuštěny ani v této výši ony pozemky, jichž propuštění se domáhala,
3) že nebyly vyloučeny objekty vyhovující všem podmínkám dle § 3 a) záb. zák.
Vadnost řízení spatřuje stížnost v tom, že okolnosti pro rozhodnutí nutné nebyly řádně vyšetřeny.
O stížnosti této bylo takto uvažováno:
Nss vyslovil již ve svém nál. Boh. 3076 adm. právní názor, že vlastníku státem zabrané půdy nepřísluší nárok před nss-em stihatelný, aby mu dle § 11 záb. zák., druhé věty, propuštěno bylo ze záboru více půdy, než na kolik dává mu prvá věta tohoto § právo, tedy více než stanoveno v § 2 záb. zák. Trvaje na tomto právním názoru, nemohl nss shledati, že by žal. úřad, zamítnuv žádost st-lčinu, opírající se o ustanovení druhé věty § 11 záb. zák., byl zasáhl do práv jejích a musel proto zamítnouti stížnost, pokud této části nař. rozhodnutí vytýká nezákonnost.
ad 2) Žal. úřad zjišťuje v nař. rozhodnutí, že st-lka pro případ propuštění pouze 150 ha zemědělské půdy vznesla nárok na propuštění 141 ha 89 a 65 m2 pozemků v L. a na 10 ha 80 a 32 m2 souvislých pozemků v D. Toto zjištění žal. úřadu stížnost nepopírá a musí nss tedy z tohoto nepopřeného skutkového zjištění vycházeti. Namítá-li tedy stížnost, rozvádějíc námitku svrchu pod 2 uvedenou, že zákonem zaručené právo volby pozemků, jež mají býti vlastníku dle § 11 záb. zák. propuštěny, bylo porušeno tím, že st-lce nebyly propuštěny žádané pozemky v obcích L., Velké P., K., S., B., D., P., P. a H., je ovšem tato námitka bezdůvodná. Neboť tyto pozemky žádala st-lka do výměry nad 150 ha a nikoliv tedy do 150 ha a nepropuštěním jich nemohlo tedy býti porušeno právo volby, zákonem vlastníku zaručené. Námitka stížnosti, pokud se těchto pozemků týká, je tedy v rozporu se žádostí v administrativním řízení st-lkou vznesenou a postrádá jakéhokoli podkladu skutkového a právního.
Právo volby mohlo býti porušeno jedině tím, že nebyly st-lce propuštěny pozemky č. k. , pak pozemky v D., jichž propuštění se st-lka do výměry 150 ha domáhala. I to ovšem stížnost vytýká.
Nss zabýval se otázkou práva volby vlastníka zabrané půdy ve svém cit. nálezu a vyslovil, že vlastníku nelze právní nárok na volbu pozemků dle § 11 záb. zák. upírati. Ohledně hranic práva toho vysloveno, že není absolutní, nýbrž že obsah jeho jde až do mezí »možnosti« a že by tedy přestávalo tam, kde splnění práva toho jeví se nemožným. Co nemožností tou je rozuměti, vyloženo v cit. nálezu. Vysloveno již v onom nálezu, že nemožnost nelze shledati v tom, že by bylo snad lze účelně užíti pozemků vlastníkem volených k nějakému cíli pozemkové reformy (na př. k rozšíření měst), není-li prokázáno, že právě jen těchto pozemků pro tento účel jest nezbytně zapotřebí. Vysloveno však také, že by nemožnost taková byla dána, mluví-li proti provedenému výběru takové zájmy veřejné, pro něž by mohl úřad i za vyvlastnění dotčených ploch žádati (§ 14 záb. zák.).
Na těchto zásadách a právních názorech setrval nss, rozhoduje o této námitce stížnosti, a dospěl, aplikuje je na daný případ, k těmto závěrům:
a) Žal. úřad odmítl propuštění pozemků v L., poněvadž prý tyto nutný jsou pro rozšíření a upravení veřejných ulic a k účelům stavebním města L. a dovolává se v této příčině § 15 zák. přídělového. Stížnost namítá v tom směru, že není takové nutkavé potřeby stavebních míst v L., kde je řada nezastavěných stavenišť a že zákon o stavebním ruchu dává těm, kdož by chtěli stavěti, dostatečná práva, takže netřeba je ještě jinak podporovati.
Z předpisu § 15 př. z. nedá se však ničeho více odvoditi, než že zákon tento staví obec s její potřebou stavebních míst do řady oprávněných uchazečů o příděl půdy státem převzaté.
Avšak existence takových uchazečů právo volby §em 11 z. z. vlastníku dané sama o sobě — jak již shora uvedeno — ani nevylučuje ani neobmezuje.
Patrno jest to i z toho, že zákon v § 11 vlastníka žádajícího výměru § 2 z. z. rovněž čítá mezi přídě1ce, ale přiznává mu mezi nimi vynikající a zvláštní postavení tím, že jen jemu poskytuje subjektivní nárok na příděl a kromě toho mu přiznává ještě i právo volby.
Toto zákonné precipuum by bylo však smazáno, kdyby v konkurenci s ostatními uchazeči měl vlastník jim ustoupiti.
b) Pokud jde o pozemky v D., odmítl žal. úřad příděl jich s odůvodněním, že tvoří enklávu v revíru P., o jehož příděl uchází se min. zeměd. pro vyšší lesnickou školu v H. a že je nutno s ohledem na účelné hospodaření v revíru tom a veřejný zájem, příděl revíru toho vyžadující, enklávu tu odstraniti.
St-lka dovolává se toho, že dle protokolu z 24. března 1923 má jí býti P-ský revír na dobu 10 let ponechán a že tedy není důvodu, chtíti ponechati žádané jí pozemky někomu, kdo snad teprve po 10 letech bude se o revír ucházeti. Protokol onen, sepsaný po nař. rozhodnutí, obsahuje pouze návrhy na smírnou dohodu, k níž však nedošlo. Nemůže se tedy stížnost protokolu toho dovolávati, aby vyvrátila tvrzení žal. úřadu, že o revír ten uchází se min. zeměd. pro lesnickou školu v H. Musí tedy i nss vycházeti od skutečnosti jinak nepopřené, že revír ten bude této škole přidělen.
Na revír ten st-lka nároku dle § 11 záb. zák. nevznesla.
Stížnost však nepopírá, že řádné vybavení státní lesnické školy v H. je v zájmu veřejném. Vyžaduje-li toho však nepopřené veřejné blaho, tedy zájem veřejný, pak, jak svrchu již uvedeno, dána je nemožnost vyhověti právu volby a nelze pak důvodně vytýkati, že by výrok žal. úřadu, jímž odpírá propustiti st-lce od ní dle § 11 záb. zák. volené pozemky v D., byl v rozporu se zákonem.
Stížnost popírá ovšem, že by parcely v D. pro nabyvatele revíru p-ského, tedy pro řádné vybavení lesnické školy v H. byly nutný. Je-li tomu tak či má-li pravdu žal. úřad, který vychází z toho, že nutný jsou, je otázkou skutkovou, jejíž zodpovězení tvoří část skutkové podstaty, kterou je nss vázán, ač-li netrpí některou z vad v § 6 zák. o ss uvedených. Stížnost omezuje se na pouhé popření správnosti skutkového zjištění nevytýkajíc žádných vad. Nss jich nehledal, když se zjištění žal. úřadu zakládá na místním šetření, jež bylo provedeno za přítomnosti zástupce st-lky.
Shledána proto bezdůvodnou námitka vytýkající, že nepřidělením pozemků v D. porušeno bylo právo volby st-lce v § 11 záb. zák. zaručené.
Namítá-li st-lka v souvislosti s touto námitkou, že pozemky ony, tvoříce samostatnou usedlost, zanesenou ve zvláštní vložce, jsou objektem dle § 3 a) záb. zák., je námitka ta nepřípustnou, poněvadž o tom nař. rozhodnutí nerozhodovalo, nýbrž rozhodlo jen o nároku, jež st-lka na pozemky ty vznesla dle § 11 záb. zák. (§ 5 zák. o ss).
Vzhledem ke ávrchu uvedenému bylo tedy nalézti, že odmítnutím žádosti st-lky na propuštění žádaných jí pozemků v L. byl porušen zák. a bylo v tom směru nař. rozhodnutí zrušeno dle § 7 zák. o ss. Zrušení to má však nutně za následek i zrušení nař. rozhodnutí, pokud jde o propuštění pozemků v kat. obci S., poněvadž tyto aspoň v části, nař. rozhodnutím blíže neoznačené, dány byly náhradou za nepřiznané pozemky v L.
Pokud jde o pozemky v D. bylo ovšem stížnost zamítnouti.
ad 3) Podle § 3 a) záb. zák. jest k vyloučení ze záboru třeba, aby objekty, o něž jde, a) byly právně samostatné, b) byly hospodářsky samostatné a c:) nesloužily hospodaření na zabraných nemovitostech.
Dle ustálené judikatury nss-u musí tyto tři podmínky v každém jednotlivém případě společně býti splněny, a musí jíti o »objekt« dle § 3 a), aby vyloučení toho kterého objektu ze záboru mohlo býti s úspěchem reklamováno. Nedostatek i jen jedné z nich činí použití § 3 a) záb. zák. nemožným.
Pokud jde o právní samostatnost, vyslovil nss v četných svých nálezech (srov. nál. Boh. 931) názor, že pod právní samostatností nutno rozuměti právní schopnost objektu, býti sám o sobě předmětem samostatných práv a závazků, zejména hypoték, a že tedy nelze pokládati za objekty právně samostatné ty, které s jiným majetkem zabraným tvoří v jedné a téže vložce jediné těleso knihovní. Nálezem Boh. 1663 vyslovil pak nss, že i když jen část objektu je zapsána s ostatním majetkem zabraným v stejné vložce, postrádá právní samostatnosti objekt celý, třeba jiná část jeho byla zapsána ve zvláštní vložce, protože tu nelze vložiti hypotéku na dotčený objekt jako na samostatný celek, když jistá fysická součást jeho je zapsána společně s jinými nemovitostmi ve společné vložce. Na těchto právních názorech trvá nss a odkazuje dle § 44 j. ř. na zevrubné odůvodnění v cit. nálezech — -— — (následuje aplikace těchto zásad na daný případ).
Jestliže tedy žal. úřad odmítl vyloučení těchto nemovitostí pro nedostatek právní samostatnosti, nelze v tom shledávati vytýkané nezákonnosti; netřeba se však také obírati otázkou, pokud u té které z nich chybí i náležitosti ostatní, jež žal. úřad u některých také popřel, poněvadž již pouhý nedostatek právní samostatnosti činí použití § 3 a) záb. zák. nemožným.
Ostatní nemovitosti, st-lkou dle § 3 a) záb. zák. vylučované, jež v nař. rozhodnutí uvedeny jsou pod. č. — , nejsou spolu s velkostatky jejími zaneseny ve vl. č. — mor. desk zemských, nýbrž každá z nich zapsána je ve zvláštní vložce rustikální.
Přes to však žal. úřad odmítl jich vyloučení ze záboru dle § 3 a) záb. zák. Důvody, proč tak učinil, jsou různé a stížnost všechny je potírá. Dlužno proto o jednotlivých nemovitostech zvláště uvažovati.
a) Dům č. p. — v L. nebyl propuštěn proto, že jsa deputátním obydlím nadlesního slouží hospodaření na zabraném velkostatku. Stížnost doznává, že dům ten jest služebním bytem nadlesního, nebrojí proti názoru žal. úřadu, že budova určená za deputátní byt nadlesního slouží tím hospodaření na zabraném velkostatku resp. v jeho lesích, nýbrž dovozuje pouze, že dům nepřestal býti právně i hospodářsky samostatným, když možno lesnímu i jinde byt přikázati. Poněvadž žal. úřad ani právní ani hospodářskou samostatnost nepopřel, nýbrž třetí z podmínek a proti tomuto popření stížnost neútoči, jdou vývody její mimo a bylo ji v tomto bodě zamítnouti.
b) Ohledně domu č. p. — v L. s pozemky ve vl. č. — uvádí nař. rozhodnutí, že pozemky sloužíce zemědělské produkci nejsou vůbec objektem dle § 3 a) záb. zák., dům pak třeba by byl domem nájemním, není právně samostatný, jsa se zabranou půdou zapsán v této vložce. Stížnost nepopírá, že pozemky do této vložky zanesené slouží zemědělství, naopak doznávajíc, že jsou propachtovány, to připouští. Dle názoru nss-u lze však mluviti o objektu dle § 3 a) záb. zák. jen tehdy, jde-li o samostatnou hospodářskou jednotku, jejíž hospodářské určení je jiné, než výroba zemědělská, čítajíc v to výrobu lesní. Tam, kde jde o nemovitost, sloužící výrobě takové, nelze vůbec mluviti o objektu. Je-li nepopřeno, že pozemkové částice ve vl. č. — zapsané slouží výrobě zemědělské, pak nemohou býti objektem dle § 3 a) záb. zák., třeba by byly právně a hospodářsky samostatné.
Pak ovšem nelze shledávati nezákonnost v tom, když žal. úřad jich vyloučení dle § 3 a) odmítl. Domu pak do této vložky s řadou pozemků zapsanému chybí dle toho, co svrchu uvedeno, právní samostatnost a nelze ho také dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučiti. Proto je stížnost i ohledně této nemovitosti bezdůvodná.
d) I žádost za propuštění vl. č. — v L. zamítnuta s poukazem na to, že parc. č. 177 zapsaná do této vložky se st. č. 292 a poz. část. č. 184, zahrada, je součástkou zemědělské půdy velkostatku, a není pouhým příslušenstvím vyhořelého domu. Stížnost doznává, že p. č. 177 je půdou zemědělskou, že je propachtována jako taková a platí tedy totéž co pod b) uvedeno.
Dovolává-li se stížnost toho, že zahrádky nelze považovati za půdu sloužící pozemkové reformě, stačí připomenouti, že na váhu nepadají zahrádky, nýbrž ony pozemkové parcely, jež stížnost sama označuje jako pole.
e) Tu jde o nemovitosti zapsané ve kn. vl. č. — kat. obce T. Vyloučení jich ze záboru odmítl žal. úřad s odůvodněním, že mají sice právní samostatnost, že však nemají samostatnosti hospodářské jsouce obklopeny ze všech stran zabranou půdou a nemajíce přístupu, že jsou součástkou pivovaru ze záboru nevyloučeného a že konečně slouží hospodaření na zabraném majetku, sloužíce za byt hostinskému. Stížnost tvrdí, že jsou hospodářsky samostatné a namítá, že okolnost, že hostinský bydlí v jednom z domků, není ještě důvodem pro závěr, že slouží hospodaření na zabraném velkostatku.
Nss nemohl stížnosti v tomto bodě upříti oprávnění. Neboť okolnost, že nemovitost nějaká obklopena jest statkem státem zabraným, nemůže ji sama o sobě zbaviti hospodářské samostatnosti t. j. způsobilosti, aby jako hospodářská jednotka mohla existovati. Proto nemůže se odmítnutí žádosti o tento důvod opírati. Pokud jde o třetí náležitost, má žal. úřad za to, že nemovitosti tím, že bydlí v nich hostinský zabraného pivovaru, slouží hospodaření na zabraných nemovitostech a považuje je tedy za pouhé příslušenství pivovaru. Pro to, že by šlo o pouhé příslušenství zabraného pivovaru, neuvádí však nař. rozhodnutí žádného jiného důvodu, než právě onen byt hostinského, a nutno tedy míti za to, že tu jde o společný jeden pouze důvod, totiž nedostatek třetí z náležitostí § 3 a) záb. zák. Při tom vycházel pak žal. úřad zřejmě z názoru, že byt hostinského z hostince, v němž zpeněžuje se pivo, vyrobené v zabraném pivovaře, slouží hospodaření na zabraných nemovitostech, zřejmě proto, že toto obývání hostinského umožňuje mu zabývati se hostinskou živností v hostinci prodávajícím pivo ze zabraného pivovaru, zpracujícího plodiny vypěstované na zabrané půdě. Nss vyslovil však již ve svém nál. Boh. 1663 adm., že ani o hostincích zpeněžujících pivo vyrobené v zabraném pivovaře z plodin na zabrané půdě vypěstovaných nelze právem tvrditi, že by sloužily hospodaření na zabraných nemovitostech. Tím méně lze to ovšem tvrditi o budově sloužící za byt hostinského takového hostince, poněvadž tu již dokonce nelze mluviti o souvislosti s produkty polního neb lesního hospodaření. Proto bylo v tomto bodě stížnosti vyhověti a nař. rozhodnutí, pokud jde o nemovitosti tam pod II 2, j-m uvedené, pro nezákonnost zrušiti, při čemž ovšem nebylo třeba hleděti k výtce stížnosti, že za byt hostinského slouží budova jediná a ne všechny.
Vycházeje z těchto úvah, nalezl nss, jak svrchu je uvedeno.

Citace:

č. 3120. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 318-323.