NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2976.

Vodní právo: I.*Jde-li o řešení otázky povinnosti konkurenční na udržování vodních děl, může si úřad vodocestný (§ 13 zák. z 11. června 1901 č. 66 ř. z.) arogovati kompetenci k tomu jen potud, pokud jde o výrok, že provedení vodocestného projektu založilo nějaký závazný titul pro takovou povinnost konkurenční, nebo negativně, že »provedení vodocestného projektu« ke vzniku tvrzeného určitého titulu závazku konkurenčního podnětu nedalo. — II.*Min. veřejných prací, jsouc dle § 13 téhož zák. jako úřad vodocestný příslušno rozhodovati o »zjištění a provádění vodocestných projektů«, jest toliko v tomto rámci ve srozumění s min. zemědělství jako úřadem vodním oprávněno rozhodovati i otázky, které zodpovídati jest pouze na podkladě vodního zákona.
(Nález ze dne 12. prosince 1923 č. 21 123.)
Věc: Karel M. a společníci v Praze a užší správní komise hlavního města Prahy (adv. Dr. Jos. Sixta a Dr. Alf. Meissner z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací (min. rada Dr. Rich. Müller) o opravu Šítkovského jezu v Praze.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezakonnost.
Důvody: Splavnění Vltavy uvnitř Prahy prováděné komisí pro kanalisování řek Vltavy a Labe vedlo k tomu, že po opuštění prvního projektu (z r. 1906), dle kterého jez Šítkovský měl vůbec býti odstraněn, byl předložen a vodoprávně schválen nový projekt, dle něhož jez tento měl v podstatě býti zachován a jen vzhledem k různým tu uplatňovaným zájmům veřejným z části přeměněn a přiměřeně adaptován.
Změna v něm provedená záležela v tom, že nový jez měl se skládati ze 3 částí majících v půdorysu tvar lichoběžníku, jehož jedno pravé rameno postaveno šikmo k proudnici tvořila část starého jezu, kdežto obě ostatní části měly býti u zachování profilu starého jezu nově zřízeny.
Pro projekt ten uděleno bylo ministerstvem obchodu ve shodě se zúčastněnými ministerstvy a po vyslechnutí zv českého výnosem ze 4. února 1911 po rozumu § 13 min. nař. z 23. dubna 1903 č. 90 ř. z. stavební povolení.
Přípisem z 11. května 1917 oznámila komise pro kanalisování řek Vltavy a Labe v Čechách magistrátu v Praze, že při jarní velké vodě byl poškozen původní Šítkovský jez v části, která přiléhá k novému jezu na pravé straně vorové propusti, a ježto není vyloučeno, že by rozšíření těchto poruch mělo za následek ohrožení nové části jezu, žádala komise, aby stavební závada byla vyšetřena a poškozené části jezu opraveny.
Bohuslav, Nálezy správní. V. 141 Magistrát v Praze nařídil na 26. května 1917 místní šetření, při kterém technický znalec magistrátu konstatoval, že ledovou třenicí v březnu toho roku poškozeno bylo staré jezové těleso v bezprostřední blízkosti pravého zalomení jezu, tedy u připojení jezu nového ke starému. Spodní záplavy v délce asi 25 m byly odplaveny, hlavy jejich pilot otlučeny, převázky přelámány a splaveny, střední záplavy poškozeny a částečně odplaveny, takže souvislost jezu udržována byla pouze horními záplavami a na hřbetu jezovém udržovaly se jen k nim přilehlé komůrkové desky, kdežto ostatní desky na spodní části byly sraženy. Technický znalec prohlásil bezodkladné zahájení opravných prací a brzké provedení jich ve smyslu technických vysvětlivek k pozměňovacímu projektu splavňovacích prací z 29. května 1910 za krajně nutné.
Zástupce komise pro kanalisování řek Vltavy a Labe v Čechách hájil právní názor, že konkurenční řád o udržování Šítkovského jezu platí dosud ohledně přispívání na nutné opravy jezové části, která při rekonstrukci Šítkovského jezu zůstala nezměněna; vzhledem však na neodkladnost oprav a hrozivost poškození co do stability nově zřízené části Šítkovského jezu, prohlásila se kanalisační komise ochotnou nejnutnější opravy staré části Šítkovského jezu provésti sama a náklad krýti zálohou z prostředků po ruce jsoucích, vyhradivši sobě žádati náhradu nákladu tohoto od onoho, kdo cestou úředního rozhodnutí bude uznán povinným náklad ten krýti.
Ježto již při tomto jednání jak obec pražská ústy svého zástupce, tak i majitelé pražských mlýnů čp. I-198, 199, 200, 202 a 976 jakoukoli povinnost přispívati k úhradě těchto oprav popřeli, žádala kanalisační komise podáním z 2. června 1917 býv. místodržitelství v Praze, aby za účelem rozřešení tohoto sporu nařídilo zvláštní řízení komisionelní.
Úřad tento vyhověv této žádosti nařídil vyhláškou z 18. června 1917 vzhledem k předpisům §§ 21, 43–45, 76 a 86 ř. z. vodoprávní řízení a místní šetření ke dni 5. července 1917.
Při řízení tomto stála kanalisační komise na stanovisku, že jez Šítkovský třebas i změněn a z části přestavěn slouží stejným úkolům jako jez starý a že tudíž dřívější konkurenti i k udržování jezu nově upraveného mají přispívati, kdežto město Praha a majitelé Staroměstských mlýnů tvrdili, že jez svojí přestavbou ztratil svůj dřívější ráz a účel, a že stal se součástí kanalisačního díla, jehož udržování spadá výlučně na kanalisační komisi, která se žádajíc o schválení změny tohoto jezu výslovně zavázala, že zachovanou starou jeho část řádně opraví.
V důsledku toho stanoviska namítali i nekompetenci místodržitelství k rozhodování tohoto sporu soudíce, že o věci může rozhodnouti jen úřad příslušný pro provádění staveb kanalisačních t. j. min. obchodu v dohodě s ostatními ministerstvy.
Na těchto zásadních hlediskách setrvaly obě strany i při všech dalších jednáních, zejména při kolaudačním řízení konaném dne 27. září 1917 a 10. února 1919 ohledně opravných prací na zmíněném jezu kanal. komisí provedených, rozšířivše jen řadu sporných otázek o otázky další zejména o otázku, zda platí ještě konkurenční řád z r. 1860 a zda jde o opravu či o znovuzřízení dotčeného jezu.
Na konec projevily všechny strany přání, aby celý jednací spis byl předložen min. veř. prací resp. min. zeměd. k zaujetí stanoviska k žádosti za úhradu nákladů se znovuzřízením jezu vzešlých z fondu kanalisačního.
Přání tomuto vyhověla zsp. Min. veř. prací pojalo však dle výnosu z 12. května 1921 úkol svůj šíře. Prohlásilo za svůj účel rozhodnouti otázku, »zdali jest stát povinen nésti náklady spojené s opravou Šítkovského jezu na řece Vltavě v r. 1917« provedenou a k tomu cíli rozhodnutí i otázky předchozí, zda Šítkovský jez považován býti musí za součást splavňovacího projektu řeky Vltavy v obvodu města Prahy provedeného kanalisační komisí v základě vodocestného zákona, pokud se týče zdali tomu tak bylo již v r. 1917. Uznávajíc se příslušným k vyřízení těchto otázek, nařídilo pak výnosem z 27. června 1921 politickou pochůzku ve smyslu vodocestného zák. a zmocnilo zsp-ou ji provésti.
Při pochůzce této nařízené vyhláškou z 5. října 1921 na den 10. listopadu 1921 bylo především konstatováno, že jez Šítkovský k účelům splavňovacím byl přiléhavě přizpůsoben, aniž tím však doznaly v podstatě jakékoli změny poměry říční.
Majitelé staroměstských mlýnů pražských a mlýna velkopřevorského poukázali při tomto jednání především k tomu, že po jejich soudu otázka, o kterou jde, jest pravoplatně již zodpověděna výnosem min. obchodu ve Vídni ze 14. února 1911, jímž stavba Šítkovského jezu byla povolena, ježto konsensu tomu sloužil za podklad projekt kanalisační komise, jehož podstatnou součástí byly technické vysvětlivky, které popisují i všechny změny, jež na Šítkovském jezu k cíli uskutečnění zdýmadla žofínského mají býti provedeny a v nichž jest vysloveno, že i ponechaná stará část jezu má býti řádně opravena.
Tím bylo prý uznáno, že i Šítkovský jez v celé své nynější celistvosti tvořil jeden z projektovaných stavebních objektů a to součást podstatnou.
Proto prý také kolaudace toho jezu spadá jako kolaudace splavňovacího projektu vůbec výhradně do kompetence min. veř. prací.
Byla-li však nová část Šítkovského jezu projektována a provedena jako součást splavňovacího projektu, byla-li i oprava staré části jezu projektována kanal. komisí, aniž bylo poukázáno na konkurenci dle řádu konkurenčního, pak musí i náklad na to nésti projektantka t. j. kanalisační komise počítaje v to i náklady na opravu staré části jezu, jejíž provedení si kanalisační komise vyhradila, aniž poukázala na nějakou konkurenci zájemníků co do nákladu na tyto opravy nebo za rozhodnutí o této konkurenci zažádala.
Právní moc výnosu ze 4. února 1911 brání prý nyní účastníky na řádu konkurenčním ke konkurenci této přibírati.
K témuž prohlášení připojili se i zástupci města Prahy.
Komise pro kanalisování řeky Vltavy popřela, že by zakreslením jezu Šítkovského na projekt žofínského zdýmadla a zmínku o něm v technických vysvětlivkách bylo lze odvozovati uznání, že jez ten jest součástí plavebního zařízení.
Jez ten, který svého času byl zřízen k využití vodní síly pro pohon mlýnů, pil, brusíren a vodárny a který bylo k vůli těmto účelům a k účelu udržení dosavadní výše vodní hladiny zachovati, byl jen na tolik změněn, na kolik toho splavnění Vltavy vyžadovalo.
141* Tímto přizpůsobením svým nestal se dle náhledu kanalisační komise součástí splavňovacího projektu řeky Vltavy v Praze, kterýžto projekt by byl býval zcela jiného doznal řešení, kdyby komise nebyla bývala k tomu přinucena jez Šítkovský zachovati.
Návrh opravy staré části jezu Šítkovského stal se komisí kanalisační jen z toho důvodu, aby jako majitelka vykoupených vodních práv snížila svůj podíl na udržování tohoto jezu.
Na základě výsledku této politické pochůzky vydalo min. veř. prací »v otázce, zdali Šítkovský jez považován býti musí za součást splavňovacího projektu řeky Vltavy v obvodu města Prahy provedeného kanalisační komisí na základě zák. vodocestného pokud se týče, zdali tomu tak bylo v roce 1917, kdy poškození Šítkovského jezu se stalo, výnosem ze 4. července 1922 toto rozhodnutí:
»Přizpůsobením stávajícího Šítkovského jezu ku projektu splavnění Vltavy v obvodu města Prahy nestal se tento jez stavbou vyžadovanou plavebními potřebami a tudíž také ne součástí splavňovacího projektu, takže dosud platné závazky zájemníků ohledně Šítkovského jezu nikterak nezanikly.« ————
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnosti podané jednak od mlynářů Karla M., Miroslava K., Jaroslava K., Antonína V. a Bohumila T., jednak od užší správní komise hl. města Prahy. ———
O stížnostech těchto uvážil nss jak následuje:
Nař. rozhodnutí obsahuje ve svém enunciátu dva podstatně různé výroky a to:
a) zjišťovací nález, že Šítkovský jez nestal se svým přizpůsobením k projektu splavnění Vltavy v obvodu města Prahy stavbou vyžadovanou plavebními potřebami a tudíž také ne součástí splavňovacího projektu a
b) závěr z této zjištěné premisy odvozený (viz slovo »takže«), že dosud platné závazky ohledně Šítkovského jezu nikterak nezanikly.
Jaké to závazky zde jsou míněny, vyloženo blíže v připojeném odůvodnění, z něhož vyplývá, že žal. ministerstvo co do udržování tohoto jezu za závazný a platný pokládá konkurenční normál z 2. července 1860 č. 23738, z něhož prý pro kanalisační komisi vyplývá povinnost přispívati k udržování Šítkovského jezu jen jako pro majitelku vodních děl z důvodu kanalisační akce vykoupených.
A ještě této zájemníci udílí žal. min. radu, aby zažádala u vodoprávního úřadu o úpravu uvedeného konkurenčního normálu, která by odpovídala novým poměrům.
Nss pokládal za účelno obírati se především tímto druhým výrokem (ad b) a zkoumati, zdali a pokud nevybočuje z rámce nejen zahájeného řízení, nýbrž i vůbec z rámce kompetence min. veř. prací jako úřadu vodocestnému příslušející.
Jisto jest, že ministerstvo dle výnosu z 27. června 1921 zavádějíc řízení, jehož ukončením je nař. výnos, výslovně za účel prohlásilo »rozhodnouti otázku, zda stát jest povinen nésti náklady spojené s opravou jezu na řece Vltavě v r. 1917« a že i vyhláška oznamující nařízenou pochůzku politickou z 5. října 1921 jen tento účel uvádí za svůj konečný cíl.
Výrok ad b) jde však podstatně za tuto vytknutou mez. Neobmezuje se na to, vysloviti, zda jest stát povinen nésti náklady oprav Šítkovského jezu v roce 1917 vzešlé či nikoliv, nýbrž rozhoduje otázku širší, ba i otázku jinou t. j. otázku o dalším trvání dosud platných závazků zájemníků ohledně udržovacích prací a oprav nutných následkem živelních pohrom, tak jak závazky ty konkurenčním normálem byly založeny.
Otázka tato však netvořila předmět jednání se stranami a nutno proto uznati za správnou námitku stížnosti mlynářů (A 1.), která proti tomuto překročení rámce provedeného řízení se brání.
Avšak nejen z těchto příčin musí býti výrok ad b) uznán za nezákonný, nýbrž i z následujících úvah dalších:
Min. veř. prací jest, jak nepochybně vysvítá z § 13 zák. z 11. června 1901 č. 66 ř. z. a jak žal. min. i v nař. výnosu samo zdůrazňuje, příslušno jen potud, pokud jde o »zjištění a provádění vodocestných projektů«.
V tomto rámci jest arciť min. veř. prací ve srozumění s min. zeměd. také úřadem vodním, oprávněným rozhodovati i otázky, které zodpovídati jest pouze na podkladě vodního zák. (viz § 75 v. z. pro Čechy).
Avšak právě tato příslušnost jest mu dána jen a toliko v tomto rámci. Jde-li tudíž o otázku povinnosti konkurenční na udržování vodních děl, může si jmenovaný vodocestný úřad arogovati kompetenci k tomu jen potud, pokud jde o výrok, že »provedení vodocestného projektu« založilo nějaký závazný titul pro takovou povinnost konkurenční, nebo negativně, že »provedení vodocestného projektu« ke vzniku tvrzeného určitého titulu závazku konkurenčního podnětu nedalo.
Aplikuje-li se zásada tato na předložený případ, mohlo se min. veř. prací ve srozumění s min. zeměd. jako vodocestný úřad vysloviti o tom, zda provedení splavňovacích prací ve zdrži žofínské a na Šítkovském jezu založilo či nezaložilo povinnost kanalisační komise resp. státu jako stavebníka nebo i subjektů jiných k příspěvkům ohledně udržování určitých vodních zařízení.
Jest tedy možno kompetenci jmenovaného vodocestného úřadu pro tyto otázky uznati jen potud, pokud závazný titul konkurenční povinnosti hledán býti může v pracích kanalisačních a nikoli, když pro zdůvodnění jeho sáhnuto býti musí k jiným právním a skutkovým vztahům, jež existují samostatně a od splavňovacího projektu neodvisle (na př. k účelu jezu jako zařízení sloužícího nadržovati vodu k cíli pohonů vodních děl).
Výrok ad b) z těchže důvodů, jež byly již shora vyloženy, však tuto mez příslušnosti vodocestného úřadu překračuje, ježto neobmezuje se na to, konstatovati, že provedení vodocestného projektu schváleného výnosem ze 4. února 1911 č. 4616 po náhledu min. nezaložilo tvrzený závazek státu jako projektanta k úhradě udržovacích prací na jezu Šítkovském provedených, nýbrž vyslovuje se positivně o povinnostech osob třetích k tomuto úkolu a to na základě norem, jež s prováděním projektu vodocestného nemají nic společného.
Toto překročení kompetence není sice se vší určitostí stranami namítáno, avšak nss musil by k němu pozírati z povinnosti úřední, ježto zkoumaje vlastní svoji příslušnost (§ 4 zák. o ss) musí také ex officio zjistiti, zda tu jest i nezbytná podmínka žádaná zákonem (§§ 2 a 5 l. c.) pro jeho vlastní zakročení t. j. zda tu jest rozhodnutí posledního správního úřadu právní moci schopné a vykonatelné, tedy také příslušným úřadem vydané.
Dalo by se snad namítati, že v širokém výroku žal. úřadu jest obsažen jako minus in maiori i nález obmezující se na zjištění, že pro stát z důvodu provedení dotčeného vodocestného projektu, sporná povinnost udržovací nevzešla.
Avšak ani námitka tato nemůže odvrátiti nutnost prohlásiti celý onen výrok za protizákonný.
Neboť nehledě ani k tomu, že nss nemůže nař. výrok měniti, nýbrž pouze jeho správnost či nesprávnost dle jeho znění posuzovati, a nehledě dále k tomu, že chtěl-li žal. úřad ve svůj závěr ad b) opravdu jen tuto obmezenou myšlenku vložiti, vůli svoji neprovedl na tolik jasně a určitě, na kolik se toho od úředního nálezu, jenž má tvořiti pevný a formální podklad další úpravy právních vztahů mezi účastníky, žádati smí a musí, jevil by se i tento takto smyslem svým zúžený nález z následujících úvah protizákonným:
Závěr tento opíral by se toliko o premisu, v nař. rozhodnutí výslovně a jedině vyzvednutou, že Šítkovský jez není součástí splavňovacího projektu.
Z premisy té by však onen závěr dle pravidel logiky vyplýval pouze tehdáž, kdyby jedině možným závazným titulem pro povinnost státu hraditi sporné útraty prací opravných, vykonaných v roce 1917 byl charakter Šítkovského jezu jako součásti splavňovacího projektu.
Této podmínky pro správnost onoho závěru tu není.
Jest sice pravda, že kdyby Šítkovský jez ve své totalitě tvořil část splavňovacích zařízení, jichž udržování kanalisační komise resp. stát jako jejich vodoprávní majitel by musil výlučně hraditi (§ 44 vod. zák.), plynul by z toho positivní závěr, že stát musí nésti i sporné náklady.
Avšak z toho, že nař. rozhodnutí Šítkovskému jezu tento karakter upřelo, neplyne a contrario závěr negativný, že stát již proto veškeré povinnosti konkurenční jest prost.
Vždyť povinnost ta může býti založena ještě v jiných titulech závazných, rovněž prováděním projektů vodocestných vzešlých, jež žalovaný úřad, který si za svůj účel položil »rozhodnouti, zda stát jest povinen nésti náklady spojené s opravou Šítkovského jezu na řece Vltavě v roce 1917«, se zřetele pustiti nesměl.
Směl tak učinit tím méně, že st-lé takové závazné tituly během řízení se vší jasností uplatňovali a na ně i ve svých stížnostech poukazují.
Uplatnění takového závazného titulu obsaženo jest dojista v tvrzení, že ne sice jez Šítkovský ve své celistvosti a podstatě, ale jeho přizpůsobení k účelům vodocestného projektu, r. 1911 schváleného, tvoří součást kanalisačních prací na vrub státu spadajících a že k těmto adaptačním pracím náležela i úprava staré zachovalé části Šítkovského jezu tak, jak popsána byla v technických vysvětlivkách připojených k projektu zmíněnému, kterážto úprava prý v sobě technicky i právně involvuje ony práce, jež kanalisační komise r. 1917 podnikla. Uplatněním takovéhoto titulu jest i tvrzení, že nehledě ani k technické souvislosti s ostatními pracemi splavňovacími na jezu Šítkovském kanalisační komise jako projektantka na sebe převzala »závazek« upraviti i starou část jezu Šítkovského, kterýžto závazek by bylo lze kvalifikovati jako zvláštní titul spadající pod pojem »pravoplatných povinností třetích osob«, o nichž jedná § 44 vodn. zák.
Při uplatňování tohoto titulu bylo pak tvrzeno dvojí, jednak že i náklady oněch oprav, které způsobeny byly povodní z r. 1917 technicky i právně v rámec těchto pravoplatně převzatých udržovacích nákladů patří, jednak že i když by tomu tak nebylo, kanalisačni komise resp. stát je přes to nésti musí, poněvadž nutnost těchto větších oprav vyvolána a zaviněna byla tím, že kanalisační komise opravy, k nimž se r. 1911 zavázala, včas neprovedla.
K těmto námitkám nař. výnos vůbec stanoviska nezaujal, vycházeje z nesprávného náhledu, že již pouhé konstatování fakta, že jez Šítkovský součást kanalisačního projektu netvoří, stačí k rozhodnutí sporných otázek.
Toto nesprávné karakterisování významu i ceny prejudicielního výroku ad a) i s tím spojené nesprávné uvedení v souvislost tohoto zjišťovacího výroku s vlastním a jediným předmětem sporu nutí nss výrok ad a), třebas i sám o sobě byl věcně správným a v sebraném procesním materiálu založeným a třebas ani ve stížnostech písemně podaných sám o sobě nebyl potírán, označiti jako nesprávné východisko jak provedeného řízení tak i rozhodnutí a jako bezvýznamnou premisu a jej vyloučiti z dalšího jednání. Tak učiniti může jen, když i tento výrok právě tak jako i výrok ad b), jenž jako závěr odvozený z výroku ad a) s tímto výrokem v jeden celek byl spjat, pro nezákonnost zruší.
Bude nyní na žal. úřadu, aby nové jednání se stranami dle předpisu vodního zák. o titulech shora uvedených a stranami pro závazek státu k úhradě sporných nákladů uplatňovaných provedl a nové rozhodnutí vydal, při čemž arciť otázka, zda Šítkovský jez ve svém celku a své podstatě tvoří součást kanalisačního projektu, již jako bezvýznamná resp. proti st-lům rozhodnutá zůstane mimo úvahu.
Na ostatní vývody obou písemných stížností netřeba a nemožno vcházeti, ježto se obírají otázkami, které teprve v novém jednání svého instančního vyřízení mají dojíti (§ 5 zák. o ss). To platí zejména o otázce, zda z § 43 vodního zákona lze odvoditi, že práce opravné v r. 1917 provedené nutno pokládati za součást vodocestného projektu r. 1911 schváleného.

Citace:

č. 2976. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1175-1181.