NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Čís. 974.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
V tom, že pronájem bytu učiněn byl závislým na podmínce, že nájemník koupí zařízení bytu a nábytek, a že požadováno bylo odstupné, nelze ještě spatřovati též skutkovou podstatu pletich. Požadování přemrštěné ceny za nábytek v bytě zanechaný spadá po případě pod skutkovou podstatu přímého předražovaní. (Rozh. ze dne 30. října 1922, Kr I 284/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 29. prosince 1920, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem předražování dle prvého odstavce § 7 zákona lich., vyhověl jí však, pokud byl obžalovaný týmž rozsudkem uznán vinným přečinem pletich, zrušil v tomto směru napadený rozsudek a obžalovaného z obžaloby pro přečin dle § 11 čís. 4 lich. zák. sprostil.
Důvody:
Rozsudkovému výroku, jímž jednání obžalovaného Antonína В-a podřaděno bylo skutkové podstatě přestupku předražování, odporuje zmateční stížnost způsobem, v němž uplatňování důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., odpovídající zákonu, vůbec spatřovati nelze. Tvrzením, že stěžovatel věci koupil od Karoliny K-ové za 2000 K a že je doplnil kusy právě nejcennějšími, zejména starožitnými hodinami, které prý samy o sobě měly cenu, rovnající se celkové ceně prodejní, a za něž stěžovatel utržil při pozdějším jich prodeji 4600 K, ocitá se zmateční stížnost především v rozporu se skutkovými zjištěními rozsudkovými, dle § 288 čís. 3 tr. ř. pro zrušovací soud závaznými, dle nichž jednak K-ová obdržela od stěžovatele za věci, jemu prodané, pouze 960 K, jednak stěžovatel věci ty doplnil jen několika předměty méněcennými. Údaje stěžovatelovy, týkající se oněch hodin, zejména i jeho tvrzení, že je prodal za 4600 K, prohlašuje rozsudek za úplně smyšlené a zmateční stížnost námitkou, že nalézací soud, nemaje protidůkazu a nezjistiv tudíž opaku stěžovatelova tvrzení, měl mu uvěřiti, brojí jen způsobem, příčícím se ustanovení § 258 tr. ř., proti přesvědčení, k němuž byl nalézací soud v dotyčném směru dospěl a které je v rozhodovacích důvodech rozsudkových velmi podrobně a přesvědčivě odůvodněno. Bylo proto zmateční stížnost obžalovaného Antonína B-a, pokud směřuje proti odsuzujícímu výroku pro přestupek předražování dle § 7 odstavec prvý zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., jako dle zákona neprovedenou zavrhnouti. Vyhověti však bylo zmateční stížnosti tohoto obžalovaného, pokud se obrací proti jeho odsouzení pro přečin pletich ve smyslu § 11 čís. 4 zákona o trestání válečné lichvy. Rozsudek podřaďuje pod pojem tohoto trestného jednání týž čin, pro který uznal obžalovaného Antonína В-a vinným také přestupkem přímého předražování, zaleževší v tom, že obžalovaný požadoval za zařízení a nábytek z jednoho pokoje a z jedné kuchyně a za přenechání tohoto bytu 6500 K. Také v důvodech spojuje rozsudek požadavek vyslovený za odprodej zařízení a nábytku s požadavkem za odstoupení bytu pod jedno hledisko. Právní stanovisko soudu nalézacího není správno. Obžalovaný nepožadoval přemrštěné ceny za byt jako takový, to jest nepožadoval zřejmě přemrštěného nájemného. Předpoklady § 8 zákona o trestání válečné lichvy dány tedy nejsou. Obžalovaný však činil pronájem bytu závislým na podmínce, že nájemník koupí zařízení bytu a nábytek za 2000 K a požadoval vedle toho 4500 K za to, že Petru K-ovi byt vůbec odstoupí, to jest pronajme, při čemž je ponechati stranou, zda byl k tomu jako podnájemník oprávněn čili nikoli. Tato právní jednání jsou dle §§ 12 a 14 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. zapovězena a dle § 29 téhož zákona trestná, arci nikoli soudně, nýbrž politickou okresní správou. Tím by sice trestnost soudní dle zákona lichevního nebyla vyloučena. Než musily by přistoupiti okolnosti, které, přesahujíce rámec, předpokládaný v uvedených §§ citovaného zákona, spadaly by již pod pojem pouštěni se do pletich. Toho soud zrušovací v jednání obžalovaného neshledává. Nalézací soud poukázal k tomu, že byt měl býti postoupen pokoutně, nedovoleně, že bylo protizákonně obchodováno nábytkem a zařízením bytu za současného postupu bytu. Nehledě k tomu, že přímý odprodej nábytku z bytu, jehož se nájemník vzdává, novému nájemníku nelze dobře nazvati obchodováním nábytkem, není na odprodeji takovém v případě přítomném také nic pokoutního nebo podloudného. Také postup bytu na jiného není takovým. Arci bylo jednání obžalovaného za zjištěných okolností zakázáno, ale tato povaha činu postižena je právě již ustanovením § 29 zákona shora uvedeného a nezakládá sama o sobě též skutkové podstaty pletich. Pokud tedy jde o nábytek a zařízení bytu, dopustil se ovšem obžalovaný přestupku přímého předražovaní, jímž též byl uznán vinným, k tomuto činu jeho však nepřistupuje nic, co by sahalo za odsouzením tím již postižené ohrožení zájmů bezprostředního nabyvatele nábytku a odůvodňovalo použití § 11 čís. 4 zákona o trestání válečné lichvy. Co se pak týče postoupení bytu, dlužno uvážiti i to, že, pokud není tu místa pro podřadění činu pod § 8 cit. zákona, nelze na postoupení, to jest pronájem nebo podpronájem bytu vůbec použíti trestních ustanovení zákona o trestání válečné lichvy, poněvadž schází podmínka § 1 tohoto zákona. Byt jako takový není věc movitá a užívací právo, o něž tu vlastně jde, a jež se za nájemné přenáší na nájemníka, aby se po uplynutí doby nájemní zase vrátilo na pronajímatele, nelze rovněž podřaditi pod pojem předmětů potřeby jakožto věcí movitých, sloužících přímo neb nepřímo k ukojení potřeb lidských a potřeb zvířat domácích. Není se tedy ani třeba obírati otázkou způsobilosti jednání obžalovaného stupňovati cenu předmětu potřeby.

Citace:

č. 974. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 475-477.