Č. 4286.

Pozemková reforma: * Je nezákonné, nevyhoví-li stpú právu volby vlastníka podle § 11, 1. věty záb. zák. jen proto, že se o budovu jím volenou uchází obec, aby v ní umístila školy nebo úřadovny.
(Nález ze dne 31. prosince 1924 č. 23027). Věc: Frant. Jos. A. v S. (adv. Dr. Alois Posselt z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze ( sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) o propuštění zámku v Č. dle § 11. záb. zák.
Výrok: Nař. rozhodnutí se v části vzaté v odpor, t. j. pokud jímzamítnutabylažádost st-lova o propuštění zámku v Č., zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím rozhodl žal. úřad o nárocích vznesených st-lem dle § 11 záb. zák., jakož i o vyloučení určitých objektů ze záboru dle § 3 lit. a) záb. zák. Stížnost naříká jediný bod tohoto rozhodnutí a to výrok, jímž nebylo vyhověno žádosti, aby st-li dle § 11 záb. zák. byl ze záboru propuštěn zámek v Č. se zahradou. Zamítnutí to odůvodněno je v nař. rozhodnutí takto:
»O zámek se zahradou uchází se obec Č. a bylo je nutno této jako kvalifikované žadatelce přiděliti a to jednak pro účely obytné (pro byty učitelstva, četnického strážmistra a mužstva, poštmistra), jednak pro účely všeobecně prospěšné, o které obci náleží pečovati (umístění veřejné 4třídní školy, četnických úřadoven, poštovního úřadu a hasičské strážnice). Tyto okolnosti byly komisionelním řízení zjištěny s tím, že v obci Č. nelze potřebných místností vůbec jinakým způsobem opatřiti. V tom směru bylo »tudíž zámku v Č. pro účely pozemkové reformy nezbytně třeba.«
Rozhoduje o této stížnosti, veden byl nss těmito úvahami:
Nezákonnost nař. výroku žal. úřadu vidi stížnost v tom, že porušeno jím právo volby vlastníku zabraného velkého majetku pozemkového ohledně výměry v prvé větě § 11 záb. zák. uvedené, když mu zámek v Č. se zahradou nebyl ze záboru dle § 11 záb. zák. propuštěn, ač o propuštění jeho žádal. Vykládajíce právo volby vlastníku velkého zabraného majetku pozemkového dle § 11 záb. zák. příslušející, stojí jak žal. úřad tak stížnost na shodném stanovisku, že stpú vlastníkovo právo volby nemusí respektovati, když mu to není možno čili, jak nss opětně již judikoval, že právo volby přestává tam, kde splnění tohoto práva jeví se vzhledem k cílům pozemkové reformy nemožným.
Nemožnost tu vidí však žal. úřad v tom, že zámek v Č. nutně potřebuje obec Č. pro účely dle názoru žal. úřadu všeobecně prospěšné, poněvadž jinak by nemohla vůbec opatřiti místnosti pro byty učitelstva, četnictva a poštmistra, pak místnosti pro školu, četnickou úřadovnu, poštu a hasičskou strážnici.
Stížnost naproti tomu dovozuje, že v daném případě přidělením zámku a parku v Č. st-li, tedy vyhověním jeho právu volby, cíle pozemkové reformy by se neznemožnily, ježto prý jednak budovy nájemní, k nimž počítati jest i sporný zámek, nelze vůbec považovati za předmět samostatného přídělu, jednak potřeba přídělu zámku toho, kdyby příděl ten byl přípustným, není dána, když obec, majíc potřebné místnosti v zámku najaty, fakticky co do potřeby místností těch je úplně kryta. Vytýká dále, že nebylo konáno šetření o tom, zda by obec nemohla jiným způsobem potřebné místnosti si opatřiti, brojíc proti zjištění žal. úřadu, jenž dospěl k závěru, že obec jinak potřebných místností si opatřiti nemůže.
Nss nesdílí názor stížností hájený, že by nájemní domy nemohly vůbec dle zákona býti předmětem samostatného přídělu, a že by tudíž zásadně nemohlo právo volby vlastníka v mezích v § 11, 1. věty záb. zák. na dům takový uplatněné býti odmítnuto z důvodu, že domu takového je pro účely pozemkové nezbytně potřeba. Vzhledem k znění §§ 1 a 2 zák. záb. není pochybnosti o tom, že i nájemní domy, tvoří-li součástku souborů nemovitostí přesahujících výměry v § 2 záb. zák. uvedené, jsou státem zabrány, ačli nejde o objekty dle § 3 lit. a) záb. zák. ze záboru vyloučené. Zámek č-cký dle pravoplatného výroku stpú-u, obsaženého v nař. rozhodnutí, pro nedostatek právní samostatnosti za objekt takový uznán nebyl, což stížnost připouští a tím doznává, že zámek onen záboru podléhá. Záborem založeno je však i právo státu na převzetí zabraných nemovitostí (§ 5 záb. zák.), jež jest omezeno jen ustanovením § 11, 1. věty záb zák., resp. i § 20 příd. zák. ohledně oněch nemovitostí, které dle těchto ustanovení je vlastníku ze záboru propustiti. Že by v § 11, 1. větě záb. zák. (§ 20 příd. zák. nepřichází tu v úvahu, ježto dle tohoto ustanovení st-l zámek pro sebe nereklamoval) bylo nějaké zvláštní ustanovení ohledně práva volby vlastníka na propuštění nájemních domů, stížnost netvrdí a přirozeně ani tvrditi nemůže. Platí tedy i ohledně takových domů stejné zásady, jako ohledně nemovitostí ostatních, zejména tedy zásada svrchu uvedená, že právo volby jest dáno vlastníku jen do mezí možnosti, že přestává tam, kde mělo by za následek nemožnost uskutečniti cíle pozemkové reformy.
Tím vyvráceny jsou vývody stížnosti, které z toho, že úkolem pozemkové reformy je provésti úpravu pozemkového vlastnictví, chtějí dovoditi, že předmětem akce stpú-u je jen vlastnictví k půdě a nejvýše k oněm budovám, jež tvoří součástku jistého hospodářského celku nebo slouží hospodářskému průmyslu.
Ani okolnost stížností uvedená, že zákon náhradový a normy jej doplňující nemají výslovného ustanovení specielního o náhradě za domy, nedokazuje, že by domy nemohly tvořiti samostatný předmět přídělu. Nehledě k tomu, že i nař. z 21. ledna 1921 č. 53 Sb. v § 2 pod č. 3 jedná o hospodářských, obytných a správních budovách, pokud budou převzaty bez příslušné půdy, nutno míti na zřeteli, že tam, kde přejímací ceny nejsou určeny normou zákonnou, bude nutno je stanoviti cestou všeobecně schůdnou a v zákoně uznanou, soudního odhadu.
Stížnost namítá dále, že obec Č. jako uchazečka o zámek vůbec nemůže přicházeti v úvahu, poněvadž prý nemá zákonného nároku na to, aby jí k účelům, pro které jej žádá, byl přidělen. Dle judikatury nss-u nemá ovšem nikdo nároku, aby mu půda zabraná byla dle zák. příd. přidělena a nemá ho tedy ani obec Č. Ale nejde o právní její nárok, nýbrž o to, zda úřad, rozhoduje o nároku st-le dle § 11 záb. zák., mohl přihlédnouti k okolnosti, že proti tomuto nároku vlastníkovu uplatňovány jsou obcí určité zájmy veřejné, jichž význam i vliv na realisaci má stpú zkoumati a hodnotiti. Stížnost popírá, že by vyhověním nároku vlastníkovu utrpěl újmu nějaký zájem veřejný, poukazujíc jednak k tomu, že obec má místnosti, jichž v zámku potřebuje, v nájmu, jednak k tomu, že i jiným způsobem mohla by potřebu tu uspokojiti, a vytýká, že poslednější okolnost nebyla v řízení zjišťována.
V té příčině uvážil nss, že existence uchazeče o zabraný statek resp. jeho část sama o sobě piávo volby vlastníka ani nevylučuje, ani neobmezuje, jak patrno i ze znění § 11 záb. zák., který vlastníka rovněž mezi přídělce čítá. Dává mu však postavení význačné tím, že jediné jemu přiznává subjektivní nárok na příděl a kromě toho ještě i právo volby. Tato zákonem přiznaná přednost by však zanikla, kdyby v konkurenci s ostatními uchazeči musel jim ustoupiti. Ustoupiti musí jen, bylo-li by jinak uskutečnění zák. znemožněno neb značně ztíženo. Znemožnění to vidí úřad zřejmě v tom, že jde o kvalifikovaného uchazeče, totiž obec, která chce získati spornou budovy pro účely veřejné (umístění škol, úřadu atd.). Ale ani tato zvláštní kvalifikace uchazeče, ani účel, pro který obec zámku v budoucnosti chce použíti, ještě nejsou důvodem, aby nárok st-lův byl odmítnut, ježto z nich neplyne znemožnění realisace cílů zákona, které pro zamítnutí nároku vlastníkova je nutným předpokladem. Neboť snahy, aby obec Č. přídělem zámku získala snad levněji a pohodlněji budovu, než dobrovolnou dohodou s vlastníkem nebo než cestou eventuelního vyvlastnění, nelze pojímati za c í 1 pozemkové reformy, a není proto tato okolnost důvodem, aby odmítnuto bylo zákonem zaručené právo vlastníka. Lze tak učiniti tím méně, když není konkrétními fakty dokázáno, že ukojení oněch veřejných účelů, pro něž obec přídělu č-ckého zámku se domáhá, jiným způsobem, než právě tímto přídělem, se nedá provésti. Nař. rozhodnutí, stojící na stanovisku opačném, muselo proto býti v nař. části dle § 7 zák. o ss zrušeno.

Citace:

č. 4286. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1131-1134.