Č. 737.

Stavby požívající výhod: 1. * Rozhoduje-li nejv. správ. soud o stížnosti do vyvlastňovacího nálezu, vydaného v řízení dle cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z., nemůže podrobiti řízení provedené dle §§ 4 a 5 cit. nař. svému přezkoumání v tom směru, zda je zralé pro rozhodnutí, jakou škodu jest vyvlastněným nahraditi. — 2. * Vyvlastněna-li v řízení dle cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. věc, tedy vlastnické právo k věci, netřeba ve vyvlastňovacím nálezu vypočítávati všecka jednotlivá oprávnění (používání vyvlastněného objektu k výkonu živnosti atd.), jež vlastník věci vykonával.
(Nález ze dne 26. února 1921 č. 10768/20.)
Věc: Obec Chotějovice a Ferdinand D. v Chotějovicích a spol. proti ministerstvu veřejných prací v Praze a zemské správě politické v Praze stran přeložení obce Chotějovic a okresní silnice a stran vyvlastnění.
Výrok: Stížnost obce Chotějovic jednak se odmítá jako nepřípustná, jednak se zamítá jako bezdůvodná. Stížnost Ferdinanda D. a společníků se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 24. září 1917 zakročila Česká obchod. společnost v Ústí nad Labem u bývalého c. k. ministerstva pro veřejné práce ve Vídni, aby zamýšlené rozšíření povrchového dolování na šachtě Flo- rentini v obcích Chotějovicích a Světci spolu s potřebnými zařízeními těžebních a železničních překladišť a s přeložením okresní silnice z Chotějovic do Světce bylo prohlášeno za stavbu, jež požívá výhod po rozumu cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. Po šetření, jež bylo provedeno na místě samém politickou expositurou v Bílině k příkazu českého místodržitelství, prohlásilo pak bývalé c. k. ministerstvo pro veřejné práce ve Vídni se svolením ministerské rady rozhodnutím ze dne 10. dubna 1918 č. 145396, že stavbě přiznávají se žádané výhody, a v dohodě s bývalým c. k. ministerstvem železnic ve Vídni schválilo plány, jež byly při místním šetření dne 15. listopadu 1917 předloženy za těchto podmínek:
1. Obec Chotějovice, pokud to bude žádáno od držitelů staveb, které ji tvoří, jest přeložiti jako souvislý celek na jiné vhodné místo. Podrobný plán tohoto přeložení jest vypracovati a předložiti ministerstvu pro veřejné práce ku schválení.
2. Současně jest předložiti také přesné plány o zamýšleném přeložení okresní silnice vedoucí z Chotějovic do Světce spolu s vodovodem a kabelovým vedením elektrickým, pak plány mostu, který se nově zřídí následkem přeložení silnice.
3. Rovněž jest poříditi v souhlasu s priv. ústecko-teplickou drahou příslušné plány na uhelné překladiště při bývalé šachtě Mariině; také tyto plány jest předložiti ministerstvu veřejných prací ke schválení.
Po komisionelním jednání se zúčastněnými stranami, jež provedeno bylo ve dnech 26. srpna 1918, 24. října 1918, 20. a 21. května 1919, 23. a 29. října 1919, bylo usnesením politické expositury v Bílině ze dne 16. dubna 1920 č. 3880 intimováno stranám jednak rozhodnutí ministerstva veřejných prací v Praze ze dne 6. března 1920 č. 10230, jednak vyvlastňovací nález zemské správy politické v Praze ze dne 31. března 1920 č. 6-3/20 ai 1919.
Rozhodnutím ministerstva veřejných prací bylo se zřetelem k výsledkům šetření a jednání dle předložených a přezkoumaných plánů schváleno:
1. přeložení obce Chotějovic jako celku, pokud majitelé budov tvořících tuto osadu o přeložení žádají, na parcelu číslo kat. 177/5 v Chotějovicích za podmínek, jež pod č. 1 až 20 rozhodnutí byly podnikatelům uloženy;
2. částečné přeložení okresní silnice mezi obcemi Ledvicemi-Světcem spolu s vodovodem a elektrickým vedením, pak mostu, jenž má býti nově zřízen v silniční trati přes řeku Bělou, při čemž podnikatelům i pro toto přeložení byly pod č. 1 až 6 rozhodnutí předepsány určité podmínky.
Ministerstvo veřejných prací podotýká, že rozhodnutí o projektu staveb a zařízení podléhajících vodoprávnímu řízení (vodovod pro pitnou vodu a pro vodu užitkovou, kanalisace a sjezd k Bělé) stane se dodatečně po provedení vodoprávního řízení, a že později také rozhodnuto bude o projektu přeložení elektrického vedení, až příslušné řízení bude skončeno.
V odůvodnění poukazuje ministerstvo na to, že plány vyhovují za podmínek, jak v rozhodnutí jsou vymezeny, veřejnému zájmu. Tento veřejný zájem vyžaduje toho, aby provedení zamýšleného přednostního díla nebylo nad míru skutečné potřeby ztěžováno, a mohl proto na požadavky obce Chotějovic, jež kladla pro přeložení obce, býti vzat zřetel jen částečně potud, pokud požadavky kryjí se s podmínkami, jež byly v rozhodnutí vytčeny a uznány za potřebný s hlediska veřejného zájmu.
Vyvlastňovacím nálezem zemské politické správy byly mimo jiné vyvlastněny budovy a pozemky, jež v pozemkové knize kat. obce Chotějovic jsou připsány obci Chotějovicím jako její soukromý majetek i jako veřejný statek, pak budovy a pozemky, jež jsou dle téže pozemkové knihy vlastnictvím Antonína a Františky S., Ferdinanda D., Julie H., Anny L. a Karla K.
Obec Chotějovice podala stížnost jak do rozhodnutí ministerstva veřejných prací ze dne 6. března 1920, tak i do vyvlastňovacího nálezu zemské politické správy ze dne 31. března 1920. Proti tomuto nálezu obrací se také stížnost Antonína a Františky S., Ferdinanda D., Julie H., pozůstalosti po Anně L. a Karla K.
1. Proti rozhodnutí ministerstva veřejných prací činí obec Chotějovice tyto námitky:
1. Čl. 5 zákl. stát. zákonů připouští vyvlastnění jen tam, kde je pro ně výslovný zákonný souhlas. Podle §§ 17 a 99 horn. zákona je vyvlastnění obytných a hospodářských budov nepřípustno. Aplikace nařízení ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. na vyvlastnění k účelům horním je proto vyloučena a schází naříkanému rozhodnutí pro přeložení obce Chotějovic jakýkoli zákonný základ.
2. Podle § 4 cit. nař. jest v řízení zjistiti práva dotčená projektem, pak předmět a rozsah vyvlastnění, a jest také vyšetřiti všecky okolnosti rozhodné pro vyměření odškodného. Řízení předcházející vydání naříkaného rozhodnutí samo nevyhovuje těmto zákonným požadavkům.
Obec Chotějovice kladla pro přeložení obce na parcelu číslo kat. 177/5 mimo jiné za podmínku:
a) aby obecní domy čp. 13 a 39 s příslušenstvím v těchže rozměrech a poměrech byly nově postaveny;
b) aby obci v náhradu za vyvlastněné pozemky dostaly se v nové obci pozemky ve dvojnásobném rozsahu;
c) aby veřejné sady byly znovuzřízeny;
d) aby projektantka nabyla do vlastnictví celou parcelu č. kat. 177/1, a zbytek její, jak se jeviti bude po postavení náhradních objektů v nové obci, aby obci byl odstoupen za nákupní cenu;
e) aby projektantka převzala desetiletou stavební garancii ohledně všech nových staveb v přeložené obci;
f) aby zřízena byla lávka přes řeku na vhodném místě dle volby obce:
g) aby projektantka složila přiměřený peníz, z něhož by hrazeny byly náklady spojené se zasypáním jam a prohlubní, vzniklých pracemi na vodovodu a kanalisaci;
h) aby obci nahrazeny byly dávka z přírůstku hodnoty, útraty spojené s převody nemovitostí a všecky útraty právního zastoupení;
i) aby přes trať priv. dráhy ústecko-teplické postaven byl přechod, jenž by nevedl přes koleje;
j) aby železniční propustek byl řádně vypraven.
Tyto nároky obce nebyly v řízení vyšetřeny, a nebyly ani v naříkaném rozhodnutí zjištěny. Schází tedy základ pro rozhodnutí o nárocích v dalším řízení, a naříkané rozhodnutí nároků obce vůbec nevyřizuje. 3. Vada řízení spočívá také v tom, že obsílka ke komisionelnímu jednání, jež bylo nařízeno na den 26. srpna 1918 a tvořilo základ pro další řízení, byla obci doručena teprve 23. srpna 1918, že tedy nebyla mezi doručením obsílky a komisionelním jednáním zachována zákonná osmidenní lhůta. Jakákoliv příprava pro úřední jednání byla tak znemožněna.
4. Vodovod, který se rovněž překládá, je jen ve spoluvlastnictví obce Chotějovic. Sousední obce, jež jsou spoluvlastníky vodovodu, nebyly v řízení zastoupeny. Naříkaným rozhodnutím bylo vsazeno do práv spoluvlastníků vodovodu, aniž by ve smyslu § 4 cit. nař. práva ta byla zjištěna.
5. Zástupci okresní správní komise v Bílině vyhradili svolení k přeložení okresní silnice rozhodnutí valné schůze správní komise bílinské. Valná schůze nebyla konána a toto opomenutí zakládá také podstatnou vadu řízení.
2. Námitky, jež obec vznáší proti vyvlastňovacímu nálezu zemské politické správy, mají tento obsah:
1. Vyvlastnění budov k horním účelům hledíc na předpis čl. 5 stát. zákl. zákonů a §§ 17 a 99 horn. zákona není přípustným, a nařízení ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. nemá vedle těchto zákonů právní platnosti.
2. Naříkané rozhodnutí omezuje se na výrok o vyvlastnění pozemků a budov, pomíjí však ona práva, která jsou rovněž předmětem vyvlastnění jako právo na náhradu útrat řízení a právního zastoupení, dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí, převodní poplatky, pak útraty přesídlení. Při tomto znění nálezu může se řízení dle § 6 cit. nař. týkati jen zjištění odškodného za pozemky a budovy, nikoli však za ostatní práva, jež byla v řízení přiváděna k platnosti. Nález odporuje proto předpisům §§ 4 a 5 cit. nařízení, které žádají, aby vyvlastňovací nález se vztahoval na majetková práva v nejširším slova smyslu a nikoli jen na věci ve smyslu všeobecného zákona občanského. Na správnost tohoto pojetí poukazuje nejlépe znění § 5 cit. nař., jenž mluví o majetkových objektech (»Vermögensobjekte«).
3. Řízení i vyvlastňovací nález zůstaly kusými, poněvadž se neobírají ani rozsahem ani stavem ani zvláštními vlastnostmi vyvlastněných realit, a schází tak základ pro vyměření odškodného, jež je dáti in natura.
3. Antonín a Františka S., Ferdinand D., Julie H., pozůstalost po Anně L. a Karel K. namítají proti vyvlastňovacímu nálezu toto:
1. Předmětem vyvlastnění nebylo jen vlastnické právo k nemovitostem, nýbrž i živnostenský podnik, živnost zahradnická u Antonína S., u ostatních stěžovatelů pak zemědělský podnik v době od přesídlení z Chotějovic až do získání náhradního objektu a založení nové existence v novém bydlišti. Poněvadž řízení dle § 6 cit. nař. není sporné a vyměření náhrady za vyvlastnění může se opříti jen o nález vyvlastňovací, mělo jak řízení, tak i nález bráti také zřetel na to, že jde o vyvlastnění podniků se všemi jeho hospodářskými důsledky. To se nestalo, a trpí podstatnou vadou jak řízení, tak i nález, jenž je ostatně v rozporu s provedeným řízením potud, že se obírá toliko vyvlastněním reálního majetku, ač řízení bralo zřetel i na zjišťování jiných nároků stěžovatelů.
2. Tendence zákona je poskytovati vyvlastněným takovou náhradu, aby vyvlastněný měl možnost opatřiti si stejně cenný objekt náhradní. Dle § 4 zák. ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z., jehož předpisy přicházejí i ve sporném případě k platnosti, jest při vyvlastnění odčiniti všecky škodlivé následky vyvlastnění. Zákonu nevyhovuje, jestliže v řízení byla zjišťována cena realit podle zásad odhadního řádu exekučního, neboť tímto odhadem byla vyšetřena toliko obecná cena ve smyslu § 305 o. z. o. Náhrada za vyvlastnění jde však, jak právě ukázáno, dále, a je tedy způsob zjištění ceny realit důsledkem mylného právního stanoviska naříkaného nálezu o rozsahu odškodného vadný.
3. Řízení zůstalo neúplným, ježto nebyl zjišťován ušlý výdělek stěžovatelů od doby přesídlení do založení nové existence. Tento ušlý výdělek není vyvážen úroky z peněžitého odškodného, poněvadž toto odškodné nelze uložiti na úrok, nýbrž je ho použíti k postupnému vybudování náhradních objektů. Za všech okolností měla býti vyšetřena kvalita a cena oněch pozemků, jež v obvodu zůstanou.
4. Neúplnost řízení je založena také tím, že nebyly vyšetřeny útraty přesídlení, jak na ně stěžovatelé činili nárok, nýbrž jen čisté náklady spojené s transportem.
5. Bylo vyšetřiti poměr čistého zisku, docilovaného na usedlostech stěžovatelů, k čistému zisku, který poskytují pozemky, jež v obvodu obce zůstanou nevyvlastněny, aby mohla býti vypočítána škoda, kterou stěžovatelé utrpí na těchto pozemcích po svém přesídlení.
6. Měl býti zřízen inventář mobilií stěžovatelů. Jen na základě inventáře movitostí možno vypočítati výši škody, kterou stěžovatelé budou míti na svých movitostech následkem přesídlení a uvedení movitostí v novou usedlost.
7. Odškodné při vyvlastnění zahrnovati musí také náhradu kolků, poplatků, dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí, útrat právního zastoupení, jež vyžadovati bude opatření náhradních objektů za vyvlastněné nemovitosti. Výše těchto nákladů měla býti v řízení zjištěna.
Stěžovatelé činí návrh, aby naříkaná rozhodnutí pro vady řízení a pro nezákonnost byla zrušena.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
Aby mohlo býti zaujato správné stanovisko k jednotlivým námitkám stěžovatelů, jest třeba míti na mysli povahu různých fásí, jimiž probíhá řízení ve smyslu cís. nařízení ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z.
Prvým stadiem řízení jest usnášení a prohlášení vlády, jak o něm mluví § 1 cit. nař. Vláda dekretuje v něm stavby nebo provozovny, které mají sloužiti veřejným nebo všeužitečným účelům a jejichž provedení za mimořádných poměrů válkou vyvolaných jest nutné ve veřejném zájmu, za stavbu výhod požívající.
Ve druhém stadiu, o němž jedná § 2 cit. nař., schvaluje ministerstvo, v jehož resort stavba spadá, projekt zamýšlené stavby.
V těchto prvých dvou stadiích vyřizuje se mezi vládou a projektantem otázka, zda je principielně přiznati stavbě výhody po rozumu cís. nařízení (§ 1), a rozsah, v jakém projekt výhod má požívati (§ 2), jedině a výlučně s hlediska veřejného zájmu bez zřetele na práva a zájmy stran, jež přiznáním výhod budou postiženy, a v těchto dvou stadiích není vůbec půdy pro námitky účastníků s hlediska ochrany jejich subjektivních práv. Důsledky tyto plynou z předpisu § 4 cit. nařízení, jenž praví, že zjištění práv stran, která jsou návrhem dotčena, a zjištění předmětu a rozsahu požadovaných vyvlastnění je vyhrazeno dalšímu řízení prováděnému politickým zemským úřadem — řízení toto tvoří třetí stadium — aniž by při tom strany na základě svých práv dotčených návrhem mohly činiti námitky proti projektu, majíce toliko právo na odškodné.
Přiznávaje zúčastněným stranám jen právo na odškodné, nikoliv však právo námitek proti provedení projektu, odpírá jim tedy zákon nárok, aby se domáhaly uznání, že k vůli ochraně jejich subjektivních práv, v něž zamýšlená stavba má zasáhnouti, nemá býti projekt vůbec proveden tak, jak je zamýšlen, nýbrž tak, aby nezkráceně byla zachována jejich práva in natura.
Stížnost na nejvyšší správní soud domáhající se tohoto uznání jest nepřípustnou, poněvadž nejvyšší správní soud může svojí kognici podrobiti, hledíc na ustanovení § 2 zák. o správ. soudě, toliko taková rozhodnutí neb opatření správních úřadů, jimiž porušeno bylo subjektivní právo strany zákonem uznané.
Otázka věcné ochrany subjektivních práv stran může býti předmětem jednání teprve ve stadiu třetím, určeném pro uspořádání právních vztahů mezi podnikatelem a všemi oněmi účastníky, jichž práv se projektovaná stavba jakkoli dotýká, a kteří cestou vyvlastnění mají býti přidrženi k tomu, aby svůj majetek přenechali k účelům stavby. Řízení v tomto třetím stadiu sleduje dvojí účel. Řízením před zemským politickým úřadem má býti získán základ jednak pro nález o předmětu a rozsahu vyvlastnění, jednak pro rozhodnutí o nárocích na odškodné a jeho výši v případě sporu. Kompetence pro vydání nálezu o vyvlastnění a pro rozhodnutí o odškodném za vyvlastnění je upravena různě. Vyvlastňovací nález vydává zemský úřad politický, rozhodnutí o odškodném komise, jejíž složení jest upraveno v § 6 cit. nařízení.
Obsah vyvlastňovacího nálezu je přesně vymezen předpisem § 5 cit. nařízení. Nález je výrokem o předmětu a rozsahu vyvlastnění. Vyřizuje spor vyvolaný kolisí zájmů a práv projektanta, jenž domáhá se za účelem uskutečnění svého projektu vyvlastnění, na straně jedné, a stran, jež jsou nuceny k provedení projektu odstoupiti svůj majetek a vyvlastnění se brání, na straně druhé, řeší jej s hlediska § 3 cit. nařízení — proti vůli stran jest vyvlastniti jen to a jen tolik, co je třeba k provedení schváleného projektu — a jest tedy vyvlastňovací nález rozhodnutím o tom, co jest vyvlastniti, a v jaké míře jest vyvlastnění uskutečniti. Hledíc k tomuto určitému vymezení obsahu vyvlastňovacího nálezu, jak je podává zákon, a hledíc k různému upravení kompetence pro vydání vyvlastňovacího nálezu a rozhodnutí o nároku na odškodné a o výši jeho, nemůže a nesmí vyvlastňovací nález kromě výroku o předmětu a rozsahu vyvlastnění činiti rozhodnutí, jež by vyřizovalo otázky o nároku na odškodné a o jeho výši.
Vymezení obsahu vyvlastňovacího nálezu, jak výše o něm je řeč, určuje také hranice, v nichž nejvyšší správní soud, jsa povolán judikovati o stížnosti do vyvlastňovacího nálezu, může přezkoumati řízení provedené zemským politickým úřadem dle §§ 4 a 5 cit. nařízení. Jedině rozhodující je v tom směru okolnost, zda řízení tvoří bezpečný základ pro výrok o předmětu a rozsahu vyvlastnění, tedy o tom, co bylo vyvlastniti, a do jaké míry bylo vyvlastnění nutné; mimo každou úvahu zůstati pak musí otázka, zda provedené řízení je také zralé pro rozhodnutí, jakou škodu jest vyvlastněným nahraditi, poněvadž otázku tuto musí zodpovídati předem řádná instance povolaná k vyřízení nároků na odškodné, tedy komise sestavená dle § 6 cit. nařízení.
Na podkladě těchto všeobecných úvah lze přikročiti ke kritickému rozboru námitek, jež jsou stížnostmi k platnosti přiváděny.
Nutno především obírati se námitkou obce Chotějovic, vyznačenou v odst. 1. pod č. 1 a v odst. 2. pod č. 1, jež je vznesena jak proti rozhodnutí ministerstva veřejných prací, tak i proti vyvlastňovacímu nálezu a vrcholí v dedukci, že přeložení obce Chotějovic jako celku a vyvlastnění budov obytných a hospodářských k horním účelům vzhledem na předpisy čl. 5 zákl. zák. stát. a §§ 17 a 99 horn. zák. je nepřípustné. Námitka tato upírá legální základ rozhodnutí, kterým schváleny byly plány na rozšíření povrchového dolování na šachtě Florentini, jichž provedení ve svých důsledcích musí míti v zápětí přeložení obce a vyvlastnění obytných a hospodářských budov obec tvořících.
V tomto směru je míti na mysli, že přeložení obce Chotějovic jako celku a právo na vyvlastnění, jež k uskutečnění přeložení obce ukáže se nutným, bylo principielně povoleno již rozhodnutím bývalého c. k. ministerstva veřejných prací ve Vídni ze dne 10. dubna 1918 č. 145396, a že tímto rozhodnutím bylo pro budoucnost vyhrazeno ministerstvu toliko právo na schválení plánů o přeložení obce, jež projektantka měla vyhotoviti. O tomto rozhodnutí byla obec Chotějovice vyrozuměna vyhláškou politické expositury v Bílině ze dne 20. srpna 1918 č. 14344 a nepokusila se zvrátiti je stížností na správní soud. O toto pravoplatné rozhodnutí se opírajíc, je naříkané rozhodnutí ministerstva veřejných prací v Praze ze dne 6. března 1920 č. 10230 jeho doplňkem jen potud, že schvaluje plány přeložení obce za jistých modalit. Hledíc na pravoplatnost rozhodnutí ze dne 10. dubna 1918 č. 145396, jest nepřípustnou výše uvedená námitka nezákonnosti výroku o přeložení obce Chotějovic jako celku a vyvlastnění obytných a hospodářských budov, jež k tomu cíli je nezbytným.
Nejvyšší správní soud rozhodl ostatně již v nálezu ze dne 9. prosince 1919 č. 4197 (Boh. č. 261) — na důvody tohoto nálezu se dle § 44 jedn. řádu poukazuje — že provozování hor náleží »ke stavbám a provozovnám všeho druhu«, jimž možno přiznati výhody dle citovaného cís. nařízení, a že tedy právo na vyvlastnění má plný průchod i k cíli provedení projektu horního.
Jak výše bylo podotknuto, byly plány na rozšíření povrchového dolování na šachtě Florentini bývalým c. k. ministerstvem veřejných prací ve Vídni schváleny již v rozhodnutí ze dne 10. dubna 1918 č. 145396. Stalo se tak pod podmínkou, že přeloženy budou obec Chotějovice jako souvislý celek a část okresní silnice z Chotějovic do Světce spolu s vodovodem a kabelovým vedením elektrickým na jiné vhodné místo, že zřízeno bude uhelné překladiště při bývalé šachtě Mariině, a že příslušné plány budou ministerstvu předloženy ke schválení. Tímto rozhodnutím bylo přeložení obce Chotějovic jako celku a okresní silnice z Chotějovic do Světce spolu se zřízením uhelného překladiště pojato do projektu stavby požívající výhod dle cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. Naříkané rozhodnutí ministerstva veřejných prací, jež ve smyslu výhrad výnosu nahoře uvedeného schvaluje plány přeložení obce a okresní silnice, co do své podstaty není ničím jiným než výrokem, kterým dostává se schválení plánům stavby, jíž byly přiznány výhody ve smyslu § 1 cit. nař., tedy výrokem, jak ho na mysli má § 2 cit. nař.
Proti tomuto výroku obrací se stížnost obce Chotějovic ve svém dalším provedení námitkami, že práva obce projektem dotčená, jak o nich je řeč v odst. 1. pod č. 2 lit. a) až j), pak předmět a rozsah vyvlastnění nebyly ani v řízení ani v naříkaném rozhodnutí ministerstva veřejných prací zjištěny, a že nároky obce nebyly vůbec vyřízeny, že tedy nebylo postupováno dle předpisů §§ 4 a 5 cit. cís. nař. S hlediska § 4 cit. cís. nař. jest uplatňována také námitka obce, uvedená v odst. 1. pod č. 3, že nebyla zachována osmidenní lhůta, jež tímto předpisem je stanovena jako nutné mezidobí mezi vyvěšením vyhlášky o komisionelním jednání ze dne 26. srpna 1918 a mezi komisionelním jednáním na místě samém. Obec vytýká tedy těmito námitkami porušení předpisů §§ 4 a 5 cit. cís. nař.
Jest to však naprostým nepochopením právní povahy rozhodnutí ministerstva veřejných prací ze dne 6. března 1920 č. 10230, když obec proti němu a proti řízení, jež mu předcházelo, činí námitky, jež čerpá z ustanovení §§ 4 a 5 cit. cís. nař. Nahoře bylo podrobně dolíčeno, že rozhodnutí to je výrokem po rozumu § 2 cit. cís. nař.; jsou tedy nepřípustny námitky proti němu, pramenící v předpisech, jež upravují řízení před zemským politickým úřadem.
Je-li stížnost obce, když se domáhá nároků, jak jsou uvedeny v odst. 1. pod č. 2 lit. a), b), c), d), e), f, i), j), interpretovati v tom smyslu, že obec chce v těchto směrech docíliti změny schválených plánů přeložení obce, aby se jí tak za její práva projektem dotčená dostalo náhrady in natura, pak třeba na to poukázati, že ke změně projektu k vůli ochraně subjektivních práv zúčastněných stran může dojíti jen na základě dohody s projektantem, a že tato změna rovněž jako původní projekt musí býti příslušnými ministerstvy schválena (§ 5, odst. 2 cit. cís. nař.). Bez této dohody nemají účastníci dotčení ve svých právech jiného nároku, než nároku na peněžité odškodnění za práva odňatá resp. za břemena uložená (§ 4, odst. 1 cit. cís. nař.). K dohodě, jak o ní je řeč, mezi obcí a projektantem nedošlo, a jsou pak námitky obce, jichž konečný cíl je změna schváleného projektu proti vůli projektantově, nepřípustny.
Pokud obec vytýká vadnost řízení z důvodů, že pro přeložení silnice z Chotějovic do Světce nebyl vyžádán souhlas valné schůze okresní správní komise v Bílině, třeba míti na mysli, že jde o přeložení okresní silnice, kterou ve smyslu zákona ze dne 12. srpna 1864 č. 46 z. z. vydržuje okres, veda také její správu. Okres stížnosti do postupu žalovaného úřadu nepodává, a činí-li tak obec Chotějovice, uplatňuje procesní právo, k jehož uplatňování se jí nedostává procesní legitimace.
Legitimována není obec Chotějovice ani k námitce, že do práv sousedních obcí, jež jsou spoluvlastníky vodovodu, bylo vsazeno naříkaným rozhodnutím, práva ta nezjišťujícím (odst. 1., č. 4). Bylo věcí těchto sousedních obcí, aby ve lhůtě stanovené veřejnou vyhláškou práva svoje, jež projekt porušuje, ve smyslu § 4 cit. cís. nařízení přihlásily a přihlášených práv hájily. Neučinily-li tak, nemůže za ně práva ta k platnosti přiváděti obec Chotějovice sama.
Stížnost obce Chotějovic, jež obrací se proti rozhodnutí ministerstva veřejných prací ze dne 6. března 1920 číslo 10230, jest tedy v celém svém obsahu nepřípustnou.
O stížnostech do vyvlastňovacího nálezu uvážil nejvyšší správní soud toto:
Bylo již dříve poukázáno na to, že vyvlastňovací nález spor stran ohledně předmětu a rozsahu vyvlastnění vyřizuje dle normy, kterou podává předpis § 3 cit. cís. nařízení, dle něhož proti vůli stran jest vyvlastniti jen to a jen tolik, co je třeba k provedení projektu.
Že by vyvlastňovací nález překročil meze, jež po této stránce jsou §em 3 cit. cís. nařízení vytčeny, stěžovatelé netvrdí. Nechávajíce nedotčeným vyvlastňovací nález potud, pokud obsahuje výrok, že se vyvlastňují reality stěžovatelů, jak o to projektantkou bylo žádáno, činí proti němu a proti řízení, jež jej předcházelo, námitky, jež lze zařaditi ve dvě skupiny.
Námitky prvé skupiny brojí proti řízení, jež se týkalo vyvlastnění realit, a vyznívají v ten smysl, že způsob zjištění základu pro určení nároku na odškodné za reality vyvlastněné a výše jeho je vadný. Sem spadá námitka obce Chotějovic uvedená v odst. 2. pod č. 2, že nebyly zjišťovány rozsah, stav a zvláštní vlastnosti vyvlastněných nemovitostí, pak námitky ostatních stěžovatelů v odst. 3. pod č. 2, že byla podle zásad exekučního odhadního řádu vyšetřována toliko obecná hodnota vyvlastněných realit, pak pod č. 4, že znalci vyslovili se jen o čistých nákladech transportních, jež vyžadovati bude přesídlení z obce, pod č. 5, že nebyl brán zřetel na škodu, kterou stěžovatelé utrpí po svém přesídlení na pozemcích, jež nebyly vyvlastněny a zůstaly v obvodu obce, pod č. 6, že řízení nezabývalo se vyšetřováním škody na movitostech, a pod č. 7, že nebyla zjištěna výše nákladů spojených s opatřením náhradních objektů za vyvlastněné nemovitosti.
Stížnosti zaměstnávají se tu výlučně řízením, pokud má sloužiti za základ pro rozhodnutí o nárocích na odškodné a výši odškodného za vyvlastněné reality, tedy pro rozhodnutí, jež učiniti musí komise složená dle § 6 cís. nařízení, a tyto námitky stížnosti míjejí se úplně cíle tam, kde jde o přezkoumám vyvlastňovacího nálezu. Námitky ty z důvodů, jež byly již dříve vyloženy, nemůže nejvyšší správní soud vzíti v úvahu.
Druhá skupina námitek dovozuje, že vyvlastňovací nález je neúplný — nebyly do něho pojaty všecky majetkové předměty, jež byly de facto vyvlastněny, a tím byla komisi dle §u 6 cit. cís. nařízení odňata možnost vyměřiti odškodné za majetkové objekty, jež byly sice vyvlastněny, ale nebyly do vyvlastňovacího nálezu pojaty.
Obec v tom směru v odst. 2. pod. č. 2 poukazuje na svoje právo na náhradu útrat řízení a právního zastoupení, dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí, převodních poplatků a útrat přesídlení, ostatní stěžovatelé pak v odst. 3. pod č. 1 dovozují, že předmětem vyvlastnění byly nejen reality, ale celý jejich podnik.
Námitkám těmto nelze přiznati důvodnosti.
Předmětem vyvlastnění jako oné funkce správy, kterou se za náhradu zrušuje neb obmezuje právo patřící jednotlivému právnímu subjektu k ur- čité věci za účelem dosažení veřejného účelu v zájmu všeobecně užitečného podniku, mohou sice býti nejen hmotné věci, ať movité neb nemovité, nýbrž i věci nehmotné, tedy práva. Nutno však při tom vždy lišiti mezi právy a mezi pouhými zájmy hospodářské neb jiné povahy, jež s právy souvisí.
Je-li vy vlastněna věc, to jest vlastnické právo k věci, pak jest tím vyvlastněn souhrn všech oněch oprávnění, jež vlastníku k věci příslušejí a jím na vyvlastněném objektu nebo ve spojení s ním jsou vykonávána, aniž třeba oprávnění ta, jako na příklad používání vyvlastněného objektu k výkonu živnosti, zvláště vypočítávati.
Není arciť pochybnosti o tom, že vyvlastněním nějakého objektu muže býti odňat všecek reální podklad podniku živnostenskému nebo zemědělskému, který vlastníkem je na vyvlastňovacím objektu provozován. Přes to však živnost a zemědělský podnik neb hospodářská existence jednotlivcova jako souhrn hospodářských schopností a hospodářského výnosu nejsou samy o sobě předmětem vyvlastnění a otázka, zda živnostenský neb zemědělský podnik neb hospodářská existence vůbec je zničena následkem toho, že vlastník nemůže více vyvlastňovaného objektu používati pro výkon svojí živnosti neb zemědělského podniku, spadá do komplexu otázek o objemu odškodnění.
Podobně při právech obce, jak o nich mluví odst. 2. pod č. 2, jde o pouhé nároky na odstranění škodlivých důsledků, jež pro expropriáta vyvlastnění mělo v zápětí, tedy o pouhé faktory odškodnění, nikoli však o vyvlastněná práva.
Za tohoto stavu věci nelze důvodně vytýkati neúplnost vyvlastňovacího nálezu z důvodu, že neobsahuje výroku o vyvlastnění, jak se ho stěžovatelé svými námitkami domáhají.
Ze všech těchto důvodů slušelo stížnosti podané jak do rozhodnutí ministerstva veřejných prací tak i do vyvlastňovacího nálezu zamítnouti.

Citace:

Č. 737. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 267-276.