NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Čís. 2091.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Popuzování k nepřátelským činům pro národnost v době voleb.
S hlediska §u 14 čís. 4 zákona stačí čin (projev) dle vůle pachatelovy směřující a zároveň objektivně způsobilý k tomu, by u jiných osob bylo vzbuzeno rozhodnutí, vykonati na jiném násilnosti neb jiný čin nepřátelský; vyvolání tohoto účinku se nevyžaduje.
Uložil-li soud pro přečin §u 14 čís. 4 zákona trest v zákonné sazbě, nepřísluší veřejnému obžalobci odvolací právo ve smyslu §u 283 tr. ř. z důvodu, že nebylo uznáno i na peněžitý trest podle §u 29 čís. 1 zákona.
Útisk (zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n.)
Pod skutkovou podstatu §u 1 zákona spadá výrok: »Já Vás upozorňuji, že Vám to přinese zlé následky«, pronesený vůči obchodníku, který a protože podepsal kandidátní listinu určité strany.
(Rozh. ze dne 16. září 1925, Zm II 192/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 14. února 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 4 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a přestupkem podle §u 1 čís. 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n. a odmítl odvolání státního zastupitelství z výroku o trestu, mimo jiné z těchto
důvodů:
Rozsudek zjišťuje, že ožbalovaný pronesl na schůzi voličů, konané dne 23. září 1923 v B., slova »Jak je vám všem známo, máme v B. ještě osmou stranu, českou menšinu, jejíž vůdcem je Čech Ladislav P., továrník škrobu. Proti P-ovi je již v proudu trestní oznámení, protože nutil lidi k podpisu kandidátní listiny; pomozte všichni při práci, abychom Čecha Ladislava P-а dostali z В-a, by továrna na škrob do roka již neexistovala« — a dospívá k závěru, že obžalovaný touto výzvou popuzoval veřejně k nepřátelským činům proti P-ovi pro jeho národnost. Námitka zmateční stížnosti, že nikdo ze shromáždění nebyl dle svědeckých výpovědí, jichž se dovolává zmateční stížnost, proti P-ovi z národnostních pohnutek popuzen, a že sám H. nepotvrdil, že řeč obžalovaného působila naň nebo na shromáždění způsobem popuzujícím. Než, nehledíc k tomu, že soud, nepřiloživ dle rozsudkových důvodů váhy výpověděm dotyčných svědků, neshledal je spolehlivými zřejmě ani potud, pokud z nich L. uvedl, že obžalovaný politicky nijak neštval, S. pak udal, že není ani pomyšlení, že by byl obžalovaný ve své řeči přítomné štval; zmateční stížnost má mylně za to, že zákonným znakem skutkové podstaty přečinu, o nějž jde, jest i vyvolání účinku, sledovaného pachatelovým popuzováním. Tento požadavek nenalézá v zákonné definici řečené skutkové podstaty ba ani v samotném obecném smyslu pojmu »popuzování« ni nejmenší opory. Stačí naopak čin, zejména slovný projev, dle vůle pachatelovy směřující a zároveň objektivně způsobilý k tomu, by u jiných osob vzbuzeno bylo určité rozhodnutí; ke skutkové podstatě přečinu podle §u 14 čís. 4 zákona na ochranu republiky stačí zejména, má-li pachatel za účel vzbuditi u jiných rozhodnutí, vykonati na jiném násilnosti nebo jiný čin nepřátelský; vyvolání tohoto účinku se však pro trestnost nevyžaduje (Milota: Zákon na ochranu republiky, str. 53, 59; rozh. sb. n. s. č. 1571, 1721, které ve stejném smyslu vykládá zákoný pojem »pobuřování«.).
Zmateční stížnost snaží se neprávem, vyložiti slova obžalovaného jiným způsobem, než činí rozsudek, dodati jim toliko smysl, jakoby obžalovaný byl jimi zamýšlel uchrániti P-ovou před zlými následky případného boykotu a ji varovati. Jeť nejen zjištění slovného znění toho kterého výroků, nýbrž i výklad jeho vnitřního smyslu jakož i zjištění tendence, kterou jím sledoval pachatel, a konečně i úmyslu, jímž byl při tom veden, výsledkem skutkově zjišťovací činnosti nalézacího soudu. Rozsudek pak dospívá k závěru, že obžalovaný slovy: »Já Vás upozorňuji, že Vám to přinese zlé následky« hrozil Marii P-ové, pokud se týče jejímu manželi obchodním boykotem, by ji pohnul k odvolání jejího podpisu na volební listině české menšiny, k čemuž jmenovaná nebyla svolnou. Na odůvodněnou přesvědčení nalézacího soudu o tomto úmyslu obžalovaného uvádí se v rozsudkových důvodech jednak všeobecně, že se hrozby obchodním boykotem zneužívá velmi často jako prostředku boje k účelům politickým, jednak zvlášť o obžalovaném, že také již v článku časopisu »N. G.« ze dne 8. září 1923 (tři dny před skutkem, tvořícím podklad rozsudku) uvedl politické postavení manželů P-ových ve spojení s jich situací obchodní a že úmysl, pohnouti P-ovou k anulování onoho jejího podpisu sám doznal. Způsobilým, omeziti P-ovou ve volnosti jejího rozhodování, shledal nalézací soud výrok obžalovaného právem jednak na základě oné své všeobecné úvahy, doplněné případně v ten smysl, že právě pohrůžka obchodním boykotem slibuje při své působivosti na široké vrstvy nejlepší výsledek, dále vzhledem na rozsudkové zjištěni, že se P-ová obrátila ihned písemně na P-a o ochranu a odpomoc, z čehož rozsudek usuzuje právem, že byla stejně jako její manžel slovy obžalovaného znepokojena, že se cítila ohroženou a vystavenou nebezpečí. Rozsudek dospívá takto k závěru, došedšímu výrazu i ve výroku rozsudkovém, že obžalovaný pohrozil svými slovy P-ové určitým zlem, totiž újmou na výdělku. Je proto zmateční stížnost v neprávu také, pokud dovolávajíc se důvodů zmatečnosti podle čís. 9 a), 10 §u 281 tr. ř., namítá, že slovy obžalovaného není založena skutková podstata přestupku podle §u 1 zákona proti útisku ani ve směru objektivním ani po stránce subjektivní, při čemž v prvém směru znovu vykládá slova obžalovaného jako pouhou výstrahu, radu, napomenutí, jako pouhou agitaci a dovozuje, že zlými následky lze míniti také něco zcela jiného, než právě hospodářský boykot, v druhém směru pak, opírajíc se o prohlášení obžalovaného ve schůzi, prostě tvrdí, že týž neměl úmyslu nutiti P-ovou k něčemu hrozbou boykotem, nýbrž že ji chtěl naopak boykotu uchrániti. Zmateční stížnost počíná si tu vesměs způsobem, který se příčí předpisu §u 288 čís. 3 tr. ř., velícímu, by stěžovatel vycházel při uplatňování důvodů hmotněprávní zmatečnosti ze skutkovvch zjištění rozsudku, jemuž odporuje. Bylo ji proto jako neodůvodněnou z valné části pak ji jako po zákonu neprovedenou zavrhnouti.
Stání zastupitelství se odvolává proto, poněvadž nalézací soud neuložil odžalovanému vedle trestu na svobodě také trest peněžitý podle §u 29 čís. 1 zákona na ochranu republiky. Odvolání to jest nepřístupné. Dějiny vzniku §u 283 tr. ř. ukazují, že by se protivilo úmyslu zákonodárcovu, toto zákonné ustanovení vykládati způsobem rozšiřujícím. Tendence zákonodárství směřovala k tomu, opravný prostředek odvolání z výroku o trestu co možná omeziti. Tak podle osnovy z roku 1867 bylo přípustno odporovati výroku o trestu v neprospěch obžalovaného jen z důvodů zmatečnosti. Do osnovy z roku 1872 bylo pojato výjimečné odvolání v neprospěch obžalovaného pro ten případ, bylo-li v prvé stolici použito mimořádného práva zmírňovacího nebo zaměňovacího. Toto ustanovení přešlo také do trestního řádu z roku 1873. Vládní motivy vyslovují se o tom takto: »Was die Anfechtung der richterlichen Strafbemessung betrifft, so konnte man sich, Rechnung tragend der herkömmlichen Anschauung und dem häufigen Gebrauche, der gerade von dieser Art der Berufung gemacht wird, nicht entschliessen, sie vollständig zu versagen. Man hatte jedoch hinlängliche Gründe, sie auf ein bescheidenes Mass zurückzuführen. Sie soll daher dem Staaatsanwalte nur dann zustehen, wenn eine ausserordentliche Strafmilderung oder Strafverwandlung stattgefunden hat; dem Angeklagten dagegen nur dann, wenn der Gerichtshof nicht ohnehin schon von diesem Rechte Gebrauch gemacht hat«. Není tedy v duchu zákona § 283 tr. ř. vykládati způsobem rozšiřujícím. Smysl tohoto zák. ustanovení je ten, by odvolání státního zastupitelství v neprospěch obžalovaného bylo vyloučeno tam, kde byl obžalovanému vyměřen aspoň nejmenší zákonem závazně stanovený trest. Poněvadž pak v projednávaném případě je nejmenší zákonem stanovený trest na trestný čin podle §u 14 čís. 4 zákona na ochranu republiky jen vězení v trvání osmi (8) dnů, když peněžitou pokutu podle §u 29 téhož zákona soud uložiti může, avšak nemusí, ježto pokuta ta není zákonem závazně předepsána, a poněvadž v tomto případě nalézací soud vyměřil trest vězení v trvání čtrnácti (14) dnů tedy v zákonných mezích, jest odvolání státního zastupitelství z výroku o trestu po rozumu §u 283 tr. ř. nepřípustno a bylo je proto odmítnouti.

Citace:

č. 9701. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 449-451.