NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3800.

Obecní samospráva: * I. V případě § 11 zák. ze 7. února 1920 č. 76 Sb. (novela k obecním zřízením) není devoluce podmíněna formálním usnesením obecního zastupitelstva, jímž se konstatuje jeho nezpůsobilost usnášeti se pro podjatost členů. — II. * Náhrada za zrušené právo užívací na lesním statku obecním dle § 4. zák. ze 17. července 1919 č. 421 Sb. až do výše 2000 K ročně přísluší podílníku za každý podíl, i když v jeho rukou jest sloučeno podílů několik. — III. Kdy jsou členové obecního zastupitelstva podjati (§5 obecní novely)?
(Nález ze dne 23. června 1924 č. 11 512.) Věc: Václav L. a společníci v P. proti zemskému správnímu výboru v Praze o náhradu za užívání obecního statku.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Ve schůzi osadního zastupitelstva pro městské čtvrti I. a II. v P. z 2. dubna 1921 usneseno mimo jiné vyhověti žádosti Václava L. a spol., domáhajících se, aby při rozdílení polovice výtěžku z lesa zv. Bürgelwald, kterýž až dosud byl osadním statkem, a kterýž zákonem ze 17. července 1919 č. 421 Sb. přeměněn byl v osadní jmění, každému ze žadatelů jakožto majiteli dvou, pokud se týče několika oprávněných dornů vyplacena byla na každý jednoduchý podíl připadající částka až do zákonné výše 2000 Kč, a na každý dvojnásobný podíl (při domech právovárečných) částka dvojitá.
Výkon usnesení toho byl výměrem osp-é v P. z 25. dubna 1921 dle § 102 ob. zř. z moci úřední zastaven, ježto se proti předpisu §u 5 nov. k ob. zř. usnášení zúčastnili členové, o jichž osobní zájem zde šlo.
Když výměr tento vešel v moc práva, postoupena záležitost dle § 11 nov. k ob. zříz. k příslušnému projednání zastupitelstvu obecnímu. Ježto však ve schůzi ze 14. května 1921 prohlásilo se z 26 členů obec. zast. 13 členů podjatými v této věci, tito pak, jakož i další 2 členové opustili jednací síň, takže počet přítomných klesl pod počet podmiňující způsobilost sboru se usnášeti, schůze skončena a záležitost ve smyslu § 11 nov. k ob. zř. postoupena dále osk-i v P. k příslušnému projednání.
Tato vydala stranám nejprve výměr z 10. srpna 1921, kterýmž jim okolnosti shora uvedené sdělila, zejména prohlásila, že ona bude nyní o věci rozhodovati, a vyzvala strany, aby případná doplnění a vysvětlivky u ní podaly. Ani z tohoto výměru se žádná ze zúčastněných stran neodvolala. Teprve dne 24. června 1922 usnesla se osk, že se shora uvedeným žádostem nevyhovuje; žal. úřad pak nař. rozhodnutím zamítl odvolání z usnesení toho podané.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Námitku nepříslušnosti úřadů správních k rozhodování o přítomné záležitosti neuznal nss důvodnou. Již ve svém nál. Boh. 1083 adm. vyslovil nss právní názor, na němž i nyní setrval, že o nároku bývalého podílníka obecního statku na náhradu za zrušená práva požitečná ve smyslu zák. ze 17. července 1919 č. 321 Sb. náleží rozhodovati úřadům samosprávným.
St-lé namítají dále, že osk v P. nebyla oprávněna rozhodovati v přítomné věci jako nalézací instance prvá, poněvadž prý ani v zastupitelstvu osadním ani obecním nebylo tolik členů podjato, že by byla nastala nezpůsobilost sboru učiniti usnesení.
Pokud jde o zastupitelstvo osadní — na něž podle § 111 ob. zř. nutno použíti ustanovení §§ 5 a 11 obecní novely z r. 1919 — jest stanovisko zsv-u opřeno o fakt, stížností nepopřený, že z 30 členů osadního zastupitelstva bylo v den usnášení 18 členů podílníky osadního statku. Příslušelo-li tedy vůbec osadnimu zastupitelstvu, aby o nárocích býv. podílníků osadního statku na náhradu dle zák. ze 17. července 1919 jako úřad správní rozhodovalo, může záležeti jen na tom, zda všichni podílníci osadního statku jako takoví byli v daném případě podjati. Otázku tuto nelze však řešiti — jak stížnost míní — dle toho, co bylo na schůzi obec. zast. skutečně usneseno, nýbrž dle toho, co bylo předmětem jednání a usnesení. Dle § 5 ob. novely z r. 1919 nesmí býti přítomen aniž se zúčastniti jednání a usnesení zastupitelstva žádný člen jeho, jde-li o zvláštní osobní ať soukromý nebo veřejný zájem jeho samého, jeho manželky neb osob s ním příbuzných a seškvakřených do druhého stupně. Ze spisů jest patrno, že osadní zastupitelstvo mělo ve schůzi z 2. dubna 1921 pojednati o celém souboru navzájem souvislých otázek, jež se týkaly rozdělení výtěžku z lesa tvořícího osadní statek. Nemůže tedy býti pochybnosti, že jednání a usnesení mohlo se dotknouti zvláštního osobního zájmu všech oněch 18 podílníků osadního statku, kteří jsou členy osadního zastupitelstva. Tím však dán jest již důvod podjatosti těchto 18 členů osadního zastupitelstva podle § 5 nov. z r. 1919 i kdyby bylo jisto, že usnesení,které se týkalo jednotlivých bodů řečeného souboru otázek, nemělo vlivu na zvláštní osobní zájem některých členů. Právem tedy uznal zsv, že osadní zastupitelstvo nebylo pro podjatost způsobilé o věci se usnášeti.
Pokud jde o zastupitelstvo obecní, nebylo stížností popřeno, že z 30 členů tohoto sboru zúčastnilo se schůze ze dne 14. května 1921 šestnáct podílníků resp. osob, stojících s podílníky ve svazku příbuzenském podjatost zakládajícím. Platí proto o podjatosti těchto členů totéž, co bylo řečeno shora o členech zastupitelstva osadního. Namítá-li stížnost, že obec. zast. podjatost dotčených členů, resp. svoji vlastní nezpůsobnost k jednání a usnesení formálně nekonstatovalo a že proto nebyly splněny předpoklady pro devoluci příslušnosti na osk, dlužno poukázati k tomu, že obecní novela z r. 1919 devoluci na takové formální konstatování neváže, a byla tedy osk povolána, aby sama zákonné předpoklady své kompetence zkoumala, což také vskutku učinila. —
Ve věci samé musil však nss dáti stížnosti za pravdu. Žal. úřad založil své rozhodnutí na právním náhledu, že zák. č. 421/1919 omezil v § 4, odst. 2 náhradu za zrušený nárok na braní stavebního a palivového dříví z lesního statku obecního v ten způsob, že náhradní relutum peněžní, jehož se jednomu podílníku má dostati, nesmí nikdy přesahovati Částku ročních 2000 Kč, byť i podílníku náleželo několik požitečných podílu na statku obecním.
Žal. úřad opírá tento svůj náhled o slovné znění zákona, který mluví o »penízi připadajícím na jednoho podí1níka«, a nikoli o náhradě připadající na jeden podíl.
Nss nemohl se však k tomuto výkladu zákona přikloniti. Je nesporné a bylo již také pravoplatnými rozhodnutími i nálezy býv. rak. správního soudu (zejm. nál. z 5. prosince 1906 č. 12 955) zjištěno, že požitečné právo na osadním statku v P., zvaném »Bůrgerwald«, bylo spojeno s držením určitých realit, a dle § 70 ob. zříz. řídil se rozsah požitků potřebou domu a statku. Právo požitečné pojilo se tedy k momentu reálnímu t. j. k držbě určitých domů, a individuelní potřeba těchto domů určovala míru tohoto práva.
Podílníkem byl držitel t. zv. oprávněné usedlosti a byl podílníkem tolikrát, kolik oprávněných usedlostí držel. Tento pojem »podílníka« nechtěl zák. ze dne 17. července 1919 nijak modifikovati, neboť v § 8 výslovně se praví, že kde v tomto zák. mluví se o »podílnících«, roz- umějí se tím osoby podle ob. zříz. oprávněné statku obecního (osadního § 10) užívati. Účelem zák. ze 17. července 1919 jest přeměniti obecní statek v obecní jmění, pročež byla práva podílníků tohoto statku odstraněna (§ 2) a to zásadně bez náhrady. Chtěje zmírniti hospodářské důsledky zániku těchto práv, ustanovil však zák. v §§ 2, 3 a 4, že dosavadním uživatelům obecního statku má se na dobu přechodnou dostati náhrady a to náhrady za tato práva (§2, odst. 1). Poněvadž však, jak svrchu uvedeno, požitečná práva souvisela s držbou určitých nemovitostí a hospodářským určením požitků z obecního statku bylo napomáhati hospodaření na těchto nemovitostech, sluší usuzovati, že i náhrada, kterou zákon za zrušená práva podílníkům dočasně přiznává, má vstoupiti na místo těchto práv a má tedy stejně jako zaniklé právo napomáhati hospodaření na realitě až dosud k požitkům oprávněné.
Z toho však plyne, že náhrady zákonem přiznané má se dostati každé až dosud oprávněné realitě, kdežto dle výkladu, který ustanovení § 4, odst. 2 zák. dal žal. úřad, byly by z nároku na náhradu některé z oprávněných realit vyloučeny a podílníku, jenž jest majitelem několika realit, dostalo by se příspěvku k hospodaření jen pro realitu jedinou, což by se však nedalo srovnati s povahou zrušených požitečných práv, za která se dle vůle zákona má podílníku dostati dočasné náhrady. Textování zák., jenž v § 4, odst. 2 mluvě o »podílníku« a nikoli o podílu, má zřejmě na zřeteli obyčejný případ, kdy jeden podílník jest držitelem jedné oprávněné usedlosti, podle náhledu soudu nestačí, aby podílník zbavo- ván byl náhrady za své podíly další a aby takto do zákona vnášena byla myšlenka jeho účelu cizí a v zákoně zřetelně nevyslovená. Že myšlenka tato vskutku je zákonu cizí, dokazuje zcela jasně ustanovení § 3, který podílníku, jenž sám užíval určité nemovitosti obecního statku (rolí, luk, rašelinišť), přiznává náhradou za toto právo užívací právní nárok na devítiletý pacht této nemovitosti, nic nerozeznávaje, užíval-li podílník nemovitostí takových z titulu jediného nebo několika podílů. Ježto pak náhrada dle § 3 a náhrada dle § 4, třeba obsahem se lišily, mají účelově povahu stejnou, není možno bez určitějšího projevu vůle zákonodárné míti za to, že uživatelé obecního statku lesního mají býti postaveni hůře, než dotčení uživatelé statku záležejícího z rolí, luk neb rašelinišť.
Ježto tedy žal. úřad založil rozhodnutí své na právně mylném výkladu ustanovení § 4, odst. 2 cit. zák., slušelo rozhodnutí to zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 3800. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 187-190.