Dějiny finanční.

I. Všeobecný rozhled. II. Doba od r. 1848 do r. 1914: 1. daně přímé, 2. poplatky, 3. monopoly, 4. daně spotřební, 5. clo, 6. státní dluhy. II. Změny za světové války. IV. Od převratu až do doby nejnovější. V. Literatura.
I. Všeobecný rozhled. Ve f-ch d-ách zemí českých a uherských k naší republice nyní náležejících zabýváme se otázkou, z kterých zdrojů stát si opatřoval příjmy potřebné na úhradu svých vydání.
I zde pozorujeme, že výnos z majetku státního ustupuje záhy do pozadí a že hlavním zdrojem příjmu jsou regály a monopoly a zejména autoritativně ukládané veřejné dávky (poplatky, daně přímé i nepřímé). Ve vývoji historickém možno rozeznávati několik etap. V době předbřeznové byly finance i v dědičných zemích (českých a rakouských) i v Uhrách samostatně a různě upravovány. V době od r. 1849 do rak.-uh. vyrovnání (1867) byl zaveden jednotný systém finanční v celé monarchii; r. 1867 byly vytvořeny 2 státy se samostatnými financemi. Fakticky však jednotné celní území a úzká vzájemná hospodářská závislost obou států měly v zápětí, že nové úpravy finanční u jistých dávek (velké daně spotřební, monopol tabákový a solní) musily se díti dle stejných zásad, ale ani u jiných se od sebe podstatně neuchylovaly. Byl tu tedy v obou státech systém finanční sobě značně podobný, při čemž nutno konstatovati, že instituce rakouské jako pokročilejší měly vždy značný vliv na úpravu v Uhrách.
Ve výkladu přidržujeme se rakouskému i uherskému positivnímu právu běžného rozdělení státních veřejnoprávních příjmů na daně přímé, poplatky, monopoly, daně spotřební a cla.
II. Doba od r. 1848 do r. 1914.
1. Daně přímé. Kdežto v Uhrách byla až do r. 1848 vybírána jediná daň přímá, totiž kontribuce a to řádná (k udržování vojska, k nákladům správy komitátní) velmi nedokonale (dikální systém dle port) vybíraná a libovolnou praxí lid poddaný velmi zatěžující a mimořádná (hlavně v naturálních plněních), v Rakousku došlo záhy již k specialisaci daní výnosových tím, že ze staré kontribuce byly vylučovány některé objekty a zdroje výnosové a byly podrobovány daním samostatným.
R. 1848 byly tu tyto daně:
a) Daň pozemková za Marie Terezie a Josefa II. upravená (rektifikovaná). Pat. z 23. XII. 1817 byla daň pozemková (dle vzoru katastru milánského) postavena na nový základ tím, že měly býti jednak všechny parcely vyměřeny jednak jejich čistý katastrální výnos přesně zjištěn. Poněvadž však práce ty vyžadovaly velmi dlouhého času, byla do té doby úprava daně pozemkové provedena tak zv. provisoriemi a to jednak všeobecnými (Morava a Slezsko), jednak zvláštními (Čechy), v celku o josefínský katastr se opírajícími.
b) Daň domovní, patentem o dani domovní z 23. II. 1820 zavedená a v podstatě se opírající o patent Josefa II. z 1. IX. 1788, Byla vybírána ve formě daně činžovní nebo třídní. Daň činžovní vybírána byla původně jen v zemských hlavních městech a některých jiných a byla značně tíživá. Základem byl hrubý výnos činžovní po srážce 15% na náklady udržovací; daň činila 18% (tak zv. původní daň činžovní).
c) Daň výdělková (živnostní) byla vybírána na základě patentu z 31. XII. 1812 o t. zv. tarifní dani živnostní, které podrobeny byly jen určité činnosti výdělečné ve čtyřech třídách, totiž; I. velkoobchody a továrny, II. obchodníci, III. umění a živnosti, a IV. výdělečná činnost záležející v konání služeb nebo přenechání dočasného užívání nějaké věci. Podniky byly zařazeny do těchto tříd, pro něž stanoveny pevné sazby jednak dle čistého výnosu odhadnutého dle zevních známek na základě poplatníkova přezkoumaného přiznání, jednak dle počtu obyvatelstva v místě. Tyto sazby měly činiti přibližně 3% čistého výnosu, ve skutečnosti však byly zcela libovolné. Sazbu stanovil úřad volným uvážením jednou pro vždy při vydání živnostenského listu, tedy způsob zcela nevyhovující požadavkům nové doby.
Revoluční rok 1848 jest posledním velikým mezníkem v předpřevratové finanční historii našich zemí. Železná nutnost doby odstranila poslední zbytky stavovského státu, na jehož místo vstupuje právně i administrativně sjednocená říše centralistická. Znamená definitivní vstup do nové doby, ve které všechna stavovská privilegia jsou rušena, a počínají se plně uplatňovati zásady berní spravedlnosti.
R. 1848 způsobil v dosavadním systému daní přímých veliké změny; jednak byl pro nedostatek příjmů rakouský systém daní přímých, nehledíme-li k válečným přirážkám, doplněn a zlepšen, jednak byl systém ten rozšířen na země uherské. Co do daně pozemkové byly na základě usnesení říšského sněmu, císařem schváleného, zrušeny od 1. XI. 1848 daně urbariální a desátky, a provinciální daň pozemková vybírá se stejně z veškeré půdy, poněvadž všechny rozdíly mezí půdou dominikální a rustikální se taktéž ruší (pat. z 20. X. 1848). Od tohoto data počínaje zrušeny také daně židovské (r. 1847 vynesly 1431558 fl.), které platili židé jako takoví, za to však byli daňově postaveni na roveň ostatním občanům. Dále byla domovní daň činžovní (cís. pat. z 10. X. 1849, č. 412) rozšířena na všechna místa, v nichž aspoň polovina obytných budov jest pronajmuta a v ostatních místech na ony obytné budovy, jež se pronajímají (t. zv. rozšířená daň činžovní). Posléze byla cís. pat. z 29. X. 1849, č. 439, zavedena t. zv. daň z příjmu, které podléhaly ve třech třídách všechny čisté příjmy. Byla to vlastně daň výnosová, jejímž účelem bylo doplniti starou daň živnostní z r. 1812, přes to však vykazovala též některé znaky subjektivní. I. třída zahrnovala příjmy podrobené dani výdělkové (pat. z r. 1812) včetně příjmů z hornictví a hutnictví a zisku pachtýřů z propachtovaných pozemků; II. třída zahrnovala příjmy pracovní všeho druhu včetně pensí a prebend, pokud činily více než 600 fl. ročně; III. třída zahrnovala veškeré příjmy kapitálové činící více než 300 fl. ročně. Sazba daně v I. a III. třídě činila 5%, u II. třídy do 1000 fl. 1%, z každého dalšího 1000 fl. pak stoupala o 1% až do 10%. Jest zajímavo, že ji ukládaly komise. Daň v III. třídě sráželi dlužníci a odváděli státním pokladnám přímo.
Nedlouho po této reformě bylo provisorium daně pozemkové zrušeno, a současně vstoupil konečně v platnost právě dohotoveny katastr stabilní (v Čechách 1853—1860. na Moravě 1851, ve Slezsku 1852).
V Uhrách musil býti systém daní přímých zcela nově vybudován a to dle vzoru rakouského ovšem se stálým příhledem na méně pokročilé poměry hospodářské v Uhrách. Nejdříve bylo upraveno zdanění výnosu z pozemků a budov cís. pat. z 21. X. 1849 t. zv. provisoriem daně pozemkové (cís. pat. 422/49, 80/50, 78/53), které bylo pak nahrazeno po r. 1854 katastrem definitivním. Výdělková daň byla zavedena jako personální daň výdělková (daň z hlavy) nař. zmoč. komisaře z 20. XI. 1850. Daň z příjmu byla pak zavedena cís. pat. z 25. IV. 1850, č. 183. Moderní systém daní výnosových zdaňujících výnos z pozemků, budov, výdělečných živností, úroků a mezd byl pro Uhry proti dosavadnímu stavu velikým pokrokem a zůstal proto i po rak.-uh. vyrovnání v prvých dobách zachován.
Od rak.-uh. vyrovnání děje se vývoj již rozdílně v Rakousku a Uhersku. Pokud jde o přímé daně, byly v zemích rakouských upraveny daň pozemková a domovní. Úprava daně pozemkové byla zahájena zák. č. 88/1869, ale provedena až zák. č. 24/1880 a č. 49/1881. Definitivní vyměřování nové daně se stalo až r. 1883. Zákon z r. 1869 nestojí již na zásadě stability katastru, nýbrž zavádí jeho revisi vždy po 15 letech. Ve skutečnosti však revise byla provedena jen jednou, totiž r. 1896. Daň byla kontingentována (37 ½ milionů fl., od r. 1896 jen 35 milionů fl.). Sazba stanovena srovnáním kontingentu s úhrnem katastrálního výnosu na 22,7%. Katastr je parcelový, výnosový a oceňovací.
Rovněž daň domovní si vyžádala nové úpravy, což se stalo zákony č. 17/1882 ř. z. a č. 242/1911 ř. z. Zejména byla poskytnuta dočasná osvobození od daně domovní pro novostavby a úplné přestavby, a zavedena pro tyto osvobozené budovy po dobu trvání osvobození 5%ní daň z výnosu nájemného (jakési paradoxon). Zaveden též pojem malých bytů, t. j. takových, jichž obytná plocha nepřesahuje 80 m2, malých provozoven, jichž obytná plocha nepřesahuje 36 m2, a zdravých dělnických bytů, a budovám, v nichž se nalézaly, poskytnuta osvobození delšího trvání.
V Uhrách byly dosavadní daně přímé z doby absolutistické i po r. 1867 s malými změnami v platnosti zachovány (zák. čl. XXV/1868 o dani pozemkové, XXII. o dani domovní, XXVI. o dani z příjmu, XXIV. o personální dani výdělkové). K nové úpravě došlo r. 1875; zák. čl. VII. upravena daň pozemková, zák. čl. XXII. daň z kapitálových úroků a rent a čl. XXIX. daň výdělková o čtyřech třídách; tato daň nastoupila na místo bývalé osobní daně výdělkové a dani z příjmu. Poplatníci osobní daně byli zařáděni do třídy I. a II., poplatníci daně z příjmu, pokud se zabývali výdělečným zaměstnáním, do třídy III., pokud pak brali stálé požitky služební, do třídy IV. Podniky horní, podniky podrobené veřejnému účtování, a ti, kdož pobírali úroky a renty, byli podrobeni samostatným daním (daň báňská čl. XXVII., daň z podniků veřejně účtujících čl. XXIV.). Zák. čl. XLVII/75 byla pak zavedena jako surogát daně subjektní důchodové všeobecná důchodová přirážka k daním přímým. Všechny tyto úpravy jsou jen slabým zlepšením dosavadního stavu.
Primát v pronikavé a moderní reformě přísluší tu opět Rakousku a to zák. z 25. X. 1896, č. 220 ř. z., o osobních daních přímých.
Tímto zákonem byla zavedena všeobecná daň důchodová, zvaná osobní daň z příjmu, jakožto doplňková daň vedle daní výnosových, jež jsou daněmi hlavními, a systém daní výnosových (s výjimkou daně pozemkové a domovní) byl přiměřeně upraven.
Daň důchodová se ukládala jednotlivým domácnostem dle úhrnného důchodu všech příslušníků domácnosti. Zisky spekulační, konjunkturální, loterní a jiné výhry se připočítávají. Daně prosté minimum činilo 1200 K, později novelou z r. 1914 zvýšeno na 1600 K (r. 1920 na 4800 Kč, r. 1921 na 6000 Kč). Sazba daně byla progresivní, a stoupala od 0-6% až téměř do 5%. Novelou č. 13/1914 ř. z. zvýšena od 0,8% do 6,7%.
Jádro přímého zdanění tvořily však jako dosud daně výnosové. Úmyslem reformy bylo sice, aby byly nahraženy daní důchodovou, bylo však podniknuto velmi málo v tomto směru. Kolem r. 1910 činil výnos daně důchodové 60 milionů K, kdežto výnos daní výnosových 260—270 milionů K.
Podstatné změny doznalo zejména zdanění činnosti výdělečné tím, že na místo staré daně výdělkové z r. 1812 a dosavadní daně Z příjmu I. třídy nastoupila jednak všeobecná daň výdělková, postihující výdělečné podnikání osob fysických, a jednak zvláštní daň výdělková, postihující výdělečnou činnost osob právnických. Všeobecná daň výdělková byla kontingentována částkou 35,46 milionů K, jež v každém dvouletém období vyměřovacím stoupala o 2,4% a jež byla velmi složitým způsobem repartována na poplatníky. Kontingent nejprve rozdělen na 4 berní společnosti, do nichž poplatníci dle rozsahu svých podniků byli zařazeni, pak na ukládací okresy, a konečně smíšenými komisemi repartován na jednotlivce, při čemž srovnávacím měřítkem byla střední výnosnost podniku, zjištěná dle zevních známek. Pro živnosti podomní a kočovné platila ustanovení zvláštní.
Společnosti k veřejnému účtování povinné, t. j. všechny kromě společností veřejných, podléhaly na místě daně všeobecné t. zv. zvláštní dani výdělkové. Daň jest kvotová se sazbou 10%, nesmí však nikdy činiti méně než 1% kapitálu ve společnosti investovaného (u pojišťoven 1 ‰ čistých ročních prémií). Společnosti, které platily větší než 10% ní dividendu, podléhaly vedle toho zvláštní přirážce rentabilitní. Pro společnosti s r. o. platila ustanovení zvláštní.
Další daní výnosovou byla daň rentová, nastupující na místo staré daně z příjmu III. třídy. Podléhaly jí výnosy kapitálů movitých. Normální sazba byla 2%, pro úroky z úsporných vkladů však činila pouze 1½%, kdežto pro pachtovné z propachtovaných živností 3%, a pro určité veřejné papíry 10%.
Konečně pak zavedena také daň na výnos pracovní jakožto daň z vyššího služného, které podléhaly všechny služební požitky nad 6400 K ročně. Sazba činila 0,4% až 6% u požitků nad 30000 K.
Reforma rakouská z r. 1896 byla pak podnětem k rozsáhlé úpravě přímých daní v Uhrách r. 1909 a 1912. Zák. čl. V/1909 byl katastr daně pozemkové znovu upraven, při čemž daň stanovena 20% z čistého katastrálního výnosu, čl. VI. upravena daň domovní, VII. daň rentová, VIII. daň z podniků veřejnému účtování podrobených, IX. všeobecná daň výdělková (zárobková), X. daň důchodová. Změny byly provedeny v těchto zákonech zák. čl. LIII/1912. Z této rozsáhlé kodifikace byly však v život uvedeny úpravy daní reálních, kdežto z daní osobních byly teprve za války a s jistými změnami zavedeny daň důchodková a daň z podniků veřejně účtujících, nikoli tedy daň rentová a všeobecná zárobková.
2. Poplatky byly dříve v zemích rakouských i uherských velmi rozmanité a velmi tíživé; jest v nich možno Ušiti taxy (sportle) za úřední akty, kolky (kolkový papír) z právních jednání, laudemie (z převodu nemovitostí) a daň dědickou.
Všechny tyto přerůzné poplatky byly nejprve sjednoceny v Rakousku v poplatkovém a taxovém zák. z 27. I. 1840, jenž byl jednoduchý a systematický. Zdůrazňoval, že poplatku podléhá listinný doklad, nikoliv příslušné právní jednání. Místo dřívější 10%ní daně dědické zavedl kolkový poplatek splatný při odevzdání pozůstalosti.
Zrušení patrimoniálních úřadů a poddanství bylo podnětem k nové úpravě poplatkového práva, které se stalo provisorním poplatkovým zákonem (o poplatcích z právních jednání, listin, písemností a úředních jednání) z 9. II. 1850, č. 50, pro země rakouské a z 2. VIII. 1850, č. 329, pro země uherské.
Poplatkovým zákonem nebyly dotčeny taxy (II. díl pat. z r. 1840) a byly na Uhry rozšířeny s některými změnami cís. nař. č. 17/1858.
V rámci poplatkového zákona byla znovu zavedena stará daň dědická a darovací, jež r. 1840 byla dočasně nahražena finančně neuspokojivým poplatkem kolkovým. V nové úpravě dle zákona ze 13. XII. 1862, č. 89 ř. z., podléhal jí převod jmění dědictvím nebo darem, sazba pak činila od 1¼% do 10%, dle stupně příbuzenství. Bezplatné převody nemovitostí podléhaly vedle toho poplatku od 1% do 2%, dle stupně příbuzenství obou stran. Vedle toho zavedl poplatkový zákon řadu jiných daní obchodových, zejména z právních jednání a z obchodu knihovního. Tyto daně se vztahují na všechna právní jednání, jimiž dle občanského zákona se zřizují, přenášejí neb ruší jakákoliv práva, avšak pravidelně jen tehdy, zřídí-li se o nich listinný doklad. Sazby jsou z části pevné, z části škálové a z části percentuelní. Vybírání poplatků dělo se u menších částek pravidelně kolky.
Poplatkový zákon jest až dosud v celé republice nej důležitějším pramenem poplatkového práva, při čemž poplatky sluší dle legální terminologie rozuměti nejen poplatky ve smyslu vědeckém, nýbrž i velmi četné daně obchodové. Ovšem od r. 1867 upravuje si každá polovina monarchie poplatkové právo samostatně a vývoj právní jest tu velmi bohatý a pestrý.
3. Monopoly. V zemích rakouských byly ode dávna monopoly solný, tabákový a ledkový, v Uhrách monopol solný a zevrubně byly v Rakousku upraveny celním a monopolním řádem z r. 1835. Rakouské předpisy o monopolech (z monopolu ledkového zbyl jen monopol střelného prachu z r. 1853) byly rozšířeny na Uhry r. 1850 a 1853 a vedle toho i regál loterní. Monopoly ty zůstaly v platnosti i po r. 1867, byly ale znovu upravovány v obou státech zákony samostatnými ovšem kromě monopolu loterního dle stejných zásad. Nové monopoly byly zavedeny v celé monarchii z umělých sladidel, v Uhrách pak monopol draselnatých solí (čl. VII/1911) a nyní zrušené monopoly výčepu pálených lihových nápojů (čl. XXXV/88 a XXV/1899) a minerálních olejů a zemních plynů (VI/1911).
4. Daně spotřební. Daně spotřební byly dříve velmi různé. K sjednocení jich došlo (po vzoru dazio consumo v Lombardsko-Benátsku) v zemích rakouských cís. pat. z 25. V. 1829 (patent o všeobecné dani spotřební). Tento patent se nevztahoval pouze na potraviny, nýbrž i na řadu jiných předmětů. Byly zřízeny dvě skupiny poplatných míst: v první bylo zdaněno všechno dovezené zboží, tedy celá spotřeba, kdežto v druhé zdaněn pouze drobný prodej některých předmětů. Města první skupiny zařazena do 4 tříd: do I. patřila Vídeň, do II, města nad 30000 obyvatelů, do III. města nad 25000 obyvatelů a do IV. všechna ostatní města uzavřená daňovou čarou. Z této všeobecné daně spotřební záhy se oddělila spotřební dávka z kořalky, pro niž pat. ze 14. VIII. 1835 zavedena všeobecná daň výrobní.
Po r. 1848 potravní daň zůstala celkem nezměněna, kdežto stará daň z masa změněna několikráte, posledně r. 1877, a vybírá se od té doby při porážkách dobytka. Z původní všeobecné daně potravní odštěpila se pak vedle daně z kořalky a piva, r. 1882 samostatná daň z minerálních olejů (13 K ze 100 kg) a daň cukerní. Již r. 1849 byla zavedena dávka cukerní, kterou mohl poplatník dle libosti platiti z hotového výrobku nebo dle váhy suroviny, nebo dle dohody, od r. 1850 však byla vyměřována výhradně dle váhy cukrovky; předpokládán tehdy 5%ní výtěžek cukru z řepy surové a 28-5%ní u řepy sušené. Bylo však přípustno stanoviti ji i dle výkonnosti strojů. Tato nedokonalá forma byla pozměněna teprve zák. z 18. X. 1865, č. 104 ř. z., který zavedl paušalování daně podle výkonnosti strojů a zařízení a podle doby výroby jakožto jediný způsob stanovení výše daně. Poněvadž daň tato se nepřimykala dosti těsně ke skutečné, stále se zdokonalující metodě výrobní, bylo od ní zák. z 20. VI. 1888, č. 97 ř. z. upuštěno, a zavedena daň z hotového výrobku. Sazba daně činila u cukru řepného a příbuzného 38 K ze 100 kg, u cukrů jiných 6 K. Daň se vybírala páskami (banderolová daň) při přechodu zboží do volného obchodu. Cukr škrobový a cukr vývozní dani nepodléhají. Restituční řízení obvyklé při vývozu cukru za hranice dalo vzniknouti zakrytým exportním prémiím, které od bruselské konvence (1902), nejsou již přípustný.
Rakouský systém daní spotřebních platil od r. 1849 i v Uhrách ovšem s některými změnami a zůstal v platnosti prozatím i po r. 1867; větší změny byly provedeny ve zdanění vína a masa, kdežto daně z cukru, lihu, piva a minerálních olejů (t. zv. velké daně spotřební) byly na základě vyrovnání upravovány dle stejných zásad jako v Rakousku.
5. V celním oboru tvořily země rakouské v podstatě již od Josefa II. jednotné celní území, v němž bylo celní právo upraveno celním (a monopolním) řádem z r. 1835; země uherské tvořily samostatné celní území, v němž platil třicátkový řád z r. 1788, který byl však úředním poučením pro třicátkové úřady z r. 1842 přizpůsoben rakouskému celnímu řádu. Od 1. VII. 1851 bylo z Rakouska i Uherska utvořeno jednotné celní území s jednotným celním tarifem z r. 1853 resp. 1865. Dle rakouskouherského vyrovnání bylo clo upravováno dle stejných zásad. Poslední celní tarif pochází z r. 1906.
Trestní právo finanční bylo různé nejen v obou částech monarchie, nýbrž i v každém státě různé dle oboru dávek. V Rakousku došlo r. 1835 k jednotné kodifikaci důchodkového práva trestního (materielního a formálního) pro daně nepřímé, cla a monopoly a zákon ten platí doposud.
6. Státní dluhy. Četné války a stálý vzrůst úkolů státních vedly k tomu, že nebylo lze nové náklady uhraditi z běžných příjmů a bylo třeba uzavírati dluhy. Zejména rozvoj železnic znamená stálý vzrůst státního dluhu. R. 1847 činily veškeré státní příjmy (netto) v Rakousku 151,7 milionů fl., výdaje pak téměř 208 mih fl., a sice na tyto účely: úroky ze státního dluhu 45,4 mil. fl., úmor 6,4 mil. fl., dvůr s kabinetní kanceláří 5,2 mil. fl., vojsko 63 mil. fl., fin. správa 12,4 mil. fl., soudnictví 4,9 mil. fl., vyučování 2,4 mil. fl., obchod a živnosti 11,6 mil. fl., stavba železnic 10 mil. fl., nákup soukromých drah 24,2 mil. fl. Založený státní dluh činil roku 1847 v konvenční měně nom. 846106430 fl., ve vídeňské měně nom. 174894661 fl., loterní půjčka 43592262 fl., u Národní banky súročitelný 44052641 fl., nesúročitelný 41686213 fl., nezaložený dluh 98621200 fl. Veliké dluhy byly způsobeny monarchii za absolutismu a rakouskouherským vyrovnáním bylo Rakousko donuceno, aby dluhy ty vzalo na sebe, při čemž Uhry se zavázaly k zúrokování těchto dluhů (přes 5 miliard) přispívati určitou částkou (29188000 fl.). Od r. 1867 má každý stát svoje dluhy. Koncem r. 1913 činil státní dluh rakouský 12,5 miliard K, uherský 5,5 miliard K, tudíž celkem 18 miliard K, z toho však činil dluh železniční 10 miliard K. Od r. 1914 začíná finanční rok v obou státech vždy 1. VII. a končí 30. VI. roku následujícího.
Dle rakouského rozpočtu na r. 1914/15 činily výdaje 3460,72 mil. K, příjmy 3460,98 mil. K. Náklad na vojsko činil 666,5 mil. K, na úmor a úrok dluhů 565 mil. K (z toho připadá 247 mil. K na dluh železniční). Výnos přímých dani činil 448,1 mil. K, nepřímých 450,6 mil. K, kolků a poplatků 263,4 mil. K, tabákového monopolu 355,5 mil. K, státní loterie 15.7 mil. K. Z příjmů připadá na veřej no-hospodářské asi 1660 mil. K, kdežto 1800 mil. K vynášejí státní podniky. Dle uherského rozpočtu pro rok 1914/15 činily výdaje státní 2264096 mil. K, příjmy státní 2264158 mil. K.
III. Změny za světové války (červenec 1914 až říjen 1918).
Za válečné doby byla vydána celá řada ustanovení finančně-právních, jež lze všeobecně roztříditi takto: 1. zvýšení sazeb jednak z důvodu poklesu valuty, jednak z důvodu větší finanční potřeby vůbec, 2. zdanění válečných zisků, 3. zavedení daní nových.
V Rakousku v oboru daně pozemkové nenastaly podstatné změny, pouze nově upraveno poskytování odpisů při živelních škodách, a k sazbě 19,3% zavedena 80% válečná přirážka, čímž daň se zvýšila na 34,74% ryzího katastrálního výnosu. U daně domovní povolena srážka z titulu zvýšení samosprávných přirážek od toku 1911 až do výše 20% hrubé činže; vedle toho byly územím válkou postiženým poskytovány zvláštní úlevy. Podobně i u všeobecné daně výdělkové poskytovány slevy z titulu válečných škod. Válečná přirážka k této dani činila u daně nad 300 K 100%, u daně pod 300 K 60%. U zvláštní daně výdělkové zavedena 20% ní válečná přirážka, a vedle toho pro společnosti vykazující zisk vyšší než 6% další přirážka rentabilní ve výši 30% daně, jež u zisku nad 14% stoupá až na 80%. U daně rentové činila válečná přirážka 100%. U daně důchodové (z příjmu) zostřena ustanovení trestní, přirážka tu činila 15—120%, takže daň stoupala od 0,98% do 13,31%. Přirážka k dani z tantiem činila 100%.
V oboru cel zrušena cla na poživatiny, a automaticky pozbyla platnosti řada mezinárodních smluv.
V oboru daní nepřímých byly jen sazby zvýšeny, nově zavedena daň ze zapalovadel. Cís. nař. č. 14/1917 zavedena zvláštní dopravní daň na dopravu zboží po drahách, činící 15% dopravného.
Poplatky nově upraveny, rozšířeny a sazby zvýšeny (kolkové škály cís. nař. č. 281/1916, poplatky dědické a darovací cís. nař. č. 218/1915 a č. 1/1916, poplatky imobilární cís. nař. č. 218/1915 a č. 281/1916, poplatky směnečné cís. nař. č. 234/1914 a č. 48/1918).
U monopolů by bylo podotknouti, že cís. nař. č. 37/1917 byl zaveden monopol umělých sladidel.
V Uhrách byly rovněž zavedeny válečné přirážky k některým daním, zavedena válečná daň ze železnic zák. čl. VI/1917, a daň lihová a poplatky zvýšeny.
Aby bylo možno válečné výdaje alespoň z části hraditi z běžných příjmů, byla v Rakousku cís. nař. č. 103/1916 zavedena a cís. nař. č. 160/1918 prodloužena na rok 1918 zvláštní daň z válečných zisků, jejímž předmětem jsou důchody jednotlivců a výnosy společností, docílené v letech 1914—1918, pokud převyšují příslušné důchody, a výnosy v r. 1913 (neb dle vůle poplatníkovy průměr let 1911—1913). Výměra daně pro společnosti tuzemské činila 10—35% (u zisku převyšujícího 25% základního kapitálu), u společnosti cizozemských 20—40% (u zvýšení zisku přesahujícího 1 mil. K). Jednotlivcům daň vyměřována dle výše důchodu, a činila od 5—45% (u zvýšení důchodu přesahujícího 500000 K). Zák. č. 66/1918 sazba daně u jednotlivců zvýšena pro léta 1916 a 1917 na 60% (u zvýšení důchodu přesahujícího 300000 K), zák. č. 160/1918 působnost daně rozšířena i na r. 1918. V Uhrách byla podobná daň zavedena zák. čl. XXIX/1916 a IX/1918. Vedle toho byly v Uhrách zavedeny od r. 1915 postupně daň důchodová (zák. čl. XXVI/1914) a od r. 1917 daň výdělková z podniků veřejně účtujících (zák. čl. XXXIV/1916) a k tomu zák. čl. IX/1918.
Daň ze jmění v Rakousku nevystoupila ze stadia úvah, za to v Uhrách byla zavedena zák. čl. XXXII/1916 a IX/1918.
Finanční stav říše v době válečné byl neutěšený, poněvadž téměř všechny válečné výdaje bylo nutno hraditi půjčkami, a to téměř výhradně vnitrozemskými, poněvadž úvěru zahraničního, vyjma z Německa, nebylo. Podle státního závěrečného účtu rakouského na r. 1917/1918 činily výdaje řádné 5502 mil. K, kdežto řádné příjmy 3824 mil. K, mimořádné 1037 mil. K, úhrnem pouze 4861 mil. K. Veškeré příjmy nestačily tudíž ani na krytí výdajů řádných. Není tudíž divu, že při svém rozpadnutí měla monarchie 101571 mil. K válečných dluhů, z čehož připadalo na Rakousko 68480 mil. K, na Uhry 33091 mil. K. Vedle toho zde ovšem byly dluhy předválečné, jež u Rakouska činily 12665 mil. K, u Uher asi 5500 mil. K, takže celkové zadlužení monarchie k 1. XI. 1918 činilo asi 120 miliard K. Finanční skroucení bylo nevyhnutelné.
IV. Od převratu až do doby nejnovější (1918—1927).1 Finanční poměry byly po převratě nanejvýše neutěšené. Stát i samospráva si navykly hraditi největší část svých vydání půjčkami. Úvěru zahraničního nebylo, domácí byl vyčerpán válečnými půjčkami. Finanční úřady měly spoustu nedodělků, poněvadž velká část finančního úřednictva konala po dobu války vojenskou službu a zbytek byl z velké části zaměstnán pracemi nesouvisejícími se správou finanční, jako byla agenda vyživovací a pod.
Jako v oborech jiných, tak i v oboru finančním bylo převzato zákonodárství býv. monarchie, aby byla zachována právní kontinuita. Bylo tehdy štěstím, že vedením finančních záležitostí byl pověřen muž tak bezohledně důsledný, až k tvrdosti, jako Dr. Alois Rašín. Snad by se i leccos bylo dalo provésti lépe, než jak on to provedl, ale tehdejší postup nelze posuzovati dle našich dnešních zkušeností. Je jisto, určitý plán, pokud je důsledně proveden, jest výhodnější, než třebas plán lepší, ale nedůsledně provedený.
Prvním úkolem finanční správy bylo zřízení nové celní hranice, což provedeno v několika nedělích. Dalším již mnohem větším úkolem bylo oddělení naší měny od zbytku býv. monarchie, její deflace s následující stabilisací. K tomuto cíli byla učiněna řada finančně právních opatření, a to: soupis majetku, okolkování bankovek spojené se zadržením ½ jakožto nucené státní půjčky, a konečně dávka z majetku a z přírůstku na majetku (zák. č. 309/1920 Sb.).
Účelem této mimořádné a jednorázové dávky byla náprava měny, uhražení závazků převzatých po rakousko-uherské bance, a zbytku k úhradě nejtísnivějších břemen vzniklých ze založení státu. Byly to vlastně dvě, organicky souvislé dávky a sice jednak dávka z majetku, jaký zde byl k 1. III. 1919, jednak dávka z ciferního (nikoliv reálního) přírůstku na majetku od 1. I. 1914 do 31. III. 1919. Dávce podléhaly osoby fysické i právnické z celého svého jmění, ze jmění osob fysických však vyloučeny jich podíly na osobách právnických. Jmění do 10000 Kč byla volná, u ostatních činila dávka z majetku 1% až 30% (u jmění nad 10000000 Kč). Dávka z přírůstku stoupala od 5% do 40% (u přírůstku nad 10000 Kč). Dávka z majetku osob právnických pak činila od 3% do 20% (u jmění nad 50000000 Kč), dávce z přírůstku osoby právnické nepodléhaly. Poněvadž však mezi vydáním zákona a vybráním dávky uplynulo několik let, ve kterých se hodnota naší měny značně zvýšila, bylo nutno novelou č. 6/1924 Sb. odstraniti největší tvrdosti snížením sazeb až na % pm vodní výše. Celkem možno říci, že Československo jest jedním z nemnoha států, kde se podařilo dávku z majetku alespoň s částečným úspěchem provésti.
Velmi důležitým, ale zároveň velmi nesnadným byl problém unifikace berní v celé republice. Přes to, že zprvu nechybělo hlasů, které doporučovaly aby aspoň u některých daní (na př. důchodové, velkých spotřebních, monopolních) byly předpisy české po př. s menšími změnami co nejdříve zavedeny na Slovensku a Podkarp. Rusi, nedošlo k tomu, a zvítězil směr druhý, který s unifikací spojoval i novou moderní úpravu materie.
Až do provedení reformy daní přímých zák. č. 76/1927 nebyly v oboru přímých daní učiněny žádné podstatnější změny, povětšině jen zvýšeny jich sazby:
a) V zemích českých daň pozemková byla zák. č. 179/1919 zvýšena na 22,7% čistého kat. výnosu, a dle zák. č. 617/1919 a č. 132/1920 a dalších se k ní vybírá přirážka 200%, u lesů, zahrad a vinic 400%.
U daně domovní mají význam dalekosáhlá osvobození povolovaná z titulu bytové nouze pro novostavby a úplné přestavby, a to až na 50 let. Daň činžovní zvýšena nebyla, nově však upraven tarif domovní daně třídní (od 3 Kč u jedné místnosti do 860 Kč u 40 obytných místností, za každou další 20 Kč).
Válečná přirážka u všeobecné daně výdělkové byla zvýšena na 60—250% (činí-li daňová sazba více než 3000 Kč), u zvláštní daně výdělkové na 80—140% (při výnosnosti nad 12%). Zvláštní daň výdělková rozšířena i na společnosti s r. o. (zák. č. 271/1920).
Daň rentová byla poněkud pozměněna zák. č. 292/1919, a dalšími, přirážky zvýšeny na 100—200%.
Také daň důchodová doznala některé méně významné změny, přirážka k ní zvýšena na 10—350% (u příjmů nad 3 mil. Kč), činila tudíž od 1,87 až cirka 49%. Daně prosté minimum zvýšeno postupně až na 6000 Kč.
Daň z vyššího služného byla zrušena zák. č. 668/1919 Sb., k dani z tantiém vybírána přirážka 200%.
b) Na Slovensku a Podkarp. Rusi byly rovněž jen zaváděny válečné přirážky k daním přímým, při tom však některé daně zrušeny (daň zárobková I., II. a IV. třídy, daň z majetku, všeobecná státní důchodková přirážka) a daň důchodová dosti přizpůsobena českému typu.
Potravní daň na čáře byla nově upravena zák. č. 264/1920, jímž ministr financí zmocněn k jejímu rozšíření. Jinak zásadních změn nebylo, jen sazba přizpůsobena poklesu valuty, daň z masa upravena zák. č. 262/1920. U daně z cukru nastaly pouze velmi podružné změny. Ani u daně z lihu nebylo podstatnějších změn, až na to, že hospodaření lihem svěřeno komisi lihové, na jejímž zisku stát participoval.
Zák. č. 533/1919 zavedena byla všeobecná daň nápojová, jež činí z každého litru: 1. vína, moštu a jiných stav z hroznů 40 h, 2. z vína, moštu a jiných šťáv z ovoce 20 h, 3. z limonád 12 h, 4. z minerálních vod 8 h, 5. ze sodových vod 5 h. Zák. č. 676/1920 rozšířena byla i na pivo.
Jakožto daň obchodová byla zákonem č. 658/1919 zavedena všeobecná daň z převodu statků a z pracovních výkonů a daň přepychová, jež doplněna a pozměněna řadou předpisů dalších č. 268/1923 a 246/1926. K daním obchodovým dlužno počítati i dávku uhelnou, zavedenou zák. č. 260/1920, 296/1920 a 1/1923, a daň z jízdních lístků, zavedenou zák. č. 242/1921 a 261/1923.
V oboru celním zavedeny valutní příplatky, později koeficienty (viz přísl. heslo). Nové celní právo upraveno zák. č. 114/1927.
V oboru státních monopolů starý monopol střelného prachu rozšířen zák. č. 114/1919 na monopol třaskavin vůbec (viz přísl. heslo).
Také v oboru práva rozpočtového byly v republice prozatím uskutečněny jen menší změny. Od rozpočtu na r. 1919 počínaje kryje se rok finanční opětně s rokem kalendářním. U rozpočtů na léta 1921 až 1925 včetně pojaty investice do zvláštního rozpočtu investičního. Od rozpočtu na r. 1926 počínaje bylo od toho upuštěno. Od r. 1923 počínaje uvádí se v rozpočtu pouze čisté výsledky státních podniků, čímž ciferní jeho výše velmi klesla.
Počínajíc rozpočtem na r. 1927 byl rozpočet zcela novým, logičtějším způsobem uspořádán. Pomýšlí se na vydání hospodářského řádu, jenž by upravil jak státní, tak i samosprávné hospodaření rozpočtové. O vývoji státních vydání podávají přehled tato data, uvedená dle stát. záv. účtů v milionech Kč: 1918: 817,5, 1919: 7,449, 1920: 13932, 1921: 20388, 1922: 22051, 1923: 19465, 1924: 19866, 1925: 12294, 1926: 11117, 1927: (rozpočet) 9,704.
Celkově lze říci, že státní finance, jež byly v prvních letech nanejvýše rozhárané, byly zásluhou ministrů Rašína a Engliše konsolidovány tak, že dnes stát nejen že nepotřebuje nových úvěrů, ale přes to snižuje podstatně berní břemeno a staré dluhy splácí. Zejména je významná přeměna nezaloženého dluhu v dlouhodobý založený. Státní hospodaření, jež v prvních letech končilo stamilionými schodky, skončilo v r. 1926 dle stát. záv. účtu přebytkem téměř 2 miliard Kč. Podle rozpočtu na r. 1928 očekává se u daně důchodové výnos částkou 1050 mil. Kč, u daní výnosových 651 mil. Kč, u daní spotřebních 1734 mil. Kč, u daní obchodových 2164 mil. Kč, celkem daně a dávky 5608 mil. Kč. Očekávaný výnos poplatků činí 873 mil. Kč, celkem 1100 mil. Kč, ostatních příjmů správních 633 mil. Kč, a příjmů soukromohospodářských (tabáková režie, státní loterie, státní statky a lesy, železnice, pošty atd.) 1348 mil. Kč. Úhrnem činí příjmy 9562 mil. Kč. Výdaje činí úhrnem 9536 mil. Kč, a připadá z nich na ústř. orgány státu 93-5 mil. Kč, správa zahraniční 165 mil. Kč, národní obrana 1715 mil. Kč, správa politická a justiční 956 mil. Kč, školství 894 mil. Kč, správa hospodářská a dopravní 1046 mil. Kč, správa sociální 1667,5 mil. Kč, správa finanční 534,5 mil. Kč, státní dluh 1976 mil. Kč, zbytek pak připadá na drobné méně důležité položky.
Státní dluh dle rozpočtu na r. 1928 činil celkem 34385 mil. Kč, z čehož připadá na dluh vnitřní 23592 mil. Kč, na dluh zahraniční 6393 mil. Kč, a na dluhy vyplývající z mírových smluv 4400 mil. Kč. K tomu ještě přistoupí t. zv. příspěvek osvobozovací, a náhrada za převzatý státní majetek, jichž výše dosud není určena.
V. Literatura.
Soustavného a obšírného moderního díla o československých finančních dějinách dosud není. O starší době pojednávají hlavně tato díla: Christian ďElvert: „Zur osterr. Finanzgeschichte“, Brno 1882; Talíř-Drachovský: „K dějinám rak. taxovnictví“, Praha 1906 a 1912; Josef Hauer: „Beiträge zur Geschichte der osterr. Finanzen“, Vídeň 1848; Čeněk Klier: „Stručný nástin bernictví království českého", časopis čes. musea 1902, 1905 a 1906; Otto Placht: „české daně 1517—1652“, Praha 1924. Pro právo uherské srov.: Marczali: „Ungarisches Verwaltungsrecht“, 1912; Kmety: „Közigazgatási és penzügyi jog“, 1911. Příležitostné zmínky obsahují Palackého „Dějiny národa českého"; Vilém Funk: „Finanční věda“, Praha 1927; J. Drachovský: „Přehled finančního hospodářství v Československé republice", Praha 1923, jenž uvádí též obsáhlou bibliografii, a Bol. Fux: „Reforma přímých daní ve státě československém", Praha 1923. Vedle uvedených děl pojednávají specielně o době válečné: J. Drachovský: „Co nového přinesla válka ve finančním hospodářství státním", Praha 1918; Paukner: „Daňové úlevy v době válečné", Praha 1916; Riedl: „Denkschrift uber die Aufgaben der Übergangswirtschaft", Vídeň 1918, a četná díla menší. O době poválečné pojednávají vedle již uvedených zejména: J. Drachovský: „Veřejné finance ve státě československém", Praha 1924 (v Tobolkově Politice); Al. Rašín: „Finanční a hospodářská politika Československa do konce r. 1921", Praha 1922, a celá řada spisů menších.
Jan M. Novotný.

Poněvadž většina popřevratových předpisů má doposud určitý praktický význam, jsou uvedeny pod příslušnými specielními hesly, na něž se poukazuje. Do tohoto článku pojata o nich pouze zmínka.

Citace:

č. 412. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 316-318.