Čís. 8662.

Důkaz o totožnosti osoby, proti níž se vede exekuce, s osobou, proti níž zní exekuční titul, musí býti podán již v exekučním návrhu. Nestalo-li se tak, jest exekuční návrh zamítnouti, nikoliv vrátiti k opravě nebo k doplnění.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1929, R I 1029/28.)
Soud prvé stolice povolil exekuci vnuceným zřízením zástavního práva na nemovitosti. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Podle § 3 ex. ř. a podle § 95 knih. zák. jest rozhodnouti o návrzích na vnucené zřízení práva zástavního bez slyšení odpůrce, ale lze exekuci povoliti jen za podmínek §§ 7, 54 ex. ř. Jednou z podmínek těch jest, že osoba označená v návrhu jako strana povinná musí se úplně shodovati s osobou uvedenou v exekučním titulu. Toho v souzeném případě nebylo, neboť exekuční titul zní jen proti Janu D-ovi v M. č. p. 73, kdežto v návrhu jako povinný označen Jan D., chalupník v M. č. p. 73. Podle toho žalovaný exekučního titulu a povinná strana nemusí býti touž osobou, což se v souzeném případě podle tvrzení stížnosti skutečně stalo, neboť žalovaným byl prý ve skutečnosti Jan D., výměník, kdežto jako exekut označen jeho syn Jan D. Poněvadž exekuční titul nezní proti Janu D-ovi, »chalupníkovi«, měl býti exekuční návrh podle § 7, 54 čís. 1 ex. ř. a § 94 čís. 3 knih. zák. zamítnut. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel neprávem vytýká napadenému usnesení nesprávnost proto, že prý za podklad rozhodnutí bylo vzato jen tvrzení povinné strany. Rekurs byl sice podán Janem D-em, vlastníkem polovice chalupy č. p. 73 v M., z toho důvodu, že není totožným s osobou, proti níž zní exekuční titul, avšak rekursní soud zamítl exekuční návrh pro nedostatek podmínek §§ 7 a 54 ex. ř., protože exekuční titul nezněl proti Janu D-ovi »chalupníkovi«, označenému v exekučním návrhu jako strana povinná, a tento nedostatek byl zřejmý již z pouhého srovnání exekučního titulu s exekučním návrhem. Názor stěžovatelův, že exekuční návrh neměl býti zamítnut, nýbrž měl býti vrácen k formální opravě nebo k doplnění, jest mylný, neboť nešlo jen o formální vadu, nýbrž o nedostatek podstatné podmínky exekuce, totiž úplné určitosti osoby, proti níž má býti exekuce vedena (§§ 7 a 54 čís. 1 ex. ř.). Kromě toho šlo v tomto případě o návrh na vnucené zřízení práva zástavního knihovním vkladem práva zástav- Čís. 8663 —
125
ního, takže tu podle § 88 druhý odstavec ex. ř. platí předpis § 95 knih. zák. I ze zásad §§ 7, 9 a 11 ex. ř. plyne, že důkaz o totožnosti osoby, proti které zní exekuční titul, musí býti podán již v exekučním návrhu, což se nestalo. Tvrdě, že povolení exekuce bylo poštou doručeno jiné osobě, než které byl doručen exekuční titul, poráží se stěžovatel sám, neboť dotvrzuje, že jest skutečně opodstatněna pochybnost o totožnosti osoby pojmenované v exekučním titulu s osobou, proti níž byla navržena exekuce.

Citace:

č. 8662. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 148-149.