Č. 3690.

Název inženýr: * Nárok na stavovské označení »inženýr« dle § 5 cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z. podmíněn požadavkem, aby žadatel byl příslušníkem čsl. republiky. Předpisy § 1 a odst 2. § 2 nař. vlád. z 10. listopadu 1921 č. 411 Sb., pokud takový požadavek stanoví, odporují zákonu.
(Nález ze dne 3. června 1924 č. 10115).
Prejudikatura: Boh. 743 adm.
Věc: l. K. (adv. Dr. Rud. Bohm z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací o stavovské označení »inženýr«.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti st-lově, aby mu bylo podle § 5 cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z. dovoleno užívati stavovského názvu »inženýr«, z důvodu, že nepřísluší domovským právem do některé obce v té části čsl. republiky, ve které platí jmenované nařízení.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Žal. úřad pokládá za jednu z podmínek pro dosažení práva užívati stavovského označení »inženýr«, aby žadatel prokázal, že přísluší právem domovským do některé obce v té části čsl. republiky, ve které platí cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z. Ačkoliv nař. rozhodnutí žádný předpis zákonný necituje, jest zřejmo, že názor svůj opírá o předpisy §§ 1 a 2 č. 2 vlád. nař. z 10. listopadu 1921 č. 411 Sb.
Dle § 1 tohoto nař. mohou se o přiznání názvu »inženýr« v případech §§ 3 a 5 cís. nař. ucházeti příslušníci státu čsl. s obmezením § 2 č. 2 téhož nař. Tento posléz cit. předpis žádá, aby žádost o přiznání názvu »inženýr« byla doložena domovským listem, prokazujícím domovskou příslušnost žadatelovu do některé obce v té části čsl. republiky, ve které platí cís. nař. č. 130/1917.
Stížnost namítá, že tato ustanovení jsou v odporu s předpisy cís. nař. č. 130/1917 a že jsou proto neplatná, a protože cís. nař. takovou podmínku neklade, že nař. rozhodnutí jest nezákonné, požaduje-li splněni podmínky zákonem nepožadované.
V tom slušelo dáti stížnosti za pravdu. Nárok na uznání příslušnosti ke stavu inženýrů (srov. nál. Boh. 743 adm.) přiznalo cís. nař. č. 130 z r. 1917 jednak osobám, které se vykážou určitým studiem vysokoškolským provázeným příslušnými zkouškami (§§ 1, 2, resp. 4). jednak osobám, které se mohou vykázati jen určitým studiem nižším, avšak nedostatek školního vzdělání nahrazují průkazem určité praxe, která jejich odbornou kvalifikaci doplnila.
Mezi podmínkami, na něž zákon, t. j. cís. nař. zákonu na roven postavené povolení užívati názvu »inženýr« váže, ať se týká té či oné kategorie osob technicky vzdělaných, není požadavek, aby osoby tyto byly státními občany rakouskými, a nepožaduje tedy zákon tento, platný dle zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. jako zákon republiky čsl., aby řečeně osoby byly státními občany republiky čsl.
Podle § 18 o. z. o. jest každý způsobilý nabývati práv za podmínek v zákoně předepsaných, a § 33 téhož zák. doplňuje tento předpis ještě výslovně s ohledem na cizince, stanově, že cizincům přísluší stejná práva s tuzemci, není-li pro tato práva výslovně požadováno státní občanství. Formální reciprocita v tomto § zmíněná není v nař. rozhodnutí relevována, neboť st-li bylo přece právo na stavovské označení »inženýr« odepřeno absolutně.
Z toho plyne, že předpisy cís. nař. č. 130/1917 vztahovati dlužno na všechny obyvatele tohoto státu, poněvadž ono samo; ani jiná norma, nadaná mocí zákona, nepožaduje pro nabytí práva na označení »inženýr« státního občanství Čsl. Proti tomu nelze důvodně namítati, že dle § 5 cit. cís. nař. osobám s nižším vzděláním školním ministr toliko »může« povoliti užívání stavovského označení »inženýr«, a že tímto ustanovením jest dána závazná direktiva, jen pokud jde o nejnižší odborné kvalifikace, a že tedy uvedená norma nebrání ministru požadovati vyšší míru kvalifikace a splnění dalších předpokladů, jako na př. státní občanství žadatelovo. Neboť hodnocení individuelní kvalifikace, které ministr veř. prací dle § 5 cís. nař. podniká, nemá a nemůže míti jiné povahy, než ocenění kvalifikace, jakou podává odbytá zkouška na ústavech v § 1 vzpomenutých (srov. zdejší nál. Boh. 743 adm.), s tímto oceněním kvalifikace nemá však otázka státní příslušnosti co činiti.
Když pak § 8 cís. nař. zmocnil ministra veř. prací, aby v rámci ustanovení tohoto cís. nař., dohodnuv se se zúčastněnými ministry, vydal další potřebná nařízení, což jest zcela ve shodě i s předpisem § 55 úst. listiny rep. čsl., nesmějí se pravidla k provedení cís. nař. vydaná obsahem svým odchylovati od norem nařízení, které dalo ministru takto vymezené zmocnění.
Ježto pak, jak svrchu uvedeno, ani dle § 5 cís. nař. není ministr veř. prací oprávněn povolení stavovského označení »inženýr« činiti závislým na státní příslušnosti žadatelově, není v rámci (§ 8 cís. nař.) cís. nařízení:
a) předpis § 1 prov. nař., který dovoluje ucházeti se o přiznání názvu »inženýr« toliko příslušníkům státu čsl., a
b) předpis § 2 č. 2 téhož prov. nař., pokud požaduje předložení domovského listu za příčinu průkazu domovské příslušnosti do některé obce v té části čsl. republiky, ve které platí cís. nař. č. 130 ex 1917.
Odporují-li tedy uvedené právě předpisy § 1 a § 2 č. 2 předpisům cís. nař. č. 130/1917, k jehož provedení byly vydány a v jehož mezích dle zákonného zmocnění směly býti vydány, nelze k nim jako k platné normě právní hleděti, a protože cís. nař. samo neklade za podmínku dosažení označení »inženýr« čsl. státní občanství žadatele, jest nař. rozhodnutí, které označení »inženýr« odepřelo st-li pro nedostatek čsl. státní příslušnosti, v odporu se zákonem.
Poněvadž žal. úřad svým mylným právním názorem sveden, nezjistil a nezkoumal, vykazuje-li žadatel ostatní podmínky přiznání stavovského označení »inženýr«, nemohl také nss zákonnost nař. rozhodnutí v jiných směrech přezkoumati (§ 5 zák. o ss.).
Z uvedených příčin bylo nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 3690. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1438-1440.