NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 25 (1916) - Zakládá se ručení dráhy ve smyslu zák. z r. 1869 zaviněním jakéhokoli zřízence železničního, byť i ve službě nebyl, či třeba, aby se tak stalo ve službě? "Neodvratnost."

Zakládá se ručení dráhy ve smyslu zák. z r. 1869 zaviněním jakéhokoli zřízence železničního, byt i ve službě nebyl, či třeba, aby se tak stalo ve službě? „Neodvratnost."

A. P. utrpěla úraz na dráze tím způsobem, že chtějíc v Břeclavě vystoupiti následovala dvou železničních zřízenců jedoucích mimoslužebně (jako cestující) ssebou, kteří vystoupili proti předpisu na odvrácené od perronu (nepravé) straně, čehož i A. P. si byla doznané vědoma, a přirazivše za sebou dvéře, přiskřípli jí prst. I podala na erár žalobu na náhradu škody dle zák. z r. 1869.
Fin. prokuratura jménem žalované dráhy resp. eráru namítala, že přiražení dveří vůbec a zejména spolucestujícím není vůbec »událostí v dopravě« ve smyslu cit. zák., takže nenastávají výminečná ustanovení jeho stran příslušnosti a břemene průvodního, ostatně však namítala kumulativně i zavinění osob třetích (jiných, než železničních zřízenců ve službě) i vlastní vinu žalující.
První soudce nalezl právem, že zažalovaný nárok jest tu co do právního důvodu do polovice. Spoluvinu žalující shledal v tom, že doznané věděla, že spolucestující zřízenci vystupují na nepravé straně a že se nad to ještě opřela o rámec dveří pak přiražených. Spoluvinu dráhy spatřoval v tom, že vinníci, třeba nebyli v konkretním případě ve službě, byli přece ve službách dráhy, čímž prý jest všeobecnému požadavku §u 1. zák. z r. 1869 vyhověno. Stalo-li se pak přiražení dveří železničním zřízencem, že jde jistě také o »událost v dopravě«.
Na odvolání fin. prokuratury vrchní soud zemský v Brně žalobu úplně zamítl.
Z důvodů:
... Pokud se týče odvolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, jest případným jen co do zavinění žalující. Neboť i soud odvolací má za to, že tu jde o událost v dopravě, t. j. o nepravidelnost nastalou v dopravě železniční a souvisící s těsnotou vozu, tedy prostředku dopravního, dále se zvláštním umístěním dveří vozových, jichž za obyčejných poměrů vždy jen jednostranně užíti možno, dále se zvláštním chováním obecenstva při vystupování z vozů1), která byla způsobilá, přivoditi zranění člověka a skutečně k němu vedla.
Avšak i v tom, odpovídá-li dráha za to, že její zřízenci F. a S. na nepravé straně dvéře otevřeli a zavřeli, srovnává se soud odvolací — třeba obmezeněji — s právním názorem soudce prvého. § 1. zákona ze dne 5. března 1869 č. 27. ř. z. užívá právě všeobecného výrazu: »Osoby, jichž (podnik železn.) k provozování (lhostejno tedy, v jakém odvětví jeho) užívá« — nikoliv tedy, »jichž služebních výkonů« nebo dokonce, jak odvolatelka míní, »jichž služebních výkonů v konkretním případě« užívá. Nad to jest dráha ještě povinna dbáti toho, aby všichni úředníci a sluhové řádně šetřili zák. předpisů daných k bezpečnému a pořádnému provozování dráhy a zabraňovali nehodám, byt i jednotlivé příslušné případy v předpisech služebních nemohly býti uváděny. Ručení dráhy neobmezuje se tedy na přímé služební úkony jejích zřízenců nebo dokonce na jejich služební úkony v konkrétním případě, nýbrž vztahuje se na veškero jednání zřízenců při provozování dráhy používaných, pokud s provozováním vůbec souvisí.
K tomu přistupuje tu, že F. a S. přece už byli v uniformě, jakou posunovači a lampáři ve službě2) obyčejně nosívají, t. j. blůze a čapce, pokud se týče S. jen v čapce — a nejeli jako soukromníci neb za soukromým účelem do Břeclavi, nýbrž bezprostředně k (!) nastoupení služby. Nastoupení služby3) bylo však za těchto okolností již služebním úkonem, i když si toho F. při své výpovědi svědecké nebyl výslovně vědom (sic). Jsouce na služební cestě, v uniformě a po svém jednání (?) musili ostatně i spolucestujícími býti pokládáni za právě sloužící a tudíž zodpovědné zřízence dráhy; vždyť mohli (!) také právě jako zámečníci, dělníci na trati a pod. jeti od práce do práce.
Že však i žalovaná dráha sama stála rovněž na tomto stanovisku, plyne nepochybně z toho, že tyto své dva zřízence disciplinárně pro tuto »nekázeň« potrestala. To se však může státi jen zřízenci, který služební kázeň, tedy služební předpisy porušil,4) tedy ve službě něčím se provinil — nikoli však cizímu, zde tedy nějakému cestujícímu, kterému vůči dráze netřeba šetřiti žádných povinností služebních neb předpisů disciplinárních, neb úředníku mimo službu (!?) neb sluhovi v jeho soukromém životě.
Nicméně nemohlo žalobě býti vyhověno... (pro vlastní zavinění žalující: nebylo návalu ani spěchu, ani nutnosti chytati se rámce dveří, vystupující zřízenci ji výslovně upozornili, že se vystupuje na druhé straně).
Dovolání žalující nejvyšší soud nevyhověl.
Z důvodů:
... Ve směru právním jest rozsudek v odpor vzatý v podstatě správný. Že přiražení dveří vozových při vystupování cestujících sluší pokládati za událost v dopravě po rozumu §u 1. zák. z r. 1869, nemůže býti pochybno, kdyžtě zák. výraz »doprava« obsahuje všecky příhody,5) které s dopravou vlakovou souvisí a ji podmiňují. K podstatě »události v dopravě« netřeba, aby způsobena byla železničními zřízenci, neboť právě z §u 2. 1. c. zřejmo, že událost zaviniti může i třetí cizí osoba.
Za vinu kterých osob dráha ručí, nebylo v cit. §u 2. vysloveno, možno však odvoditi ze všeobecného předpisu §u 9. dopr. řádu žel.,6) dle něhož dráha ručí za své lidi a jiné osoby, jichž užívá k dopravě od ní převzaté. Že slovem »své lidi« nesluší rozuměti vůbec všecky její zřízence, nýbrž jen ty, kterým náleží k o nati službu v příslušném odvětví a kteří zanedbáváním své povinnosti úraz způsobí, nemůže podle logických zásad myšlení býti popíráno.
Byl-li tedy úraz dovolatelčin způsoben nikoliv jednáním někoho z personálu vlakového, nýbrž železn. zřízence náhodou spolu cestujícího, služebně při vlaku nezaměstnaného, dlužno jeho přiražení dveří pokládati za jednání osoby třetí, za jejíž vinu dráha neručí.
Jenže za daných okolností nelze jednání to míti za neodvratné. Kdyby postaven byl zřízenec, aby bránil vystupování na nepravé straně vlaku, mohlo býti úrazu zabráněno.7) S druhé strany však mohla dovolatelka při nejmenší pozornosti buď přiražení dveří zabránili, neb skřípnutí svého prstu včasným stažením ruky předejíti...
(Rozhod. nejv. soudu ze dne 11. července 1916 č. Rv III 105/16 / 1.)
Dr. Peka.

Pozn. zas. Toto slohově po příp. představově i právnicky nesroz- umitelné místo důvodů zní v originále doslova takto: „ ... weiters mit der eigenartigen Lage und mit der unter gewöhnlichen Verhältnissen immer nur einseitigen Benützbarkeit der Waggontüren, ferner mit der Eigenart des Verhaltens des Publikums beim Aussteigen aus den Waggons zusammenhängendes Vorkommnis ..."
Pozn. zas. Jak všeobecně známo, i mimo službu.
Ke kterému ještě nedošlo!
Zcela správně — ale závěr zcela nesprávný. Disciplinární předpisy určují a po případě trestají, jak známo, všecko jednání úředníkovo (zřízencovo) — tedy i mimo službu (viz na př. služ. pragm. pro státní úředníky): Dráha potrestala zřízence proto, že mají zakázáno vůbec (jako každý cestující) vystupovati na nepravé straně, a poněvadž jí ovšem nad vlastními zřízenci discipl. moc přísluší, nad ostatními cestujícími však nikoliv.
Pozn. zas. Nejv. soud sám přece bezpočtukráte správně nalezl, že ne „všecky příhody“, nýbrž jen mimořádné, nepravidelné příhody možno pokládati za „události" (již mluvnický smysl slova tomu svědčí) ve smyslu § 1. zák. z r. 1869. Zavření dveří takovou „mimořádností", „nepravidelnosti" zajisté není.
Nejv. soud tu omylem cituje starý dopr. řád žel. z r. 1892. Cit. ustanovení odpovídá nyní § 5. nového dopr. řádu žel. z r. 1909.
Objektivně zabrániti lze snad každé i sebe větší nehodě železniční, resp. útoku na vlak, vytržení kolejí, dynamitování mostu, svalení balvanu před vlak v poslední chvíli a pod. Ale jde zajisté o možnost, resp. závaznost subjektivní, kterou rozumně a bez podvázání nutné rychlosti dopravy železn. a bez nepřiměřených (k pravděpodobnosti nehody) nákladů žádati možno. Dráha nemůže předvídati a není povinna znemožňovati všecky svévolné kousky cestujících. Vystupování na nepravé straně, zejm. na veliké stanici, jako Břeclava, kde notoricky jsou na této straně všude drátěné překážky a všude i veliké nápisy zakazující vstup na koleje, je svrchovaně neobyčejné a nepředvídatelné. Ani „postavení zřízence" by mu však nezabránilo, poněvadž je dilem okamžiku. Musil by tedy k nějaké účinnosti takového opatření při stu — ne-li více — vlacích denně Břeclavu míjejících, státi vždy po druhé (nepravé!) straně u každých dveří zřízenec, bránící ev. vystupování na této straně, tedy celý špalír lidí při funkci docela zbytečné! A ještě by nemohl zabrániti, aby někdo třeba oknem nevyskočil. Zraní-li při tom vyskočivší někoho venku, ručí dráha? Vždyť i vyskočení z okna možno „odvrátiti."

Citace:

Zakládá se ručení dráhy ve smyslu zák. z r. 1869 zaviněním jakéhokoli zřízence železničního, byť i ve službě nebyl, či třeba, aby se tak stalo ve službě? "Neodvratnost.". Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 6, s. 285-289.