Čís. 16397.

Podle soudního smíru, jenž se povinný železniční úředník zavázal platiti oprávněnému na výživné určitou část (zlomek) svých služebních příjmů, které mu budou vypláceny, vyjímaje některé jmenovitě uvedené vedlejší příjmy (diety, paušály), lze povoliti exekuci, je-li výše (objem) služebních příjmů dlužníkových prokázána výkazem ředitelství státních drah o služebních požitcích povinného.
(Rozh. ze dne 15. října 1937, R I 1085/37.)
Podle soudního smíru, uzavřeného u krajského soudu v Č. B., se povinný Karel J. zavázal, že bude platiti své manželce Marii J. st. pro ni a pro její tehda nezletilou dceru Marii J. na výživné jednu třetinu veškerých svých /služebních příjmů, které mu budou toho kterého času vypláceny, vyjímajíc diety, dopravní, kancelářský a kasovní paušál, a to počínaje 1. listopadem 1919, vždy měsíčně předem. Ježto dne 1. března 1937 odepřel povinný platiti výživné, navrhly vymáhající věřitelky Marie J. st. a Marie j. ml., aby jim byla podle dotčeného soudního smírů a připojeného úředního potvrzení ředitelství státních drah v P. ze dne 20. března 1937 o služebních požitcích povinného, adjunkta čs. státních drah, povolena jednak exekuce k vymožení vykonatelné pohledávky výživného 533 Kč 50 h s přísl. za dobu od 1. března 1937 do 31. března 1937, jednak exekuce k zajištění nároku na výživné, splatné od 1. dubna 1937 do 31. března 1938, vždy prvního dne každého měsíce předem po 533 Kč 50 h měsíčně, a to zabavením a přikázáním k vybrání dvou třetin služebních platů, které má povinný jako úředník čs. státních drah, s omezením, že povinnému musí zůstati z úhrnu služebních platů volným roční příjem 3000 Kč. Soud prvé stolice vyhověl návrhu. Rekursní soud zamítl exekuční návrh. Důvody: Vymáhající věřitelky navrhly povolení exekuce, o něž jde, podle smíru ze dne 13. února 1920, č. j. Cg 198/19-8, a přiloženého úředního potvrzení ředitelství čs. státních drah o platech povinného, z kteréhožto potvrzení (výkazu) podle jejich tvrzení vyplývá výše platů, která jest základem výpočtu oné třetiny platů, jež byla dotčeným smírem stanovena. Povinným právem napadá povolující usnesení prvého soudu, tvrdě, že podle § 7, odst. 1, ex. ř. smí býti exekuce povolena toliko tenkráte, lze-li z exekučního titulu seznati mimo osoby toho, kdo jest oprávněn a kdo zavázán, též předmět, způsob, objem a čas dlužného plnění neb opominutí, a že to z řečeného soudního smíru nebylo a není patrné. Kromě toho upozorňuje, že z uvedeného soudního smíru není zřejmá ani výše vymáhaného nároku, totiž přesná číselná výše, a že nedostatek exekučního titulu, jak vyplývá z jeho vývodů, nemůže býti podle § 7 ex. ř. nahrazen časovým určením ve smyslu § 7, odst. 2, ex. ř., nýbrž že by mohl býti nahrazen jen novým exekučním titulem. V podobné věci rozhodoval již jedenkrát rekursní soud a zaujal stanovisko, že smír, o nějž se exekuční návrh opírá, není řádným exekučním titulem, jelikož nevyhovuje předpisu § 7, odst. 1, ex. ř., ano z něho nelze přesně seznati objem dlužného plnění, a že se na vlastní výpočet vymáhajících věřitelek nebo na jejich soukromou informaci nelze spolehnouti. Vymáhající věřitelky poukázaly nyní ve svém novém exekučním návrhu znova na onen smír a kromě toho připojily ještě výkaz platů povinného, jak jej pořídil k jejich dotazu příslušný úřad, a proto rekursní soud nemá důvodu, aby změnil své stanovisko v otázce, lze-li za takovýchto okolností povoliti exekuci. Nutno také přisvědčiti povinnému zejména v tom, že tu jde skutečně o pouhou soukromou informaci, kterou poskytlo na žádost vymáhajících věřitelek ředitelství čs. státních drah v P., takže tu nejde o listinu, které by se zřením na uvedený smiř nebylo možno užiti ani jako jeho doplňku podle obdoby § 9 ex. ř. Bylo proto důvodnému rekursu vyhověti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice.
Důvody:
Nelze přisvědčiti právnímu názoru relkursniho soudu, že v souzené věci nelze z exekučního titulu seznati objem plněni. Exekuční titul (soudní smír ze dne 13. února 1920, č. j. Cg II 198/19-8) stanoví v odstavci I. zcela jasně, že se dlužník zavazuje platiti své manželce Marii j. pro ni a mezi. dítě Marii J. na výživném třetinu (1/3) veškerých svých služebních příjmů, jaké mu toho kterého času budou vypláceny, vyjímaje diety jakéhokoliv druhu; pak dopravní paušál (za noční služby), pak kancelářský paušál a konečně kasovní paušál. Vždyť není možno, aby již ve smíru myšleném na mnoho budoucích let byly jednotlivě přesně vypočítány částky, jež bude dlužník povinen platiti, ježto v době smíru nemohlo býti známo, kolik bude dlužník v té které době pobírati na služebních požitcích. Nebylo by ani hospodárné, aby byl vymáhající věřitel nucen vymoci si při každé změně výše dlužníkových služebních požitků nový exekuční titul, v němž by bylo číselně stanoveno, kolik je dlužník povinen platiti vymáhajícímu věřiteli. Je-li smírem stanoveno, že dlužník jest povinen platiti vymáhajícímu věřiteli určitý díl svých služebních požitků, jest jen věcí výpočtu, kolik v té které době tento díl činí. jest ovšem na vymáhajícím věřiteli, aby prokázal, kolik dlužník pobírá na služebních požitcích. V souzené věci připojily vymáhající věřitelky k exekučnímu návrhu ze dne 1. dubna 1937 výkaz ředitelství státních drah v P. ze dne 20. března 1937 o služebních požitcích dlužníkových. Tento výkaz, vydaný úřadem k tomu oprávněným, podává jasný průkaz o výši služebních požitků žalobcových. Smírem ze dne 13. února 1920 se žalovaný zavázal platiti výživné své manželce Marii J. pro ni a pro své nezl. dítě Marii J. Nabyla proto ze smíru nárok na placení výživného i Marie J. mladší. Ustanovením smíru o tom, jakým způsobem bude vypláceno výživné, nebylo nic změněno na platební povinnosti dlužníkově. Výpočet čistého platu v exekučním návrhu ze dne 1. dubna 1937 je správný, odpovídá smíru ze dne 13. února 1920 a jest ve shodě s dotčeným výkazem ředitelství státních drah v P. Pro 5% úroky od 2. března 1937 nebylo lze povoliti exekuci, ježto se exekuční titul o nich nezmiňuje (srv. rozh. čís. 7361, 14895 Sb. n. s.).

Citace:

č. 16397. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 372-374.