Čís. 267 dis.

Odporuje zásadám cti a vážnosti stavovské, použije-li advokát prohlášení strany, jež podle svého obsahu, podle vůle strany a účelu jednání advokátova se stranou mělo sloužiti jen k tomu, aby nedošlo ke hrozícímu sporu, později přece jen ve sporu, a to jako průvodního prostředku proti oné straně.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1935, Ds I 37/35.) Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněného advokáta z nálezu kárné rady pro advokáty a kandidáty advokacie v Čechách ze dne 29. listopadu 1934, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cti a vážnosti stavu a odsouzen k pokutě 200 Kč, jakož i k náhradě nákladů kárného řízení.
Důvody:
Odvolatel sám připouští, že bylo účelem prohlášení ze dne 24. února 1931 docíliti, aby nedošlo k žalobě o rozvod a že mělo toto prohlášení poskytnouti záruku O. K-ovi, že se jeho manželka polepší, a doznává též, že následkem toho se podařilo oddáliti žalobu až do 20. června 1932.
Obviněný také doznal, že k podpisu tohoto prohlášení, které obsahuje doznání viny G. K-ové na rozvratu v manželství, došlo teprve po dlouhém tříhodinovém rozhovoru, za něhož K-ová, kterou sám označil za hysterickou, stále plakala, a připouští dokonce i ve svém odvolání, že slíbil ještě paní K., že ponechá toto prohlášení u sebe, aby neměla obavy, že by úmyslně nebo neopatrností přišel obsah tohoto prohlášení k vědomosti třetích osob.
Za tohoto stavu věci nebyl obviněný, jenž sám uvádí, že tehda jednal s K-ovou jako přítel O. K., oprávněn použíti prohlášení toho k jinému účelu, nežli právě ke shora naznačenému, totiž k tomu, aby ukázal prohlášení neb sdělil jeho obsah jedině manželu O. K-ovi za tím účelem, aby k žalobě o rozvod nedošlo. Použil-li přes to obviněný ve sporu o rozvod, zahájeném jím později jménem O. K., tohoto prohlášení jako průvodního prostředku a důkazu o různých vyhrůžkách G. K-ové — v tomto prohlášení jí doznaných — odporuje toto jednání zásadám cti a vážnosti stavovské, podle nichž jest advokát povinen počestností a bezelstností ve svém chování zachovávati důstojnost stavu a slovo straně dané.
Obviněný ovšem tvrdí, že K-ové dne 24. února 1931 též sdělil, že uveřejní obsah tohoto prohlášení jenom pro případ sporu, leč správnosti této obhajoby odporuje obsah onoho prohlášení, jakož i odvolatelem doznaný účel jeho, že kajícným doznáním K-ové měl býti získán podklad pro další shodné spolužití manželů a zabráněno žalobě o rozvod. Bylo-li to touhou K-ové, pak by přece nebyla svým prohlášením přímo poskytovala obviněnému průvodní materiál pro takovou žalobu. Toho si musel býti vědom i obviněný; připouští-li dokonce sám, že K-ová tehda byla ve stavu značného rozčilení, nemohl důvodně předpokládati, že by skutečně G. K-ová jasně a dobrovolně s použitím onoho prohlášení v případném sporu o rozvod byla souhlasila.
Při takovémto nedostatku bonae fidei na straně obviněného nelze pak upříti oprávnění nálezu kárné rady, pokud spatřuje v jednání obviněného porušení stavovské cti, příčící se § 10, odst. 2 adv. řádu. Tíži provinění odpovídá i trest obviněnému uložený a bylo proto jeho odvolání jako nedůvodné zamítnouti.

Citace:

č. 267 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 591-592.