Čís. 9232.

Sudiště podle § 99 j. n.
Opíráno-li sudiště o pohledávku žalovaného v tuzemsku, jest nutno, by byly uplatňovány okolnosti odůvodňující předpoklad, že mezi žalovaným a třetí osobou jsou skutečnosti, jež by mohly opodstatňovati tvrzenou pohledávku.
Tvrzená žalobcem pohledávka žalovaného, jež byla popřena žalovaným i jeho dlužníkem, není jměním ve smyslu § 99 j. n.
(Rozh. ze dne 4. října 1929, R I 530/29.)
Žalobu proti cizozemské firmě opíral žalobce co do místní příslušnosti o předpis § 99 j. n., tvrdě, že žalované přísluší pohledávka proti tuzemské firmě F. a M. Žalovaná namítla místní nepříslušnost, tvrdíc, že jí nepřísluší pohledávka proti firmě F. a M. Soud prvé stolice zamítl námitku místní nepříslušnosti, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Podle § 99 j. n. musí v obvodu dovolaného soudu býti dlužníkovo jmění nebo předmět rozepře v čase podání žaloby. Důkaz o tom náleží žalobci. V souzeném sporu nebylo prvým soudem po důkazním řízení prokázáno, že tvrzená pohledávka v době podání žaloby byla po právu, ana byla nejen žalovanou, nýbrž i poddlužnicí popřena, neboť není tu důvodu předpokládati jsoucnost tvrzené pohledávky v době podání žaloby. Pohledávka, která byla popřena i oprávněným dlužníkem, není předmětem jmění podle § 99 j. n. Šlo by příliš daleko, tvrditi, nebyly-li nabídnuté důkazy, že se žalovaná vzdala svého nároku za tím účelem, by zmařila odůvodnění místní příslušnosti. Žalovaná prohlásila již při prvním jednání jasně a zřetelně odpovídajíc na žalobu, že ani v době podání žaloby ani v nynější době nemá žalovaná u firmy F. a M. nic k dobru, a toto tvrzení nebylo důkazním řízením vyvráceno, naopak bylo svědectvím prokuristy Josefa M-а potvrzeno. Předpokladu sudiště podle § 99 j. n. tu není a námitka místní nepříslušnosti soudu jest odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené rozhodnutí odpovídá věci a zákonu a odkazuje se stěžovatel na odůvodnění rekursního soudu, k němuž se připojuje jen toto: § 99 j. n. předpokládá, že v obvodu dovolaného soudu jest jmění žalované strany, a náleží proto žalobci, by, chce-li založiti sudiště na tomto zákonném předpisu, tuto náležitost dostatečně dokázal, popírá-li žalovaná strana předpoklad tohoto sudiště. Z toho, že věřitel popírá pohledávku, neplynulo by ovšem ještě, že nemá pohledávku, neboť nerozhoduje o tom, zda má někdo za druhým pohledávku, jen vůle věřitelova. Pro posouzení, zda vzešla pohledávka a zda přísluší někomu proti druhému, jest rozhodným, zda mezi stranami došlo na základě určitých právních skutečností k dlužnímu poměru a zda tento dlužní poměr tu byl v době podání žaloby, či zda pominul skutečnostmi nárok zrušujícími. Jest nutno, by byly uplatňovány okolnosti, které odůvodňují předpoklad, že mezi žalovanou stranou a třetí stranou jsou skutečnosti, které by mohly opodstatňovati tvrzenou pohledávku. Jestliže tedy rekursní soud na základě toho, že nejen žalovaná strana popírá tvrzenou pohledávku, nýbrž i zástupce firmy F. a M. jako svědek udal a blíže vysvětlil, proč firma nedluhuje tvrzenou pohledávku, dospěl k správnému názoru, že pro tvrzenou pohledávku žalované strany není dostatečného důkazu a vyhověl námitce místní nepříslušnosti dovolaného soudu a žalobu odmítl, učinil tak právem.

Citace:

č. 9232. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 353-354.