NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8647 —
Č. 8647.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní (Slovensko): I. Zák. čl. XX:1901 se nevztahuje na nemocenské pojišťovny. — II. Pojistné invalidní a starobní jest — na rozdíl od pojistného nemocenského — stanoveno podle týdnů pevnou, nedělitelnou sazbou.
(Nález ze dne 31. května 1930 č. 11153/28.)
Prejudikatura: Boh. A 7122/28 a 8648/30.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Trenčíně a Ústřední sociální pojišťovna v Praze proti župnímu úřadu v Turč. Sv. Martině o pojistné.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká pojistného invalidního a starobního v období od 1. ledna do — Č. 8647 —
31. března 1927, zrušuje se pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Firma Zdeněk K., podnikatelství staveb v N., podala proti plat. výměrům okr. nemoc. pojišťovny v T., jimiž jí bylo předepsáno za její zaměstnance pojistné nemocenské, invalidní a starobní na období od 1. července 1926 do 31. března 1927 stížnost u okr. úřadu v Trenčíně, jenž výměrem z 10. října 1927 plat. výměry jmenované pojišťovny za období od 1. ledna 1927 do 31. března 1927 zrušil a pojišťovně nařídil, aby předepsala pojistné nemoc., inval. a stár. ve smyslu § 160 zák. č. 221/24 jen za dny skutečně odpracované; platební výměry za období od 1. července 1926 do 31. prosince 1926 ponechal však okr. úřad v platnosti, ježto st-1 nepodal stížnost během 6 měsíců od doručení. — — —
Z tohoto výměru se odvolala jak okr. nemoc. pojišťovna v Trenčíně tak i zaměstnavatelka. — Župní úřad v Turč. Sv. Martině nař. rozhodnutím potvrdil napadený výměr okr. úřadu z jeho důvodů, a opakuje tyto důvody ještě dodal, že odvolání okr. nemoc, pojišťovny muselo býti odmítnuto, ježto odstavec 3. § 189 expressis verbis ustanovuje každému odvolateli bez ohledu na správné nebo nesprávné poučení konečnou 6timěsíční lhůtu.
Stížnost, kterou podaly na toto rozhodnutí Ústř. soc. pojišťovna v Praze a okr. nemoc. pojišťovna v Trenčíně, brojí jednak proti výroku, že opravné prostředky podané proti. plat. výměrům za období od 1. ledna do 31. března 1927 jsou podány včas, jednak proti výroku, že invalidní a starobní pojistné jest předpisovati jen za dny pracovní.
I. V prvém směru stížnost dovozuje, že jest nesprávným tvrzení žal. úřadu, že zákon expressis verbis poskytl 6timěsíční lhůtu odvolací, správné jest prý, že zák. č. 221/24 sám odvolací lhůty z výměrů pojišťovny nestanoví, z čehož jest vyvoditi jen dvě možnosti: buď zákon nemá mezery a chtěl poskytnouti pojišťovně právo, aby dala poučení o lhůtě jakékoliv, jen když není v rozporu se zákonem, aneb zákon má mezeru a potom je nutno vyplniti ji použitím obdoby a sáhnouti k předpisům vydaným in pari materia. Takovéto předpisy spatřuje stížnost jednak v § 181 zák. čl. XIX/1907, který byl §em 282 odst. 1. zák. 221/24 zachován v platnosti pro pojištění úrazové, a jenž stanoví 15denní lhůtu odvolací, jednak v § 6 zák. čl. XX:1901, jenž stanoví stejnou lhůtu pro opravné prostředky v řízení správním. Dle názoru stížnosti bylo tedy poučení dané pojišťovnou v nař. plat. výměrech, že stížnost do výměrů těch může býti podána do 15 dnů, správné a názor úřadu, že stížnost může býti podána do 6 měsíců ode dne doručení, v rozporu se zákonem.
O námitce této uvážil nss toto:
Nss vyslovil v nál. Boh. A 8648/30 právní názor, že zák. čl. XX:1901 se nevztahuje na nemoc. pojišťovny na Slov. a že nelze proto ani na řízení spadající do jejich oboru použíti předpisů tohoto zák. článku a tudíž ani § 6 stanovícího 15tidenní lhůtu k opravným prostředkům v řízení správním. Na názoru tomto trvá nss i v tomto případě. — Č. 8647 —
Zákon č. 221/24 nestanoví pro podání opravného prostředku proti výměrům pojišťoven žádné preklusivní lhůty a to ani v § 239 ani na jiném místě. Zda opomenutí to je zamýšlené, nelze vyčísti ani ze zákona ani z jeho materiálu. Jisto je, že nedostatek stanovení takovéto odvolací lhůty v § 239 nepřekáží použití zákona. Připomenouti jest tu dřívější zákon o pojištění dělníků pro případ nemoci č. 33 ř. z. z roku 1888, jenž rovněž neměl preklusivní lhůty pro naříkání výměrů pokladen, v kterémžto nedostatku nebyla ani v praxi ani v judikatuře nikdy spatřována mezera zákona, kterou by bylo třeba snad vyplniti analogií. Lze-li však zákona použíti tak, jak jest, není přípustno, jej suplovati předpisy jiných norem, není tu proto ani místa pro analogické použití cit. § 181 zák. čl. XIX:1907 a § 6 zák. čl. XX:1901.
Nemá-li však zákon č. 221/24 sám ustanovení o lhůtě k podání opravných prostředků proti výměrům nositelů pojištění, nelze-li ani použíti analogie předpisů jiných, a neobsahuje-li zákon ani zmocnění, aby pojišťovna sama s právním účinkem lhůtu takovou stanovila, pak nelze shledati nezákonným stanovisko úřadu, že podání opravných prostředků do výměrů pojišťoven podle § 239 zák. č. 221/24 není vázáno 15tidenní lhůtou, jak bylo straně sděleno v právním poučení k platebním výměrům připojeném.
Pokud stížnost se snaží dovoditi, že jest nesprávným názor úřadu, že zákon expressis verbis poskytuje 6timěsíční lhůtu odvolací bez ohledu na správné či nesprávné poučení, jest podotknouti ještě toto:
Vyslovil-li žal. úřad, že zákon v § 189 poslední odstavec stanovil každému odvolateli konečnou 6timěsíční lhůtu, vyslovil tím jinými slovy jen to, co již řekl ve svém odůvodnění okr. úřad, že v důsledku tohoto předpisu § 189 odst. 3 posl. věty výměr pojišťovny nabude pravoplatnosti teprve tehdy, nebyla-li proti němu do šesti měsíců od doručení podána stížnost. Proti tomuto názoru úřadu nebrojí stížnost, aby dovodila, že lze odporovati výměrům pojišťovny u politického úřadu i po uplynutí této 6timěsíční lhůty, nýbrž jen aby prokázala, že otázka lhůty odvolací není v zák. č. 221/24 vyřešena, a aby tím odůvodnila nutnost použití analogie. Ježto tato premisa odpadla — jak shora dovozeno — odpadá také pro nss podnět, aby otázku tuto řešil.
II. Stížnost napadá dále nař. rozhodnutí, pokud vyslovilo, že pojistné invalidní a starobní jest platiti jen za dny pracovní a to právem.
Pojistné invalidní a starobní, na rozdíl od pojistného nemocenského, jež se vyměřuje a platí podle dnů, jest stanoveno v § 158 zák. č. 221/24 podle týdne pevnou, nedělitelnou sazbou, takže nemá pro stanovení a předpis tohoto pojistného významu, zdali pojištěnec pracuje všech sedm dnů v týdnu, nýbrž rozhodným jest jen, že v týdnu pracoval a dostával mzdu. Platí se tudíž pojistné invalidní a starobní celou týdenní částkou, stanovenou v § 158 cit. zák., i když pojištěnec všech sedm dnů v týdnu nepracuje. Tento právní názor vyslovil nss již v nál. Boh. A 7122/28.
Nař. rozhodnutí, jež, pokud se zabývá předpisem pojistného invalidního a starobního, dospělo k odchylnému právnímu názoru, bylo proto zrušiti v této části jako nezákonné.

Citace:

č. 8647. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 866-868.