Č. 3344.

Stavební právo. — Právo železniční. — Vyvlastnění. — Řízení před nss-em: I. Odškodňovací komise podle § 6. cís. nař. z 16. října 1914 č. 284 ř. z. jest správním úřadem; proti rozhodnutím jejím je přípustná stížnost na nss. — II. K výkladu pojmu odškodnění (náprava) podle § 4 zák. o vyvlastnění pro účely železniční č. 30 ř. z. z r. 1878. — III. Není nezákonné, hledí-li odškodňovací komise — vyšetřujíc majetkově-právní »újmu vzniklou vlastníku pozemku vyvlastněním pro podnik železniční podle cís. nař. č. 284 ř. z. z r. 1914 a min. nař. č. 54 ř. z. z r. 1915 — analogicky k předpisům odhadního řádu z 25. července 1897 č. 175 ř. z. — IV. Řízení před odškodňovací komisí podle § 6 cit. nař. 284/1914 jest ovládáno zásadou volného uvažování průvodů; v tomto řízení neplatí však — ani analogický — předpis § 273 civ. řádu soudního.
(Nález ze dne 11. března 1924 č. 17.887/23).
Věc: Akciová společnost dříve Š. z. v P. (adv. Dr. Zdeněk Kroutil z Plzně) proti komisi zřízené podle § 6 cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. (za zúčastněné vlastníky pozemků vyvlastněných adv. Dr. Mořic Eckstein a Dr. Arn. Strauss z Plzně) o výši odškodného za vyvlastněné pozemky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Komise zřízená dle § 6 cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. rozhodla nař. rozhodnutím o odškodném, jaké má dáti st-lka za pozemky v katastrálních obcích P. a Š. ležící a vyvlastněné k účelu rozšíření průmyslových kolejí železničních a ustanovila odškodné takto: —
Stížnost do toho rozhodnutí podaná pokládá stanovené odškodné za přemrštěné a vytýká rozhodnutí nezákonnost a vadnost řízení.
A) Nezákonnost spatřuje stížnost v tom, že komise:
1. založila své rozhodnutí na nesprávném výkladu zákonného předpisu o odškodnění resp. dostiučinění;
2. že použila při stanovení odškodného předpisu, který se na daný případ nehodí;
3. že si vyložila nesprávně zásadu volného ocenění důkazu a, neuvádějíc pro to důvodu, učinila usnesení proti posudku znalců.
B) Vadnost řízení podle názoru stížnosti spočívá v tom:
1. že komise opřela své rozhodnutí o neúplný materiál průvodní;
2. že nepřihlížela k skutkovým údajům st-lky a neuvedla důvodů, proč tak nečiní, jakož i že pro svůj úsudek odchylný od úsudku znalců neuvedla skutkový podklad.
Nss rozhoduje o stížnosti této, uvažoval takto:
Především dlužno se vypořádati s námitkou právního zástupce zúčastněných dědiců K-ových, přednesenou při veřejném ústním líčení a vytýkající nepřípustnost stížnosti. Námitku tu odůvodňoval zástupce zúčastněné strany z předpisu § 6 cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z., dle něhož komise rozhoduje o odškodném s konečnou platností a s vyloučením pořadu práva.
Námitce té nepřiznal nss oprávněnosti.
Soud setrval i v tomto případě na svém názoru vysloveném a podrobně odůvodněném v nál. Boh. 1289 adm., že odškodňovací komise sestavená podle § 6 cit. cís. nař. jest úřadem správním a že proti jejímu výroku přípustná jest stížnost k nss po rozumu § 2 zák. o ss. Pořadem práva, který § 6 cit. nař. vylučuje, rozumí se pořad před řádnými soudy, nikoliv vyhledávání práva před nss-em, a okolnost, že odškodňovací komise rozhoduje s platností konečnou, jest právě podmínkou příslušnosti nss dle 5 zák. o ss.
Když takto shledal nss stížnost přípustnou, přikročil k věcnému přezkoumání nař. rozhodnutí.
Ad A) 1. Není o tom sporu, že v daném případě šlo o pozemky potřebné pro stavbu železniční, a dle toho dlužno pátrati, jaká jsou zákonná ustanovení o rozsahu odškodného za pozemky pro tyto účely vyvlastněné. Cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z., jímž byla vydána výjimečná ustanovení pro stavby výhod požívající po dobu mimořádných válkou způsobených poměrů, vztahuje se na stavby a provozovny všeho druhu, železniční stavby nevyjímajíc (§ 1 nař.) a odkazuje rozhodnutí o případném sporu o výši odškodného zvláštní komisi (§ 6). O rozsahu odškodného nemá cís. nař. žádných předpisů; jeho § 9 obsahuje však zmocnění, aby cestou nařizovací byla doplněna nebo pozměněna ustanovení tohoto cis. nař. v příčině řízení pro jednotlivé druhy staveb výhod požívajících, zejména pro stavby železniční.
Takovým nař. pro stavby železniční jest nař. min. žel. z 28. února 1915 č. 54 ř. z., které ustanovuje v § 4, aby na vyšetření náhrady za vyvlastněné objekty v příčině staveb spadajících do příslušnosti železničních úřadů bylo obdobně použito ustanovení §§ 4 až 10, 25 až 29 a § 32 zák. o vyvlastnění železničním z 18. února 1878 č. 30 ř. z.
§ 4 posléz uvedeného zák. ukládá podnikateli stavby, aby vyvlastněnému dal odškodnění za všechny majetkově-právní újmy, které mu vyvlastněním byly způsobeny, aby tak došel nápravy s § 365 o. z. o. se srovnávající. Výklad slova odškodnění (náprava, Schadloshaltung), užitého v § 365 o. z. o. hledá stížnost v § 1323 o. z. o. Tato cesta není správná z dvojího důvodu. Předně nelze náhradu škody vzniklé zaviněním, odstupňovanou dle druhu zavinění bráti za měřítko újmy vzniklé vyvlastněním, při němž o zavinění a jeho stupni nelze mluviti; za druhé bylo by nepřípustné utíkati se k analogickému použití jakéhokoliv zák., když v daném případě §§ 4 a násl. zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z. mají o základu a míře odškodného specielní předpisy. Dlužno tudíž výklad pro rozsah odškodného hledati jen v těchto předpisech.
Ustanovuje-li § 4, jak již řečeno, že vyvlastněnému jest dáti odškodnění za všechny majetkově-právní újmy, pak není měřítkem pro odškodnění pouze obecná cena vyvlastněného objektu, nýbrž jest jím míněna náhrada za všechny hospodářské (majetkově-právní) újmy, které vyvlastněnému vznikly z vyvlastnění, a jest měřítkem odškodného zvláštní cena, kterou má vyvlastněný objekt vzhledem k zvláštním hospodářským poměrům vyvlastněného. Odškodné za vyvlastnění má za účel vyrovnati újmu, která vyvlastněnému povstala odnětím předmětu pro účely veřejné a má bráti zřetel na všechny majetkové výhody ve vyvlastněném objektu vtělené.
Pojmu tomu dostává se v § 7 cit. zák. určitého obmezení jen v tom směru, že při vyhledávání náhrady nesmí býti hleděno k ceně zvláštní obliby.
Těmito zásadami řídilo se nař. rozhodnutí a nelze mu proto v té příčině důvodně vytýkati nezákonnost.
Pokud stížnost odpírá tomu, aby při vyšetření odškodného byl brán zřetel také na ušlý zisk, míjí se cíle. Nař. rozhodnutí při vyšetření a stanovení odškodného nevzalo v úvahu nějaký ušlý zisk u toho neb onoho vyvlastněného. Ono pouze vůči požadavkům vyvlastněných, domáhajících se respektování také ušlého zisku, připustilo, že odškodné má obsahovati také zisk, který vyvlastněnému ušel vyvlastněním, ale dokládá, že tento zisk, který držiteli teprve v budoucnosti kyne, musí býti zcela jistý. Tím odmítá nař. rozhodnutí návrhy vyvlastněných na vyšetření ušlého zisku a jejich nárok na vpočtení tohoto zisku do odškodného z důvodu, že tvrzený ušlý zisk jest nejistý a že pouhé chance, jež mohou selhati, musí zůstati mimo počet. Tím zajisté nemůže se st-lka důvodně cítiti ve svých právech poškozena. Z těch příčin také není zapotřebí, aby se nss zabýval otázkou, zda a jak dalece se shoduje se zákonem, aby při vyhledávání odškodného brán byl v úvahu také budoucí a vyvlastněním ušlý zisk.
Nelze proto této námitce stížnosti přiznati oprávněnost.
Ad A) 2. Provádějíc tuto námitku tvrdí stížnost, že zjištění odškodného se stalo nesprávně podle zásad odhadního řádu nemovitostí z 25. července 1897 č. 175 ř. z. Tento odhadní řád neplatí vzhledem k předpisu § 33 pro jiné. nežli pro exekuční a v řízení konkursním předevzaté odhady soudní, a žal. úřad ho použil patrně analogicky na základě § 7 o. z. o. Použití analogie nebylo však po názoru stížnosti přípustné, když o. z. o. má ustanovení o soudním odhadu věcí v § 306, dle kterého musí za základ vzata býti obecná cena, t. j. cena, vyšetřená podle užitků, které věc podle času a místa obyčejně a všeobecně poskytuje.
I tato námitka jest bezdůvodná, neboť stížnost přehlíží, že § 306 o. z. o. stanoví, že za zaklal odhadu slouží cena obecná jen v těch případech, když nic jiného není buď umluveno, aneb zákonem nařízeno. Již shora bylo však dovozeno, že o vyšetření odškodného, které náleží vyvlastněnému za objekty expropriované pro účely železniční, dány jsou zvláštní předpisy a to v § 4 zák. z 18. února Í878 č. 30 ř. z. resp. v § 4 min. nař. z 28. února 1915 č. 54 ř. z., dle kterých nahraditi jest vyvlastnčným všecky jim expropriací způsobené majetkově-právní újmy, í.akže není tu měřítkem pro určení výše odškodného pouze obecná cena vyvlastněného objektu. Poněvadž tedy jest pro daný případ něco jiného zákonem nařízeno, nenastupuje subsidární platnost § 306 o. z. o. Není tu tedy stížností tvrzené překážky, aby pro vyšetření veškeré majetkově právní újmy podle cit. ustanovení bylo analogicky použito předpisů odhadního řádu z r. 1897, které směřují k zjištění skutečné hodnoty odhadovaného předmětu. Pokud žal. úřad k vůli bezpečnému zjištění skutečné hodnoty hleděl také k obvyklým v té krajině cenám prodejním pro nemovitosti stejného druhu, jak to § 17 odh. ř. ustanovuje, nepoškodil tím st-lku nikterak v jejích právech. Podle § 4 min. nař. č. 54 z r. 1915 má příslušný úřad mimo jiné vyšetřiti také poměry pro náhradu rozhodné. Že mezi okolnosti pro vyměření odškodného rozhodné čítati jest také ceny majetkových předmětů stejného druhu, jak jsou v místě obvyklé, o tom nelze rozumně pochybovati. Ostatně § 5 cís. nař. č. 284/ 1914, třeba nebyl do min. nař. č. 54/15 výslovně převzat, podává vysvětlení o tom, že do okolností pro odškodné rozhodných čítati jest také v místě obvyklé ceny majetkových předmětů, o něž jde. Z toho plyne, že i jak použití soudního řádu odhadního, tak § 4 min. nař. č. 54/15 vede k témuž výsledku a nemůže práva strany poškoditi, bylo-li použito toho či onoho.
Ad A. 3. V tomto bodě vytýká stížnost, že žal. úřad se proti právu odchýlil od úsudku znaleckého a že si neprávem osobil práva daná sou- dům v §§ 272 a 273 civ. ř. s. Pokud jde o použití § 272 c. ř. s., neshledal nss tuto námitku důvodnou. Veškeré řízení správní ovládáno jest zásadou volného uvažování průvodů, pokud v jednotlivých případech zákon snad určité předpisy průvodní nedává. Takového předpisu v tomto případě není a příslušelo tedy žal. úřadu to'o právo i bez odvolání se na § 272 c. ř. s. Avšak předpis § 273 téhož zák. nepokládá nss za součást nebo důsledek principielního předpisu o volném hodnocení důkazu, nýbrž za speciení předpis daný výhradně jen pro řádné soudy. V § 273 civ. ř. s. nejde již o volné oceňování důkazu, nýbrž tam poskytuje se soudci právo, aby, brání-li určité překážky provedení důkazu vůbec, anebo jej ztěžují, od důkazů těch upustil a eventuelní výsledek těchto důkazů nahradil vlastním přesvědčením. Předpis takový pro obor řízení správního dosud dán nebyl a není ani přípustno, aby správní úřady tohoto předpisu pro řádné soudy daného používaly analogicky.
Žal. úřad tím, že se na § 273 c. ř. s. odvolal a jeho použil, dal zřejmě na jevo, že důkazy, které zsp provedla a jemu předložila, pokládá za neúplné a nedostatečné a přiznal tím, že výrok svůj učinil na základě neúplné skutkové podstaty. Jest správné a bylo to již výše vyloženo, že žal. úřad vyšetřoval prodejní čili obchodní hodnotu vyvlastněných pozemků a nikoliv pouze jejich obecnou cenu. Nedá se také nic vytýkati tomu, že žal. úřad pokládal vyvlastňované pozemky za pozemky stavební. Znalci sice prohlásili, že za pozemky stavební pokládají jen takové, které byly úředním aktem po rozumu §§ 8 a 10 stav. řádu uznány za místa stavební. Žal. úřad naproti tomu v nař. rozhodnutí praví, že k tomu, aby pozemek byl ceněn za účelem vyměření odškodného jako pozemek stavební, není třeba, aby byl formálně podle ustanovení stavebního řádu prohlášen a vyznačen jako stavební parcela, nýbrž že stačí, je—li fakticky pozemkem stavebním, t. j. jsou-li místní poměry utvářeny tak, že pozemky podle jejich polohy již nyní se hodí za staveniště a možno-li s nimi tedy v právním obchodu nakládati jako s pozemky stavebními.
Kdežto tedy znalci kladou váhu na právní kvalifikaci pozemků jako stavebního místa, úřad žal. jí nevyžaduje a pokládá za směrodatné faktické poměry místní. Stížnost nevytýká, že by definice pojmu »stavební pozemek«, jak ji uvedl ve svém rozhodnutí žal. úřad, sama o sobě byla nesprávná, nýbrž vidí nezákonnost uvedeného výroku v tom, že nesouhlasí s výrokem znalců. V tom však nemá stížnost pravdu již proto, poněvadž znalci neodpověděli na otázku, který pozemek sluší pokládati za stavební, podle svých odborných vědomostí, nýbrž použili k tomu aplikace kriteria stavebním řádem stanoveného, takže výrok jejich má povahu právního posouzení otázky. Takové posouzení však nemůže býti závazným pro úřad, jenž otázky právní musí řešiti sám. Ostatně znalci, kteří hleděli nejprve na pozemky vyvlastňované jako na pozemky zemědělské, nevyhledali konečně náhradu za ně jako za pozemky zemědělské hodnoty, nýbrž vypočítali odškodné částkou mnohem vyšší, porovnávajíce ceny v dřívější době docílené za pozemky v téže poloze, prodané k účelům stavebním a industrielním. Tím dali zřejmě na jevo, že pozemky, které původně ovšem bývaly pozemky zemědělskými, pokládají za pozemky způsobilé pro užití k účelům stavebním a industrielním. Neodchýlil se tedy úřad v tomto směru od úsudku znaleckého, když pravil, že v ocenění znalců spatřuje latentní doznání, že jde o pozemky stavební, ovšem v tom smyslu, jak úřad pojmu tomu rozumí.
Vada řízení však spočívá v tom, že žal. úřad v domnění, že může nedostatek důkazu nahraditi vlastním přesvědčením, vzal v úvahu ceny pozemků stavebních, jak v posledním čase byly docíleny, aniž se dříve tázal znalců, zdali ony pozemky, jichž ceny na pomoc béře, svojí polohou a svoji způsobilostí k použití pro stavby nebo pro účely průmyslové jsou 3 pozemky vyvlastňovanými rovnocenné, či snad jsou hodnotnější nebo méně hodnotné. Dokud toho úřad neučinil, pokládá nss skutkovou podstatu nař. rozhodnutí za základ sloužící za neúplnou a protože posouzení právě zmíněných okolností vymyká se ze způsobilosti úřadu samého a musí ponecháno býti znalcům, jest skutkovou podstatu potřebí v tomto směru doplniti.
Tato vada řízení vznikla z nesprávného názoru právního, že úřad může použíti § 273 c. ř. s. a chybící důkaz nahraditi vlastním přesvědčením. To právo však, jak svrchu bylo vyloženo, žal. úřadu nepřísluší, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti jako nezákonné.
Tímto výrokem jednak došly vyřízení i námitky vadnosti řízení, jež stížnost uplatňovala a jež svrchu pod B 1 a 2 jsou uvedeny, pročež netřeba se jimi dále zabývati, jednak bylo by rozhodování o nich předčasné, neboť bude záviseti od výsledků doplnění řízení, což platí zejména o námitce, že při realitě K-ově počítána byla průměrná cena 1 m2 pozemku bez náležitého zřetele k ceně staveb v úhrnné ceně této reality zahrnuté.

Citace:

č. 3344. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 774-779.