Zákon o motorových vozidlech (jízdných silostrojích).

Napsal soudce K. Skřipský.

O súčastněných subjektech.

A. Oprávněný.1
13. — Dle § 1. zák. o mot. voz. vzchází závazek k náhradě škody, byl-li někdo
a) poraněn2,
b) usmrcen, aneb
c) byla-li způsobena škoda na věcech.
Jak vidno, nezmiňuje se zákon o oprávněných subjektech přímo, nevypočítává jich, nepraví kdo v případě nastalé nehody s náhradním nárokem vystoupiti jest oprávněn, nýbrž uvádí jen druhy škod, pro něž přísnější ručení platiti má. V tom také spočívá jeden z rozdílů jeho od obč. zák. Tento má na mysli všechny možné případy a druhy škod (§ 1295.: Jederman ist berechtigt . . .), kdežto dle zák. o mot. voz. jsou jednotlivé druhy škod přesně vyznačeny a zbývá jen blíže dovoditi, které osoby při tom či onom druhu škody jsou legitimovány vznésti nárok na její náhrady.
K lit. a) Nárok na náhradu škody vzchází poraněným
osobám fysickým. Budou to pravidelně osoby, mimo vozidlový podnik stojící a jen náhodou s ním do styku přišlé.
Tyto osoby měl zákonodárce hlavně na mysli a potřeba
1 — 2 —
nového zákona byla také vyvolána jen nutností ochrany publika proti následkům nebezpečnosti mot. voz. Leč zák. o mot. voz. nechrání pouze obecenstvo, nýbrž i ty, kdož mot. voz. používají, tak že jest pravidlem, že každý, kdož provozem mot. voz. bude poraněn, má právo žádati náhradu škody. Z toho pravidla stanoví však zákon více výjimek, a to pouze ohledně osob posléz uvedených. Vyňaty jsou jmenovitě náhradní nároky:
1. osob náhradou povinných, pokud nároky ty jsou vzájemné a dovozují se z jedné a téže škodonosné události (§ 3. odst. I). Nezáleží na tom, nastala-li škoda při provozování jednoho mot. voz. či srážkou dvou neb více vozidel takových (§ 3. odst. II.); vždycky se však předpokládá, že vzájemné nároky vznikly současně (více spoluvlastníků, neb vlastník a řidič byli při téže nehodě poraněni.)3 Jinak platí §§ 4. odst. I. a § 11.
2. osob k náhradě povinných, pokud jsou vzájemné a mají svůj základ v téže škodonosné události, přivoděné srážkou mot. voz. s dráhou nějakou, povinnému ručení dle zák. z 5. března 1869, č. 27. ř. z. neb z 12. července 1902, č. 147. ř. z. podléhající. (§ 3. odst. II.)4
3. osob mot. vozidlem dopravovaných. Mezi osoby takové náležejí nejen ti, kdož nejsouce při provozování spolučinni, jen passivně dopravovati se dávají, nýbrž i ti, kdož přímo provoz způsobují (řidiče) aneb jinak při něm spolučinni jsou (průvodci, konduktéři a pod.) Vyňati jsou opět, a náhradní nárok mají ti, jichž doprava se děje
α) za záplatu; pouzí hosté tedy nároků nemají,
β) při provozování osobní dopravy po živnostensku,
γ) ve službách osoby některé náhradou povinné, aneb
δ) u vykonávání příkazu osoby takové (§ 4. odst. I.)5 — 3 —
Vzhledem k tomu, že zák. mezi osobami dopravujícími a dopravovanými nečiní rozdílu a tyto proto mezi ony čítati dlužno, nemají nároku na náhradu jmenovitě řidiči - amatéři, právě tak jako hosté, dopravovaní mot. vozidlem.6
4. Osob vojenských, konaly-li právě službu a byla-li nehoda přivoděna vozidlem ve službách vojenské správy použitým (§ 4. odst. II.). Zda-li k úrazu přišedší osoba vojenská byla osobou dopravující, či dopravovanou, či stála-li mimo dopravní podnik mot. voz. jest lhostejno, ač konala-li osoba ta právě vojenskou službu. Náhradní nároky osob takových proti eráru řídí se výlučně předpisy o zaopatření osob vojenských. (Uvádí je Worel l. c. str. 49. a 64 ),
5. osob, jež protivou k jiným služebným (shora 3γ) na základě smlouvy u provozování vozidla se používají, ač konaly-li právě službu (§ 11. odst. I.),7 tedy osob, dle smlouvy dopravu obstarávajících, dopravujících (řidičů, průvodců, konduktérů atd.). Tyto podléhají nucenému pojištění úrazovému dle zák. z 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. ex 1888. Pokud však osoby takové tomuto pojištění nepodléhají (§ 4. cit. zák.), mají jako ostatní osoby služebné nárok na náhradu škody dle §§ 1., 2., 3. posl. ost. (§§ 11. odst. II., 4. odst. I.), není-li pro takové osoby jinými předpisy (pensijními a pod.) stanoveno nic jiného.
Za úrazy při provozování vozidla ve smyslu zákona o úrazovém pojišťování nepokládají se však dle § 11. odst. III. ty úrazy, jež se staly při závodech, nebo při přípravách k závodům (training).8 Dlužno proto řešiti otázku, jaké jest právní postavení osob při provozování vozidla v takových v případech použitých, hlavně tedy chaufferů? Pokud jde o osoby, jež jako hosté k povozu takovému používati se dávají (chauffeři-amatéři), bylo dovoženo již — 4 —
shora pod č. 3. a v pozn. 58., že těmto ani při řádné dopravě náhradní nárok dle zák. o mot. voz. nepřísluší. Tím méně jim tedy může příslušeti při tak mimořádném povozu vozidla.
Pokud jde o osoby, jež na základě smluvního poměru služebního při provozu mot. vozidla při dostizích neb přípravách k nim se používají, jest patrno, že postavení jejich nemůže býti příznivější, než postavení těch, kdož při řádné dopravě se používají. Nejsou-li účastny pojištění úrazového, nemohou požívati ani výhod zák. o mot. voz. Předpis § 4. odst. I. přes to, že má na mysli osoby dopravované i dopravující, nemůže na ně již proto býti použit, že se při dostizích (přípravách k nim) nejedná o žádnou řádnou, normální dopravu, jakou § 4. odst. I. má na mysli (arg. slova: »befordert werden« a »im Personen . . . . transporte«).
Důsledkem toho osoby takové a to jak služebné, tak i amateuři, poněvadž pro ně neplatí zákony zvláštní, podléhají předpisům obč. zák. a jen dle těchto nároky na náhradu uplatňovati mohou.9
Náhradní nároky osob pod č. 1 , 2. a 3. uvedených posuzovati jest dle obecného práva občanského (§ 3. odst. III.), arciť s modifikacemi dle §§ 8. a 13. zák. o mot. voz., že totiž principál ručí bezpodmínečně za zavinění svých zřízenců při provozování vozidla, že více osob, náhradou povinných, zavázáno jest povždy rukou společnou a nerozdílnou a že úmluvou nelze předem v neprospěch poškozeného platnost těchto předpisů vyloučiti neb omeziti.
Konečně ještě dlužno zmíniti se o otázce, zda-li z poranění vzchází náhradní nárok osobám třetím, jež k poraněnému jsou v poměru obligačním a předmětem jejichž nároku jsou individuálně, nezastupitelné výkony osoby poraněné? Spolek nějaký na př. pozve si za odměnu umělce nějakého ze vzdáleného města k produkci umělecké (hudební, zpěvní a pod.) a tento použije k dopravě automobilu, bude však během dopravy poraněn, takže umě- — 5 —
lecký výkon, s jehož přípravou značné byly spojeny výdaje, konati se nemůže. Je spolek oprávněn žádati po podniku automobilovém náhradu těchto výdajů? Máme za to, že rozhodně nikoliv. Pochybnou mohla by býti otázka ta pro obor zák. práva občanského vzhledem k povšechné dikci § 1295. obč. zák.: jederman ist berechtig . . . Ale pro obor zákona o mot. vozidlech pochybnosti ty odpadají vzhledem k přesnému znění § 1. odst. I., dle něhož jen v mezích §§ 1325. a 1326. obč. zák. při poraněních náhrady domáhati se lze. A pod tyto dva §§ se ony náhradní nároky osob třetích, obligačně oprávněných, subsumovati nedají, neboť tyto předpisy mají na mysli jen osoby poraněné samy. Plyne to ostatně též z poměru obligačního sama. Pro zánik tohoto jest jednání osob třetích, jež zánik přivodilo, ale spolukontrahentem nebylo zaviněno (§ 1311. obč. zák.), bez dalšího významu, zakládajíc za jistých okolností jen nárok na kondikci. § 144. obč. zák. Nový poměr vzniká jen mezi poraněným spolukontrahentem, plniti nemohoucím a podnikem mot. vozidla.
14. — K lit. b). Vzešla-li z nehody něčí smrt,10 přísluší dle § 1327. obč. zák. (§ 1. odst. I. zák. o mot. voz.) náhradní nárok
1. těm, kdož zaplatili útraty pohřbu a útraty hostiny pohřební v místě obvyklé, na zaplacení útrat těch.
2. Byl-li usmrcený manželem, vzchází pozůstalé vdově a manželským dětem nárok na náhradu toho, co jim smrtí tou ušlo.
Pro obor občanského práva bylo dosud sporno, lze-li předpis § 1327. obč. zák. vztahovati též na jiné osoby, jež usmrcený po zákonu alimentovati byl povinen, jmenovitě též na a scén den ty a nemanželské děti.11 Otázku tu rozřešil nyní nejvyšší soud judikátem č. 189. (Právník z r. 1909, str. 384.) správně způsobem kladným. Poněvadž pak § 1. zák. o mot. voz. prostě cituje § 1327. obč. zák., dlužno i pro obor zák. o mot. voz. říditi se tímto judikátem.12 — 6 —
Naproti tomu osoby třetí, k usmrcenému jen ve smluvívm poměru obligačním byvší, nároku náhradního z důnodů v odst. 13. uvedených nemají.
Zákonné výjimky, pro případ pouhého zranění uvedené v odst. 13. pod č. 1. až 5. mimo zvlášt tam vyňaté případy α) až δ) pod 6. 3. platí též pro případ usmrcení osob těch (arg. § 4. odst. II. slova »oder seinen Angehörigen«).13
15. — K lit. c) Již shora v odst. 4 bylo k tomu poukázáno,že výrazem »Sachen« v § 1. zák. o mot. voz. použitém rozuměti dlužno pro celý obor tohoto zákona, jedná li se o ručení přísnější, pouze věci hmotné ve sm. § 354. obč. zák. Náhrada škody záleží, pokud uvedení v předešlý stav jest nemožno, v poskytnutí obecné řádné ceny poškozené věci (§ 1. odst. I. cit. zák., §§ 1323., 1332., 305. obč. zák.) Odtud plyne, že oprávněným k pohledávání náhrady jest v první řadě vlastník poškozené věci (§ 354. obč. zák.), případně její bonae fidei possessor (§ 329. obč. zák.).
Zde řešiti dlužno též otázku, jsou-li oprávněni náhradu požadovati též ti, kdož k poškozené věci mají pouze jiné právo věcné, jmenovitě uživatelé, poživatelé a zástavní věřitelé, pokud těmto posledním užívání věci movité bylo povoleno (§§ 459., 1372. obč. zák. dv. d. ze 24. prosince 1816, č. 1305.)? V těch případech, kde nemá věc v době poškození plodů, na něž se nárok věcně oprávněného vztahuje, nebylo právo těchto osob přímo porušeno; na místo substance věci nehodnou stižené (zabité dobytče a pod.) nastupuje vlastníkem poskytnutá náhrada v penězích a požitky této jsou i na dále majiteli věcného práva vyhraženy.
Jestliže však se substancí věci movité přišly v záhubu i plody, ať dospělé, ať nedospělé, vsaženo bylo přímo v právo užívací (požívací) majitele práva věcného a nelze mu proto odepříti samostatného nároku na náhradu škody vůči osobám, náhradou povinným. Náhradní nárok má za předmět řádnou cenu poškozených plodů. Byly-li plody již dospělé (zralé), čili nic, nečiní rozdílu, jen mají-li posléz uvedené řádnou cenu, (§§ 1332. a 305. obč. zák.), čehož arciť při plodech věcí movitých zpravidla nebude, takže se tu nárok věcně oprávněných z toho důvodu nebude moci osvědčiti.
Při věcech nemovitých porušení substance bude řídké na př. poškození budovy, k níž osobě třetí přísluší právo bydlení (§§ 478., 483., 521.) a oprávněným žádati náhra- — 7 —
du za opravu bude mimo případ usuťruktu vlastník poškozené, služebné věci (§§ 483., 513. obč. zák.). Za to však častěji vyskytnouti se může případ poškození plodů, jmenovitě polních. Přes předpis § 519. obč. zák. dle něhož až do separace plody jsou vlastnictvím vlastníka pozemku, zasahuje se tu poškozením jich přímo do užívacího (požívacího) práva majitele věcného práva, mocí něhož jest tento oprávněn (§§ 504., 511. obč. zák.) libovolně a kdykoliv plody disponovati, tedy i před jejích doznáním. V těchto případech bude tedy výlučně majitel věcného práva legitimován ku pohledávání náhrady škody, na plodech nehodou způsobené. Předmětem náhradového nároku bude nejen řádná cena (§ 305. obč. zák.) poškozených plodů, nýbrž i náklady na docílení jich učiněné.
Ti, kdož mají jen obligační nárok na vydání neb užívání věci nehodou poškozené, zpravidla náhradního nároku míti nebudou (srov. odst. 40.). Z povahy obligačního poměru plyne, že obligačně oprávněný jen vůči svému spolukontrahentu nároky má pro případ částečného neb úplného nesplnění smlouvy (§§ 919., 1295., 1298., 1447. obč. zák.). Výjimku připustit lze toliko ohledně smlouvy pachtovní (§§ 1090., 1091. obč. zák.). Užívání věci jest tu pachtéři prodáno (§ 1094. obč. zák.) a důsledkem toho právo pachtýře na plody v kterémkoliv stadiu jejich vývoje neliší se nijak od práva usufruktáře na plody a nutno proto v tom směru oba posuzovati stejně. To plyne jmenovitě z předpisu § 1101. obč. zák. in fine, kde se stanoví zákonné právo zástavní propachtovatele k plodům na propachtovaném pozemku se nacházejícím, tyto tedy vůči němu za věc cizí se uznávají, aniž by se rozeznávalo, jsou-li již dospělé a byly-li již odděleny, čili nic.
B. Zavázaný.14
16. — Ze škody, způsobené provozem mot. vozidla jsou dle § 1. právi:
1. řidič mot. vozidla. Zákon nečiní žádného rozdílu, je-li týž ve službách vlastníka mot. vozidla čili nic,15 — 8 —
koná-li jako takový veřejnou službu, aneb plní-li povinnost, ve veřejném zájmu převzatou.16 Právy však nejsou osoby vojenské, jež jely jako řidiči s vozidlem u výkonu své služby (§ 1. odst. II.).17 Nezáleží v tom případě na tom, kdo jest vlastníkem vozidla, zda stát či osoba jiná.
17. — 2. Vlastník vozidla a je-li toto společným majetkem více spoluvlastníků, ručí všichni in solidům. Jsou-li vlastník a řidič osoby různé, právi jsou oba in solidum. Jmenovitě i stát, země, okres (kde jsou okresní zastupitelstva), obec jako vlastníci automobilů jsou právi ze škod, jich provozem způsobených a jest zcela lhostejno, bylo-li mot. vozidlo řízeno jejich zřízencem, či někým jiným.18
Na místo vlastníkovo vstupuje:
18. — 3. podnikatel, jemuž vozidlo ku provozování na vlastní účet a nebezpečí bylo přenecháno. Váha spočívá zde předem na výrazu přenecháno.
Slova toho používá obč. zák. ku označení převodu, resp. derivativního nabytí práva obligačního (§ 861. obč. zák.) a rozuměti jim dlužno tedy každé právní jednání, jímž vozidlo přechází do tendence osoby jiné, aniž by se současně převádělo právo vlastnické. Jednání tato mohou býti druhu nejrůznějšího: prodej a odevzdání vozidla s výhradou vlastnictví do zaplacení ceny trhové, půjčka, uschování, výprosa, zastavení s propůjčením užívání i bez něho, příkaz vzhledem k vozidlu, nájem a pod. Ale nikoliv každé přenechání zbavuje vlastníka závazku, nýbrž jen takové, které zvlášť jest kvalifikováno. Přenechání totiž musilo se státi:
a) K účelu provozování vozidla;19 patrno odtud, že vyloučen závazek vlastníkův není, když týž vozidlo — 9 —
odevzdal do uschování, zástavy a pod., neboť zde vůle vlastníkova ku dovolení provozování nebyla.
b) Mimo to musí strany si toho býti vědomy a zamýšleti, aby provozování dálo se na vlastní účet a nebezpečí20 přejímatele; jaký jest význam a účel tohoto rčení? Předem klade se tu důraz na slovo vlastní, t. j. na rozdíl od provozování na účet a nebezpečí osoby jiné, t. j. vlastníka. Přenechání má tedy míti ten efekt, aby vlastníku z provozování vozidla nevzešel žádný prospěch, ale ani žádné nebezpečí. Slovo účet nemůže vzhledem k tomu, co bylo řečeno v pozn. 72., míti jiný smysl, než že přejímatel vozidla musí nésti ze svého všechny výdaje, útraty a náklady, jež provozování vozidla s sebou přináší.
Výraz nebezpečí má pak obvykle ten smysl, že někdo všechny následky jistého podnikání na se béře, jmenovitě tedy všechny následky právní. Dospíváme tedy k tomu závěru, že shora uvedeným rčením rozuměti dlužno — 10 —
zájem21 vůbec v nejširším slova toho smyslu. Přenecháním vozidla má tento zájem přejíti s vlastníka na přejímatele; onen nemá míti na jeho provozování žádného zájmu a nenese pak ani žádného nebezpečí. Jest to jen zdůraznění základní zásady tohoto nového zákona: čí prospěch, toho nebezpečí.
Odtud plynou důležité konsequence: podnikatelem vozidla dle toho jest každý, kdo ve svém zájmu se svolením
vlastníkovým vozidlo provozuje, ať úplatně (nájem), ať
bezplatně (commodatum);22 za to však závazek vlastníkův nepřestává, děje-li se provozování v zájmu jeho (mandatář). Vzhledem k výjimce ohledně osob vojenských jsou-li řidiči, plyne odtud ten důsledek, že vypůjčí-li si tyto vozidlo od vlastníka a u výkonu služby je sami řídí, není tu nikoho, kdo by za nehodu podle nov. zákona byl práv. Voják jako řidič vůbec neručí (§ 1. odst. II.) a vlastník rovněž ne, poněvadž provozování neděje se v jeho zájmu (§ 1. odst. III.). Zbývá tu jen cesta v pozn. 69. vyznačená. — 11 —
Zákon neustanovuje, kým přenechání vozidla musilo se státi, aby závazek vlastníkův byl vyloučen. Vzhledem k tomu, že přenechání jest právním jednáním, usuzujeme, že se musilo přenechání státi vlastníkem, aneb tím, jenž jest k zastupování jeho oprávněn; stalo-li se osobou jinou, nelze mluviti o přenechání jako o platném právním jednání a závazek vlastníkem jest pak vyloučen z důvodu níže pod č. 4 uvedeného, pokud nenastala později ratihabice.23
19. — 4. Vlastník, jakož i podnikatel není práv dále z nehody, bylo-li vozidlo odňato bezprávným činem disposici vlastníkově aneb podnikatelově; práv jest ten, kdo vozidlem pak disponuje; § 1 odst. IV. Při čtení tohoto odstavce zákona maně člověku napadá dikce § 171. tr. z. o definici krádeže, ačkoliv tato není jediným případem, ručení vlastníka a podnikatele vylučujícím. Podmínky pro uhasnutí závazku těchto osob jsou dvě:
a) Vozidlo musilo býti odňato disposici vlastníkově příp. podnikatelově. Již použití těchto výrazů: odňato, disposici, nasvědčuje tomu, že provozování vozidla děje se bez vůle případně proti vůli vlastníkově (podnikatelově). Disposicí rozuměti zde dlužno faktickou možnost vozidlem nakládati. Jestliže tedy vlastník této faktické možnosti nemá následkem vlastního jednání na př. dav vozidlo v uschování, do zástavy, bez propůjčení práva užívání, k opravě a pod., není tu této podmínky, jelikož tu svémocné odnětí není již možno a myslitelno a ručení vlastníka (podnikatele) má tu místo.
b) Druhou podmínkou jest, aby toto odnětí z disposice stalo se bezprávným činem; objektivní bezprávnost stačí. Nic na tom nezáleží, lze-li vlastníku neb podnikateli přičísti zavinění nějaké co do uschování vozidla.24
Obě podmínky musejí tu býti současně, jinak ručení nepřestává. Důležitý důsledek jeví se vzhledem k případům pod lit. a) uvedeným. Poněvadž totiž uschovatel, zástavní věřitel, osoba k opravě vozidla zjednaná a pod. mají již vozidlo ve své faktické moci, nemohou ho svémocně odníti. Závazek svůj z dotyčné smlouvy však porušili mohou a vozidla používati, je provozovati mohou; tím dopouštějí se bezprávného jednání, avšak z nehody z pro- — 12 —
vozování vzešlých přece právi nejsou.25 Vlastník resp. podnikatel jenž tu jedině ručí, má vůči osobám těm jen právo regressní (§§ 1295. 1313. obč. zák.). V obou případech č. 3. i 4., kde na místo vlastníka (podnikatele) vstupuje osoba jiná, ručí současně řidič samostatně. Je-li tu více osob, náhradou povinných, ručí všechny rukou společnou a nerozdílnou (§ 1. odst. posl.). Kdo zaplatil sám, má proti ostatním právo regressu (§ 896. obč. zák.).
Ohledně břemene původního co do pasivní legitimace ke sporu viz odst. 7.
Předmět,26 místo a čas plnění.
20. — Co do předmětu náhrady sluší líšiti:
a) byly-li nehodou poškozeny věci, aneb
b) způsobeno-li někomu poranění, aneb
c) byl-li někdo usmrcen (§ 1. odst. I. zák. o mot. voz.).27
K lit. a).28 V prvním případě směřuje nárok na náhradu skutečné škody29 (Schadloshaltung) ve sm. § 1323. obč. zák., tedy differenci mezi majetkem před nehodou a po nehodě, o níž majetek před nehodou tu byvší se zmenšil. Jest to náhrada téže škody, již žádati může v případech mimosmluvních dle obč. práva poškozený, lze-li škůdci přičítati jen nedopatření (culpa levis) (§§ 1297. a 1299. obč. zák.); bude to pravidelně obecná cena poškozené věci hmotné30 a nebyla-li substance této nehodou zničena, cena nutné opravy (uvedení v předešlý stav) (§ 1332. obč. z.).
O náhradě škody na věcech, k dopravě mot. vozidlem odevzdaných tedy o smlouvu dopravní se opírající, nepojednáváme.
V těch případech, kde náhradové nároky při poraněních a usmrcení posuzují se dle všeob. práva obč., platí — 13 —
totéž i po poškození věcí osob těch. (§§ 3., 4., 7.) Ohledně věcí osob služebných, v § 11. odst. I. a II. uvedených, zákon o mot. voz. nemá výslovného předpisu. Poněvadž však osoby tyto spadají do okruhu osob služebných v § 4. odst. I. uvedených a jen pro případy úrazů tělesných v § 11. výjimka jest stanovena, máme za to, že náhradní nároky ze škod věcných posuzovati jest dle zák. o mot. voz.
Také při stanovení výjimky ohledně osob vojenských (§ 4. odst. II.) se zákon nezmiňuje o poškození věcí. Škody na těchto nejsou tedy z předpisu § 1. odst. I. vyňaty.
Mimořádnou cenu poškozené věci (§ 305. obč. zák.) bylo by možno dle § 7. o mot. voz. a dle § 1331. obč. zák. žádati jen tehdy, lze-li k náhradě povinnému na přivodění nehody přičítati hrubou nedbalost aneb úmyslnost.
Cenu zvláštní obliby (§ 1331., 305. obč. zák.) požadovati může poškozený jen tehdy, bylo-li poškození věci způsobeno škůdcem ze škodolibosti, svévole aneb trestným činem (§ 7. zák. o mot. voz., § 1331. obč. zák.).
Žádá-li poškozený více, než obecnou cenu věci, ať dokáže hrubou nedbalost, úmyslnost atd. na straně osoby, náhradou povinné.31 Případy tyto nespadají tedy pod přísnější ručení zákona o mot. voz. Podobný předpis obsahuje § 16. něm. zák.
Od zákona o povinném ručení dráh liší se zákon o mot. voz. podstatně tím, že dle onoho nelze náhradu za poškozené věci žádati vůbec, leč že by tu byly povšechné podmínky zák. obč., tedy alespoň culpa levis dráhy, resp. jejich zřízenců.32 Něm. zák. se na dopravní smlouvy vůbec nevztahuje (§ 8. odst. I.).
21. — K lit. b). Je-li následkem nehody tělesné poranění někoho, jsou pro rozsah náhrady směrodatný předpisy §§ 1325. a 1326. obč. zák. Předmětem náhrady tedy jsou:
α) útraty léčení;
β) skutečně ušlý výdělek;
γ) stal-li se poraněný následkem úrazu částečně neb zcela k výdělku nezpůsobilým, i výdělek budoucí z části i neb zcela.33 Odpadne-li později částečná nezpůsobí — 14 —
bilost výdělečná, nebo zmírní-li se úplná nezpůsobilost v částečnou, redukuje se poměrně i náhrada; rozsudek dotyčný nenabývá tedy materielní právní moci; způsob náhrady stanoví dle návrhu poškozeného soud buď kapitálem, aneb rentou. Zajištění splátek budoucích žádat.i možno současně neb později samostatnou žalobou, je-li zajištění to patrně nutným, při dodatečné žalobě jmenovitě tehdy, když majetkové poměry dlužníkovy se mezi tím značně zhoršily. (§ 406. c. s. ř.)34 O výši náhrady rozhodne soud dle volného uvážení (§ 273. c. s. ř.).
Na tom, má-li poraněný vlastní jmění, aneb jsou-li tu osoby k výživě jeho po zákonu, dle smlouvy neb posl. pořízení povinné, nic nezáleží.
Peněžní důchod, jehož se takto poškozenému dostává, podléhá exekuci jen potud, pokud převyšuje ročně obnos 1000 K (§ 291. čís. 3 ex. ř.).
Dle § 1326. obč. zák. dlužno pro případ, že poraněná osoba zlým nakládáním byla znetvořena, bráti na to, obzvlášť u ženských, zřetel potud, pokud tím lepší její opatření bylo zamezeno. Pojem zlého nakládání vyžaduje úmyslnosti na straně škůdcově a jest tudíž pochybno, je-li norma § 1326. obč. zák. pro obor zák. o mot. voz. vůbec upotřebitelná. Možno je to jen tehdy, pojímáme-li slovo: »Misshadlung« ve smyslu objektivním, nepřihlížejíce k duševní stránce subjektu, od něhož zlé nakládání pochází. Poněvadž pak zák. o mot. voz. v § 1. uplatnil zásadu ručení za následek bez ohledu na zavinění osob, náhradou povinných a poněvadž se zde § 1326. obč. zák. bez výhrady cituje, máme za to, že nutno pro obor zákona o mot. voz. pokládati za to, že i zde předpis § 1326 obč. zák. platí a že zákonodárce slovo »Misshandlung« pojímá ve sm. objektivním.35
δ) bolestné. Dle slovného výkladu možno bolestným rozuměti pouze ony duševní stavy nelibosti, jež jsou pří- mým následkem poranění tělesného; další útrapy duševní, spojené s představami zmrzačení, budoucí bezvýdělečnosti, nouze, starostí o rodinu a pod. bolestným nejsou a nelze na ně proto pro výjimečnost předpisu § 1325. obč. zák. — škoda immaterielní se totiž zásadně nenahražuje — při vyměřování bolestného bráti žádného zřetele.36 Bolestné — 15 —
určí se pevným obnosem jednou pro vždy; nárok na ně, nebyl-li soudně uplatněn, na dědice nepřechází.
Rozsah náhradních nároků při poranění osob se nemění a jest týž bez ohledu na druh a stupně zavinění osob k náhradě povinných, jsou-li tu jen povšechné podmínky vzniku závazku (viz shora odst. 4.—15.).
22. — K lit. c). Při usmrcení osoby nějaké hraditi dlužno dle § 1. odst. I. zák. o mot. voz. a § 1327. obč. zák.
α) Všechny útraty, tedy i předchozího léčení aneb nemoci, útraty pohřební i v místě obvyklé hostiny pohřební;
β) osobám, jimž usmrcený^ dle zákona povinen byl poskytovati podporu, vše to, co jim smrtí jeho ušlo. Při určení výše náhrady, pokud kapitálem se určuje, a doby trvání renty dlužno přihlížet! jmenovitě k tomu, jak dlouho asi výdělečná schopnost usmrceného vzhledem k jeho stáří by byla trvala.
Co do vlastního jmění osob oprávněných platí totiž co řečeno shora v odst. 21.
Také exekuce jest na důchody ty stejně omezena (§ 391. č. 2 ex. ř.), jelikož dotyčný důchod pozůstalých osob jest jen co do osoby zavázaného přenešeným (arg. § 1327. obč. z.) zákonným nárokem alimentačním.
Pokud jde o rozsah nároků náhradových pod lit. b) a c) uvedených, není mezi zákonem o mot. vozidlech a zákonem o povinném ručení drah žádného rozdílu.37
23. — Místem plnění jest dle § 1420. obč. zák. bydliště dlužníkova. Poškozený musí si tedy pro náhradu ke škůdci přijíti. Tak tomu bude z pravidla v těch případech, kde se poskytuje náhrada v penězích. Jde-li však o uvedení poškozené věci v předešlý stav na př. opravu poškozené budovy, tu dle povahy věci plniti dlužno na tom místě, kde věc se nalézá.
24. — Čas plnění. Pohledávka na náhradu škody dospívá již svým vznikem; od tohoto dne (§ 1334. obč. zák) možno ji žádati a nebyla-li splněna, vzchází pohledávka nová na plnění úroků z prodlení. Není li však při vzniku nároku jeho rozsah a tedy výše náhrady dosta- — 16 —
tečně známa, dospívá nárok teprve tím dnem, kdy rozsah jeho bezpečně lze určití (útraty léčení, pohřbu atd.).
25. — Pojištění nároku náhradového.38
Dle § 10. zák. o mot. voz.39 má poškozený pro svůj nárok na náhradu škody provozováním mot. vozidla mu způsobené, zákonné právo zástavní, všem dříve založeným právům zástavním předcházející,40 na pohledávce náhradou povinného, je-li tento proti škodám z povinného ručení pojištěn u některé tuzemské pojišťovny. Pro náhradní pohledávky do obnosu 100 K, jež pojištěný ze svého platiti musí, nemaje vůči pojistiteli nároku na náhradu (§ 1. min. nař. z 28. října 1908, č. 222 ř. z.), to však neplatí.
Ohledně jinakého smluvního zajištění pohledávky na náhradu škody platí předpisy obč zák.
Zákon o povinném ručení drah předpisu podobného neobsahuje.
26. — Zánik pohledávky na nahradu škody.41
V § 6. odst. I. ustanovuje zák. o mot. voz., že právo, žádati náhradu škody na základě §§ 1., 2. a 3. posl. odst. se promlčuje:
a) v šesti měsících42 ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o osobě, náhradou povinné;
b) bez ohledu na nabytou vědomost ve třech letech ode dne škodonosné události.43 — 17 —
Odtud plyne a contrario, že pro náhradní nároky, uplatňované dle zák. obč. platí předpisy tohoto, jmenovitě § 1489.44
Zákon o mot. vozidlech jest proti obč. právu — nehledě ke zkrácení lhůty až na 6 měsíců — pokud jde o lhůtu tříletou sub b) vytčenou, potud přísnější, že klade počátek promlčecí lhůty již na den škodonosné události, kdežto dle § 1489. obč. zák. počíná promlčení teprve tím dnem, kdy poškozený o škodě vědomosti nabyl, při lhůtě šestiměsíční záleží však nejen na nabyté vědomosti o škodě, nýbrž promlčení teprve tím dnem počíná běžeti, kdy poškozený též o osobě náhradou povinné zvěděl, na kteréžto poslední okolnosti dle § 1489. obč. zák. nezáleží.
Ostatní podmínky promlčení, jeho přerušení a stavení45 posuzovati jest dle obč. zák.
V odst. II. ustanovuje § 6. zák. o mot. voz., že nárok na náhradu škody uhasíná (erlischt) i před uplynutím promlčecí doby, jestliže k náhradě škody oprávněný zaviněně46 opomenul během čtyř týdnů ode dne, kdy o osobě47 náhradou povinné zvěděl, jí o nehodě sdělení učiniti. Tak zv. reklamace48 obdobná oné želez. dopr. řádu ohledně vně neznatelných vad dráhou dodaného dopr. zboží. Tato čtyřnedělní lhůta jest praeklusívní.49 Po jejím vypršení může oprávněný zachrániti svůj nárok jedině důkazem, že náhradou povinný o nehodě během oné čtyřnedělní lhůty jiným způsobem (na př. v § 12. č. 2. zák. o mot. voz. uvedeným) zvěděl.50 Praktickým bude tento, ve prospěch automobilistův učiněný předpis jmenovitě v případech škody nepřímé. — 18 —
Nechal-li poškozený lhůty promlčecí (a lhůty avisní § 6. zák. o mot voz.) nečinně uplynouti, zanikl jeho nárok náhradní, pokud se opírá o předpisy tohoto zákona. Mohl by ho však uplatňovati za podmínek § 1489. obč. zák., pokud by ho opíral o povšechné předpisy obč. zák.51
Zavedl tedy zákon o mot. voz. dva od obč. práva odchylné způsoby zániku náhradového nároku — v tom také liší se od zákona o povinném ručení drah — ohledně způsobův ostatních platí předpisy obč. zák.
27. — Soudní příslušnost. Jen k vůli úplnosti budiž ještě podotčeno, že nárok na náhradu škody uplatňovati lze nejen u obecného soudu (okres, či sborového dle výše nároku) osoby, k náhradě povinné nýbrž též u soudu, v jehož obvodu škodonosná událost se sběhla (§ 9. o mot. voz.).
Ustanovení toto převzato bylo ze zákona o povinném ručení drah.52

Millauer v uv. sp. str. 137. násl.; Kirchner str. 44. násl.; Guyer v uv. sp. str. 73., 74.
Něm. zák. rozeznává: Wird .... der Korper oder die Gesundheit eines Menschen verletzt. Označeno tím býti má, že i v případě duševní poruchy jako úrazu lze žádati náhradu. Rozeznávání to jest zbytečné uváží-li se, že i poruchy duševní, jsou-li následkem nehody nějaké, nutně vyžadují poruchy nějakého orgánu tělesného, resp. chorobné změny v něm. Něm. zák. přidržel se tu dikce § 823. něm. obč. zák. K tomu Millauer v uv. sp. str. 137. násl., jenž rozeznávání to za účelem vyloučení všech pochybností schvaluje. Stejně Kirchner str. 15. s poukazem na to, že znění zákona vylučuje jmenovitě pochybnost o tom, že též poruchy duševní (najmě moderní úrazová nemoc: traumatická neurosa) pod ustanovení zákona spadají.
Werner v uv. sp. str. 27. a násl. má za to, že pod § 3. odst. I. spadá případ, kde chaufferovi se stane úraz. Na případ ten však dopadá jen § 4. odst. I resp. § 11., neboť § 3. odst I. mluví o vzájemných nárocích a předpokládá tedy také úraz vlastníka (podnikatele, usurpatora) vedle úrazu chaufferova. Worel v uv. sp. str. 39. má za to, že § 4. odst. 1. jest, pokud jde o nároky osob náhradou povinných (řidiče, vlastníka, podnikatele), jen opakováním (!) § 3 odst. I Naproti tomu správně Randa v uv. článku Práv. 1907, str. 150. a Schadenersatzpflicht II. vyd. str. 224.
Legislativní důvody k č. 1. a 2. viz ve zprávě just. výboru posl. sněm. (Manz uv. sp. str. 32 násl. a Werner 1. c. str. 28.) Něm. zák. (§ 8.) výjimek těchto nezná.)
Těchto výjimek sub α) — δ) nezná něm. zák. (§ 8. 6. 1.): "Die Vorschriften des § 7 (viz pozn. 31.) finden keine Anwendung: wenn zur Zeit des nfalles der Verletzte oder die beschädigte Sache durch das Fahrzeug befordert wurde, oder der Verletzte bei dem Betriebe des Fahrzeuges tätig war." Dle toho předpisu chrání se skutečně pouze obecenstvo mimo podnik mot. vozidla. Proti tomu důvodně Meili v uv. sp. str. 106 násl.
Jako důvod uvádějí motivy k II. osnově (Manz str. 66.) tu okolnost, že o těch kdož vozidla používají jako pouzí hosté, lze se domnívati že dobrovolně jeho nebezpečí na se berou. Na osoby dopravující doslov zákona "hefordert werden" nedopadá a také ve výjimkách sub α)— δ) uvedených uvádí se pouze osoby dopravované, nikoliv též dopravující (§ 11. odst. 1.). Výraz "befordert werden" dlužno proto vykládati extensívně, poněvadž bychom jinak dospěli k tomu důsledku, že sice dopravovaný host, jenž nebezpečí jen passivně na se béře, náhradního nároku nemá, za to však řidič host, jenž nebezpečí přímo aktivně v život vyvolává, by náhradní nárok měl. Správněji rozeznává něm. zák. Viz předchozí pozn.
Stejně něm. zák. § 8. č. 1. Viz pozn. 57. Srov. Meili v uv. sp. str. 103 násl.
Předpis ten byl doložen v komisi pan. sněmovny "da es sich in den daselbst hervorgehobenen Fällen um eine bedeutende Erhohung der Gefahr handelt (Manz l. c. str. 79).)
Srov. vývody ref. Pattaie v plenu posl. sněmovny (Manz str. 201.): "Der Lenker des Rennfahrzeuges ist mehr weniger in der Lage vvie ein Jockei und wir denken ja auch nicht daran, fiir die Jockeis am Wetrennplatz besondere Rechtvorteile zu gewahren, oder auch nur eine Versicherung auf Staatskosten einzufuhren." — Naproti tomu však viz zprávu just. výboru posl. sněm. (tamže str. 35): "Wo keine Unfallsversicherung oder ein deren Stelle vertretender Dienstesanspruch besteht, treten die Rechte aus der Haftpflicht auch fiir den Lenker des Kraftfahrzeuges ein. V tehdejší osnově arciť ustanovení o závodech ještě nebylo. Viz pozn. přechozí. — Názoru v textu uvedeného jest též Werner v uv. sp. str. 26., ale bez bližších důvodů.
Kirchner v uv. sp. str. 44.)
Záporně ohledně obojích Werner v uv. sp. str. 29. a násl.)
Just. výbor posl. sněmovny připojil k odst. I. § 1. dodatek: "mit der Maßgabe, dass auch den diirftigen Eltern (§ 154. A, B, G, B) zu ersetzen ist, was ihnen durch den Tot entging." (Manz l c. str. 26.) Dodatek ten byl však komisí panské sněmovny škrtnut s podotknutím, že judikatura v té otázce jest již ustálena a že jest se obávati, aby dodatek ten per arg. a contrario v případech, na něž tento zákon se nevztahuje, nebyl nesprávně vykládán (Manz v uv. sp. str 76.).
Bylo to též úmyslem zákonodárcovým; viz Manz v uv. sp. str. 32.
Guyer v uv. sp. str. 74.—78 ; Millauer str. 130. násl.; Meili v uv. sp. str. 95. násl.
Opak stanovila osnova II. (1907) v § 1. odst. II. v souhlase s návrhem výboru posl. sněm a usnesením této (Manz v uv. sp. str. 23, 46, 54 a 59). dle níž měli ručiti jen řidiči amatéři. Komise pan. sněm. vrátila se pak k původnímu znění, položivši slovo "Lenker" místo "Führer" hlavně proto, že týž trestně a policejně v první řadě zodpovědným jest a civilní zodpovědnost bude řidiče pobádati k větší opatrnosti (Manz v uv. sp. str. 76); srov. též výklady ref. Grünhuta tamže str. 91 a ministra Kleina str. 167 a 168. Že zákonem stanovené ručení řidiče jako orgánu majitele podniku příčí se zásadě cujus cominodum, ejus periculum, jest patrno. Proti tomu Randa: Schadenersatzpflicht str. 221 pozn. 5 a.
Stejně něm. zák. v § 18.: "In den Fällen des § 7. Abs. 1. ist auch der Führer des Kraflfahrzeuges zum Ersatze des Schadens nach den Vorschriften der §§ 8. bis 15. verpflichtet. Die Ersatzpflicht ist ausgeschlossen, wenn der Schaden nicht durch ein Verschulden des Führers verursacht ist.")
Náhrady domáhati se lze jen ve smyslu dv. dekr. z 14. března 1806, č. 758, sb. z. s. cestou správní. Srv. Randa Schadenersatzptlicht II. vyd. str. 41. n. 186; zpráva just. výb. posl. sněm. (Manz str. 147) Něm. zák. podobné výjimky ohledně osob vojenských neobsahuje.
Dle něm. zák. § 7. odst. I. ručí "der Halter".
Löffler ve svém článku: "Vládní osnova zákona o ručení za škody způsobené automobilní vozbou" (v těchto Zprávách roč. 1905, str. 24) k původní osnově (1904) praví, že "se předpokládá, že přenechání děje se k samostatnému provozování vozby, při čemž onen třetí po delší dobu volně disponuje motorem, tak že osoba vlastníka ustupuje tu do pozadí." Nepatří sem tedy příležitostné přenechání automobilu, nebo živnost automobilového povoznictví.
Tohoto omezení neobsahovala původní osnova (1904) ani návrh just. výboru posl. sněm., ani usnesení této (Manz v uv. sp. str. 24, 46., 54), nýbrž bylo pojato teprve do II. osnovy s tímto odůvodněním: "Durch diese Ergänzung ist klargestellt, dass bei bloss bittvveiser Überlassung eines Automobils zur Benůtzung die Haftung auf denjenigen, der das Kraftfahrzeug beniitzt, nur dann ůbergeht, wenn der Betrieb vom Übernehmer selbständig auf eigene Rechnung und Gefahr geführt wird, daher dann nicht, wenn der Eigentůmer nach wie vor nicht bloss Herr des Fahrzeuges, sondern auch Herr des Betriebes bleibt. Bei Vermietung eines Kraftfahrzeuges für eine Saison oder für sonst längere Zeit wird es von dem Inhalie der Vereinbarung zwischen Vermieter und Mieter abhängen, ob mit der Überlassung zum Betriebe die Haftung übergeht. Wenn eine Pauschalsumme für die Benützung vereinbart ist, wenn aber der Lenker, das Betriebmaterial und die erforderlichen Ersatzstücke vom Vermieter beigestellt werden, trifftdie primäre Haftung den Vermieter.Die neue Formulierung schränkt die Fälle, in denen die Haftpflicht vom Eigentümer auf den Betriebsunternehmer übergeht, gegenüber der früheren Fassung etwas ein. Der Nachweis der Tatsachen, die den Übergang der Haftung bewirken, trifft den Eigentümer, der stets in erster Linie in Anspruch genommen werden kann. (Mauz v uv. sp. str. 67. násl.)Přes to byly motivy k pův. osnově, jakož i just. výbor posl. sněm. toho názoru, že i tak bez toho dodatku komodatáři neručí; ve správě jmenovaného výboru se praví: "Ais Übergang zum Betriebe erscheint aber keineswegs schon jede von Fall zu Fall erfolgende Verleihung. In diesem Falle wird der Entlehner nur insoferne haftbar, ais er etwa ais Amateuerlenker (viz pozn 67.) das Fahrzeug führt. Eine Überlassung zum Betriebe hingegen setzt voraus, dafi das Krafifahrzeug entweder auf bestimmte Zeit oder bis auf weiteres in die Disposition eines anderen übertragen wird, der sodann darüber verfügt, solange die Betriebsüberlassung dauert." (Manz v uv. sp. str. 24.)
Na zájem kladou váhu také motivy k pův osnově (Manz v uv. sp. str. 15.) a osnově II. (tamže str. 65, 66.) dokládajíce, že stěžejnou zásadou zákona jest, aby škody nesl ten, v jehož zájmu pro>ozování se děje, čili jak zpráva komise panské sněm. (Manz l. c. str. 70.) praví, aby škodu nesl ten, kdo má hospodářské výhody z provozování nebezpečného podniku. Viz též vývody Pattaiovy v plenu posl. sněm. (Manz str. 198).
Z uvedených slov zákona: "Zum Betriebe auf eigene Rechnung und Gefahr" nijak nelze vyčisti, že by ručení nemělo přejíti z vlastníka na komodatáře, aneb i v případě v pozn. 72 uvedeném na nájemce; vypůjčí-li si někdo vozidlo na čas neb do odvolaní, (prekarista najme li je za úplatu, pak jistě dosáhnouti tím chce jistého svého hospodářského účele a vozidlo provozuje se pak v jeho zájmu, důsledkem čehož i jej stihá ručení (viz též pozn. předchozí). Rozhodnutí konkrétního případu záležeti bude hlavně na výkladu projevené vůle smluvních stran; nezamýšlely-li tyto přechod zájmu (ručení), nepřechází toto. Sleduje-li vlastník při půjčení, výprose a pod. účely své (reklamu a pod.), pak arciť ručení nepřechází.Váhu nesluší ani tak klásti na slovo "Betrieb" jako spíše na slova "auf eigene Rechnung und Gefahr". Opak činí Werner v uv. sp. str. 12, tvrdě, že opakem slova "Betrieb" jest "Benutzung" a dospívá tak k přesvědčení, že ten, kdo si najal automobil na jednu jízdu, neb kdo si jej vypůjčil, vůbec neručí. S názorem tím, jenž arciť kryje se s názorem zákonodárců, nelze však souhlasiti. Slovo Betrieb znamená pro obor tohoto zákona, jak z § 1 odst. I. vyplývá, uvedení vozidla v činnost vůbec; v takové činnosti jest vozidlo i když jde o pouhé "Benützung". Aby výraz Betrieb brán byl v odstavci III v jiném smyslu, než v odst. I, proto není žádných důvodů. Ručení vlastníkovo nepřestává jen tam, kde nepřestává jeho zájem: půjčí li vozidlo svému hosti, aby mu připravil zábavu, pronajme-li ho za nízký peníz, aby si dělal reklamu a pod. V tem Wernerovi dlužno přisvědčiti, že dikce zákona není přesná a šťastná. Naše pojímání odpovídá též základnímu principu, na němž tento zákon byl vybudován: cujus commodum, ejus periculum. Srv. též Randův článek: "Ručení za škodu způsobenou automobilem" v Právníku 1907 str. 148, jenž vypůjčitele na každý způsob za zavázána prohlašuje.
Lze-li vlastníku co do volby osoby kompaciscenta přičítali nějaké zavinění na tom pro obor tohoto zákona nezáleží (Werner v uv. sp. str. 13.).
Opak stanovil § 1. odst. II. a odst. III. § 2. původní osnovy (1904; Manz str. 10, 11) přerpisuje, že v tomto případě ručí vlastník resp. podnikatel vedle jiných zavázaných osob solidárně, což dotvrzuje, že zákonodárci měli na mysli hlavně krádež vozidla; ustanovení to bylo však jako příliš kruté just. výborem posl. sněm. škrtnuto (Manz uv. sp. str. 24).)
Jestliže vlastní chauffer (Werner v uv. sp. str. 12. a 13 ) bez svolení svého pána vozidla k jízdě na vlastní vrub použije, vrátí se však s ním zpět, nepřechází na něho ručení, poněvadž týž i jinak vozidlo fakticky v disposici má s vůli pána a o "odnětí" nemůže tu tedy býti řeči.
Guyer l. c. str. 79. násl. Millauer v uv. sp. str. 148. násl. Koehne l. c. str. 30„ 31. Meili l. c. str. 116 násl.)
Dle původní osnovy (Manz l. c. str. 10.) § 1. měli ručiti zavázaní "für allen verursachten Schaden". Just. výbor posl sněm. však místo toho znění volil nynější dikci, maje za to, že ve znění původním jest obsaženo ručení též za ušlý zisk, tedy plné dostiučinění (Manz l. c. str. 24.). Stejně Löffler l. c. str 25.
Guyer l. c. str. 87. násl.)
Stejně dle § 7. odst. I. něm. zák.)
K tomu viz pozn. 20.
Srv. zprávu just. výboru posl. sněm. Manz str. 41.
Viz pozn. 51.
Něm. zák. (§ 11.) dodává, že dáti jest též náhradu, wenn eine Vermehrung seiner (des Verletzten) Bedürfnisse eingetreten ist. Ač pro rak. právo výslovného takového předpisu není, rozhoduje stejně judikatura na př. Gl. U. W. 8512.
Stejně něm. zák. § 13. odst. III.
Stejně Werner v uv. sp. str. 33, a Randa: die Schadenersatzpflicht str. 219. pozn. 4 Srv. Guyer l c. str. 84.—85.)
Otázka tato jest sporná; jako v textu rozh. n. řada V. 1925 a ze dne 10. dubna 1907, č. 4046 Not.-Ztg. roč. 1908, str. 287; opačné Gl. U. W. 14949.)
Rak. právu jest naprosto neznámo omezení náhradních nároků, jak jest obsaženo v něm. zákoně § 12. Der Ersatzpflichtige haftet:1 Im Falle der Todtung oder der Verletzung eines Menschen nur bis zu einem Kapifalsbetrage von 50.000 Mark oder bis zu einem Rentenbetrage von jährlich 3000 Mark.2. Im Falle der Todtung oder Verletzung mehrerer Menschen durch dasselbe Ereignis nur bis zu einem Kapitalsbetrage von insgesamt 150000 Mark oder bis zu einem Rentenbetrage von insgesamt 9 00 Mark;3. im Falle der Sachneschädigung auch weun durch dasselbe Ereignis mehrere Sachen beschádigt werden, nur bis zum Betrage von 5000 Mark. Proti tomu celkem Meili l. c. str. 120 násl.
Guyer str. 95. násl.
Původní osnova předpisu podobného neměla; byl přičiněn just. výborem posl. sněm (Manz l. c. str. 43.) hlavně proto, aby poškozený nepřišel o náhradu vůbec, kdyby nezámožný zavázaný pojistné volně mohl vybrati.
Dodatek ten připojen v komisi pan. sněm. "um zu verhuten, dali der Haftpflichtige die Versicherungssumme dem Beschädigten durch vorzeitige Verpfändung der Polizze zu entziehen in der Lage sei" (Manz str. 79).
Guyer l. c. str. 111.
Hlavním důvodem pro zkrácení promlčecí doby byla pro zákonodárce úvaha, že po uplynutí delší doby jest pro osobu, náhradou povinnou, nesmírně těžko sehnati potřebný materiál průvodní; viz zprávu just. výb. posl. sněm. u Manze l. c. str. 41.)
Dle něm. zák. § 14. odst. I. jest promlčecí lhůta jedna a to dvouletá. Schweben zwischen dem Ersatzpflichtigen und dem Ersatzberechtigten Verhandlungen uber den zu leistenden Schadenersatz, so ist die Verjährung gehemmt, bis der eine oder der andere Teil die Fortsetzung der Verhandlungen venveigert. (§ 14. odst. II.) K tomu Donner l. c. str. 72.
Ustanovení návrhu just. výboru posl. sněm. a II. osnovy (§ 7.), dle něhož nové upravení promlčení platiti mělo též pro tyto nároky, bylo komisí pan. sněm. škrtnuto (Manz l. c. str. 78).
Jinak dle něm. zák. § 14. odst. II. Viz pozn.
Mylný jest názor Worlův l. c. str. 98., že se předpokládá, že poškozený zúmyslně škůdci škodu neoznámil, že nestačí liknavost jeho nebo jeho pozůstalých příbuzných
Arciť o osobě pravé, jejím bydlišti a povolání; jinak by avisování bylo přec nemožným. Worel l. c. str. 98.
Výraz reklamace jest nepřiměřený proto že se dle svého významu hodí jen na ty případy smluvních závazků, kde se kárá nenáležité nebo opožděné plnění. Snad by se odporučoval výraz "avisování" "lhůta avisní", oznamovací, ohlašovací neb pod.
Worel l. c. str. 98 pokládá ji za promlčecí. Proti tomu Randa: Schadenersatzpflicht, II. vyd , str. 234, 243.
Již v komisi pans. sněm. bylo navrženo, aby toto ustanovení bylo připojeno k 1. odst. § 6. "um eine Schranke gegen schikanose Verfolgungen aufzurichten" (Manz l. c. str. 78. násl.). V plenu pan. sněm. se tak stalo k návrhu Exnerovu (Manz l c. str. 133., 134. Obdobně § 15. něm. osnovy, praeklusivní lhůta jsou dva měsíce.
Stejně Werner l. c. str. 39.)
Důvody případné viz ve zprávě jast. výboru posl. sněm. (Manz v uv. sp. str. 42.), z něhož předpis ten, v původní osnově neobsazený, vyšel Stejně § 20. něm. zák.

Citace:

č. 392. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 116-117.