Č. 682.

Úřednictvo okresní (Čechy): I. V pouhé úpravě služebních požitků okresního úředníka výměrou udanou v zákoně ze dne 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. nelze spatřovati rozsudečného výroku o tom, že úředníku přiznává se nárok, aby jeho služební poměr byl posuzován dle zákona toho. — II. Povoláním ve smyslu § 43 zák. z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. dlužno rozuměti každou činnost ať samostatnou či v služebním poměru, kterou někdo vykonává pravidelně a trvale s úmyslem, aby mu byla normálním a stálým zdrojem výživy a základem jeho existence.
(Nález ze dne 25. ledna 1921 č. 830.)
Věc: Josef R. v Novém Strašecí (adv. Dr. Eugen Pštros z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu zúčastněnou okresní správní komisi v Novém Strašecí adv. Dr. Edmund Hueber z Nového Strašecí) o úpravu služebních požitků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: V září 1919 stěžovatel, který jako zvěrolékař dekretem z 11. února 1911 č. 281 jmenován byl okresním úředníkem ve smyslu zákona z 3. října 1907 č. 63 z. z. a dekretem ze 4. dubna 1912 č. 477 ustanoven byl definitivně, podal na okresní správní komisi podle § 41 zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. žádost, aby mu byly upraveny služební požitky dle zákona posléze citovaného, se zachováním výhod dříve přiznaných, zejména aby mu přiznáno bylo služné ve výši prvního stupně VIII. hodn. tř. Výměrem z 21. ledna 1920 č. 202/20 byl vyrozuměn, že okresní správní komise ve své schůzi dne 4. prosince 1919 služební požitky jeho s platností od 1. září 1919 upravila takto: základní služné vyměřeno ve výši platné pro druhý stupeň IX. hodn. tř. státních úředníků, t. j. 4908 K, uznán nárok na trienálky činící vždy 12,5 proc. služného základního na tak dlouho, až se služné zvýší o 100 proc. služného základního a vzhledem k služební době s dvojnásobným započítáním let válečných přiznáno mu 5 trienálek, příbytečné vyměřeno ve výši 20 proc. celkového ročního služného včetně trienálek a do konce roku 1920 povolen mu 50 proc. přídavek drahotní ze všech služebních požitků. Vzhledem pak k tomu, že žadatel současně pověřen je funkcemi zvěrolékaře městského v Novém Strašecí, započteny mu ve smyslu § 19 II. 4. zákona z 3. října 1907 č. 63 z. z., změněného zákonem z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. do služného příjmy služební, které béře od města Nového Strašecí, při čemž se naturální byt městem jemu poskytovaný oceňuje na 400 K. Započtení posléze uvedené stalo se vzhledem k tomu, že stěžovatel již od roku 1918 zastával také funkci zvěrolékaře městského a usnesením obecního zastupitelstva ze dne 7. dubna 1919 jmenován byl obecním úředníkem města Nové Strašecí ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z.
Podané odvolání, které bralo rozhodnutí okresní správní komise v odpor potud, pokud stěžovateli na místo služného 1. stupně VIII. hodn. tř. přiznáno toliko služné 2. stupně IX. hodn. tř. a pokud do příjmů služebních od okresu započteny mu příjmy, které béře od obce, bylo naříkaným dnes rozhodnutím zemského správního výboru z 3. května 1920 č. 42082/III. zamítnuto s tímto odůvodněním:
»Stěžovatel, jak sám doznává, není pouze pověřen funkcí zvěrolékaře městského, nýbrž jest jak úředníkem okresu ve smyslu zákona z 3. října 1907 č. 63 z. z., tak také úředníkem obecním ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. Nevykonává tudíž svého úřadu u okresu jako stálé a výhradné povolání, ustanovení zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. se naň tedy nevztahují a nemá proto nároku na úpravu svých služebních požitků ve smyslu tohoto zákona. Upravila-li okresní správní komise naříkaným výměrem služební požitky jeho měrou přesahující ustanovení zákona z 3. října 1907, použivši ustanovení zákona z 23. července 1919, učinila tak z blahovůle, aniž byla k tomu povinna. Nelze tedy stěžovateli přiznati práva, aby odvolávaje se na ustanovení zákona posléze citovaného stěžoval si do úpravy služebních požitků, jaké se mu naříkaným výměrem dostalo.«
O podané stížnosti nejvyšší správní soud uvážil takto:
Naříkané rozhodnutí obsahuje v podstatě výrok, že ustanovení zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. na stěžovatele podle § 43 leg. cit. se nevztahují, a že mu tedy nepřísluší nárok na úpravu jeho služebních požitků podle tohoto zákona. Výrok je odůvodněn poukazem na to, že stěžovatel je kromě úředníkem okresním také úředníkem obce Nového Strašecí ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z., takže službu u okresu nelze pokládati za jeho stálé a výhradné povolání ve smyslu § 43 zákona prve uvedeného.
Stížnost vytýká především, že naříkané rozhodnutí je samo sebou v rozporu, prohlašujíc, že zákon z 23. července 1919 č. 444 se na stěžovatele nevztahuje, současně však potvrzujíc úpravu jeho služebních požitků provedenou podle pravidel tohoto zákona. Námitka ta není důvodnou. Okresní správní komise svým usnesením ze 4. prosince 1919 prostě upravila stěžovateli k jeho žádosti služební požitky, při čemž řídila se ovšem pravidly danými pro úpravu požitků určité kategorie okresních zaměstnanců novým zákonem. V opatření tom nelze však spatřovati ještě rozsudečného výroku o tom, že stěžovateli přiznává se nárok, aby služební poměr jeho na příště dle tohoto zákona byl posuzován. Zákon nebrání okresům, aby neposkytovaly svým úředníkům požitků služebních převyšujících zákonné minimum, a není také žádné závady, aby — bez prejudice pro rozsah jejich právních nároků — neřídily se při tom pravidly danými zákonem z 23. července 1919, i když jde o úředníky, jichž služební postavení pod zákon tento nespadá. Zemský správní výbor neměl tedy příčiny, aby úpravu požitků okresem stěžovateli koncedovanou měnil nebo rušil. Tím, že nechal ji nedotčenou, neuznal však nijak, že stěžovateli příslušel nárok na úpravu požitků dle zákona z 23. července 1919, a není v tom tedy rozporu, když proti dalším požadavkům, které stěžovatel vznesl a jimiž se domáhal větších výhod nežli které mu okres již poskytl, žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím vyslovil, že stěžovateli nároku takového vůbec nepřísluší, poněvadž se citovaný zákon na něho nevztahuje.
Stejně bezdůvodnou je námitka, že úřad ignoruje ustanovení § 41 leg. cit. Rozhodnutí neupírá stěžovateli nijak povahu úředníka okresního ve smyslu zákona ze 7. října 1907 č. 63 z. z. a práva z tohoto zákona mu plynoucí, nýbrž odepírá mu toliko nárok na to, aby služební poměr jeho byl na dále posuzován podle ustanovení zákona z 23. července 1919 č. 444. Tím nijak neocitá se v rozporu se zákonem. Neboť právo volby, které § 41, odst. 2 dává úředníkům dříve ustanoveným, může přirozeně přiznáváno býti jenom těm z nich, na které nový zákon vůbec se vztahuje, a nikoli tedy těm, kteří dle § 43 z platnosti ustanovení jeho jsou vyňati. V tomto směru dlužno pak k dalším námitkám uvésti: Zákon ze dne 23. července 1919 č. 444 praví v § 43, že ustanovení jeho nevztahují se na ty úředníky, kteří nevykonávají úřadu svého u okresu jako stálé a výhradné povolání. Nespokojuje se tedy — jako dosud prováděcí nařízení k českému zemskému zákonu z 3. října 1907 č. 63 z. z. ve svém čl. I. bod 4 odst. 2 — s požadavkem, aby služba okresní byla hlavním zaměstnáním toho kterého úředníka, nýbrž omezuje platnost svých předpisů na ty úředníky, jimž služba u okresu je výhradným povoláním, a vylučuje tedy ony, kteří vedle svého úřadu u okresu mají ještě povolání jiné. »Povoláním« dlužno však — ježto zákon pojmu toho nedefinuje — v obvyklém slova smyslu rozuměti každou činnost, ať samostatnou, ať v služebním poměru, kterou někdo vykonává pravidelně a trvale s tím úmyslem, aby mu byla normálním a stálým zdrojem výživy a základem jeho existence. Bylo patrně úmyslem zákonodárcovým poskytnouti výhod nového zákona pouze těm, jimž služba u okresu je jedinou činností, dávající základ jejich existenci, takže mohou a musí se jí věnovati plně a cele, nikoli těm, jichž živobytí založeno je také na výsledcích jiné pravidelné činnosti, která právě proto vyčerpává sama část jejich pracovní energie.
Stížnost má ovšem pravdu, poukazuje-li na to, že uznáním povahy úředníka, in specie okresního úředníka ve smyslu zákona z 3. října 1907 č. 63 z. z. přiznává se také, že stěžovateli služba u okresu je povoláním. Neboť to je právě charakteristickým znakem úředníka v technickém slova smyslu, že vstupuje do služebního poměru, aby konal práce dle převzaté služební povinnosti mu náležející jako svoje povolání. Avšak sama se tím poráží; neboť pak stejně z nesporného fakta, že stěžovatel — byť i snad, jak ve stížnosti zdůrazňuje, beze své žádosti, přece však s dodatečným svým souhlasem — ustanoven je také úředníkem obce ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. a jest tedy zavázán v trvalém služebním poměru na základě veřejnoprávní služební povinnosti konati obci služby úřednické určitého druhu, vyplývá, že také službu obecní koná jako svoje povolání, a že tedy služba u okresu není jeho povoláním výhradným, jak toho zákon z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. žádá. Zdůrazňuje-li stěžovatel s poukazem na zprávu ústavního výboru N. Shr. tisk č. 1362/19, že u obce nemá úředních hodin a sídelní povinnosti, nemá to významu, neboť jednak materialie zákona nejsou závazny, jednak dlužno vytknouti, že zmíněná zpráva uvádí toliko k objasnění příklady, aniž by chtěla pojem stálého a výhradného povolání přesně vymeziti.
Rovněž tak irelevantní je rozsah činnosti, kterou stěžovateli jako úředníku obecnímu právě náleží konati. Neboť i když činnost ta, jak stížnost dovozuje, je nepatrna, nemění tato okolnost ničeho na faktu, že stěžovatel, vstoupiv do trvalého služebního poměru k obci, dal se jí částí své pracovní síly trvale k disposici a projevil tím vůli vykonávati práce, které by v základě převzaté služební povinnosti byly mu obcí uloženy, jako svoje povolání. Zdali dostalo se stěžovateli služební instrukce čili nic, rovněž nepadá na váhu, neboť vydání služební instrukce, třeba bylo zákonem předepsáno (§ 9, odst. 2 zákona z r. 1907), není podstatnou součástkou aktu jmenovacího. Ustanovení úředníka děje se dle výslovného předpisu zákona (§ 9, odst. 1) doručením listiny o ustanovení a založení služebního poměru úředníkova není tedy podmíněno vydáním instrukce služební. Nutno-li však uznati, že služba u obce je stěžovateli také povoláním, pak je tím implicite vysloveno, že služba jeho u okresu není mu povoláním výhradným. Tím je však splněn předpoklad §u 43 cit. zákona a mohl tedy úřad plným právem, aniž konal další šetření, vyvoditi z toho závěr, že ustanovení zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. na stěžovatele se nevztahují a že tedy nemá vůbec nároku, aby služební poměr jeho u okresu byl na dále posuzován podle tohoto zákona.
Popřel-li však úřad nárok ten vůbec, pak neměl již příčiny zabývati se nároky, jež stěžovatel uplatňoval co do výše základního služného. Stěžovatel však jak v řízení administrativním, tak i ve stížnosti na tento soud vytýkal dále, že neprávem bylo naň použito ustanovení § 19 II. b. 4 zákona z 23. července 1919 č. 444 a důsledkem toho, že mu nesprávně do služného, které béře jako úředník okresu, započítány byly příjmy služební, které přijímá od města Nového Strašecí. Tuto spornou otázku zemský správní výbor nechal však nerozhodnutu. Neřešil ji — a to ovšem plným právem — ani dle zákona z 23. července 1919 č. 444, který dle správného jeho názoru na stěžovatele se nevztahuje, neřešil ji však ani dle zákona ze 3. října 1907 č. 63 z. z., ač povahu úředníka okresního ve smyslu tohoto zákona sám stěžovateli přiznává. Nevyčerpal tedy žalovaný úřad petitu rekursu naň vzneseného, pročež bylo naříkané rozhodnutí pro tuto podstatnou vadu řízení dle § 6/2 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 682. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 137-141.