NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Praktické případy.

Výklad pojmu »příhody v provozování vozby na železnici« ve smyslu zákona ze dne 5. března 1869, č. 27 ř. z.

J. Č. jela dne 12./9. 1906 v osobním vlaku žalované dráhy z Čáslavi do Golčova Jeníkova. Vstoupivši do vozu průchodního 3. třídy, vešla do prvního oddělení, kde bylo přeplněno, tak že by byla státi musila, poukázala na vadu tu přítomnému ve vozu průvodci vlaku jí neznámého jména, a ten jí řekl, aby šla vedle do nekuřáckého oddělení, tam že místo najde, aniž za ní šel. Avšak ani v tomto oddělení, kamž se odebrala, nenalezla místa, tak že nucena byla jenom částí těla si přisednouti na kraj lavičky, a to lavičky pro dvě osoby určené, na které již dvě ženštiny seděly. V oddělení tom byly jen čtyry lavice a sice vždy dvě proti sobě. Místa měla na lavičce málo, tak že se levou nohou o zem opírati musela, aby se na lavičce udržela.
Mezi jízdou za obcí Horkami vůz, v němž žalobkyně seděla, prudce sebou trhl a naklonil se na levou stranu. Tímto otřesem byla žalobkyně vržena na levou stranu, celou tíhou těla narazila na levou nohu, kterou se o zem opírala a jen tím předešla tomu, že k zemi sražena nebyla. Při tom pocítila pronikavou bolest v levém koleně a nemohla nohou vládnouti, ihned si na to stěžovala oproti spolucestujícím a po vystoupení v Gol. J. též oproti zřízenci žalované dráhy, který tam lístky jízdní vydával, jehož jméno nezná. Dříve než se jí úraz stal, měla levou nohu úplně zdravou.
Z nádraží G. J. musela žalobkyně pro bolest v levém koleně jeti povozem do místa samého a odtud do Čáslavi domů. Zde povolala ihned lékaře Dra. T. E., který zjistil v koleně její levé nohy čerstvé přetržení šlachy, způsobené prudkým napnutím. Totéž zjistil Dr. K. v Č.
J. Č. podala na to proti dráze žalobu na náhradu utrpěné škody ve smyslu zák. ze dne 5./3. 1869, č. 27. ř. z.
Zástupce žalované dráhy přednesl námitku nepříslušnosti soudu a odůvodňoval ji tím, že i kdyby se poranění žalobkyně tak bylo stalo, jako ona je líčí, což ale dráha popírá, nejednalo se o příhodu ve vozbě železniční ve smyslu zákona ze dne 5./3. 1869, č. 27. ř. z., poněvadž tu nelze vyhnouti se tomu, aby nějaké kolísání, trhnutí a náraz při pohybu vlaků nenastaly.
Ve věci samé popřel zástupce žalované dráhy všechny skutkové okolnosti, z nichž žalobkyně vznik žalobního svého nároku dovozuje, a namítal kumulativně i vlastní zavinění žalující.
Krajský soud v K. H. zamítnuv námitku nepříslušnosti, žalobě mezitimním rozsudkem co do právního důvodu vyhověl, vyhradiv číselné určení náhrady a útrat rozsudku konečnému — v podstatě z těch důvodů, že příslušnost soudu je dána místem nehody (že tu jde o «příhodu v provozování vozby«, pokládal soud bez bližšího odůvodnění za jisto), že prokázáno je poranění tím žalující způsobené, a že dráha neprokázala žádného z exkulpačních důvodů § 2. cit. zák. z r. 1869.
C. k. vrchní zemský soud v království Českém jako soud odvolací odvolání žalované dráhy, pokud béře rozsudek z toho důvodu v odpor, že námitce nepříslušnosti soudu nebylo vyhověno, zamítl, pokud pak rozsudku ve věci samé se týkalo, jemu vyhověl, rozsudek mezitimní v ten smysl změnil, že uznal právem, že žalobní nárok co do právního důvodu po právu nepozůstává a odsoudil žalobkyni ku náhradě útrat 1. a 2. stolice z těchto důvodů:
Žalující odvozuje žalobní nárok svůj z ustanovení zákona ze dne 5./3. 1869, č. 27. ř. z. O nároku takovém rozhodovati jest dle toho zákona dovolaný soud příslušným. Jestliže žalovaná dráha ve sporu namítá, že nejedná se tu o příhodu při dopravě po železnici, poněvadž naklonění se vozu železničního v oblouku, záhybech a zatáčkách tratě, kolísání, trhnutí i nárazy vozů, které při pohybu vlaku s pohybem samým neodvratně jsou spojeny, za příhody takové, které zákon na mysli má, pokládati nelze, sluší podotknouti, že námitka taková týká se věci samé a toliko s touto a nikoli vznesením námitky nepříslušnosti rozsouzena býti může. Následkem toho musilo odvolání žalované dráhy, pokud béře rozsudek v odpor z toho důvodu, že námitce nepříslušnosti vyhověno nebylo, býti zamítnuto.
Žalující, o níž soud 1. stolice zjistil, že při jízdě na dráze žalovanou provozované mezi Čáslaví a Golč. Jeníkovem utrpěla poranění na levém koleně, domáhá se odškodnění, odvolávajíc se na § 1. zákona ze 5./3. 1869, č. 27. ř. z., pročež přísluší jí prokázati, že stala se nějaká příhoda u provozování vozby a že následkem příhody té k úrazu přišla. Jako takovou příhodu naznačuje žalující, že vůz, v němž se nacházela, na cestě z Čáslavi do Golč. Jeníkova nejdříve slabě sebou trhl, pak na stranu se naklonil, následkem čehož na levou nohu napadla a hned bolest v levém koleně ucítila. Jest proto dle udání žalující příhodou, která úraz její v zápětí měla, slabé trhnutí vozu a jeho naklonění. Zjištěno jest, že trať železniční od Čáslavi ke Golč. Jeníkovu probíhá při značném stoupání oblouky a zatáčkami a tu jest vůbec známo, že v takovém terrainu dle technických a fysikálních zkušeností trať tak stavěna býti musí, že v příslušných místech jedna kolej výše položena býti musí než druhá, což za nutný následek má, že i vůz v místech těch se nakloní. Ku zjištění této vůbec známé okolnosti netřeba prováděti důkazy.
Zjištěno je dále výslechem slyšených železničních zřízenců, že následkem pevného sepjetí vozů vlaku a následkem jízdy do vrchu náraz vozů na sebe je nemožným, slabé trhnutí vozu, o němž žalující se zmiňuje, které však ani spolucestující M. R. ani M. Š. neucítily, samo o sobě úraz žalující nevyvolalo a také žalující to netvrdí, a poněvadž nějaké zvláštní prudké trhnutí zjištěno nebylo, nelze za to pokládati, že by slabé trhnutí vozu žalující tvrzené nacházelo se v příčinné souvislosti s utrpěným úrazem. Zbývá toliko naklonění se vozu a tu naskytá se otázka, zdali naklonění toto za příhodu u provozování vozby ve smyslu § 1. zák. ze 5./3. 1869, č. 27. ř. z., pokládati lze. Soud 1. stolice má za to, že jest tu taková příhoda.
Příhoda, kterou § 1. uvedeného zákona na mysli má, musí míti vznik ve výkonu dopravy osob neb zboží z jednoho místa na druhé, musí býti událostí, s kterou cestující počítati nemůže, kterou očekávati a které čeliti nemůže, nikoli však událostí všední, denně a ustavičně se opakující.
Příhoda jest proto událostí, která vymyká se z pravidelných poměrů dopravy a jako taková poškození tělesné vyvolala, ať již příčinou její byl buď nedostatek pečlivosti zřízenců, neb nedostatečnost dopravních prostředků, nebo nepatřičné jich použití. Naklonění se vozu v zatáčce nelze za takovou příhodu uznati, neboť jest s provozováním vozby vůbec nezbytně spojeno.
Následkem toho žalobní nárok není odůvodněn, zvláště když úraz nebyl zaviněn přestoupením nějakého zákona neb nařízení, jízdu zatáčkami a oblouky nelze pokládati za jízdu nepravidelnou a není předpisů, jimiž by byla dráha vázána při jízdě zatáčkami a oblouky zvláštních ochranných prostředků vůči cestujícímu obecenstvu použíti.
Pakli žalující odporovala sklonu vozu způsobem jí líčeným a při tom utrpěla úraz, stala se obětí náhody, za kterou žalovaná není zodpovědnou (§ 1311. obč. z.). Žalující snaží se úraz přivésti v příčinnou souvislost též s chováním se zřízenců dráhy vlak doprovázejících, kteří jí vhodné místo k sezení nepoukázali a odůvodňuje tedy nárok svůj dále zaviněním zřízenců dráhy, nehledě k zákonu o ručení železnic.
Avšak ani tato příčina, které soud první stolice se přikloňuje, opodstatniti se nedá, neboť přihlíží-li se k tomu, že žalující dle vlastního udání do vozu vstoupila, aniž dříve o poukázání místa se hlásila, po vstupu do vozu na poukaz zřízence dráhy do oddělení pro ženské vstoupila, zde také zůstala, aniž pak přes přeplnění tohoto oddělení o poukázání jiného místa žádala; tu nelze přičítati zřízenci dráhy nějaké opomenutí, neboť tento musil za to míti, když žalující se více nehlásila, že v ženském oddělení místa našla.
Netřeba tedy uvažovati, zda toto nepoukázání vhodného místa vůbec jest v příčinné souvislosti s úrazem žalobkyně. Následkem toho postrádá žalobní nárok právního důvodu. Rozsudek prvního soudu spočívá proto na nesprávném právním posouzení věcí a průvodů provedených, proto bylo odvolání žalované dráhy vyhověti a rozsudek, jak shora naznačeno, změniti.
C. k. nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 9. října 1907 č. 10542 dovolání žalobkyně nevyhověl z následujících
důvodů:
Dovolání se opírá o důvody čísel 3. a 4. § 503. c. ř. s. Co do prvního důvodu dovolacího jest nesprávno a příčí se spisům tvrditi, že rozsudek odvolací jest v odporu s výpovědí svědkyně M. Š.; svědkyně ta dle protokolu o svém výslechu výslovně udala, že mezi jízdou nepozorovala, zda-li se vůz naklonil nebo nějaké zvláštní trhnutí se stalo, a dodala, že by však nějaké neobyčejné trhnutí byla pozorovala, shoduje se tedy s touto výpovědí svědeckou, vyslovuje-li soud odvolací, že ani tato svědkyně neucítila trhnutí vozu.
Vytýká-li dále dovolání, že soud odvolací bez opakování provedených důkazů dospěl k jinému náhledu o příčinné souvislosti mezi úrazem žalobkyně a příhodou při vozbě na žalované dráze, než-li soudce prvý, nedoličuje se tím dovolací důvod č. 3. § 503. c. ř. s., nýbrž uplatňuje se nedostatek řízení odvolacího a nemůže dovolání v tomto směru již proto dojíti povšimnutí, poněvadž dovolací důvod čísla 2. § 503. c. ř. s. nebyl ani vznesen, aniž učiněn návrh jemu odpovídající, aby rozsudek odvolací byl zrušen.
Ostatně jest otázka příčinné souvislosti vedlejší, protože zamítnutí žaloby musí se státi z důvodů, které činí rozbor příčinné souvislosti zbytečným.
Není tu tedy dovolacího důvodu č. 3. § 503. c. ř. s. Než ani dovolací důvod č. 4. není dán.
Neboť dlužno souhlasiti s názorem soudu odvolacího, že v daném případě nelze mluviti o příhodě u provozování vozby žalované dráhy.
Příhoda jest již dle pojmu tohoto slova událostí, která nastává odchylně od obyčejného pravidelného běhu věcí a důvod má v okolnostech, ležících mimo tento běh věcí.
Pojem »příhody« nekryje se tedy s pojmem »skutečnosti«, musíť příhoda obsahovati něco více než-li pouhá skutečnost. Patrně s rozmyslem zákon ze dne 5./3. 1869, č. 27 ř. z. volil výraz »příhoda«, nevyslovil zcela všeobecně, že povinnost dráhy k náhradě škody nastává tehdy, byl-li při provozování její vozby člověk usmrcen neb na těle poškozen. Z toho plyne, že také při provozování vozby dráhy možno jen takovou událost pokládati za příhodu ve smyslu zákona, která příčinu svou nemá ve vozbě pravidelně prováděné, nýbrž v okolnostech, které na vozbu tu rušivě působí, a že nahodilosti, jež jsouce s pravidelnou vozbou nutně spojeny, jsou zjevy neodvratně ji provázejícími, nespadají pod pojem příhody, nýbrž jsou pouhou skutečností, která zákonem není stavena na roveň příhodě. Jak všeobecně známo jest a ze zákonů fysikálních vyplývá, musí u křivek trati železniční zevní kolej položena býti výše, než-li kolej vnitřní a má to nezbytně v zápětí, že vlak v křivce jedoucí, pokud se týče příslušný vůz, na stranu opačnou se nakloní a lehkého otřesu dozná.
Toto naklonění vozu a lehký jeho otřes jsou tedy nutnými a neodvratnými následky vozby, leží ve vozbě samé, nespočívají na příčině ležící mimo vozbu nebo v nepravidelné její povaze a nelze je tedy pokládati za příhodu při provozování vozby dráhy. Ježto pak, jako zjištěno, dráha v trati, kde se úraz přihodil, probíhá několika křivkami a ježto žalobkyně jiné příčiny svého úrazu, než-li okolnost tu, že vůz se naklonil, udati nemůže, jest udůvodněno, zamítá-li odvolací soud již proto žalobu, že tu není příhody při provozování žalované dráhy, která ji činí povinnou k ručení.
Že však konduktér nevykázal žalobkyni přiměřeného místa, to za žádných okolností pokládati nelze za příhodu při provozování vozby dráhy, nýbrž mohlo by založiti jen zavinění jejího zřízence, jež by slušelo posouditi a z něhož by dráha práva byla dle všeobecných pravidel zákona o náhradě škody.
Pak by ale žalobkyně musila dokázati toto zavinění, 1 což neučinila.
Neboť žalobkyně sama uvádí, že ji konduktér na její žádost z přeplněného oddělení pro kuřáky poslal do oddělení dámského s tím, že tam najde místo.
Jestliže pak žalobkyně našla i toto oddělení přeplněným, bylo její věcí obrátiti se znovu na konduktéra a žádati místa lepšího. Že tak učinila, žalobkyně ani netvrdí. Jestliže to však neučinila, nýbrž místem nedostatečným se spokojila, zakládá to vlastní zavinění její a nikoli zavinění konduktéra, kdyžtě tento, jelikož se žalobkyně u něho již nehlásila, pokládati musil za to, že žalobkyně našla místo přiměřené a tudíž povinen již nebyl dále se o ni starati.
Protož se žaloba ani s tohoto hlediska udržeti nedá.
Pokus dovolání, změniti právní důvod žaloby a opříti se o titul smlouvy nákladní, musí dle § 504. c. ř. s. zůstati bezvýsledným.
Jos. Worel,
sekretář c. k. vrch. zem. soudu v Praze.

*) a žalovati dle § 75. j. n. u soudu v sídle správy žalované dráhy, jímž není krajský soud v K. H. (Pozn. red.)

Citace:

Výklad pojmu »příhody v provozování vozby na železnici«.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 3, s. 141-146.