NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Č. 10802.

Nadace. — Šlechtictví: * Zákonem č. 61/1918 Sb., jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly, nebyly zrušeny nadace ve prospěch příslušníků stavu šlechtického.
(Nález ze dne 25. října 1933 č. 17323.)
Prejudikatura: Srov. Boh. A 695/21.
Věc: Jarolím F. ve S. proti ministerstvu školství a národní osvěty o nadání Žďársko-Martinické.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 14. března 1929 vybídl zem. úřad st-le, aby zaplatil dlužné úroky z pohledávky 19600 Kč váznoucí na velkostatku S. pro nadaci Žďár-Martinicovu za dobu od 1. dubna 1926 do 30. června 1929 v částce 3822 Kč. Na výzvu tu zaslal st-l zem. úřadu v Praze podání z 21. března 1929, v němž poukazoval především na knihovní zápis v pozemkové knize kat. obce S č. 1770, jakož i desk zemských č. 1290 a dovozoval, že zákonem z 10. prosince 1918 č. 61 Sb. se zrušují šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva a že tudíž zrušeno bylo též právo nadačního úřadu požadovati vydržování 8 hochů ze stavu rytířského. V důsledku toho je tu od vydání zákona pouze povinnost placení na vydržování 4 hochů ze stavu měšťanského. Poněvadž od 10. prosince 1918 až do 1. dubna 1926 platil celou dřívější částku, ač k tomu nebyl povinen, žádal, aby omylem víceplacená částka byla použita ke krytí zbývající povinnosti, t. j. pouze 4 hochů ze stavu měšťanského, a zbytek aby mu byl vyúčtován. Zároveň žádal, aby byl knihovní zápis opraven a přizpůsoben zák. z 10. prosince 1918, že se totiž tímto zákonem vydržování 8 hochů ze stavu rytířského zrušilo a stává nadále pouze povinnost placení na vydržování 4 hochů ze stavu měšťanského.
Výnosem z 28. června 1929 nevyhověl zem. úřad v Praze jako úřad nadační žádosti st-lově za vyúčtování domněle přeplacených úroků z nadace Žďár-Martinicovy, jelikož zakladatel nadace František Adam Eusebius hrabě ze Žďáru zřídil poslední vůlí z r. 1670 nadaci pro 12 studujících mladíků a další ustanovení poslední vůle, podle něhož má býti propůjčováno 8 míst osobám stavu rytířského a 4 místa osobám stavu měšťanského, určuje pouze poměr, v jakém se mají nadační místa mezi studující obou těchto stavů rozděliti. Zrušením šlechtictví, nastalým zák. z 10. prosince 1918 č. 61 Sb., nemění se nijak počet stávajících 12 míst nadačních, ani se tím nezmenšuje povinnost st-le platiti každoročně částku 1200 kop míšeňských grošů, převedenou na nynější měnu. Je proto st-l také za působnosti shora uvedeného zákona povinen plniti nadační závazek v neztenčené míře.
Odvolání st-lovo zamítl pak žal. úřad nař. rozhodnutím z těchto důvodů: »Zákonem z 10. prosince 1918 č. 61 Sb., jímž bylo zrušeno šlechtictví a vysloven zákaz užívání rodných jmen s přídomkem nebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví, byla zrušena i veškerá práva z titulu šlechtického plynoucí. Pod pojmem »práva plynoucí z titulu šlechtického« rozuměti jest jen taková práva, která vycházela z autority panovníkovy a příslušela výhradně šlechtě jako právo titulu, predikátů, erbů atd. Pramenem všech stavovských, resp. třídních práv byla jenom osoba panovníkova. Logickým důsledkem toho je, že práva stavovská a tudíž i práva stavu rytířského byla součástí práva veřejného, t. j. součástí zřízení státního. Tato stavovská práva osob šlechtických a tedy i rytířských, t. j. osob stavu privilegovaného, byla shora cit. zákonem zrušena, čímž zákonodárce v duchu demokratickém postavil osoby těchto stavů na roveň osobám stavu nešlechtického, tedy osobám jediného nyní existujícího stavu občanského. Stanovisko toto není v odporu ani s dalším ustanovením zákonným, a to ustanovením § 106 úst. listiny, podle kterého výsady rodů se neuznávají, tedy výsady po výtce rázu politického. Zrušením stavovských práv osob šlechtických nepřestaly však existovati dále příslušníci rodin, jimž tato stavovská práva kdysi příslušela. Nelze tedy ze shora cit. zákonného ustanovení vyvozovati změnu ustanovení nadační listiny nadace hraběti ze Žďáru, pokud jde o persolvování nadačních požitků nadace u stavu rytířského, neboť zrušením stavovských práv osob šlechtických nebo rytířských nestalo se bezpředmětným ustanovení nadační listiny, podle kterého nabytí, resp. požívání části nadace je vázáno na průkaz původu z určitě kvalifikovaného rodu. Že hrabě ze Žďáru zřízením nadace nezaložil nějakých výsad, resp. stavovských práv stavu rytířského, nýbrž pouze určitou výhodu, plyne i z té okolnosti, že jmenovaný zřídil nadaci tu poslední vůlí, která jest nepochybně aktem soukromoprávním, a nemůže tudíž býti zdrojem práva veřejného, z kterého — jak shora vyloženo — výlučně plynou práva stavovská. K dalším vývodům st-lovým podotýká min. škol., že hrabě ze Žďáru v posledním pořízení vyslovil přesně svoji vůli a přímo nařídil zřízení nadace pro 12 mladíků a dalším ustanovením poslední vůle určil blíže toliko poměr, v jakém se mají nadační požitky určitě kvalifikovanými stavy persolvovati. Nemohou tedy míti ani shora citovaná ustanovení zákona nějaký vliv na existenci 12 nadačních míst této nadace. Trvá tudíž i nadále studentské nadání žďársko-martinické o 12 nadačních místech. Ostatně převzal nynější majitel podle výslovného ustanovení poslední vůle zapsaného v deskách zemských povinnost k placení výživného za všech 12 nadačních míst. Vzhledem k uvedeným okolnostem neshledává min. škol. zákonného podkladu nejen ke změně nároku na nadační požitky této nadace potomky určitě kvalifikovaných rodin, nýbrž i ke zmenšení počtu nadačních míst.«
Rozhoduje o stížnosti, musil nss především uvažovati o předpokladech své příslušnosti a za tím účelem blíže si ujasniti podstatu sporu.
St-l jako vlastník nemovitostí zatížených knihovní povinností k ročním placením určité částky ve prospěch a ve smyslu studentské nadace Františka Adama Eusebia hraběte ze Žďáru, vyzván byv zem. úřadem v Praze jako úřadem bdícím nad nadacemi k zaplacení dlužných ročních částek za dobu od 1. dubna 1926 do 30. června 1929, upíral ve svém podání z 21. března 1929 zemskému úřadu právo k požadování těch částek, jež se týkají vydržování 8 hochu stavu rytířského (uznávaje požadavek ve prospěch vydržování 4 dítek stavu měšťanského) z toho důvodu, že zák. č. 61/1918 zrušil veškerá práva plynoucí ze šlechtictví. Další požadavky o súčtování event. přeplatků vzniklých od 10. prosince 1918 až do 1. dubna 1926 a o zařazení příslušné opravy v knihovním zápisu, byly již jen pouhými důsledky shora uvedeného zásadního stanoviska st-lova.
Tímto svým zásadním požadavkem uplatnil tudíž st-l — jinak ze soukromoprávního titulu zavázaný — částečné zrušení určité studentské nadace přijaté úřadem nadačním, tedy otázku rázu veřejnoprávního, o níž povolány jsou rozhodovati úřady správní. Nešlo tu tedy vlastně o spor o vydání nadačních kapitálů či úroků z nich st-lem, v kterémžto případě byly by příslušný řádné soudy, nýbrž o spor o trvání existence nadace, a jedině po této stránce dlužno pak uznati, že šlo tu o spor v otázce veřejnoprávní, byť i důsledky vyřešení sporu toho jevily se i soukromoprávně.
Vznášeje tento svůj zásadní požadavek k zem. úřadu, neobracel se tudíž st-l k tomuto úřadu jako ke straně knihovně oprávněné (v zastoupení zmíněné nadace), nýbrž též — a to hlavně — jako k úřadu nadačnímu, který připustiv jednou a přijav se souhlasem zřízení nadace, která podřízena tak adm. předpisům, je povolán rozhodovati o této otázce st-lem in judicium vznesené. Zem. úřad také tak na podání st-lovo pohlížel a rozhodnuv, že zák. č. 61/18 nezměnil nic na možnosti persolvování nadačních požitků ve smyslu nadačních ustanovení a tedy i na povinnosti st-lově platiti jako dříve a ve prospěch celých 12 míst nadačních, oděl i po vnější stránce své vyřízení ve formu autoritativního rozhodnutí správního úřadu, připojiv k němu i poučení o opravných prostředcích. V témž smyslu bylo pak žal. úřadem, zvláště při vlastním jeho odůvodnění (zejména in fine) rozhodováno, čímž se cítí st-l ve svých právech dotčen, což nelze zásadně popříti, poněvadž kdyby skutečně zákon jakýs působil tak kategoricky na zřízené již nadace ve směru stížností sledovaném, pak by mohl st-l míti ve své sféře zájmové z toho event. prospěch. Z uvedeného tedy plyne, že předpoklady příslušnosti nss-u jsou dány.
Uznav takto svou příslušnost, přistoupil nss ke zkoumáni sporné otázky, již stížnost sama formuluje tak, zda nadace, zřízená ve prospěch osob stavu rytířského i po platnosti zák. č. 61/18 ještě stává. Stížnost tu dovozuje, že zákonem č. 61/18 je šlechtictví všeobecně zrušeno a není-li tu původně oprávněných osob, zanikají i jejich nároky a zaniká tudíž i nadace, která nemůže více plniti účel, ke kterému byla zřízena, kdyžtě ani k event. permutaci její dosud nedošlo. Leč neprávem.
Je dojista nesporno, že až do vydání zák. č. 61/18 třída šlechtická tvořila zvláštní stav určitým privilegiem nadaný a že následkem toho i vlastnost osoby jako šlechtice bylo pojímati jako její »osobní status« právě tak jako je osobním stavem státní nebo domovská příslušnost, manželský původ a pod. Zákonem č. 61/18 bylo ovšem zrušeno šlechtictví, vysloven zákaz užívání rodných jmen s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví, jakož i zrušena veškerá práva z titulu šlechtického plynoucí. Leč tím o sobě nestala se ještě bezpředmětnými ustanovení studentských nadací, podle nichž nabytí, resp. požívání částí nadace je vázáno na průkaz původu z určitě kvalifikovaného rodu, t. j. šlechtického, stejně tak jako nestala se bezpředmětnými ustanovení četných jiných zakládacích listin, na př. o rodinných fideikomisech, ve kterých je nabytí fideikomisu vázáno na průkaz původu z určitě kvalifikovaného šlechtického rodu (srov. Boh. A 695/21.)
Zákon č. 61/18 odstranil sice zevnější vlastnost osoby jako šlechtice a práva z této vlastnosti plynoucí, t. j. privilegia stavu, vesměs rázu veřejnoprávního (při volbách, při dosažení určitých úřadů a hodností, virilní členství v zákonodárných sborech, právo na erby a pod.), neodstranil však osob, resp. souhrnů osob, rodů a původu z nich, které tu nadále trvají, a práv zakládajících se na soukromoprávních titulech, jež měly na mysli určitě kvalifikované osoby, při čemž kvalifikace ta zakládala se právě na původu z rodu případně blíže určeného. Rody ty a jejich potomstvo, i když pozbylo titulů a privilegií z nich plynoucích, zůstávají tedy nadále okruhem možných percipientů nadace, při níž podmínka nadační, totiž původ z určitě kvalifikovaného rodu, dá se vždy zjistiti. Tato podmínka zjišťuje se pak stejně jako kterákoli jiná, jako na př. určitá domovská příslušnost, manželský původ, původ z určitého, jménem označeného rodu a pod. Tomuto názoru svědčí i definice nadace v § 646 o. z. o., která mluví o vydržování určitých osob a počítá tedy v prvé řadě s individuem, fysickou osobou, od níž mohou býti ovšem určité osobní vlastnosti požadovány. I když pak ona osobní vlastnost jako »šlechtice« doznala po stránce zevnější změny, zůstala tu nedotčena nadále s hlediska skutečného původu. Nestává se tím tudíž ani persolvování podobných nadací nemožným a není tudíž zatím ani potřeby nějaké permutace, jak se o ní stížnost jen letmo zmiňuje.
Stížnost poukazuje sice ještě na § 1448 o. z. o., ale při stručném tomto poukazu bez jakýchkoliv dalších konsekvencí z něho, nelze se jím již s hlediska § 18 zák. o ss obírati, zvláště když nad to zde vůbec nejde o případy, jaké má na mysli § 1448.
Z uvedeného tudíž plyne, že názor stížnosti, že nadace, pokud je zřízena ve prospěch osob stavu rytířského, po nabytí účinnosti zák. č. 61/1918 Sb. zanikla, resp. stala se bezpředmětnou, neodpovídá zákonnému stavu a že naproti tomu výrok žal. úřadu je již z tohoto důvodu v souhlasu se zákonem.
Poněvadž pak stížnost i v dalších svých dedukcích jedině na tomto názoru je vybudována, netřeba se již obírati ani vytýkaným rozporem se spisy a netřeba proto zjišťovati poměr znění knihovního zápisu a poslední vůle zakladatele nadace. Nehledě k tomu, že žal. úřad až teprve v druhé řadě dovolává se ustanovení poslední vůle o 12 mladicích, jakož i k tomu, že knihovní zápis se přímo této poslední vůle z roku 1670 dovolává, takže tato je součástí zápisu knihovního, nemohla by totiž ani při skutečně zjištěném vytýkaném rozporu shledána býti stížnost důvodnou, poněvadž i při odvolání se na knihovní zápis vychází stížnost jedině ze shora uvedeného, avšak — jak dolíčeno — nesprávného právního názoru. Poněvadž pak stížnost jiných námitek a jiných hledisek neuplatňuje, bylo ve smyslu prve uvedených důvodů uznati, jak vysloveno v enunciátě.

Citace:

č. 5455. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 523-524.