NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

— Čís. 7317 —
Čís. 7317.

Zní-li směnka na cizí měnu, jest sice směnečný dlužník za předpokladů čl. 37 sm. řádu oprávněn platiti v penězích své země, směnečný věřitel však nemůže žádati zaplacení v této měně.
(Rozh. ze dne 13. září 1927, Rv I 848/27.)
Na základě směnky znějící na říšské marky navrhl věřitel vydání směnečného platebního příkazu v Kč. Soud prvé stolice příkaz vydal a ponechal ho k námitkám žalovaného v platnosti. Důvody: Žalovaný namítl mimo jiné v námitkách: Zažalovaná směnka zní na říšské marky, platební rozkaz podle ní vydaný mohl by zníti jen na marky říšské, nikoliv na československé koruny. Kurs marek nebyl tvrzen ani nijak osvědčen, ale i kdyby osvědčen byl, nemohl by soud vydati platební rozkaz na koruny čsl. Je-li věřitel oprávněn žádati podle směnky marky, nemůže žádati o újmě měnu jinou. Pokud jde o tuto námitku, § 905 obč. zák. stanoví v poslední větě, že co do míry, váhy a druhu peněz jest hleděti k místu plnění. Zásadou tou není vysloveno, že jest užiti tohoto pravidla i o měně. Nijak není vysloveno, že pro měnu, v níž peněžní dluh dlužno vyrovnati, jest rozhodným za všech okolností a v každém případě bezvýminečně místo splnění smlouvy, naopak nutno uznati, že může platiti po případě také jiná měna, než měna místa splnění smluv. Pro obor práva obchodního a směnečného stanoví v tomto ohledu čl. 336 obch. zák., že v pochybnostech jest považovati za smluvené měnu, druh mincí, počet času a vzdálenosti, platné tam, kde má býti splněna — Čís. 7317 —
smlouva. Podle § 7 obč. zák. tato zásada platí také v občanských právních věcech. Byť by byla v případě tomto směnka vystavena na říšskoněmecké marky, může žalobce žádati o splnění ve měně tuzemské a sice podle kursu, který jest platným v den žaloby. Žalobce také kursovním lístkem prokázal dopisem Národní banky ze dne 21. ledna 1927 kurs říšskoněm. marky a tudíž soud podle návrhu strany žalující rozhodl, ježto jde o měnu v území tomto platnou. Odvolací soud směnečný platební příkaz zrušil. Důvody: Směnka, podle níž směnečný příkaz byl vydán, zní na říšské marky. Směnka jest obligací skripturní, jí vzniká a jí trvá směnečný závazek. Pro posouzení dlužníkovy povinnosti jest rozhodnou jedině směnka. Jako podstatnou náležitost směnky uvádí zákon v čl. 4 č. 2 udání sumy peněžité, jež má býti placena, a jen tuto peněžitou sumu může věřitel požadovati. Ovšem může dlužník, zní-li směnka na peníze, jež nejsou v oběhu v místě placení, platiti směnku v penězích své země, pokud si věřitel nevyhradil slovy »effektivně« nebo jiným podobným dodatkem výhradné placení penězi ve směnce udanými (čl. 37 sm. ř.). Avšak toto placení penězi vlastního státu jest pouze právem dlužníkovým, nikoliv jeho povinností (slova: »může býti placeno«). Směnečný věřitel požadovati může jen placení podle směnky, tedy i co do mince a měny, na kterou směnka zní. Odvolávati se na čl. 336 obch. zák. jest jednak zbytečné, jednak i neodůvodněné, poněvadž i čl. 336 obch. zák. mluví o penězích země, kde smlouva se má plniti, jako o smluveném platidle jen je-li o tom pochybnost. Zde však ve směnce měna byla jasně vytčena, mohl proto žalobce požadovati jen vydání platebního příkazu v této měně, jinaké žádání bylo odmítnouti jako neodůvodněné směnkou. Námitka žalobcova, že vydáním příkazu směnečného na československé koruny neutrpěl dlužník újmy, jest neodůvodněna, poněvadž jest věcí posouzení dlužníkova, zda je proň příznivějším platiti v té čí oné měně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), avšak neprávem. Dovolatelka zakládá svůj žalobní nárok na zažalované směnce. Směnka tato zní na říšské marky a dovolatelka může tedy žádati na žalované pouze zaplacení v říšských markách a nikoliv v československých korunách, neboť svým podpisem na směnce zavázal se žalovaný zaplatiti dovolatelce v čase splatnosti 543,34 ř. M. a nemůže býti přinucen platiti v československých korunách. Pouze směnečný dlužník jest za předpokladů čl. 37 směn. ř. oprávněn zaplatiti směnku v penězích své země. Z tohoto zákonného ustanovení »směnečná suma může se podle hodnoty v době její splatnosti platiti v měně zemské« dlužno vyvozovati, že pouze směnečný dlužník jest oprávněn platiti v měně zemské, nikoliv že směnečný věřitel jest oprávněn, žádati zaplacení v této měně (srovnej Grünhut, Wechselrecht § 106 a Staub-Stranz, komentář čl. 37). Dlužno tudíž přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že dovolatelka nebyla oprávněna — Čís. 7318 —
žalovati o zaplacení československých korun. Pro posouzení povinnosti žalovaného ze zažalované směnky jest úplně nerozhodno, zda by žalovaný utrpěl škodu, kdyby směnku zaplatil podle žalobního žádání, čili nic. Žalovaný ovšem také namítal, že byla uzavřena dohoda na splátky v československých korunách. Dovolatelka však to popřela a také neuplatňuje nárok z této dohody, nýbrž ze směnky.

Citace:

č. 7317. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 90-92.