Č. 5857.

Státní občanství. — Domovské právo. — Administrativní řízení. — Řízení před nss-em (Slovensko): I. župní správní výbor resp. za platnosti zák. č. 126/20 župní úřad rozhoduje o přijetí osoby v obci se usadivší do domovského svazku s platností konečnou. — II. Bývalý župní úředník, který byl po převratu sice prozatímně podle § 2 zák. č. 64/1918 na svém místě ponechán, avšak skutečným státním úředníkem čsl. byl jmenován až po 16. červenci 1920, není čsl. státním občanem podle § 1 č. 4 zák. č. 236/1920.
(Nález ze dne 11. září 1926 č. 18341).
Prejudikatura: Boh. 4662 adm.
Věc: Michal P. ve T. proti župnímu úřadu v Nitře stran domovské příslušnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle výtahu z protokolu z 2. listopadu 1924 usneslo se ob. zastupitelstvo v T. na tom, že dobrovolně uděluje Michalu A, jakož i jeho rodině dom. právo v T.
Rozhodnutím okr. úřadu v T. ze 4. března 1925, vydaným z moci úřední, bylo toto usnesení zrušeno jako absolutně zmatečné a bylo nařízeno, aby Michal P. byl ze seznamu příslušníků obce T. vymazán. Rozhodnutím župního úřadu v Nitře ze 3. dubna 1925 byl výnos okr. úřadu v T. potvrzen a odvolání Michala P. zamítnuto. Rozhodnutí připojena jest doložka, že toto rozhodnutí jest v pořadí instančním konečné.
Rozhoduje o stížnosti, uvážil nss toto:
Ve stížnosti se vytýká, že napadené rozhodnutí trpí vadou, ježto obsahuje dodatek, že rozhodnutí to jest konečné, ač dle zák. čl. XX : 1901 jest proti každému rozhodnutí II. stolice přípustný opravný prostředek k min., tedy v tomto případě k min. pro Slov. Námitka tato jest nedůvodná.
Podle odst. 2 § 23 zák. čl. XXVI : 1896 byl býv. ss uherský kompetentní rozhodovati o stížnostech do výroku žup. správního výboru, jímž rozhodnuto bylo o přijetí do obec. svazku osoby, která se v obci usadila. Předpis tento doznal vznikem republiky čsl. potud změny, že na místo uh. ss-u v Budapešti nastoupil nss v Praze a že dle § 6 zák. z 26. února 1920 č. 126 Sb. přešla působnost župních správních výborů na župní úřady. Následkem toho rozhoduje župní úřad ve shora uvedených věcech jako konečná instance správní, proti jejímuž výroku jest přípustná pouze stížnost k nss-u. Usnesením ob. zastupitelstva v T. z 2. listopadu 1924 bylo přiznáno st-li, který se před tím v T. usadil, dom. právo v T. Napadeným výrokem rozhodnuto bylo o platnosti tohoto usnesení. Jde zde tedy o věc, o které ve smyslu cit. odst. 2 § 23 zák. čl. XXVI : 1896 rozhoduje župní úřad v pořadí instancí správních s platností konečnou. Proto dodatek napadenému rozhodnutí připojený, že rozhodnutí to jest konečné, odpovídá zákonu. Neprávem odvolává se st-l na ustanovení zák. čl. XX : 1901, neboť dle § 12 tohoto zák. čl. nevztahuje se předpis § 3 tohoto zák. čl., jenž připouští do rozhodnutí II. instance, potvrzujícího rozhodnutí I. stolice, za určitých předpokladů revisní žádost k příslušnému min., na věci, o nichž rozhodovati přísluší ss, o kteroužto věc, jak již bylo uvedeno, zde právě jde.
Pokud jde o věc samu, vycházel žal. úřad, který opřel výrok svůj o důvody stolice prvé, z právního názoru, že předpokladem pro nabytí dom. práva v obci jest občanství státu, na jehož území se dotyčná obec nalézá, a došel k úsudku, že st-l nenabyl čsl. stát. občanství, zejména, že toto státní občanství nelze dovoditi z ustanovení odst. 4 § 1 úst. zák. č. 236/20, že tudíž obec T. vzhledem k ustanovení § 16 zák. čl. I. z r. 1903 nebyla oprávněna uděliti mu bezpodmínečně dom. právo.
Stížnost brojí jedině proti výroku žal. úřadu, že se st-l nestal čsl. stát. občanem na základě § 1 odst. 4 úst. zák. — —
Ustanovení § 1 č. 4 cit. zák. přiznává od 28. října 1918 čsl. státní občanství osobám, které měly před tímto dnem právo dom. v některé obci býv. mocnářství Rak.-uh., mimo území republiky čsl. a staly se skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého čsl. stát. podniku nebo ústavu. Nss vyslovil ve svém nál. Boh. 4662 adm. právní názor, že cit. předpis neplatí o oněch osobách, které se staly skutečnými úředníky nebo zřízenci státu čsl. za účinnosti zákona č. 236/20. Zákon tento nabyl účinnosti dne 16. července 1920 (§ 20 úst. zák. č. 236/20 a vyhláška z 20. srpna 1920 č. 492 Sb.). Aby dle cit. předpisu nabyl čsl. státního občanství, musil by se byl st-l státi skutečným čsl. stát. úředníkem do 16. července 1920.
St-l uvádí ve stížnosti, že se stal dle uvedeného předpisu čsl. stát. občanem, protože od převratu stojí ve službě čsl. státu, že složil slib věrnosti čsl. republice a že byl jmenován čsl. státním zaměstnancem, při čemž dovolává se výnosu župana župy nitranské z 15. března 1921.
Ohledně zaměstnanců župních na Slovensku, jakým byl nesporně st-l, platí v prvé řadě předpis § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., který stanoví, že samosprávní úředníci a zaměstnanci býv. království uh. ponechají se prozatímně ve svých úřadech s dosavadními požitky, složí-li slib poslušnosti čsl. republice a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly. Z toho plyne, že st-l, i když byl ponechán po převratu v dosavadní službě a složil-li slib poslušnosti, byl ve službě ponechán jen prozatímně a nestal se skutečným zaměstnancem státním. Že tomu tak jest, potvrzují předpisy § 6 a násl. zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb., které byly vydány za účelem přejímání župních zaměstnanců na Slov. do služeb státu čsl. a ve smyslu jich jen ti ze zaměstnanců župních na Slov. stávají se čsl. státními úředníky neb zřízenci, kteří podali včas (§ 6) žádost za přijetí do služby politické (§ 6) a byli příslušným úřadem republiky čsl. také ustanoveni.
Výnosem župy nitranské z 15. března 1921, kterého se st-l dovolává, byl st-l převzat do služeb čsl. republiky a jmenován župním cestmistrem v X. třídě úředníků obdobně dle norem zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. pro stav. službu na Slov. s platností od 1. srpna 1920. Nehledě k tomu, mohl-li by st-l z tohoto jmenování dovozovati právem, že se stal státním úředníkem, nemůže toto jmenování v tomto případě založiti st-lovo čsl. stát. občanství na základě bodu 4 § 1 úst. zák., protože se nestalo do 16. července 1920, nýbrž dle služ. pragmatiky předpokládalo nabyté čsl. státní občanství.
Pokud st-l poukazuje k tomu, že předpokladem ustanovení ve státní službě čsl. jest, že uchazeč jest čsl. státním občanem a že tudíž jmenování čsl. stát. úředníkem zahrnuje v sobě udělení čsl. stát. občanství, jest poznamenati, že se nař. rozhodnutí nezabývalo otázkou, zdali st-l svým uvedeným jmenováním státního občanství čsl. mimo rámec § 6 odst. 4 cit. úst. zák. nabyl, že tudíž také nss otázkou tou nemůže se zabývati. Proto jest i tato námitka bezdůvodná.

Citace:

č. 5857. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 259-261.