NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Č. 333.

Administrativní řízení: * Proti rozhodnutí vyšlému z kooperace úřadu státního a autonomního jest možnou další stížnost tenkráte, když ani státní ani autonomní úřad dotyčný není o sobě instancí poslední. Stížnost podána budiž u úřadu, jenž nález v dohodě s druhým úřadem vydal, podle zásad platných pro zřízení instanční před úřady jeho druhu. Rozhodnutí o stížnosti musí se státi v dohodě obou úřadů nadřízených, tak jako se stalo rozhodnutí v odpor brané.
(Nález ze dne 18. února 1920 č. 1233.)
Věc: Jaroslav S. v O. proti zemské správě politické v Praze stran sesazení s úřadu starosty obce.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím sesadila zemská politická správa v dorozumění s okresním výborem ve V. na základě § 100 ob. zříz. stěžovatele s úřadu starosty obce O. Opatření to učinila z důvodu, poněvadž stěžovatel nabádá obyvatelstvo k porušení veřejného pokoje a pořádku a k odporu proti představeným úřadům a tím své povinnosti jako obecní starosta hrubě porušil.
Okresní výbor, byv dříve po souhlase s tímto opatřením dotázán, dal k tomu souhlas svůj s odůvodněním, že mu bylo svědky potvrzeno, že proti stěžovateli se vede trestní vyhledávání pro zločin dle § 65 a) tr. z., že na veřejné schůzi v Nelahozevsi ve své řeči vybízel shromážděné k páchání trestních činů a nabádal je k odporu proti úřadům státním. O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Vzhledem k § 5 zák. o správním soudě, jenž dovoluje nejvyššímu správnímu soudu zabývati se určitou záležitostí jen tehdy, když již pořad instanční jest plně vyčerpán, bylo nejprve rozřešiti otázku, zda rozhodnutí dle § 100, odst. 2 ob. zříz. vydané místodržitelstvím ve shodě s okresním výborem možno pokládati za rozhodnutí konečné.
Zákon sám v této příčině nijakého ustanovení nepodává a nutno proto při zodpovědění otázky té vycházeti jen z úvah všeobecných o podstatě věci i ze zásad ovládajících řízení správní vůbec a řízení instanční zvlášť.
Jako nejdůležitější ze zásad těchto jest hned z prvu uvésti, že tam, kde zákon výslovně pořad stolic neomezuje, nutno pokládati za vůli zákona poskytnouti straně právo odvolati se vždy až k oné instanci, která dle organisace úřadů a stanoveného hierarchického pořadí jeví se býti pro úřad v prvé stolici rozhodující nadřízenou instancí nejvyšší.
Z důvodu toho třeba i v případě předloženém zkoumati, zda není tu nad orgánem, vyslovujícím dle § 100, odst. 2 ob. zříz. sesazení obecního starosty s jeho úřadu, stolice vyšší.
Na otázku tuto by bylo odpověděti negativně jen tenkráte, kdyby bylo lze v nařízení zákona, že výrok dotčený má místodržitelství učiniti ve shodě s okresním výborem, spatřovati zřízení nějakého zvláštního úřadu ad hoc, jenž se vymyká z rámce všeobecné organisace úřadů státních a autonomních, a kdyby výrok dle § 100, odst. 2 učiněný bylo lze pojímati jen za jednotný nález tohoto zvláštního orgánu.
Avšak tato koncepce nebyla by dle přesvědčení nejvyššího správního soudu ve shodě se zákonem.
Předpis nařizující kooperaci úřadu státního a autonomního k vydání opatření ve smyslu citovaného předpisu, nechce se nikterak dotknouti plné úřední samostatnosti obou úřadů k rozhodování povolaných. Jak místodržitelství, tak i okresní výbor mají posuzovati nutnost i vhodnost zbaviti úřadu starostu obecního, povinnosti své nekonajícího, úplně samostatně, se stanoviska své kompetence i s hlediska oněch zájmů veřejných, jichž ochrana jest jim svěřena. Rozhodovací moc jednoho i druhého z obou těchto úřadů nesplývá v moc jedinou, nýbrž uplatňuje se každá samostatně a od sebe neodvisle.
Společenství na rozhodování objevuje se teprve v konečném výsledku tím, že k opatření dle § 100, odst. 2 může dojíti jen tenkráte, když oba tyto orgány — samostatně věc posuzujíce — dospěly k souhlasnému názoru, že opatření ono jest nezbytným. Je-li jen jediný z nich náhledu jiného, není možno výrok dle § 100, odst. 2 učiniti.
Z toho jest patrno, že nález dle § 100, odst. 2 vydávaný jest materie1ně výrokem místodržitelství, které však nesmí výrok onen učiniti, dokud neopatřilo si k tomu souhlasu okresního výboru. Byl-li však souhlas onen dán a ve výrok místodržitelství pojat, jeví se býti výrok tento složkou výsledku rozhodující činnosti obou dotčených orgánů a stává se teprve tímto složeným výrokem jednotným, formelně od místodržitelství jako hlavního z obou súčastněných orgánů vydaným. Samostatnost obou k součinnosti povolaných orgánů vylučuje tedy možnost pojímati je za zvláštní spojený orgán, nad nímž již vzhledem k této jeho vlastnosti — když zákon jinak neustanovil — není jiného úřadu nadřízeného.
Zda tu jest instance vyšší, posuzovati tudíž nutno s jiného hlediska a to s toho, zda jest tu pro orgány k součinnosti povolané, t. j. pro každý z nich o sobě, orgán nadřízený ať již společný, ať různý. Jen tehdáž, když by ani oba ani jeden z nich již vyšší instance neměly, možno výrok onen pokládati za poslední. Jinak nutno připustiti pořad instanční na orgán resp. orgány nadřízené.
Podléhá-li každý z obou súčastnených úřadů rozhodujících ve stolici prvé jinému orgánu nadřízenému, vyžadovati nutno ovšem i pro přezkoumání nálezu kooperací vzešlého stejné kooperace orgánů těchto, a přísluší tedy v případě § 100, odst. 2 přezkoumání ministerstvu vnitra ve shodě se zemským správním výborem. Stížnost však podati jest jen u místodržitelství jako orgánu, od něhož formelně rozhodnutí pochodí, dle zásad platných pro opravné prostředky při úřadech politických.
Že tato konstrukce právní nikterak se nepříčí zásadnímu pojímání naší legislativy, nýbrž naopak s ní v úplné jest shodě, plyne nepochybně z § 3 zák. o organisaci zdravotní služby v obcích ze dne 23. února 1888 č. 9 z. z., kde se výslovně při rozhodování vycházejícím z kooperace okresního výboru a okresního hejtmanství, prohlašuje za instanci nadřízenou zemský výbor ve shodě s místodržitelstvím.
Tato konstrukce právní odpovídá i dosavadní praxi zachovávané v případech podobných n. př. při rozhodování o zrušení veřejné cesty, které předpokládá dle § 20 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. rovněž součinnost politických i autonomních úřadů.
Bylo proto poučení připojené místodržitelstvím k naříkanému výnosu, jímž prohlášeno učiněné opatření za konečné, dalšímu odvolání nepodléhající, nesprávným.
Nesprávnost tato zakládá dle analogie § 3 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. podstatnou vadu rozhodnutí v odpor vzatého, kteráž odůvodňuje použití § 6 zák. o správním soudě (srov. nálezy vid. správního soudu, Budw. 14481, 6573 A, 6663 A).
Bylo proto naříkané opatření pro vadnost řízení zrušiti.

Citace:

č. 333. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 156-158.