NPD documents search: Právník, 72 (1933) - Jan Šonka: Příčetnost osob mladistvých

Meze moci nařizovací podle ústavy československé.
Nález ústavního soudu ze dne 7. listopadu 1922 vyvolal diskusi o tomto vysoce důležitém a základním problému ústavním. Ústavní soud totiž vyslovil tu názor, že Národní shrom., které podle § 6 úst. listiny vykonává moc zákonodárnou, nemůže ji nikomu delegovati. Důvod toho vidí úst. soud právě ve zmíněném § 6 ú. l.
Proti tomuto názoru vyslovili se oba naši přední tbeoretikové ústavního práva, prof. Hoetzel a prof. Weyr; každý svým proň charakte- ristickým způsobem: Onen (v »Právníku« roč. 62. č. I., před tím v »Čase« z 31. prosince 1922) řeší otázku na základě pečlivého výkladu našeho positivního práva, tento (v »Prager Presse« 27. února 1923) z hlediska právně-noetického se ptá, jak tomu je, když positivní právo o věci mlčí. — Prof. Hoetzell dovozuje, že § 6 ú. l. má smysl po výtce organisační a že těžisko otázky leží v § 55 ú. l., podle něhož »nařízení vydávati lze jen ku provedení určitého zákona a v jeho mezích«, t. j. že nařízení nelze vydávati bez zákonného zmocnění a že každé nařízení musí se dovolávati určitého zmocňujícího zákona. Jestliže tedy zákon zmocní vládu, aby nařízením upravila určitou materii, po př. jím i měnila zákonná ustanovení, hoví to §u 55 ú. l., poněvadž tu nejde vlastně o delegaci moci zákonodárné, nýbrž o vládní moc nařizovací či výkonnou. A z oněch ustanovení ú. l., podle kterých nesmějí určité materie býti upraveny nařízeními, nýbrž výhradně zákony (§§ 57, 67, 87, 88, 94, 95 atd.), soudí prof. H. správně a contrario, že tedy obecně je delegace přípustna. K stejnému resultátu dochází prof. Weyr ze zásady suverenity zákonodárného orgánu, jehož jediným omezením je ústava. V rámci ústavy pak rozhoduje on, co chce upraviti sám normou prvotní (zákonem) a co chce ponechati k úpravě orgánům výkonným normami druhotnými (nařízeními).
Celý spor, jak se zdá, pramení v tom, že je zde pojem zákona pojímán ve dvou různých smyslech. Úst. soud měl asi za to, že pojem zákona je samostatně obsahově definován (snad obecností právní normy), z něho že se podává pojem moci zákonodárné a tato že má podle § 6 úst. l. vycházeli od Nár. shrom. Proto byl by prof, Hoetzel nejlépe replikoval na vývody úst. soudu, kdyby byl výslovně řekl — co skrytě v jeho vývodech je obsaženo — že §em 6 jest teprve moc zákonodárná a tím i pojem zákona definován. Ne pojem zákona, ale orgány státu (Nár. shrom. a vláda) jsou dány jako prius a podle toho, který z nich normotvornou činnost koná, mluvíme o zákonech a moci zákonodárné resp. nařízeních a moci nařizovací či výkonné. Jednu z těchto mocí (zákonodárnou) pak pokládáme za vyšší, nadřízenou druhé proto, že tato smí se uplatniti jen tam, kde ji ona k tomu zmocní. Jakmile se to však stalo, je nám jediným kriteriem v otázce, jde-li tu o výron moci zákonodárné neb nařizovací, vznik normy. Nikdo přece nebude směšovati pojem činnosti zákonodárné s činností normotvornou, když je patrno, že jak moc výkonná, tak soudcovská spočívá v podstatě rovněž v tvoření norem.
Rozdíl spočívající v tom, že určitá norma jest prvotní neb druhotnou, zákonem neb nařízením, projevuje se pak právnicky ve dvou směrech: jednak, že nařízení jsou přezkoumatelná soudy podle § 102 úst. l., zákony pouze soudem ústavním, jednak tím, že jen norma vyšší může rušiti neb měniti (derogovati) normu nižší, ne však naopak. Zdá se, že není správné, jak za to mají prof. Hoetzel i Weyr, že by mohlo nařízení rušiti zákon i když je zmocněno nahraditi určitá ustanovení zákonná. Správnějším zdá se, že jen zákon (lex posterior) může derogovati zákonu (legi priori) a že v případech zmiňovaných prof. Hoetzlem jde tu o jakousi podmínečnou derogaci zákona zákonem. Když tedy §§ 1 a 15 živn. řádu stanoví, že pouhým nařízením může býti měněn seznam živností řemeslných a koncessovaných zákonem určený, stanoví tím, že dotyčné ustanovení zákonné platí jen dotud, dokud nevydá vláda jiné ustanovení nařízením. Zrovna tak jako je zcela dobře myslitelný zákon, jehož platnost je omezena časem (platný do určitého dne), je myslitelný i zákon platný až do okamžiku, kdy nastane nějaká nejistá událost (na př. platný až do konce války), jíž je v těchto případech právě vydání onoho nařízení. Z této úvahy plyne požadavek, aby taková podmíněná derogace zákona byla vždy výslovně a co do rozsahu přesně stanovena.
Zmíněná sporná otázka o mezích moci nařizovací měla by býti co nejpodrobněji a nejopatrněji prodiskutována, nejen aby bylo jasno v otázce tak důležité, ale též aby se předešlo zjevu jistě velmi povážlivému a neutěšenému, aby totiž »judikatura« ústavního soudu tak diametrálně se odchylovala od názorů theoretiků. Zd. Neubauer.

Citace:

MUCHKA, František. Změny daně z obohacení.. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1937-38, svazek/ročník 2, číslo/sešit 2, s. 64-67.