Č. 4134.

Vodní právo: 1. * Je-li spornou otázka o existenci a objemu objektu (práva), který podle vodního zák. má býti vyvlastněn, a může-li teprve nálezem civilního soudu býti rozřešena, může rozhodnutí vodního úřadu o vyvlastnění objektu (práva) býti jenom podmínečné, t. j. může býti vázáno jenom na podmínku civilně právního uznání soukromého práva interesentem namítaného. — 2. * Vznese-li se proti projektu na zřízení nebo změnu vodního díla námitka opírající se o právo soukromé a žádost, aby právo toto — nebude-li moci předepsáním vhodných podmínek býti chráněno — bylo vyvlastněno resp. přiznáno bylo odškodné (§ 87 v. z.), nemůže úřad vodoprávní žádost takovou pominouti, nýbrž musí o této již do jeho kompetence spadající otázce sám rozhodovati. — 3. * Vodní úřad nemůže sám rozhodovati o sporné existenci a objemu namítavého práva soukromého, nýbrž smí jediné — nevedl-li pokus o smírné uspořádání sporu k cíli — spornou otázku práva soukromého odkázati na pořad práva civilního.
(Nález ze dne 19. listopadu 1924 č. 20212).
Věc: Jan N. v M. proti ministerstvu zemědělství o změnu vodní nádrže.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: V rámci regulační akce ve smyslu zák. ze 13. března 1903 č. 31 z. z. předložiia zem. komise pro úpravu řek v království Českém býv. místodržitelství v Praze v r. 1912 návrh na obnovu rybníka zvaného »Horka«. Dle protokolu o vodoprávním řízení ve smyslu § 83 vodního zák. a řízení vyvlastňovacím dle § 13 zák. z 11. června 1901 č. 66 ř. z. v den 29. března 1912 konaném bylo účelem obnovy zmíněného rybníka co největší zmírnění četných nesnází povodňových a vůbec zlepšení poměrů odtoku vod v obcích ležících v území řeky P. Podle projektu měla se vytvořiti nádrž vodní se stálým (trvalým) vzdutím vody na výšku 309,30 m nad mořem, kdežto vzdutí jdoucí nad kvotu 309,30 m mělo býti využito k zadržení velkých vod.
Nálezem býv. místodržitelství v Praze ze 3. července 1912 bylo pak v ohledu vodoprávním podle § 42 v. z. vysloveno, že proti projektu dle předložených plánů z veřejných ohledů není za určitých podmínek žádné závady, prohlášení panství M. ohledně zřízení služebností resp. ohledně určitých udržovacích závazků vzato bylo k vědomosti, a konečně bylo vysloveno, že proti přenechání normálního prostoru vzdutí pro účely rybářství resp. rybničního hospodářství jakož i proti přenesení práva vlastnického k tomu normálnímu vzdutému prostoru, pokud regulační komisí bude získán, na panství M. není závady, kdežto vzdutí vysokých vod by mohlo velkostatku přenecháno býti pro účely chovu ryb a rybníční hospodářství potud, pokud by se dalo srovnati s účely celé nádrže.
Kolaudace podniku provedena byla místodrž. nál. z 4. listopadu 1915. Ježto se však objevily některé závady nově vybudované přehrady, předložila zem. kom. pro regulaci řek projekt na provedení některých bezpečnostních opatření za účelem rychlého a bezpečného odvádění velkých vod. Mezi jiným měla se na místo části pevného přepadu zříditi konstrukce stavidlová a dosavadní česlice o světlosti 16 mm měla býti zaměněna na česlice o světlosti 30 mm.
Při místním šetření komisionelním provedeném dne 12. května 1919 na základě §§ 42, 76 a 83 v. z. a na základě § 13 zák. z 10. června 1901 č. 66 ř. z. a zák. z 13. února 1903 č. 31 z. z. připustil státní technik možnost, že by některá část dosavadního zařízení pro odvádění vody nefungovala, kdežto bezvadné odvedení velikých vod, které činí až 91 m za sekundu, předpokládá, že veškerá odlehčovací zařízení přesně fungují. Zástupce panství M. při zmíněném řízení prohlásil, že jest se zařízením stavidel srozuměn za předpokladu, že škody tažením stavidel na stavu ryb v budoucnosti snad způsobené budou panství nahraženy. Pokud pak jde o změnu česlic, prohlásil, že změna česlic znamená stížení rybničního hospodářství a že by panství M. — ježto rybník se provozuje jako rybník výtažný — s výměnou nejvyšší části nad kotou 309,30 m souhlasilo bez nároku na odškodné, pakli však by to z veřejných ohledů nebylo možno, musilo by za škody tím na rybaření způsobené poskytnuto býti odškodnění.
Nálezem zsp-é v Praze z 20. května 1919 bylo vysloveno, že podle § 42 v. z. má z veřejných ohledů při provádění prací býti postupováno podle projektů, které byly podkladem vodoprávního řízení, byl dále předepsán postup pro provoz změněného vodního díla, pokud pak jde o pochybnosti a náhradní nároky velkostatku za škody způsobené tažením stavidel a rozšířením česlic, bylo připomenuto, že v bodě A 8 pravoplatného místodr. výn. z 3. července 1912 bylo vysloveno, že nebylo závady proti tomu, aby velkostatku M. přenechán byl normální vzdutý prostor pro účely pěstění ryb a rybničního hospodářství, kdežto prostor vzdutý ke koruně jezu a prostor velkých vod pro účely hospodářství rybničního by mohl býti přenechán jen potud, pokud to lze sloučiti s účely celé nádrže. Ježto pak na normálně vzdutém prostoru se ničeho nemění a ani ohledně tohoto, tím méně pak ohledně širšího vzdutého prostoru se strany zem. kom. pro regulaci řek nějakých záruk a závazků o užívání rybníka k pěstění ryb oproti velkostatku M. převzato nebylo, nemůže býti uznáno, že by nároky panství M. na náhradu škod ve vodoprávních předpisech byly odůvodněny.
Rekursu st-lovu nevyhověl žal. úřad nař. rozhodnutím podstatně z těchto důvodů:
»Rybník »Horka« byl obnoven za tím účelem, aby získán byl retenční prostor pro přívalové vody a aby zlepšeny byly odtokové poměry řeky P., nikoli však pro chov ryb. Nově projektovaná zajišťovací opatření sledují pouze účel odstraniti objevivší se závady přehrady vybudované v letech 1912—1915 a získati reservu pro odvedení přívalových vod z nádrže v případě, že by některé komory násoskového jezu selhaly. Na původním stavu nádrže se v principu ničeho nemění, ježto prostor normálního vzdutí nebude zamýšlenou úpravou dotčen a rovněž nejvyšší vzdutí bude zachováno. Provedení odlehčovací propusti dle projektu jest nutné, neboť není vyloučena možnost, že by se komory násoskového jezu po případě vzdušníky ucpaly neb zamrzly. Z místodrž. výn. z 3. července 1912 jasně vyplývá, že chov ryb může býti provozován v rybníku Horka pouze jako vedlejší podružný účel, kdežto hlavní důraz kladen byl vždy na retenční úkol této nádrže. Právní poměr mezi velkostatkem M. a zem. komisí pro úpravu řek jako podnikatelkou nebyl a ovšem také nemohl býti místodrž. nálezem upraven. Úprava tohoto soukromoprávního poměru byla věcí dohody mezi jmenovaným velkostatkem a zem. komisí pro úpravu řek, jež může býti také podkladem pro posouzení nároků resp. námitek odvolatelových (§ 88 v. z.). St-li musilo z celého jednání o rekonstrukci rybníka býti jasno, že v případě zavedení chovu ryb resp. v jiném způsobu používání rybníka omezeno jest právo velkostatku na prostor normálního vzdutí a že musí nésti veškeré risiko vyplývající z provozu přehrady jako nádrže retenční. I z původního provozního plánu nádrže schváleného kolaudačním nál. ze 4. listopadu 1915 plyne, že rybník Horka vybudován byl především jako nádrž retenční. Pokud pak jde o úpravu česlic, neupírá nař. rozhodnutí, že rozšíření otvorů ze 16. na 30 mm způsobilo by ztráty na rybí násadě, vyslovuje však, že nároky st-lovy z toho plynoucí nelze odvoditi z ustanovení vodního zákona, nýbrž, že bude pro posouzení jejich směrodatnou pouze soukromá dohoda velkostatku se zem. reg. komisí, upravující používání rybničního prostoru stavbou přehrady získaného, po případě poměr vlastnický k němu.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
Jako zcela vedlejší a bezvýznamnou možno označiti otázku, kterou blíže řeší jak nař. rozhodnutí tak i stížnost, zda přenechání normálního prostoru vzdutí konsentovaného znovuzřízení rybníka t. zv. »Horka« na řece P. nad W. u M. pro účely chovu ryb a rybníčního hospodářství, jakož i dále přenesení práva vlastnického k tomuto normálnímu vzdutí, jak st-li ve výnosu z 3. července 1912 pod č. 8 vyhraženo bylo, dlužno pojímati jako podmínku do vodoprávního konsensu pojatou. Neboť poměr mezi komisí pro úpravu řek jako projektantkou vodního díla a panstvím, které učinilo výhradu ve výn. z 3. července 1912 pod č. 8 osvědčenou, zůstává vždycky soukromoprávním, ať již její obsah byl do vodoprávního konsensu pojat či nikoliv.
Vodní úřad, který není kompetentním, aby v případě sporu o tomto poměru jako úřad judikující rozhodoval, nejednal pojímaje dohodu mezi stranami o tomto poměru docílenou do konsensu, jako úřední orgán judikující, nýbrž jen jako úřední orgán osvědčující. Tím, že úřad osvědčil dohodu stran o zmíněné výhradě, nemohlo však na právním charakteru poměru touto dohodou založeného jakožto poměru soukromoprávního ničeho býti změněno.
Rovněž tak zcela vedlejší jest otázka, zdali účel, který sleduje právo st-li přiznané, dlužno považovati jako hlavní či vedlejší účel vodního díla v roce 1912 povoleného, poněvadž v úvahu přijíti může jako rozhodující moment jedině existence tvrzeného práva.
St-l namítal během řízení konsensního o projektu na změnu dotyčného vodního díla, že zamýšlenými změnami bude zasaženo do soukromého práva zmíněnou dohodou založeného a ve výn. z roku 1912 pod č. 8 obsaženého, a domáhal se přiznání odškodného. V tomto stanovisku st-le dlužno spatřovati dvojí: jednak námitku proti projektu opírající se o právo soukromé, jednak i žádost, aby pro ten případ, že by k této námitce při udělení konsensu předepsáním podmínek dotyčné soukromé právo st-lovo chránících nemohlo býti přihlíženo, potřebná expropriace tohoto práva byla vyslovena a aby v důsledku toho v základě § 87 v. z. stanoveno bylo odškodné.
Vodní úřad nemůže ovšem sám rozhodovati o existenci a objemu namítaného práva soukromého, jestliže tyto jsou sporny, nýbrž smí jediné, — nevede-li pokus o smírné uspořádání tohoto sporu k cíli — spornou otázku práva soukromého odkázati na pořad práva civilního. Úřad vodní nemůže však ani v takovém případě žádost o povolení vodoprávní expropriace nechati nepovšimnutou, nýbrž musí vždycky o této již do jeho kompetence spadající otázce sám rozhodnouti.
Toto rozhodnutí může ovšem — když premisu jeho tvořící otázka o existenci a objemu objektu, jenž vyvlastněn býti má, teprve nálezem civilního soudu rozřešena býti může, — býti jen podmínečným, t. j. může býti vázáno jenom na podmínku civilně-právního uznání soukromého práva interesentem namítaného.
V daném případě bylo rozhodnutí o této žádosti st-lově tím naléhavějším, ježto v nař. rozhodnutí a sice bez odporu projektantky jest konstatováno, že rozšíření otvoru česlic ze 16 mm na 30 mm bude míti za následek poškození práv stěžovatelových.
Ze všech těchto úvah plynou však následující závěry:
Vodní úřad měl zjistiti, zda a pokud projekt zasahá do soukromého práva st-lem tvrzeného a z úmluvy osvědčené výn. z 3. července 1912 pod č. 8 vyvozovaného, a zda a pokud toto právo, pokud toto projektem jest dotčeno, projektantkou jest uznáváno anebo popíráno.
Bylo-li by při tomto řízení zjištěno, že projekt se st-le vůbec nijak nedotýká, t. j. že soukromého práva jím tvrzeného vůbec neporušuje, teprve tehdy mohl vodoprávní úřad námitku st-le docela přehlédnouti.
Bylo-li by však konstatováno, že projekt zasahá do práva stlem tvrzeného, bylo by rozeznávati:
Je-li toto právo nesporné, měl by vodoprávní úřad právo toto respektovati buďto předepsáním technických změn projektu anebo nebylo-li by toto možno, měl by vysloviti vodoprávní expropriaci tohoto práva, pokud projektem jest dotčeno a znemožněno. V tom případě mohlo a mělo by vodoprávní povolení býti uděleno ve formě »povolení« projektu (§ 86).
Zůstalo-li však ono právo, které po případě pokud projektem jest dotčeno, sporným, mohl by vodoprávní úřad podle § 88 cit. zák. jedině vysloviti »přípustnost podniku v ohledu veřejném, a námitku stranou vznesenou odkázati na pořad práva, současně však musil by rozhodnouti o žádané expropriaci pro ten případ, kdyby st-l cestou práva civilního si vymohl uznání práva jím tvrzeného a projektem dotčeného.
Předmětné rozhodnutí založené na právním názoru, že soukromoprávní povaha namítaného práva znemožňuje vodnímu úřadu k tomuto právu vůbec přihlížeti, opominulo vyvoditi z daného stavu skutkového a právního výše zmíněné vodoprávní konsekvence, pročež nemůže býti shledáno, že by bylo v souhlase se zákonem.
Z těchto důvodů dospěl nss ke zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost.

Citace:

č. 4134. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 827-830.