NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 513.

Úřednictvo: * Třebas měl úředník titul a charakter vyšší hodnostní třídy, ba i platově postoupil do toho stupně platu, kterým dosažen byl příjem rovnající se prvnímu stupni platu oné třídy, jejíhož charakteru požívá, zůstává přece po zákonu úředníkem této nižší třídy a jest proto tuto třídu položiti za základ pro řešení otázky dle druhé věty 2. odst. § 2 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. rozhodné, zda od 1. října 1918 byl povýšen o dvě třídy hodnostní.
(Nález ze dne 9. září 1920 č. 7944.)
Věc: Karel Sch. v Praze (adv. Dr. Ad. Dušek z Prahy) proti presidiu ministerstva vnitra v Praze o započtení válečných let. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Stěžovateli, příručímu ředitele pomocných úřadů při býv. c. k. místodržitelství v Praze, tudíž úředníku IX. hodnostní třídy propůjčen byl dle dekretu téhož úřadu ze dne 17. února 1916 č. 4747 cís. rozhodnutím ze dne 7. února 1916 titul a charakter ředitele pomocných úřadů. Když pak podáním ze dne 2. září 1918 stěžovatel zažádal po rozumu § 50 služ. prag. o přiznání požitků 5. platové stupnice IX. hodnostní třídy, bylo žádosti jeho vyhověno s účinností od 1. října 1918. Dekretem presidia ministerstva vnitra ze dne 30. prosince 1918 č. 1131 byl stěžovatel jmenován vrchním ředitelem pomocných úřadů se systemisovanými požitky VII. hodnostní třídy s platností od téhož dne, dekretem pak ze dne 13. ledna 1920, č. 13705 bylo mu přiznáno dle zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. zák. ode dne 1. září 1919 služné téže hodnostní třídy ročně 7 308 K mimo drahotní přídavky v čl. IX. cit. zákona uvedené, zároveň mu však sděleno, že ze zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. zák. a nař. o započtení válečných let státním zaměstnancům nevyplývají pro něho co do postupu žádné výhody, poněvadž získal povýšením po 1. říjnu 1918 na požitcích o dvě hodnostní třídy.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Dle § 2 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. zák. a nař. započítání válečných let státním zaměstnancům nemá místa u těch úředníků, kteří od 1. října 1918 byli povýšeni o dvě hodnostní třídy. Jde tudíž v tomto případě pouze o řešení jediné otázky, zda tato podmínka odepření oné výhody nastala čili nic.
Dle § 49 služ. pragm. jmenování do vyšší hodnostní třídy stane se udělením služebního místa třídy té a má pak jmenovaný práva v § 36 a násl. uvedená, zejména přísluší mu také dle § 37 nárok na služební pořadí mezi úředníky této třídy téhož státního odvětví a dle § 45 nárok na požitky třídy dotčené. Již z toho je patrno, že jmenováním či poyýšením nelze zváti úkon státní správy, jímž té které osobě dostalo se v mezích platných předpisů pouze některé z výhod jinak s povýšením spojených. Tak tomu jest tehdy, byl-li státnímu zaměstnanci propůjčen pouze titul a charakter vyšší hodnostní třídy, v kterémžto případě zaměstnanec takový má právě pouze výhody jemu takto výslovně přiznané, nikoli však nároků jiných, zejména nároku na požitky odpovídající této vyšší hodnostní třídě ani nároku na pořadí ve třídě té. Propůjčením titulu a charakteru zachovává se mu pouze pořadí ve třídě té pro případ, že do oné hodnostní třídy bude skutečně jmenován a nenastane tudíž účinek ten, když by ke jmenování tomu nedošlo. Nestane se tudíž úředník udělením titulu a charakteru skutečným úředníkem této vyšší hodnostní třídy. Totéž plyne také z ustanovení odst. 2 § 7 zákona ze dne 15. dubna 1873 č. 47 ř. z., jenž po rozumu odst. 2 čl. VII. služ. pragm. platnosti nepozbyl, a patrno to i z ustanovení § 5 zákona ze dne 14. května 1896 č. 74 ř. z. předpisem § 60 služ. pragm. v platnosti zachovaného a rozeznávajícího mezi úředníky do určité hodnostní třídy zařazenými a těmi, jimž náleží pouze titul a charakter třídy té. Tomu nasvědčuje alespoň nepřímo i ustanovení odst. 2 § 41 služ. pragm., znající úředníky určité hodnostní třídy, požívající titulu nebo charakteru třídy vyšší. Dle toho stěžovatel, jsa jako příručí řiditele pomocných úřadů úředníkem IX. hodnostní třídy, nestal se obdržev honoris causa titul a charakter řiditele pomocných úřadů, tedy úředníka VIII. hodnostní třídy, úředníkem třídy této, nebyl do třídy té »jmenován«, nýbrž zůstal ve třídě IX., byť i s některými výhodami třídy vyšší, nemaje ani zákonného nároku, aby do této vyšší třídy skutečně byl povýšen. Pouze jako úředník třídy IX. mohl pak žádati o přiznání vyšší platové stupnice téže třídy a mohla mu stupnice ta, jak se skutečně stalo, býti přiznána, při čemž však nebyl mu přiznán přídavek ten dle VIII. třídy, jak by se bylo musilo státi, kdyby úředníkem této třídy se byl stal, nýbrž ponechán mu byl aktivní přídavek třídy IX. Byl-li pak 30. prosince 1918 jmenován vrchním řiditelem, tudíž úředníkem VII. hodn. třídy, není nejmenší pochybnosti o tom, že jmenováním tím povýšen byl o dvě hodn. třídy a že tudíž naříkané rozhodnutí opírající se o ustanovení druhé věty 2. odstavce § 2 zákona z 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. odpovídá jak skutkovému stavu, tak i zákonu.
Stěžovatel se mýlí, tvrdí-li, že oním vyznamenáním dostalo se mu pouze titulu při dosavadním platu VIII. hodn. třídy, neboť teprve V. stupnice platové třídy IX. rovná se I. stupnici třídy VIII. a této V. stupnice platové dosáhl stěžovatel, jak patrno z děje svrchu vylíčeného, teprve po svém vyznamenání. Ostatně byla by okolnost ta, zda plat stěžovatelem v určité hodn. třídě pobíraný rovná se platu třídy vyšší, nerozhodnou, když § 2 zákona z 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. hledí pouze k povýšení do určité hodnostní třídy, nikoli však k výši požitků, tím kterým zaměstnancem skutečně pobíraných.
Pro otázku, o niž v tomto sporu jde, lhostejnou jest okolnost, že stěžovatel nosil stejnokroj VIII. hodn. třídy, ježto právo nositi stejnokroj vyšší třídy, než ve které skutečně byl, příslušel mu dle ustanovení § 41 služ. pragm. jako úředníku charakterem třídy VIII. nadanému.
Jest tudíž stížnost bezdůvodna.

Citace:

č. 3135. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 255-257.