Č. 9301.

Řízení před nss-em: I. O účincích nálezu nss-u podle § 7 zák. o ss.
Samospráva obecní. — Zdravotnictví: II. O pojmu řádného bydliště obchodníkova s hlediska předpisů o obchodní taxe.
(Nález ze dne 2. června 1931 č. 8613.) Prejudikatura: Boh. A 7425/28.
Věc: Obec M. L. (adv. Dr. Kar. Peters z Mar. Lázní) proti okresnímu úřadu v M. L. (za zúč. Mat. R. adv. Dr. Em. Lingg z Prahy) o obchodní taxu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Výměry z 5. března 1926 a z 15. července 1926 předepsal městský úřad v M. L. Matěji R. z obchodu s módním zbožím a prádlem na základě tarifu povoleného zsp-ou v Praze ve smyslu § 5 zák. z 27. října 1868 č. 38 z. z. čes. obchodné za rok 1924 částkou 2000 Kč a za rok 1926 částkou 1900 Kč.
Odvoláním z toho podaným vyhověla osp v M. L. výměry z 10. ledna 1927 s odůvodněním, že Matěj R. má své řádné bydliště v M. L.; okolnost, že má v M. L. byt a jest tam usedlý, nedovoluje, aby byl považován za cizince.
Tyto výměry byly nál. nss-u z 8. září 1928 č. 25438 zrušeny pro nezákonnost, poněvadž žal. úřad vykládal si nesprávně pojem řádného bydliště, maje za to, že je zcela lhostejno, kde se obchodník, který má v M. L. najat celoroční byt, mimo lázeňskou sezónu zdržuje, a důsledně nebera zřetele k okolnosti v adm. řízení uplatňované, že Matěj R. mimo sezónu zdržuje se trvale mimo M. L., ač okolnost tato je pro posouzení otázky, měl-li úmysl v M. L. po celý rok trvale se zdržovati, svrchovaně závažna. Zároveň vyslovil nss, že nemůže míti zření k okolnostem, které zástupce Matěje R. na podporu svého stanoviska při veř. líčení uvedl, totiž že R. je majitelem domu v M. L. a že jest mu v této obci předepsána výdělková daň a daň z příjmu, poněvadž žal. úřad svá rozhodnutí o tyto okolnosti neopřel, a jde tedy o nova.
Nař. výměrem rozhodl okr. úřad znovu o odvolání Matěje R. z výměru městského úřadu v M. L. z 15. července 1926, kterým mu byla za rok 1926 předepsána obchodní taxa penízem 1900 Kč, a vyhověl tomuto odvolání, ježto R., ač neprovozuje v M. L. živnost po celý rok, nýbrž toliko v sezóně, patří mezi tamější usedlé obchodníky, neboť má v M. L. řádné bydliště, což jest prokázáno jednak projeveným úmyslem tam se zdržovati, jednak i tím, že obchodní podnik v M. L. je zapsán v obchodním rejstříku jako hlavní závod, kdežto podnik v Praze jako filiálka. Okolnost, že Matěji R. je předepisována jak daň důchodová, tak i všeobecná daň výdělková podle zák. z 25. října 1896 č. 220 ř. z. v místě trvalého pobytu, t. j. v M. L., je potvrzením úmyslu R.-ova v M. L. trvale bydleti. V německém textu tohoto výměru je uvedeno ještě na důkaz tohoto úmyslu, že Matěj R. má v M. L. léčebný dům a jej obývá.
Ve stížnosti na toto rozhodnutí podané tvrdí stěžující si obec, že nss vyslovil ve shora cit. nál. právní názor, že obchodní taxa byla zúčastněné straně za rok 1926 právem předepsána. Tímto právním názorem byl prý žal. úřad podle § 7 zák. o ss vázán a důsledkem toho měl učiniti pouze opatření, aby byl proveden právní názor nss-u, nesměl však vydati nové rozhodnutí opačného smyslu. Jeť nepřípustno, aby správní úřad rozhodoval znovu o témže rekursu, nebylo-li jeho dřívější rozhodnutí podle § 6 zák. o ss zrušeno. Ježto v daném případě byl nález nss-u vydán na základě § 7, neměl okresní úřad vydávati nové rozhodnutí ve věci samé.
Námitka tato je bezdůvodná. Tvrzení, jakoby nss byl v nál vyslovil, že obchodní taxa byla Matěji R. právem předepsána, je v rozporu s obsahem jeho. Nss tuto otázku v cit. nál. vůbec neřešil a ani řešiti nemohl, poněvadž přezkoumávaný výměr byl následkem mylného právního názoru, na němž byl založen, stižen podstatnou vadou řízení, neboť žal. osp, rozhodujíc otázku, je-li zúčastněná strana povinna platiti za léta 1924 a 1926 obchodní taxu, nepřihlížela k určité relevantní okolnosti. Zrušil-li nss v odpor vzatý výměr úřadu správního, pak byl tento úřad po rozumu § 7 zák. o ss povinen o podaném rekursu zúčastněné strany znovu rozhodnouti, polože svému rozhodnutí za základ právní názor, projevený v nálezu nss-u. Názor, že rozhodovati neměl a že zrušením nař. výměru nabyl předpis obchodní taxy právní moci, je zřejmě nesprávný, neboť důsledkem pouze kasatorní povahy nálezu nss-u bylo rozhodnutí osp-é o rekursech zúčastněné strany do platebních výměrů městského úřadu odstraněno, aniž rozhodnuto ve věci samé, takže žal. úřad, aby zúčastněné straně dostalo se meritorního vyřízení jejích rekursů, musel vydati o nich rozhodnutí nové.
V dřívějším nálezu o této věci vydaném vyslovil nss právní názor, že obchodní taxe nejsou podrobeni obchodníci, kteří mají v lázeňském místě po celý rok řádné bydliště, a že za řádné bydliště sluší považovati ono místo, ve kterém se osoba usadila s prokázatelným nebo z okolností najevo jdoucím úmyslem, aby se tam trvale zdržovala. Z tohoto pojmu bydliště plyne, že bydliště předpokládá zásadně trvalé faktické zdržování se na určitém místě. Ovšem nepřestává toto místo býti bydlištěm v uvedeném smyslu za všech okolností již tím, že osoba, o niž jde, z místa toho se vzdálí. Nepřestává jím býti v tomto případě tehdy, je-li z okolností patrno, že osoba, o niž jde, podržela tam svůj animus domiciliandi, t. j. že se z onoho místa vzdálila jen přechodně, a nikoli s úmyslem odejíti z něho na jiné místo, které má býti nadále středem jejího života.
Pro otázku povinnosti platiti obchodní taxu přichází v úvahu vždy období jednoho roku. Poněvadž řádné bydliště předpokládá principielně trvalé zdržování se v dotyčném místě, bude možno u obchodníků, kteří v M. L. po celý rok trvale se nezdržují, uznati přes to M. L. za celoroční jejich řádné bydliště jenom tehdy, jsou-li tu positivní momenty, svědčící tomu, že přes svoje vzdálení se z M. L. podrželi po celý rok svůj animus domiciliandi v M. L., t. j. že po celý rok — a tedy i pro domu mimo lázeňskou sezónu — určili si M. L. za střed svého života a že jenom přechodně je opustili.
St-lka poukazuje k tomu, že nss odmítl v nálezu o dřívější její stížnosti přihlédnouti k okolnostem, které zástupce zúčastněné strany na podporu svého stanoviska při veř. ústním líčení uvedl, totiž že zúčastněná strana je majitelkou domu v M. L. a že jest jí v této obci předepsána výdělková daň a daň z příjmu, a prohlásil tyto okolnosti za nepřípustná nova. Stížnost tvrdí, že není přípustno, aby úřad tyto okolnosti v téže věci položil za základ svého nového rozhodnutí. Mýlí se. Nss odmítl k těmto okolnostem přihlédnouti jedině proto, jak sama stížnost konstatuje, že dřívější rozhodnutí o tyto okolnosti se neopíralo. Tím však nebyla úřadu odňata možnost, aby při svém novém rozhodování také k těmto skutkovým okolnostem nepozíral a je nepoložil za základ svého nového rozhodnutí, neboť úřad jest oprávněn při svém novém rozhodování znovu hodnotiti celý skutkový materiál a opříti své rozhodnutí i o skutkové momenty, o které dřívější rozhodnutí opřeno nebylo, a jest jen vázán právním názorem, který v dřívějším nálezu nss-u byl vyjádřen.
Žal. úřad konstatoval v nař. rozhodnutí, že je jednak projeveným úmyslem zúčastněné strany v M. L. trvale se zdržovati, jednak konkrétními okolnostmi v rozhodnutí tom uvedenými prokázáno, že zúčastněná strana má v M. L. své řádné bydliště. Toto odůvodnění chápe stížnost tak, že žal. úřad jen z konkrétních okolností v nař. rozhodnutí uvedených dospěl k úsudku, že zúčastněná strana má v M. L. své řádné bydliště, a namítá, že z okolností těch neplyne úmysl zúčastněné strany v M. L. po celý rok trvale se zdržovati. V tom dlužno dáti stížnosti za pravdu.
Má-li strana úmysl na určitém místě trvale se zdržovati, nelze usuzovati z jejího prohlášení, nýbrž pouze z okolností, které objektivně tento úmysl dosvědčují. Okolnost, kde byla zúčastněné straně v roce 1926 předepsána osobní daň z příjmu a všeobecná daň z výdělku, je pro otázku, kde měla své řádné bydliště, zcela irelevantní, a to tím více, že ani příslušnost úřadu k vyměření těchto daní neřídí se vždy bydlištěm poplatníka (§§ 38 a 176 zák. č. 220/1896 ř. z.). Rovněž tak je pro tuto otázku irelevantní, že je v obchodním rejstříku zapsán závod v M. L. jako hlavní závod, kdežto závod v Praze jako filiálka, neboť jak hlavní, tak odštěpný závod obchodní může se nalézati jinde než v bydlišti obchodníkově. Že držba domu je pro rozřešení otázky bydliště majitele domu bez významu, je samozřejmo. Okolnost, že zúčastněná strana má ve svém domě v M. L. celoroční byt, je sice závažným indiciem při řešení otázky, je-li město to jejím celoročním řádným bydlištěm, t. j. určila-li je pro celý rok — tedy i pro dobu mimo lázeňskou sezónu — za střed svého života, nedokazuje však ještě, že takový úmysl tu byl, nepřidruží-li se k ní další momenty, z nichž lze na takový úmysl souditi. Zpráva policejního komisaře v M. L. ze 13. prosince 1926, podle níž se zúčastněná strana zdržuje v M. L. každoročně jenom v době lázeňské sezóny, mimo sezónu však v Praze, jakož i okolnost, že v Praze dokonce provozuje svůj závod, mluví pak přímo proti úsudku, že by Matěj R. měl v M. L. své celoroční řádné bydliště.
Za tohoto stavu věcí nemá závěr žal. úřadu, že Matěj R. má v M. L. celoroční řádné bydliště a že náleží proto k místním usedlým obchodníkům, ve skutkové podstatě nař. rozhodnutí a ve spisech správních opory. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 9301. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 943-946.