Č. 1031.

Úředníci státní: I. * Usnesení, jež komise, zřízená po rozumu § 9 zák. z 12. prosince 1919 č. 28 sb. z. a n. z r. 1920 o reorganisaci finanční stráže, učinila ve smyslu § 10 č. 3 leg. cit., není rozhodnutím v právnětechnickém slova smyslu, nýbrž pouhým odborným dobrozdáním. — II. * O stížnosti, kterou zaměstnanec finanční stráže naříká rozhodnutí zem. fin. úřadu, učiněné podle § 9 vl. nař. ze dne 4. března 1920 č. 157 sb. z. a n., jímž mu bylo převzetí k důchodkové kontrole odepřeno, rozhodovati přísluší ministerstvu financí.
(Nález ze dne 24. listopadu 1921 č. 15.41-i.)
Věc: Stanislav D. na Král. Vinohradech (adv. Dr. Fr. K. Teyrovský z Vinohrad) proti stížnostní komisi při zemském finančním ředitelství v Praze (zast. vrch. fin. radou Vondrašem) stran nezařazení do důchodkové kontroly.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem presidia zemského finančního ředitelství v Praze (inspekční a organ, kancelář) z — byl stěžovatel — tehdy komisař II. tř. finanční stráže — vyrozuměn, že se na základě vládního nařízení ze dne 17. ledna 1920 č. 40 a ze 14. května 1920 č. 351 sb. z. a n. přejímá dnem 1. září 1919 do sboru pohraniční finanční stráže a jmenuje se okresním inspektorem pohraniční finanční stráže. Do rozhodnutí toho podal dle udání 20. července 1920 stížnost k »stížnostní komisi« zřízené po rozumu § 9 č. 1 zákona z 12. prosince 1919 č. 28 sb. z. a n. ex 1920. Tato komise v sezení dne 17. a 18. listopadu 1920 se usnesla stěžovatele vzhledem k ustanovení § 10 bod 3 lit. c) cit. zák. zamítnouti, ježto jeho dosavadní celková služební činnost a způsobilost nenasvědčuje tomu, že by se při důchodkové kontrole mohl osvědčiti. O tomto usnesení vyrozuměn stěžovatel výnosem zemského finančního ředitelství z — tohoto znění: »Stížnostní komise ve svém sezení dne 17. a 18. listopadu 1920 dle §§ 9 a 10 zákona ze dne 12. prosince 1919 č. 28 sb. z. a n. konaném zamítla Vaši stížnost do nezařazení mezi úředníky důchodkové kontroly vzhledem k ustanovení § 10 č. 3 lit. c).«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nejvyšší správní soud uvážil:
Stěžovatel domnívá se neprávem, že komise zřízená při zemském finančním ředitelství po rozumu § 9 zákona z 12. prosince 1919 č. 28 sb. z. a n. ex 1920 rozhodovala o jeho přeřadění z dosavadní finanční stráže do pohraniční finanční stráže, o němž byl vyrozuměn výnosem z —, a že táž nebo podobná komise — za předsednictví téhož funkcionáře — rozhodovala také o jeho stížnosti podané do tohoto přeřadění. Ze spisů správních je patrno, že přeřadění ono provedlo samo zemské finanční ředitelství a zmíněná komise že projednávala otázku přeřadění stěžovatelova jenom jednou a to teprve na základě stížnosti právě uvedené ve svém sezení dne 17. a 18. listopadu 1920. Je tedy bezdůvodná námitka zmatečnosti, čerpaná z domnělé skutečnosti, že týž funkcionář zúčastnil se rozhodování o věci v první i ve druhé instanci.
Naříkané rozhodnutí jeví se zcela jasně jako výrok t. zv. stížnostní komise, zřízené dle § 9 cit. zák., kterým se přímo rozhoduje o stížnosti podané stěžovatelem do přeřaďovacího aktu zemského finančního ředitelství, a tato stížnost se definitivně vyřizuje; zemské finanční ředitelství rozhodnutí to pouze intimovalo. Nejvyššímu správnímu soudu bylo proto předem z úřední povinnosti zabývati se otázkou, byla-li stížnostní komise k rozhodnutí takovému příslušná. V tomto směru pak uvážil:
Komise, o niž jde, má právní podklad své existence v zákoně z 12. prosince 1919 č. 28 sb. z. a n. z r. 1920. Obor působnosti její je vyznačen toliko dvěma ustanoveními tohoto zákona: jednak předpisem § 9 bod 1 odst. 3, dle něhož do VIII. a VII. hodn. třídy mohou býti zařaděni pouze oni úředníci, které komise ona uzná za způsobilé, aby důchodkový úřad samostatně úspěšně vedli, jednak předpisem § 10, podle kterého k důchodkové kontrole nemohou ze sboru dosavadní finanční stráže býti převzati oni zaměstnanci, o kterých komise ona »na případnou stížnost s konečnou platností rozhodne, že nelze jich doporučiti k přijetí k důchodkové kontrole«, a to zejména z důvodů uvedených tam pod a)—c). Z ustanovení posléze citovaného, které tu jedině má význam, jest patrno, 1. že komise je povolána dávati své votum toliko tehdy, když zaměstnanec podal stížnost do aktu, jímž mu převzetí ze sboru dosavadní finanční stráže k důchodkové kontrole bylo odepřeno; poněvadž podle § 9 prov. nař. ze dne 4. března 1920 č. 157 sb. z. a n. o převzetí rozhoduje zemský úřad finanční, jest stížností onou rozuměti nepochybně stížnost do přeřaďovacího výnosu zemského finančního úřadu; 2. že komise nerozhoduje k stížnosti takové o tom, zda se stěžovatel k důchodkové kontrole přejímá či nikoli, nýbrž o tom, lze-li jej k přijetí k důchodkové kontrole »doporučiti«. Usnesení komise nemá tedy povahu rozhodnutí v právnickotechnickém smyslu slova, nýbrž toliko ráz a význam odborně technického posudku, na jehož podkladě má teprve jiný orgán jako vlastní od- volací instance o stížnosti rozhodnouti. Opaku nelze dovozovati ani ze slov »s konečnou platností«; ta nemají jiného významu, nežli že odvolací instance je negativním votem komise vázána a nemůže tedy stížnosti vyhověti, když komise vyslovila se proti přijetí. Tento výklad má svou oporu také v úvaze, že zákon obsahuje disposice toliko pro případ, kdy votum komise vyznělo negativně, a jenom pro tyto případy dává usnesením komise účinek závazný, kdežto případy, kde komise usnesla se převzetí zaměstnance doporučiti, ničeho nestanoví, chtěje tak patrně orgánu rozhodujícímu ponechati volnou ruku, zda v tomto případě zaměstnance, o nějž jde, do důchodkové kontroly převzíti chce čili nic.
Nelze proto v předpisu § 10 č. 3 zákona spatřovati normu, která by dávala zmíněné komisi právo rozhodovati o stížnostech zaměstnanců proti nepřijetí k důchodkové kontrole a činila by z ní vyšší instanci, příslušnou přezkoumávati opatření učiněná v první instanci zemským finančním úřadem. Otázka, který orgán je povolán o stížnostech takových rozhodovati, není v zákoně vůbec řešena a dlužno tedy na ni odpověděti toliko na základě všeobecných předpisů o příslušnosti správních úřadů dle jejich hierarchického rozskupení v osobních záležitostech jejich zaměstnanců. Poněvadž zákon mluví o stížnosti a podle obecné terminologie má tedy patrně na mysli opravný prostředek, kterým zaměstnanec proti aktu mu nepříznivému domáhá se přezkoumání jeho a odpomoci u úřadu vyššího, a poněvadž k rozhodnutí v první instanci povolán jest, jak uvedeno, finanční úřad zemský, nemůže rozhodování o stížnostech příslušeti úřadu jinému, nežli ministerstvu financí. Tento úřad, rozhoduje o stížnosti, jest ovšem vázán negativním votem komise, stalo-li se řádným způsobem.
Poněvadž v daném případě žalovaná komise, osobujíc si právo rozhodovati přímo jako odvolací instance, o podané stížnosti vydala rozhodnutí a tím meze své zákonné kompetence překročila, bylo usnesení její jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 1031. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 973-975.