NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7419 —
Čís. 7419.

Odsuzující rozsudek, jímž byla zodpovědnému redaktoru uložena náhrada podle § 21 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., jest exekučním titulem i proti vydavateli a vlastníku periodického časopisu, třebaže nejsou jmenováni v exekučním titulu. Pro povolení exekuce proti nim se však vyžaduje, by jejich osobní vztah k rozsudku byl doložen listinou podle § 9 ex. ř. Nedostatek tohoto průkazu nelze odčiniti podle §§ 85 c. ř. s. a 78 ex. ř.
(Rozh. ze dne 15. října 1927, R II 220/27.)
Rozsudkem krajského jako tiskového soudu v M. ze dne 13. listopadu 1926 byl Antonín S. jako zodpovědný redaktor periodického časopisu »M-ské noviny« uznán vinným přestupkem podle § 6 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. a odsouzen též, by nahradil útraty trestního řízení, zejména by zaplatil soukromému obžalobci útraty právního zastoupení, ježto Antonín S. soukromému obžalobci útraty nezaplatil, vedl obžalobce k jich vydobytí exekuci proti nynějšímu vydavateli časopisu »M-ské noviny«, Antonínu P-ovi. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Podle § 21 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. mohou býti náklady trestního řízení uložené zodpovědnému redaktoru, jenž byl uznán vinným přestupkem zanedbání povinné péče podle tohoto zákona, dobývány na vydavateli a vlastníku periodického tiskopisu, kteří za ně ručí rukou společnou a nerozdílnou. Vzhledem k tomuto zákonnému předpisu byla navržená exekuce napadeným usnesením povolena. Toto zákonné ustanovení nestačí však v projednávaném případě k povolení exekuce. Podle § 7 ex. ř. smí exekuce jen tehdy býti povolena, lze-li z exekučního titulu seznati kromě osoby toho, kdo jest oprávněn a kdo jest zavázán, také předmět, způsob, objem a čas dlužného plnění neb opominutí. Exekuční řád nebyl nijak dotčen zákonem ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. V exekučním titulu není vyřčeno, že vydavatel periodického tiskopisu ručí rukou společnou a nerozdílnou vedle odpovědného redaktora za náklady trestního řízení, a nelze tudíž z exekučního titulu seznati, že vydavatel periodického tiskopisu jest povinen zaplatiti útraty trestního řízení, zejména útraty právního zastoupení soukromého žalobce. Ježto nejsou splněny zákonné podmínky § 7 ex. ř. pro povolení exekuce, byla navržená exekuce neprávem povolena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. — Čís. 7419 —
Důvody:
Rekursní soud má pravdu v tom, že podle § 7 ex. ř. smí exekuce jen tehdy býti povolena, lze-li z exekučního titulu seznati kromě osoby toho, kdo jest oprávněn a kdo jest zavázán, také předmět, způsob, objem a čas dlužného plnění neb opominutí; dále, že v souzeném případě v exekučním titulu není vyřčeno, že vydavatel periodického tiskopisu ručí rukou společnou a nerozdílnou vedle odpovědného redaktora za náklady trestního řízení; posléze, že nelze tudíž z exekučního titulu seznati, že vydavatel periodického tiskopisu jest povinen, zaplatiti útraty trestního řízení, zejména útraty právního zastoupení soukromého žalobce Josefa N-a 700 Kč. Než vše to není na závadu, by podle trestního rozsudku, jímž byl vinným uznán zodpovědný redaktor trestným činem uvedeným v § 1 zákona z 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. nebo přestupkem zanedbání povinné péče podle tohoto zákona, nemohla býti povolena exekuce k vydobytí částek v § 21 téhož zákona vyjmenovaných a zodpovědnému redaktoru uložených, přímo proti vydavateli a vlastníku periodického tiskopisu. Jejich osobu nelze ovšem z předloženého exekučního titulu seznati. Než toho není nezbytně třeba, neboť obdobné výjimky ze všeobecného předpisu § 7 ex. ř. zná již exekuční řád sám, na příkl. v §§ 9 a 11. Zákon čís. 124/24 stanoví v § 21 právě jen další takovou výjimku, dovoluje, by podle rozsudku, vydaného proti zodpovědnému redaktoru, byla vedena exekuce i proti vydavateli a vlastníku periodického tiskopisu. Závazek těchto osob jest stanoven již zákonem samým, vzniká ipso jure jako následek redaktorova odsouzení a není ani nezbytně nutným, třebaže by bylo mnohdy velmi účelným, by byl vydán o tom výslovný nález, označující povinné osoby podle jména neb alespoň podle jejich vlastnosti v poměru k tiskopisu (srv. Edmund Prochaska v Juristenzeitung z r. 1924, čís. 18, str. 139). Mohlo by snad spíše býti pochybno, zda rozsudek podle § 21 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. jest vůbec exekučním titulem, zda totiž v § 21 není vyslovena jen zásadní povinnost vydavatele a vlastníka, ručiti za částky v něm uvedené, že by však bylo povinnost tu teprve ve zvláštním řízení uplatniti. Než ani tyto pochybnosti nejsou důvodné. Zákon praví, že vydavatel a vlastník za ony částky »ručí« a že na nich mohou býti »dobývány«. Tomu lze rozuměti jen tak, že vyslovuje zároveň se stanovením povinnosti i její vykonatelnost. Správnosti tohoto výkladu nasvědčuje také výraz, že mohou býti »dobývány«, jímž se v právnickém názvosloví zpravidla jen naznačuje vnucené vymáhání (vydobytí) nároků. Nasvědčuje tomu též úvaha, že by bylo krajně neúčelné, by tresty na penězích, za něž vydavatel a vlastník podle § 21 ručí, musily býti vymáhány novou žalobou a exekucí podle rozsudku teprve zvláště vyvolaného. Nasvědčuje tomu posléze zejména i doslov zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n. (novely k zákonu o válečné lichvě), tudíž zákona časově zákonu čís. 124/24 velmi blízkého, podle jehož § 24 a) »pokuty a tresty na penězích buďtež na majetníku podniku dobývány podle ustanovení platných o trestech penežitých«124/1924 sb., § 24.lit.a". — Čís. 7419 —
Tento doslov vylučuje nezvratně všechny pochybnosti, že by výraz »dobývány« mohl znamenati něco jiného než »exekucí vymáhány«. Jde jen ještě o to, koho zákon míní slovy »vydavatel« a »vlastník« časopisu. Zda míní osoby, které jimi byly v čase spáchaného trestného činu, či ty, kdož jimi byly v čase toho kterého procesuálního období, zejména v době prohlášení rozsudku prvého soudu, či konečně ty, kdož jsou jimi v čase exekučního návrhu. Doslov zákona čís. 124/24 v § 21 není v té příčině jasný. Než jeho výklad vede přece jen k bezpečnému poznání, že míní ony osoby, jež byly vydavatelem anebo vlastníkem v čase vyjití článku, tedy v čase trestného činu. Předně praví v té příčině zpráva »k § 21« tisku 1884 k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1856) o zákonu 124/24, že »solidární ručení podle druhého odstavce § 21, jež jde dále než podle občanského zákona, je splněním mravního požadavku, neboť nátlak, o nějž jde v případě § 5, půjde po většině se strany těch, kdož jsou s vydavatelstvem a vlastníkem v úzkých zájmových stycích«X. Z toho plyne, že ručení vydavatele a vlastníka má svou příčinu v pravděpodobnosti jistého nátlaku těchto činitelů na uveřejnění článku. Takový nátlak může však zajisté vycházeti jen od vydavatele nebo vlastníka, jenž jím byl v době spáchaného činu, a jen se zřetelem k nim může se splniti onen zákonodárcem zdůrazňovaný mravní požadavek odvety. Kromě toho nelze seznati, proč by zákon, jenž, mluvě o zodpovědném redaktoru — ať již redaktoru hlavním aneb o redaktoru některého oddílu, — zpravidla (srv. § 9) míní redaktora, jenž jím byl v den, kdy vyšel periodický tiskopis se závadnou zprávou, mínil, mluvě o vydavateli nebo vlastníku, osoby, jež jimi byly v jiné době. Kdyby byl mínil tyto osoby, byl by to jistě zřetelně vyslovil, šloť v § 21 o zavedení bezpodmínečného ručení za cizí zavinění i bez zavinění vlastního, tedy o zavedení právního opatření dosavadní právní soustavě dosti cizího a proto vyžadujícího po stránce formální nejpřesnější zákonné úpravy a po stránce hmotné přísného obmezení na úzký, jasně vytýčený okruh osob. Tomuto předpokladu však vyhovuje toliko ten výklad zákona, že ručí vydavatel a vlastník ze snadno určitelné doby vyjití zprávy, již má zákon též na jiných místech na mysli, ale nevyhovuje mu výklad, podle něhož by ručili — ani v době činu ani v době rozsudku neurčitelní a v zákoně nikde nenaznačení — vydavatelé a vlastníci z kterékoli doby pozdější, v níž se soukromý obžalobce libovolně odhodlá k exekuci. Výkladu zde zastávanému není závadou, že v § 13—15, pokud jednají o uveřejnění rozsudkového výroku, zákonu zřejmě tane na mysli toliko redaktor a vydavatel v době, kdy se má státi uveřejnění. Výjimka ta plyne z povahy věci a ze souvislosti zákona. Jsouť jen tyto osoby s to, by soudnímu příkazu vyhověly a rozhodnutí uveřejnily. To však neplatí o redaktoru, vydavateli a vlastníku, o nichž mluví §§ 21 až 24. Tu nasvědčuje povaha věci a souvislost zákona zase právě tomu, že jsou míněni redaktor, vydavatel a vlastník z doby vyjití článku, neboť jen u těchto osob lze dosici účelu, sledovaného ustanovením § 23 o obeslání k hlavnímu přelíčení, o účasti na řízení ve všech stolicích a — obdobou s § 15 — — Čís. 7419 —
též o doručení rozsudku. Nelze si dobře mysleti, jak by bylo lze tyto předpisy úspěšně provésti u jiných osob než právě u těch, jež jsou individualisovány dobou vyjití článku, a jaký účel by předpisy ty měly u jiných osob, než právě u nich. Nutno také míti na paměti, že ustanovení § 21 má obdobu v § 12 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. o válečné lichvě, kde majetkové ručení podnikatele za peněžité pokuty jeho zaměstnanců došlo poprvé jasného výrazu v rakouském zákonodárství. O tomto ručení nebylo pochyby, že, nepředpokládajíc viny, není sice trestem, ale že je jakýmsi veřejnoprávním zajišťovacím prostředkem, který má (prevencí) zabrániti budoucímu porušení právního řádu, hrozíc podnikateli majetkovou újmou pro případ zavinění zaměstnanců, podléhajících jeho vlivu. Že toto nazírání na ručení podnikatele vylučuje, by ručení bylo rozšiřováno na jiné osoby, než na ty, jež byly podnikatelem v době činu, netřeba doličovati, protože to plyne z pojmu prevence. Názor, že ručební závazek na nového podnikatele (singulárního sukcesora) nepřechází, byl nad to, pokud jde o cís. nař. čís. 131/1917, vysloven i v písemnictví (sr. Pietsch v Gerichtszeitung z r. 1917 čís. 35 str. 365 a nepřímo též Rojíc tamtéž čís. 22 str. 234). Rozhodnost doby, kdy byl spáchán trestný čin, pro vznik závazků podle § 21 zák. čís. 124/24 vyslovuje též rozhodnutí čís. 2575 tr. sb. n. s. Obavám, že by obmezení ručení na činitele z doby spáchaného trestného činu mohlo nadržovati snahám o zmaření účelu zákona, takže by povinný z té doby mohl, by ušel ručení, vydavatelství nebo vlastnictví časopisu odstoupiti osobě jiné, která by již neručila, lze čelit i jednak úvahou, že podle názoru tu zastávaného původně povinný ručí i, když se vydavatelství nebo vlastnictví časopisu vzdal, jednak úvahou, že soukromému obžalobci není zabráněno, by se nedomáhal na právním nástupci ručení podle § 1409 obč. zák. Snad bylo by lze proti výkladu zde hájenému něco namítati z doslovu § 13 (2), podle něhož jest uložiti redaktoru a vydavateli povinnost, by uveřejnili bezplatně výrok rozsudkový (osvobozující podle § 4, 5, 6 (4) a nahradili útraty, neboť mohlo by se zdáti, že redaktor a vydavatel musí býti z téže doby, a to podle povinnosti k uveřejnění — ovšem jen z doby uveřejnění. Než z § 20 lze jasně seznati, že zákon rozeznává mezi těmito povinnostmi. Pokud jde o povinnost k uveřejnění, je uložena redaktoru a vydavateli v době uveřejnění, neboť jen proti nim má smysl, zastaviti vydávání časopisu, by se uveřejnění stalo. Pokud však jde o zaplacení útrat, nelze tohoto prostředku podle § 20 již použíti, což nasvědčuje tomu, že tato povinnost se netýká řečených činitelů z doby, kdy má býti plněno, totiž uveřejněno, nýbrž z doby, kdy čin byl spáchán. Dovolací soud má proto za to, že odsuzující rozsudek, jímž byly zodpovědnému redaktoru uloženy částky v § 21 naznačené, je způsobilým exekučním titulem i proti vydavateli a vlastníku periodického časopisu, třebaže v něm jmenováni nejsou. Ovšem bude pro povolení exekuce proti nim třeba, aby jejich osobní vztah k rozsudku byl doložen listinou podle § 9 ex. ř. V souzeném případě není tu průkazu ani o tom, kdo v rozhodné době vyjití článku (spáchaného činu) vydavatelem nebo — Čís. 7420 —
vlastníkem časopisu byl, ani o tom, že a jak jeho závazek přešel na povinného Antonína P-а. Průkaz ten se nestal zbytečným ani prohlášením povinného ve stížnosti k rekursnímu soudu, že je vydavatelem »teprve nyní«, protože jeho prohlášení tu nebylo v době rozhodnutí prvého soudu pro právní posouzení stavu věci jedině rozhodné. Nedostatek průkazu podle velícího předpisu § 9 ex. ř. nebylo lze odčiniti podle §§ 85 c. ř. s. a 78 ex. ř., neboť nejde o vadu toliko formální, nýbrž jde o otázku pasivní legitimace k exekuci, tedy o nezbytný předpoklad pro povolení exekuce, jehož navrhovatel netvrdil a jejž se ani nesnažil dolíčiti. Proto byl návrh na povolení exekuce rekursním soudem zamítnut právem, třebaže důvody napadeného usnesení nevyhovují zákonu.

Citace:

č. 7419. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 314-318.