NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Když je okno čerstvě natřeno.

(Krajský soud v Mor. Ostravě).

„Je to váš kabát?" ptal se pan vrchní rada zloděje.
„Není to můj kabát!"
„Doznal jste však, že tyto kalhoty, v nichž jste byl zatčen, jsou vaše, a jsou přece ze stejné látky a stejně ušpiněné, jako kabát."
„To je náhoda. To jsou si kolikrát lidé také podobni a nejsou příbuzní a vůbec nepatří k sobě. Ty kalhoty jsem dostal od jednoho pána, ale kabát mi nedal."
„Vy tedy zapíráte, že jste do toho bytu vlezli. Uslyšíte však svědky, kteří vás v ulici v době činu viděli a pamatují se, že jste měl právě tento světlešedý kabát na sobě."
„To je také může mýlit podoba. To já si kolikrát myslím: je to Véna, nebo Tonda? Dám se s ním do řeči a pak teprve poznám, že jsem se úplně mýlil.“
„Tо je pravda, to jste dělával. Toho druhého to vždycky stálo hodinky."
„No, vždycky ne! Za hodinky jsem tady byl všeho všudy jenom třikrát. A to ještě ty jedny byly jenom niklové. Já neříkám, že mě ta domovnice a hokynář nemohli vidět v té ulici. Proč ne? Já tamtudy chodíval. Ale v tom bytě mne neviděli! Ať mi řeknou, že jo a já řeknu, že to platí." Přišel hlavní svědek, zahřátý vlastní tloušťkou i kožichem. „Kdyby neměl tady vzadu na hlavě tu bouli, možná, že bych ho tak jistě nepoznal, protože ze předu jsem ho ani pořádně neviděl. Ale tu lebku jsem si zapamatoval.“
„A jak to vlastně bylo?“ ptá se svědka předseda.
„Zavřel jsem obchod a šel jsem domů. Žena byla tenkrát ještě na letním bytě. Chtěl jsem ji překvapit, tak jsem si sám nalakoval bílou barvou truhlíky na květiny. Máme je pro parádu před okny. Trochu té barvy mně ještě zbylo, tak jsem ještě také tak trochu poopravil nátěr na oknech. Barva špatně schla a proto jsem musil nechat okna přiotevřena. To se rozumí, že mně ani nenapadlo, že by ve dne mohl někdo z ulice vlézt do bytu. Jak ale povídám, večer se vracím, odemknu dveře u předsíně a zaslechnu slabý šramot v pokoji. Nečekal jsem dlouho. Jen tak co jsem popadnul dech a pak jsem prudce otevřel dveře do pokoje. Chlap stál u mojí skříně a prohrabával se mi v kravatách. Ohlédnul se, praštil kravatami o zem a skočil k oknu. Já za ním. Chytil jsem ho za límec, ale s okna dovnitř do pokoje jsem ho již strhnouti nemohl. Chlap vyskočil oknem na ulici a mně zůstal v ruce jen jeho kabát. Chlap utekl jenom ve vestě. Jen tomu se divím. že to nebylo nikomu nápadné, když utíkal jen tak bez kabátu, a že ho nikdo nechytil. Kabát jsem odnesl na policii. Mnoho mi z toho bytu ten chlap neodnesl. Vzal jen nějaké stříbrné lžičky, cukřenku, pudřenku mé ženy a nějaké kapesníky. Tak za 400 Kč toho asi bylo."
„Tak co tomu říkáte, obžalovaný?“
„Že se ten pán plete. Přece já jediný nemám vzadu bouli na hlavě. Takových lidí jsem už viděl moc!“
„Prosím, oni na policii měli hned tenkrát na tohoto člověka podezření, ale nemohli ho najít. A když ho teď chytili, měl na sobě ještě kalhoty, na kterých bylo docela dobře znát, jak se tenkrát umazal o to čerstvě natřené okno, když s něho skákal. A na kabátu je ta barva také,“ připomíná svědek.
„Já přece nemohu vědět, do čeho si ten pán, který mi ty kalhoty dal, sednul, nebo kde je umazal. Měl jsem radost, že jsem je dostal, a vůbec jsem je neprohlížel.“
„A ty dva kapesníky, které byly u vás nalezeny, jste také dostal od toho neznámého pána?“
„Možná, že byly v kapse. Ani jsem si nevšimnul.“
„A tu pudřenku, kterou jste prodával v hostinci, vám také dal onen neznámý pán do prodeje, ne?“
„To je zase omyl! To jsem zase nebyl já!“
Svědci však svými určitými výpověďmi obžalovaného usvědčili. Poznali ho a pamatovali se, že nosil světlešedé šaty.
„To už tedy neříkám nic!“ broukal zlostně místo odpovědi, když byl dotazován, má-li námitek proti údajům svědků.
Dostal tři měsíce těžkého žaláře a také nic neříkal.

Citace:

Když je okno čerstvě natřeno. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 2., s. 22-23.