Čís. 6649.

Byla-li po té, když ohledně zabavené věci byla podána a vymáhajícímu věřiteli doručena žaloba podle §u 37 ex. ř., vymáhajícím věřitelem vzata zabavená věc v úschovu, není vymáhající věřitel oprávněn uplatňovati proti nároku zvítězivšího žalobce podle §u 37 ex. ř. na vydání věci zadržovací právo pro náklady na úschovu věci.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1926, Rv II 741/26.)
Žalovaný zabavil v exekučním řízení proti Bohumilu N-ovi vepře, již po té, kdy byla Annou N-ovou, tvrdící vlastnictví k vepři, podána a žalovanému doručena žaloba o zrušeni exekuce, navrhl žalovaný úschovu vepře. Vepř byl vzat do úschovy, Anna N-ová spor o zrušení exekuce vysoudila a exekuce byla zrušena. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně Anna N-ová na žalovaném vydání vepře. Žalovaný uplatnil zadržovací právo pro náklady na úschovu vepře. Procesní soud prvé stolice uznal žalovaného povinným vydati žalobkyni vepře, žalobkyni pak povinnou nahraditi žalovanému náklady na úschovu vepře. Odvolací soud k odvolání žalobkyně uznal žalovaného prostě povinným vydati vepře.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Zadržováno-li žalobkyni prase, ač její vlastnictví jest rozsudkem zjištěno a ač již exekuce usnesením ze dne 18. března 1926 byla podle §u 37 čtvrtý odstavec ex. ř. zrušena, nemůže býti žalobkyni bráněno, by se ve sporu nedomáhala vydání své věci, proti tomu, kdo uplatňuje zadržovací právo. O nepřípustnosti pořadu práva v ten rozum, že věc jest vyříditi prostým usnesením exekučního soudu, nelze tu mluviti, když již zrušovací usnesení bylo vydáno a též uschovateli doručeno a když exekuční soud v řízení exekučním není oprávněn řešiti sporné právní věci. Dovolatel uvádí, že § 471 obč. zák. nečiní rozdílu mezi povahou držby, ale při tom přehlíží, že o právu zadržovacím nepojednává zákon pouze v §u 471, nýbrž i v §u 1440 obč. zák. Podle tohoto předpisu nemohou věci svémocně nebo lstivě odňaté, věci vypůjčené a věci v uschování nebo v nájem (pacht) vzaté vůbec býti předmětem zadržování. V tomto případě jde o věc, která teprve po podání žaloby vylučovací byla podle §u 259 ex. ř. v uschování vzata a která po zrušení exekuce nebyla žalobkyni vrácena, nýbrž zůstává jí odňatou i na dále proti její vůli porušením jejího práva vlastnického. Dovolatel, jemuž vylučovací žaloba byla doručena před podáním návrhu na uschování, musil již od prvopočátku počítati s tím, že, domáhaje se úschovy podle §u 259 ex. ř., zasahuje do majetkové oblasti osoby, proti níž nemá exekučního titulu a jejíhož majetku se neměl práva dotknouti. Jednal tedy na vlastní vrub. Když pak žalobkyně ve vylučovacím sporu zvítězila a když dovolatel na dále udržoval tento protiprávní zásah do cizího vlastnictví, platě na vydržování prasete, jest věc posuzovati tak, jako by šlo od počátku o věc svémocně odňatou (§ 338 obč. zák.). Za tohoto stavu věci nemůže býti vzhledem k předpisu §u 1440 obč. zák. ani ohledně období do zrušení exekuce ani ohledně pozdější doby uplatňováno zadržovací právo podle §u 471 obč. zák., pročež právem odvolací soud vyhověl žalobě o vydání prasete bez ohledu na tvrzené zadržovací právo. Z toho, co uvedeno, jest též patrno, že nebylo třeba obírati se důsledky toho, že žalobkyně nepřizpůsobila prosbu žalobní uplatňovanému zadržovacímu právu. Otázka, zda a jaké náhradní nároky a proti komu by mohl dovolatel vznášeti, na jehož útraty prase bylo živeno, nespadá do rámce tohoto sporu; rozhodnutím tohoto sporu není také předbíháno případným nárokům dovolatelovým na náhradu nutných neb užitečných nákladů. Názoru dovolatelovu, že již v §§ 336, 1037 a 1038 obč. zák. jest obsažen právní předpis toho obsahu, že obmyslný držitel má zadržovací právo pro náklad, který sloužil k patrnému a převládajícímu užitku vlastníka věci, nelze vzhledem k předpisům novelisovaných §§471 a 1440 obč. zák. přisvědčiti.

Citace:

č. 6649. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 962-963.