ROČNÍK LXVII. PRÁVNÍK 1928. SEŠIT XXI.

Paternitní proces jindy a nyní.1

Dr. Bohuslav Lauschmann.
Pokusíme se načrtnouti v hrubých obrysech vývoj paternitního sporu podle stavu dnešní praxe na doklad, že ze sporu původně dosti jednoduchého se stal nyní spor, zejména po stránce skutkového děje, průvodního řízení a hodnocení výsledků průvodních, značně spletitý, a to proto, že význam jeho stoupl nebývalou měrou jak pro dítě domáhající se svých práv vůči svému přirozenému neb presumptivnímu otci, tak i pro tohoto samotného. Že i pro matku dítěte má šťastně rozřešený spor paternitní nemalý význam, nepotřebujeme zvlášť připomínati.
Paternitní spor, t. j. spor o uznání otcovství, jest založen ve všech téměř případech na právní domněnce, kterou občanský zákon stanoví ohledně otcovství, a to jak manželského, tak i nemanželského. Subjekty tohoto sporu jsou na straně žalující ve sporu o manželské otcovství — manžel matky dítěte resp. jeho oprávnění dědicové, resp. dítě samo, ve sporu o nemanželské otcovství vždy pouze samo dítě nemanželské. Předmětem sporu jest při manželské paternitě skutečné otcovství manžela k dítěti žalovanému vlastně neexistence jeho, tedy oduznání manželského původu. Naproti tomu ve sporu o nemanželské otcovství jde o průkaz právní domněnky jeho, resp. v řídkých případech o průkazy otcovství samého. Dítě manželské (nezletilé) musí býti zastoupeno kurátorem, nezletilé dítě nemanželské svým poručníkem. Na straně žalované jest subjektem ve sporu o manželské otcovství dítě samo, v případě nezletilosti zastoupené zákonným zástupcem shora uvedeným — kurátorem, ve sporu o nemanželské otcovství jest subjektem sporu presumptivní otec dítěte. Jedinou výjimku z toho tvoří řídký případ, kdy podkladem žaloby paternitní jest otcovství pocházející ze soulože mezi rodiči mimo dobu kritickou (podle § 163, resp. 138 obč. z.), kde subjektem strany žalované jest skutečný otec dítěte.
Tyto oba případy jsou v praxi velice řídké, ježto případy prokazatelného otcovství dětí přenošených, a to narozených po delší době 300 dní ode dne rozhodné soulože, jsou velice řídké a ještě řidší jsou případy otcovství dětí nedonošených (narozených po kratší době 180 dnů ode dne rozhodné soulože), ježto tyto děti zpravidla při neb krátce po porodu umírají.
Z důvodů praktických resp. přehlednosti látky nebudeme se těmito výjimkami vůbec zabývat, jen poznamenáváme, že v těchto případech jest nutno podati plný důkaz o tom, že žalující dítě jest zplozeno skutečně otcem žalovaným, a to hodnověrným svědectvím matky dítěte, že souložila v době početí prokázaného posudkem lékařským se žalovaným otcem, že v této době až do dne narození dítěte s jiným mužem nežli se žalovaným tělesně neobcovala a že podle posudku lékařského dítě žalující podle svého vývinu při porodu musí (vlastně pravděpodobně může) pocházet z prokázané soulože matky dítěte se žalovaným mužem, který pak podle logického závěru nutně musí býti otcem dítěte žalujícího.
Pravidelnými případy jsou otcovství pocházející ze souloží v době t. zv. kritické, vytčené jednak v § 138 obč. z. ohledně manželského původu a v § 163 obč. z. ohledně nemanželského původu dítěte. Hlavní kádr paternitních sporů tvoří spory o nemanželské otcovství a proto bude jednáno výhradně o těchto, které jsou pravým jich typem. Pokud by pro manželské paternity byly zajímavé nějaké odchylky od typického sporu paternitního, uvedu je na příslušném místě.
Spor o otcovství nastává tehdy, když osoba označená matkou dítěte žalujícího neuzná výslovně před soudem svoje otcovství; v opačném případě nemá místa pak řešení otázky o plnění výživného, výchovného a zaopatření dítěte v řízení sporném, nýbrž v řízení nesporném, ať otázka tato řeší se dohodou zúčastněných činitelů (t. zv. smírem na alimenty neb odbytné) či výrokem soudu poručenského podle § 16 prvé novely k občanskému zákonu. Také dlužno upozorniti na okolnost v praxi dosti často přezíranou, že mimosoudní neb soudní uznání otcovství neb soulože v době kritické jest jedním z důvodů platnosti právní domněnky o témže podle ustanovení § 163 obč. z. pokud jde o otcovství nemanželské, kteréž ustanovení § 138 obč. z., jednající o právní domněnce manželského otcovství, vůbec nezná.
Tento právní základ paternitního sporu, t. j. právní domněnky otcovství, měly patemitní spory odedávna, t. j. od platnosti občanského zákona z roku 1811 a mají jej až dosud. Právní domněnka tato jest stanovena ustanovením § 163 obč. z., který první novelou k obč. zákonu doznal pouze nepatrné úpravy co do časové výměry t. zv. doby kritické, kterou říšskoněmecký občanský zákon nazývá výslovně dobou početí dítěte »Empfängniszeit«, což jest všeobecně známo. Tato právní domněnka nemanž. otcovství platí pro toho, o kom se prokáže, že s matkou dítěte tělesně obcoval v době, od které do narození dítěte neuplynulo více než 300 dnů a méně než 180 dnů. Současně uvedu na tomto místě nepatrnou odchylku říšskoněm. obč. zákona o době početí (Empfängniszeit), které stanoví dobu tuto mezi 302 a 182 dnem před narozením dítěte. K tomu zmíním se hned o praktickém případě, kdy toto ustanovení bylo na škodu československému dítěti, které žalovalo svého otce (říšského Němce) v Německu. Ve sporu bylo sice použito předpisů československého občanského zákona, avšak s omezením, že nesmí dítěti z něho vyplývati více práv nežli podle říšskoněmeckého občanského zákona. Žalovaný otec prokázal, že 302. den před narozením dítěte obcovala matka jeho s jiným mužem v Německu a tak pomocí excepce plurium concumbentium, které podle říšskoněm. obč. zákona má za následek, že povinnost souložníka k alimentaci dítěte) odpadá a přechází výhradně na matku dítěte, docílil žalovaný zamítnutí paternitní žaloby, ač žalovaný výslovpě doznal soulož v době kritické podle § 163 českoslov. obč. z., a to asi v době okolo 280 dnů před narozením dítěte, tedy v době, kdy podle pravidel lékařské vědy jedině on mohl býti považován za zploditele. Tím způsobem bylo žalující dítě zbaveno otce svého způsobem zcela zákonným.
Tedy tato právní domněnka byla a jest dosud právním základem každého paternitního sporu. Jest nyní na místě, abych rozlišil od sebe pojmy jindy a nyní. Pojmy tyto mohou znamenati dobu před vydáním nového (vlastně dnes více než 30letého) civilního soudního řádu a dobu po něm.
Předpis § 270 c. s. ř. vyvolal ve vývoji paternitního procesu nebývalý ruch. Neboť předpis ten stanoví výslovně, že »skutky, pro jejichž bytí zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. Tento důkaz může býti veden také výslechem stran vedle § 371 a násl.«
Na první pohled by se zdálo, že toto ustanovení nemůže míti vlivu na ustanovení o právní domněnce podle § 163 obč. z. Nebudu zde rozebírati rozsáhlou judikaturu nejv. soudu, která s počátku kolísala v názoru na otázku, zda »otcovství« jest takovýto »skutek«, o kterém se zmiňuje § 270 c. s. ř. Vždyť nemanželské otcovství jest právní poměr nem. otce jako dlužníka k dítěti jako věřiteli (§ 171 obč. z.), tedy poměr obligační a nikoli rodinný (arg. § 166 obč. z.) (dítě nepřichází pod moc otcovskou a není otcem zastupováno) a pouze rodinný vztah jest skutkem s právními důsledky, ježto jest výsledkem rodinných zjevů, jež jsou právně uznané skutky resp. stavy přírodního původu. Skutkem pak podle § 163 obč. z. podle tohoto názoru byla by jen soulož mezi mužem, který se podle § 163 obč. z. pokládá za otce a matkou dítěte, o jehož otcovství se jedná. Avšak konec konců ustálila se judikatura na právním názoru, že »právní domněnka otcovství« jest takovým skutkem, který připouští podle § 270 c. s. ř. důkaz opaku, a to i výslechem stran podle § 371 c. s. ř. Připomenu hned, že toto ustanovení přivodilo onen takt, zajímavý po stránce práva procesního, že strana může vypovídat před soudem o tom, co neučinila a co se nestalo.
Ustanovení § 270 c. s. ř. jest tedy oním mezníkem mezi jindy a nyní. Rozdíl ve vývoji paternitního sporu vynikne ovšem až tehdy, když si předvedeme veške- ré obrany a námitky, jež mohl žalovaný otec uvésti jindy a jež nyní k tomu dále přibyly.
Obrana žalovaného v paternitním sporu, podlamující věrohodnost matky dítěte o skutkovém podkladě právní domněnky byla asi v počátcích jedinou zbraní. Obrana tato způsobuje často i nyní značné nahromadění skutkového děje procesního nejrozmanitějšího rázu, často i rázu románovitého, protože odhalením resp. prokázáním nepravdomluvnosti nem. matky hledí se otřásti víra v pravdivost výpovědi její svědecké neb úplně zbaviti tato věrohodnosti. Za tím účelem uvádějí se často děje ze soukromého života matky dítěte zdánlivě nesouvisící s hlavní otázkou sporu paternitního, t. j. průkazem soulože žalovaného a matky dítěte v době kritické.
Tato obrana jest pro soudce nebezpečným úskalím, o které se může rozbíti rychlost rozhodnutí paternitní otázky a pro kterou může zabřednouti spor tak, že stává se procesní látka nepřehlednou, není-li obratným vedením sporu se strany soudce položena mez proti vybočení stran v boji o hodnověrnost či nehodnověrnost korunní svědkyně o předpokladu právní domněnky podle § 163 obč. z.
Svědectvím nem. matky o vykonané souloži téže se žalovaným presumptivním otcem žalujícího dítěte bylo možno a nutno vésti důkaz o právní domněnce již v dřívější době a samozřejmě i nyní, při čemž — patrně asi podpůrné — bylo možno vésti důkaz o tom indiciemi, jež buďto přímo neb nepřímo důkaz svědectvím matky žalujícího dítěte posilují. Samozřejmě jest právem resp. i povinností zástupce žalujícího dítěte, aby prokázáním různých událostí ze života žalovaného otce, popřípadě i matky žalujícího dítěte neb jich pospolitého života docílil zvýšení hodnověrnosti matčina svědectví a snížení věrohodnosti přednesů žalovaného, a tím i věrohodnosti jeho případné výpovědi jako strany ať nepřísežné či přísežné.
Jako další obrany resp. již excepce (námitky) žalovaného otce vyskytly se již dříve námitka použití preservativu při souloži, námitka použití t. zv. coitus interruptus (přerušené soulože před ejakulací semene) a námitka tak zv. exceptio plurium. V podstatě jsou všechny tyto námitky již povahy protidůkazu podle § 270 c. s. ř., který teprve 1. ledna 1898 vešel v platnost, a vyskytují se i nyní, ovšem s výsledky minimálními. Jest téměř nemožno prokázati i znaleckým posudkem lékaře, že použitím preservativu při souloži nedošlo k oplození souložnice, stejně jako při použití způsobu soulože nazvjaného coitus interruptus, ježto podle judikatury nejvyššího soudu rakouského stačí k prokázání soulože již důkaz o spojení údů pohlavních obou souložníků, t. zv. conjunctio membrorum, protože podle pravidel vědy lékařské nelze již při tom vyloučiti možnost oplození. Pokud jde o exceptio plurium concumbentium jest známa ustálená judikatura soudů, podle které nevylučuje ani nyní důkaz o tom, že matka žalujícího dítěte obcovala v době podle § 163 obč. z. s více muži, existenci právní domněnky o žalovaném presumptivním otci.
Jinak tomu jest v zákonodárství říšskonemeckém, které stanoví, že prokáže-li se okolnost, že matka dítěte obcovala v době početí (Empfängniszeit) kromě se žalovaným ještě s jiným mužem, — povinnost alimentační postihuje výhradně pouze matku.
Tyto obrany a námitky paternitního sporu byly uplatňovány v praxi již dříve, tedy jindy. Důsledkem vyloučení »protidůkazu« o platnosti právní domněnky nemanželského otcovství byly nálezy nejvyššího soudu, že t. zv. protidůkaz ze zralosti dítěte, jakož i důkaz zplození dítěte narozeného mimo kritickou dobu podle § 163 obč. z. jest nepřípustný.
V obojím tomto směru nastala změna zásadního názoru na průkaz nemanželského otcovství po nastoupení platnosti nynějšího civilního soudního řádu, zejména jeho § 270, tedy po 1. lednu 1898. Jak jsem již shora poukázal, připouští toto ustanovení důkaz o opaku skutku, pro jehož bytí stanoví zákon domněnku. Podle ustálené praxe soudní připouští se tento protidůkaz i proti platnosti právní domněnky podle § 163 obč. z. o nemanželském otcovství a nezbytně i proti platnosti právní domněnky o manželském otcovství podle § 138 obč. z. Právním podkladem této excepce jest důkaz o tom, že žalovaný presumptivní otec přesto, že o něm platí právní domněnka § 163 resp. 138 obč. z., přece skutečným (přirozeným) otcem jeho býti nemůže. Tedy nikoliv pouhá pravděpodobnost vyloučení otcovství, nýbrž naprostá nemožnost jeho. Na podkladě této změny zásadního názoru o připuštění protidůkazu proti založené právní domněnce otcovství oživly ihned shora uvedená námitka ze zralosti dítěte, námitka použití preservativu při souloži, námitka přerušené soulože (coitus interruptus). Tyto dvě poslední námitky ovšem těžko lze i nyní uplatňovati, protože nelze provésti soudní ohledání a znalecký posudek o tom, jak dalece použití preservativu resp. coitus interruptus mohou prokázati nemožnost oplození při souloži dokonané či nedokonané, ježto podle stavu vědy lékařské neděje se přechod oplodňujících tělísek na ženské vajíčko v každém případě v stejnou dobu a také nelze tento akt oplodnění vůlí lidskou ovládati.
Naproti tomu stala se téměř již populární námitka ze zralosti dítěte, kterou vyjadřují prostí lidé, přiznávající soulož v době kritické, zpravidla slovy: »že se doba narození dítěte s dobou soulože neshodují«, » ... že dítě je nedonošené, 7- aneb 8měsíční, ač by podle doby soulože mělo býti 9měsíční.«
Chceme-li správně rozuměti této námitce, musíme sáhnouti k poznatkům vědy lékařské z oboru porodnictví a také tento důkaz může býti soudu podán jen lékařským znalcem z oboru porodnictví.
Podle učení vědy lékařské trvá normální doba těhotenství u ženy 10 lunárních měsíců, t. j. asi 280 dní, avšak může býti i kratší neb i delší, nač mají vliv různé tělesné poměry rodičky, jako na př. : chudokrevnost, nervosnost, stav způsobený luetiсkou neb jinou nakažlivou nemocí atp. Také vývoj dítěte ve stavu foetálním, t. j. plodovém, jest podle uplynutí různých dob ode dne oplozující soulože různý a jsou známy i laikům v oboru lékařství, zejména z výstav hygienicko-lékařských, jednotlivé proměny, které plod v těle matčině prodělává. Dítě, které se narodí úplně vyvinuté a tudíž zralé, má podle zkušeností získaných na vědeckých ústavech lékařských svoji t. zv. normální váhu a délku, a to 3000 g a 50 cm. Menší nebo větší váha (délka zřídka) nepoukazuje sama o sobě nikterak na menší neb větší stupeň zralosti či donošenosti dítěte, protože na př. dítě silné konstituce (zděděné po rodičích) může míti a také mívá větší váhu nežli dítě rodičů slabých, nemocí neb nedostatkem tělesné péče zmořených. Proto délka a váha plodu ihned po porodu zjištěná dává možnost souditi na dobu skutečného trvání těhotnosti pouze ještě ve spojení s ostatními znaky zralosti či donošenosti dítěte, jež jsou na př. vyvinuté vlasy, nehty, stav pokožky plodu atp. Znalec-lékař může pak podle těchto znaků — často ovšem ne s určitostí — stanoviti, zda prokázaná doba oplodňující soulože odpovídá zjištěné době těhotenství matky dítěte. Při tom má vliv na tuto dobu těhotenství také okolnost, zda matka dítěte jest prvorodičkou, zda mívala menstruaci pravidelnou či následkem přestálé choroby nepravidelnou atp.
Má-li se tímto posudkem znalce-lékaře vyloučiti platnost prokázané právní domněnky podle § 163 resp. 138 obč. z., musí jeho nález vyzníti v ten smysl, že podle ohledání dítěte a zároveň z průběhu porodu jeho není možno s určitostí, aby dítě pocházelo z oplodňující a ve sporu prokázané soulože resp. z doby manželského spolužití presumptivního otce a matkou dítěte, určené podle § 138 obč. z. Pouhá pravděpodobnost, byť i větší, k tomu protidůkazu naprosto nestačí.
Posudky znalecké (lékařů porodníků) jsou v těchto případech velice rozdílné. Z naší praxe mohu potvrditi, že zdejší znalci považují za nejzazší mez doby těhotenství, po které se dítě narodí se známkami úplné donošenosti, dobu okolo 240 dní, kdežto podle dobrého zdání znaleckého, kterého použil zemský soud v Cáchách podie rozhodnutí 2. civilní komory ze dne 19. 4. 1926, přicházívají na svět děti se známkami úplné zralosti po době těhotenství 220—218- ano i 210- denním. (Uvádím případ tento, sdělený ve věstníku Rundbrief des Archivs deutscher Berufsvormünder, 2. ročník č. 36.) Případu tohoto použil jsem v několika případech v praxi, avšak narazil jsem vždy na odpor zd. znalců lékařských, k nimž se procesní neb odvolací soud úplně připojil. V německém právu má tento důkaz ze zralosti ještě ten další vý- znam, že jím může také býti porážena t. zv. exceptio plurium při tvrzených souložích se 2 muži. Jen pro zajímavost uvádím zajímavý případ z praxe německé ohledně exceptio plurium, ve kterém žalovaný jmenoval jako svědka muže mimo okres procesního soudu bydlícího, který skutečně pod přísahou svědeckou prokázal, že s matkou dítěte žalujícího v době početí vedle žalovaného tělesně obcoval. Poněvadž matka houževnatě pravdivost tohoto svědectví popírala, nařídil procesní soudce opětovný výslech tohoto svědka, za součinnosti matky a zástupce žalujícího dítěte. Poněvadž tito přišli k soudu dožádanému již během výslechu tohoto domnělého druhého souložníka, objevilo se, že úlohu tohoto svědka sehrál — jako prve za nepřítomnosti matky a zástupce dítěte — žalovaný sám. Proces tento vyvolal samozřejmě trestní stihání žalovaného pro podvod a křivou přísahu.
Jako další námitky proti žalobě paternitní se uvádějí exceptio nes impotentiae, a to jednak coëundi a jednak generandi. Prvá z nich, t. j. impotentia coëundi na straně žalovaného náleží vlastně mezi obrany, které již dříve mohl žalovaný presumptivní otec uváděti na doklad, že vůbec právní domněnka nem. otcovství není prokázána, protože tato předpokládá soulož, jíž impotentní muž není schopen. Důkaz podati možno zase jen soudním ohledáním žalovaného presumptivního otce za pomoci soudního lékaře — odborníka zpravidla nemocí pohlavních a zvláště nervových, ježto příčinou této impotence jest, kromě zrůdnosti pohlavního údu, porucha systému nervového.
Naproti tomu námitka impotentiae generandi jest právní námitkou proti právní domněnce otcovství, kterou v případě provedeného důkazu také znalci lékaři a soudním ohledáním za jich pomoci vyvrací, a jest námitkou až v novější době paternitního sporu po 1. 1. 1898 teprvje přípustnou (podle § 270 c. s. ř.). Tuto námitku musí prokázati nezvratně existující inpotencí generandi již v době kritické podle § 163 resp. 138 obč. z. znalci lékaři z oboru lékařství pohlavních a nakažlivých nemoci, ježto impotence tato se zpravidla získává proděláním zánětu obou varlat po předchozí, a to často opětované kapavce. Pouhé luetické (syfilitické) onemocnění presumptivniho otce nemůže míti v zápětí impotenci generandi.
Přicházím konečně ke 2 nejnovějším způsobům, jimiž se snaží žalovaní presumptivní otcové — zejména nemanželští — odvrátiti od sebe platnost prokázané právní domněnky podle § 163 obč. z., jež se všeobecně u laiků zvou důkaz otcovství zkouškou krve a daktyloskopií. Názvy tyto jsou — jak ihned podotknu — zcela nesprávné, protože metodami ať podle Wassermanna neb podle principu dědičnosti Mendelovy teorie, jakož i daktyloskopií — nedá se vůbec positivně otcovství někoho k jeho udánlivému dítěti prokázati, ale jsou — zásluhou novinářských zpráv — pod těmito názvy u laiků velmi rozšířeny, takže je nutno — již z důvodu úplnosti látky tématu — o nich se zmíniti.
Důkaz zkouškou krve podle metody Wassermannovу jest staršího data a záleží zkouška podle této metody v tom, že se jí zjišťuje (jak už u přírodovědeckých metod bývá) s největší pravděpodobností okolnost, zda osoba, jejíž krev se zkouší, má v sobě následky prodělané nemoci luetické (syfilitické), což nesmí se zaměňovati s nemocí rázu kapavčitého neb na ni rozšiřovati. Při tom musí se podrobiti zkoušce dítě, jeho matka i jeho presumptivní otec. Mají-li tito všichni tři činitelé výsledek zkoušky W. positivní neb negativní, nemá zkouška tato vůbec možnosti vyvrátiti založenou pravoplatnou právní domněnku otcovství, protože výsledek její značí pouze tolik, že oba rodiče mají v sobě (aneb nemají v sobě) luetickou nákazu, takže i dítě jejich ji v sobě má (neb také nemá), což nepřispívá nijak k důkazu, že dítě nemůže býti zplozeno žalovaným presumptivním otcem i když domněnka právní byla prokázána. Teprve při rozdílu těchto výsledků může se dojíti v některých případech k pevnému úsudku, že jest podán protidůkaz proti platnosti zmíněné domněnky, při čemž nutno vzíti nejen výsledek této zkoušky, nýbrž i svědeckou výpověď matky i ostatních svědků v úvahu, zejména tvrdí-li matka a je-li to výsledky ostatních průvodů podepřeno, že v době kritické toliko se žalovaným obcovala tělesně, protože při eliminaci otcovství žalovaného následkem výsledků zkoušky W. došlo by se k závěru, že dítě přišlo na svět způsobem nadpřirozeným. Pokud jde o dítě, nutno připomenouti, že známky zděděné lues neobjevují se hned v 1. roce věku jeho, nýbrž často až později, což činí tuto zkoušku valně nejistou.
K této zkoušce krevní podle W. přistoupila další zkouška krevní na podkladě Mendelovy teorie o dědičnosti. — O této zkoušce krevní napsal soudní lékař v Praze p. MUDr. Eduard Knobloch pěkné, i laikům v lékařství srozumitelné pojednání, uveřejněné ve 12. sešitě Právníka loňského ročníku, na které v prvé řadě možno poukázati. V pojednání tom zmiňuje se autor také o některých jiných námitkách nové doby proti paternitní žalobě rázu lékařského, jako exceptio impotentiae coëundi et generandi a příslušném znaleckém vyšetřování téže, o protidůkazu z podobnosti mezi otcem a dítětem, z jichž znaků uvádí podobnost co do barvy očí, vlasů, tvaru uší a p., otisky prstů a t. zv. prstoznaky (daktyloskopické zjevy) jako znaků normálních. Z chorobných znaků uvádí spisovatel tohoto pojednání na př.: krácivost, zrůdné utvoření prstů, srostlé prsty na rukou a nohou atp. Ačkoli autor sám připouští, že za jistých předpokladů mohlo by se rozhodným způsobem prokázati, že presumptivní otec — žalovaný — tímto není — přece v praxi se tyto protidůkazy oproti presumpci otcovství velice zřídka vyskytují, což platí o všech těchto znacích, podléhajících podle autora zákonu o dědičnosti.
Přirozeně zase vyskytnutí se těchto znaků a svědčících pro otcovství presumptivního otce žalovaného může tvořiti podpůrný důkaz indiciemi na posílení hodnověrnosti svědectví matky dítěte. Pokud jde o t. zv. zkoušku krevní, má autor pojednání za to, že prý příslušnost k určité skupině krevní jest stálá. Podle nejnovějších zpráv novinářských není prý však tato stálost zaručena, protože prý po překonání některých nemocí, zejména pohlavních a nakažlivých, se skladba krve mění.
Podstata zkoušky krevní podle teorie Mendelovу o dědičnosti spočívá v tom, že všichni lidé náležejí do jedné ze 4 skupin krevních, které se liší obsahem t. zv. agglutinogenů v červených krvinkách a aggluti- ninů v seru krevním. Autor sám — pokud jde o výsledky této zkoušky krevní — uvádí, že asi jen ve 25% případů mohou se ze zkoušky krevní tvořiti určité závěry na nemožnost otcovství, a to prý způsobem nezvratným a určitým, jak vyžaduje známé rozhodnutí nejvyššího soudu z roku 1922, podle něhož protidůkaz proti zákonné domněnce otcovství musí býti zcela nezvratný a určitý, takže nemůže zanechávat žádných, ani nejmenších pochybností.
Zkoušky krevní používá se v Německu také jako protidůkazu při exceptio plurium a judikatura německých soudů ve sporech paternitních, jak možno z věstníku německých poručenstev z povolání (Rundbriefe deutscher Berufsvormundschaften) seznati, chová se k tomuto důkazu velice reservovaně, na př. nedoporučuje ji prováděti před dokončeným 4. měsícem věku dítěte, kdy prý se teprve složení krve ustaluje atp.
Tím byl by zhruba nastíněn postup v paternitním sporu, pokud jde o právní základ žaloby, při čemž ovšem se v prvé řadě vyskytnou někdy ještě právní otázky, jakého práva hmotného dlužno při posuzování otcovství použíti, kterou dlužno řešiti podle mezinárodního práva občanského na základě smluv uzavřených mezi jednotlivými státy o právní pomoci a uplatňování práv státních příslušníků toho kterého státu.
Důsledkem zjištěného otcovství v paternitním sporu jest plnění povinností výživných, výchovných a zaopatřovacích. V tom směru má § 166 obč. z. zcela všeobecné pravidlo, takže výši těchto povinností může procesní soud ustanoviti podle § 273 c. s. ř. volným uvážením všech předpokladů alimentační, výchovné, resp. zaopatřovací povinnosti presumptivního otce. Ovšem, pouhé odvolání se na ustanovení § 273 c. s. ř. nestačí, neuvádí-li se důvody, proč považují se přisouzené příspěvky na výživné, výchovu neb na zaopatření dítěte žalujícího za přiměřené majetku a výdělku presumptivního otce nemanželského.
Majetkem dlužno rozuměti i způsobilost otce k výdělku, kterou zejména dlužno zjistiti v případě přechodné jeho nezaměstnanosti neb dočasné invalidity. Pro případy, kdy nemanželský otec jest odkázán na svůj pracovní důchod, zejména v pracovním poměru podléhajícím povinnosti pojistné podle zákona o úrazovém pojištění dělníků, snažil jsem se uplatňovati s větším neb menším úspěchem analogii zákona ze dne 21. 8. 1917, č. 363 ř. z., který ve svém čl. 3. ustanovuje rentu pro nemanželské děti pojištěnce ve výši 15% posledního výdělku otcova úrazem zahynuvšího. Ustanovení to — ač náleží do zákona práva správního — považuji za projev zákonodárce o poměru výživné povinnosti pojištěnce vůči dítěti jeho nemanželskému, ježto renta zákonem o úrazovém pojištění poskytnutá jest náhradou za alimenty, kterých otec dítěte, zemřelý následkem úrazu, poskytovati nemůže. Předpisu toho — jak také v četných rozhodnutích zemského civilního soudu pražského bylo potvrzeno — lze použíti analogicky podle § 7 obč. z. aspoň v těch případech, kde otec presumptivní nemá jiného majetku, než svůj pracovní důchod a jest v pracovním poměru podléhajícím úrazovému pojištění.
Uvedení předpisu § 273 c. s. ř. ukazuje, že tento postup při stanovení povinnosti alimentační, výchovné a zaopatřovací jest možným teprve nyní po 1. 1. 1898, po zavedení nového civilního řádu soudního (nyní ovšem již přes 30 let v platnosti). Jak tomu bylo před 1. 1. 1898, nemohu bohužel z vlastní zkušenosti ničeho pověděti, protože soudní postup podle dřívějšího soudního řádu mně není ani z teorie, ani z praxe vůbec známým.
Končím svoje výklady a chci v krátkosti uvésti důvody, proč jsem zvolil toto téma ku dnešní přednášce, jež jsou v podstatě tyto: Vzmáhající se péčí o zachování a uplatnění práv dětí zejména nemanželských vůči jejich rodičům, zejména otcům, přibylo zákonným zástupcům těchto dětí úkolů zastupovati děti tyto zejména před soudem a prováděti jménem jich různé právní úkony, mezi nimi nejčastěji paternitní procesy. Že tyto úkoly nejsou často tak jednoduché, prokazuje dnešní vylíčení paternitního procesu, který zejména po stránce skutkového děje a hodnocení jeho po stránce právní rozvinul se na proces značně spletitý. Význam jeho výsledku pro dítě žalující jest často dosahu mimořádného, protože špatně provedený paternitní proces může zbaviti dítě nejen otcovského příspěvku výživného, výchovného a zaopatřovacího, ale často i otce vůbec. Ztráta tato — při vzrůstajících povinnostech nemanželského otce vůči jeho dítěti podle tendencí všech moderních zákonů evropských — stupňuje se pak čím dále tím více.

Předneseno v Právnické Jednotě dne 22. listopadu 1928.

Citace:

Paternitní proces jindy a nyní. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 21, s. 677-690.