NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8489 —
Č. 8489.

Zaměstnanci veřejní: * Posudek kvalifikační »méně přiměřeně« vylučuje státního úředníka podle § 15 odst. 2. ve spojení s § 16 plat. zák. č. 103/26 z postupu do vyšších stupňů služného.
(Nález ze dne 14. března 1930 č. 6943/29.)
Prejudikatura: Boh. A 8188/29.
Věc: Viktor S. ve F. proti ministerstvu financí o zvýšení služného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem fin. ředitelství v Opavě ze 6. září 1928 bylo st-li sděleno, že mu přísluší postup do 5. plat. stupnice, stupně e vzhledem — Č. 8489 —
k ustanovením § 15 odst. 2. a § 16 zák. č. 103/26 a čl. 66 odst. 1. vl. nař. č. 17/26 teprve od 1. července 1929, ježto mu za rok 1926 byla přiznána jen kvalifikace »méně uspokojivě«. Odvolání, které st-1 z výměru toho podal, nebylo nař. rozhodnutím vyhověno ...
O stížnosti uvažoval nss takto:
Na sporu jest v prvé řadě otázka, zda lze použíti předpisu § 51 odst. 4. služ. pragm., — podle něhož kvalifikace »méně přiměřeně« stojí v cestě časovému postupu a podle něhož dotyčná léta nejsou do časového postupu započítatelná, — i při posuzování nároku na zvýšení služného ve smyslu § 16 plat. zák.
Stížnost hájí názor, že předpisu § 51 odst. 4. služ. pragm. na takový případ použíti nelze, a to jednak 1. proto, že podle předpisů služ. pragmatiky diskvalifikace vylučovala sice z postupu časového, nevylučovala však z postupu do vyšších stupňů platových téže hodn. třídy (z postupu platového), a poněvadž novým plat. zákonem na místo časového postupu zavedeno bylo v § 17 skutečné povýšení, kdežto ustanovením § 50 služ. pragm. o postupu do vyššího plat. stupně téže hodn. třídy se plat. zákon nikde nezabývá a nikde důvody vyloučení tohoto paragrafu nerozvádí, 2. protože § 214 plat. zák. byly §§ 49 — 59, tedy i §§ 50 a 51 služ. pragm. zrušeny, arciť s výjimkou předpisů, jichž se plat. zákon dovolává, a v § 16 se plat. zákon dovolává dosavadních předpisů o vyloučení nebo odkladu postupu do vyšších stupňů platových a časového postupu; podle dosavadních předpisů však diskvalifikace vylučovala toliko z postupu časového, který v plat. zákoně byl nahražen povýšením, takže diskvalifikace na postup v nových stupních platových podle plat. zák. nemá vlivu. 3. proto, že podle § 15 odst. 2. plat. zák. zvýšení služného nastává automaticky ipso iure a jenom provedení zvýšení se podle § 15 děje z moci úřední, takže nemůže býti závislé na kvalifikaci; nemá tudíž kvalifikace úředníka podle plat. vlivu na pouhé zvýšení služného postupem do vyššího stupně. 4. paragrafem 214 plat. zák. byl předpis § 51 zrušen, toto výslovné zrušení není omezeno uvedením zrušených zákonných ustanovení v § 214 odst. 2., z něhož plyne s ohledem na znění odstavce 1. § 214., že při pouhém demonstrativním výpočtu zákonných předpisů platovým zákonem zrušených jest na všechny výjimky t. j. na všechna nezrušená ustanovení již vzat zřetel. Také odst. 3. § 214 plat. zák. mluví prý pro tento názor, takže kdyby byl zákonodárce chtěl odst. 4. výslovně zrušeného § 51 služ. pragm. ponechati v platnosti, jistě by jej byl zvláště uvedl, jak to učinil o zák. č. 186/22.
Žádnou z těchto námitek nemohl nss shledati důvodnou.
Podle § 15 odst. 2. plat. zák. nastává zvýšení služného postupem do vyššího stupně, jakmile úředník dovršil tři roky započítatelné služ. doby se služným bezprostředně předcházejícího stupně téže plat. stupnice. Dle § 15 odst. 5. provádí se zvýšení služného z moci úřední. V § 16 jest pak stanoveno, že pokud se z tohoto zákona jinak nepodává, platí dosavadní předpisy o vyloučení neb odkladu postupu úředníků do vyšších požitků (postupu do vyšších stupňů platových, časového postupu) pro vyloučení pokud se týče odklad zvýšení služného úředníků podle tohoto zákona. — Č. 8489 —
Podle slovného znění § 16 plat. zák. sluší předpis tento čísti tak, že — pokud se z plat. zák. jinak nepodává — platí dosavadní předpisy o vyloučení neb odkladu postupu úředníka do vyšších stupňů platových a o vyloučení neb odkladu časového postupu i pro vyloučení resp. odklad zvýšení služného úředníků podle plat. zákona. Podle svého doslovu vztahuje § 16 na vyloučení resp. odklad zvýšení služ. podle plat. zákona dosavadní vylučovací resp. odkládací důvody jak postupu platového tak i postupu časového. Jedním takovým předpisem z dosavadních předpisů o vyloučení z postupu časového jest cit. již předpis § 51 odst. 4. služ. pragm. Jest sice pravda, že § 214 plat. zák. uvádí mezi předpisy, jež plat. zákonem byly zrušeny, výslovně i §§ 49 — 59 a tedy i § 51 služ. pragm. Leč podle odst. 1. i 2. § 214 plat. zrušují se všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech plat. zákonem upravených jen potud, pokud platový zákon nestanoví výslovně jinak nebo pokud se z plat. zákona jinak nepodává. Cit. § 51 služ. pragm. zejména se zrušuje »s výjimkou ... předpisů, jichž se tento zákon dovolává ...«. Pokud se tedy plat. zákon dovolává jednotlivých předpisů prohlášených v § 214 za zrušené, nejsou předpisy tyto zrušeny a platí i za účinnosti zákona toho dále. Nemůže proto st-1 s úspěchem tvrditi, že při pouhém demonstrativním výpočtu předpisů plat. zákonem zrušených jest již vzat zřetel na všechny výjimky, t. j. na všechna nezrušená ustanovení.
Dovolává-li se tedy § 16 plat. zákona i dosavadních předpisů o vyloučení nebo odkladu časového postupu, a je-li předpisem takovým i § 51 odst. 4. služ. pragm., pak nebyl předpis ten § 214 plat. zák. zrušen a platí dále.
Že zákonodárce nechtěl předpis § 51 zrušiti, plyne i z důvodové zprávy k § 16 plat. zák., podle níž, pokud jde o započítatelnost určitého období pro zvýšení služného a jeho odklad v rámci jednotlivých plat. stupnic, jest nutno píoužíti dosavadních předpisů v tom směru platných pro postup do vyšších požitků, tedy jak pro postup do vyšších stupňů platových, tak i pro postup časový, poněvadž zvýšení služného nahražuje i časový postup. Ani z odst. 3. § 214 plat. zák. nemůže st-1 ve svůj prospěch nic těžiti, ježto chtěl-li zákonodárce výslovně zákon č. 186/22 zachovati v platnosti, neplyne z toho, že by byl i ostatní předpisy, které chtěl zachovati v platnosti, musil uvésti mominatim.
Dospěl tedy nss k názoru, že předpis § 51 odst. 4. služ. pragm. platí i za účinnosti plat. zák. a jsou proto námitky ad 1., 2. a 4. bezdůvodné. Opak nelze dovoditi ani z toho, že plat. zákonem bylo zavedeno v § 17 skutečné povýšení na místo časového postupu, jak tvrdí stížnost. Jeť povýšení podle § 17 plat. zák. svou podstatou správním aktem, který nemá s časovým postupem ve smyslu § 51 služ. pragm., resp. s postupem do vyššího stupně určité plat. stupnice (§ 15 plat. zák.) nic společného a nelze proto uváděti předpis § 17 plat. zák. v žádnou souvislost s § 51 služ. pragm.
Pokud pak jde o námitku ad 3. přehlíží st-1, že zvýšení služného jest podle výslovného předpisu § 15 odst. 2. plat. zák. vázáno na podmínku, že dotyčná služ. doba, která musí býti dovršena, jest pro — Č. 8490 —
zvýšení služného započítatelnou. Doba však, po kterou úředník měl kvalifikaci »méně přiměřeně«, pro zvýšení služného, jak právě dovozeno, započítatelnou není, a vylučuje proto ze zvýšení služného. Není tedy ani námitka ad 3. důvodnou.
St-1 však namítá dále, že jeho kvalifikace za rok 1926 jest nezákonná, ježto kvalifikace se má státi tak, aby byla průměrným výsledkem zkoušky všech vlastností, schopností a výkonů úředníka, takže kvalifikace méně přiměřená pouze stran jazykové znalosti nemůže míti takový vliv, aby celková kvalifikace velmi dobrá, jak st-li v kvalifikačním popise za rok 1926 skutečně byla přiznána, byla snížena jenom podle § 66 odst. 1. jaz. nař. na kvalifikaci »méně přiměřenou«. Jaz. nař. jest prý, — nehledíc k tomu, že není podepsáno všemi členy vlády a že již proto jest nezákonné — v rozporu s § 19 služ. pragm., ježto v nařízení jsou obsažena opatření, která přesahují rámec ustanovení služ. pragmatiky. Konečně poukazuje st-1 na to, že podle čl. 66 jaz. nař. nemůže sice úředník pro neznalost státního jazyka býti jmenován do vyšší hodn. třídy, není však jaz. nařízením obmezován v postupu do vyššího plat. stupně téže hodn. třídy. Těmito námitkami brojí stížnost proti tomu, jak byla st-li určena kvalifikace za rok 1926.
Výrok kvalifikační komise dle § 18 a 20 sulž. pragm. jest, jak nss výslovil již v zásadním usnesení Boh. A XXX/20, odborným dobrozdáním; tvoří tedy pro daný spor součást skutkové podstaty. Otázka, zda skutková podstata — tedy v daném případě kvalifikace st-lova za rok 1926 — byla zjištěna pro daný spor způsobem bezvadným, mohla by arciť s hledisek § 6 odst. 2. zák. o ss, tedy s hledisek formální správnosti, býti nss-em přezkoumána. Leč v daném případě brání přezkoumání takovému předpis § 5 zák. o ss, ježto st-1 ve svém odvolání z výměru fin. ředtelství ze 6. září 1928 proti tomu, jak jeho kvalifikace byla určena, vůbec nebrojil a naopak sám výslovně uznával, že »znalost státního jazyka jest příčinou špatnější kvalifikace«. Žal. úřad neměl tedy důvodu, aby se zabýval kvalifikací st-lovou s těch hledisek, která st-1 uplatňuje teprve ve stížnosti na nss.

Citace:

č. 8489. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 513-516.