Čís. 820.

Důvod rozluky nemůže o sobě býti dokázán ani doznáním ani výslechem stran dle § 371 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1920, Rv I 671/20.)
K manželově žalobě prohlásil procesní soud prvé stolice manželství rozloučeným pro cizoložství manželčino, ježto manželka cizoložství doznala a uvedl mimo jiné v důvodech: Soudní dvůr uznal na výslech stran o tvrzeném a nepopřeném cizoložství, jelikož tento výslech považuje za přípustný podle zákona. Podle § 99 obč. zák. nelze souhlasné doznání manželů považovati za pravoplatný důkaz. Důkaz výslechem stran jest podle čl. 6. čís. 1 uvozovacího zákona k civ. řádu nepřípustným za účelem důkazu překážky manželství. Doznání, o kterém se § 99 obč. zák. zmiňuje, není však totožným s výslechem stran, který podle civ. řádu mezi důkazy zařaděn jest, a při kterém soudci náleží pravdivost tvrzených okolností posuzovati, což není totožným s pouhým doznáním. Výslech stran není přípustným za účelem důkazu, že jest tu překážka uzavření sňatku a není podle onoho článku přípustným v řízení o platnosti manželství. Podle zrušeného § 115 obč. zák. a zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. jest ovšem v řízení o rozluce pokračovati dle předpisů platných pro vyšetřování a posuzování platnosti man želství. V § 99 obč. zák. jest sice výslovně doznání obou stran o překážce platnosti sňatku jako důkaz vyloučeno, z toho však nelze vyvozovati, že by také výslech stran jako důkaz vyloučen byl, jde-li o rozluku manželství. Odvolací soud nevyhověl odvolání obhájce svazku manželského. Důvody: Ve věci samé vyčerpávají se uplatněné odvolací důvody právním posouzením, totiž zodpovězením otázky, zda přípustno bylo provésti o tvrzeném cizoložství žalované důkazy výslechem stran, jak učinil soud procesní. Soud odvolací sdílí právní názor prvého soudu, projevený v důvodech jeho rozsudku, že o cizoložství, jakož o důvodech rozluky vůbec, takový důkaz prováděti jest přípustno a vůči vývodům obhájce svazku manželského poukazuje pro správnost napadeného právního názoru ještě k tomu: Článkem 1. odstavec druhý uv. zák. k с. ř. s. měla pozbýti působnosti v jiných zákonech obsažená ustanovení o předmětech, novým civilním řádem upravených, čímž by byly zasaženy pro obor řízení ve věcech manželských předpisy rázu procesuálního, pojaté do obč. zák. totiž §§ 99, 157 a 158 obč. zák., týkající se průvodnosti doznání manželů při překážkách manželství a průkaznosti nemanželského původu v manželství zrozeného dítěte. Platnost těchto procesuálních předpisů vyslovena proto výslovně v čl. 6 čís. 1 téhož uvozovacího zákona. Pozdější min. nařízení ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. z., upravující řízení ve věcech manželských, zachovává opět tyto procesní předpisy obč. zák. v platnosti, ustanovujíc v § 1, že nové řízení platiti má s výhradou zvláštností, podávajících se ze všeobecného občanského zák. a z uvozovacího zákona k civ. řádu soudnímu, mění však předpisy o bezvýjimečné platnosti zásady vyhledávací v řízení manželském, poněvadž v novém řízení zásada projednávací, zejména ve sporech o rozvod značnou měrou dochází výrazu. Zákon o rozluce manželství ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. pojal do poslední věty § 13 ustanovení, že ve sporech o rozluku postupovati jest dle předpisů, jak vyšetřovati a posuzovati jest neplatnost manželství, čímž ve shodě s oddílem 3 min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. z. (§§ 8—18) připustil v objemu, tam stanoveném, řádné řízení soudní ve věcech těch s úchylkami zejména z §§ 9, 10, 11, 13, 15 se podávajícími, zrušila však novela rozluková v § 25 výslovně v nařízení tom v platnosti zachované předpisy § 94, 115 a 116 obč. zák., zejména tedy i poslední vetu § 115 obč. zák., s jejímž textem kryje se poslední věta § 13 rozlukové novely. V platnosti ponechávaný § 12 min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. výslovně připouští, by v přípravném řízení i při ústním jednání jeden z manželů byl vyslýchán a aby k dostavení byl donucen tehdy, je-li to důležitým pro úřední vyšetření a zjištění důvodů, pro neplatnost neb rozluku manželství uplatňovaných. Toto min. nař., pro obor řízení ve věcech manželských posud výhradně platné, v oddílu 3 až na § 12 nezmiňuje se o přípustnosti výslechu stran ve sporech o neplatnost neb o rozluku manželství a nelze tedy z něho pro otázku tuto ničeho vytěžiti, tak že nezbývá, než přihlédnouti k § 99 obč. zák., jenž jak v čl. 6 čís. 1 uv. zák. k с. ř. s. tak i v § 1 cit. min. nař. v platnosti byl zachován. Obdobnému použití stanovené tam výjimky, totiž vyloučení souhlasného doznání manželů o překážkách manželství také na výslech stran ve sporech o rozluku vadí do očí bijící výjimečnost tohoto předpisu, jenž do občanského zákona, obsahujícího normy práva hmotného, jakožto norma rázu procesuálního vůbec systematicky nepatří, proto také v § 1, cit. řízení ve věcech manželských jakožto zvláštnost (Besonderheit) označen jest, vadí tomu i zařazení této jedinečné normy do oddílu o překážkách manželství (marginální rubrika 1 k §§ 94 až 102 obč. zák.), kdežto o rozluce manželství zvláště se jedná (marg. rubr. 2 b) a násl.) a pokud by z posl. věty § 115 obč. zák. odvozovati se dalo, že i při rozluce souhlasné doznání manželů k důkazu se nepřipouští, odpadá možnost této dedukce právě na základě ustanovení § 25 nov. rozl., jímž celý § 115 obč. zák. byl zrušen. Není proto postup prvého soudu založen na právním pochybení, když vyslechl manžely ve sporu rozlukovém k důkazu nepřísežně, a sdílí soud odvolací toto stanovisko jako správné.
Nejvyšší soud k dovolání obhájce svazku manželského zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Že ani na doznání ani na dohodu stran nelze vzíti žádného zřetele, stanoví apodikticky § 10 manž. říz. (min. nař. z 9. prosince 1897, čís. 283 ř. z.), jestiť řízení ve věcech o neplatnost anebo rozluku manželství vyšetřovací a důvod neplatnosti neb rozluky musí býti, jak týž § praví, jasně dokázán t. j. objektivně zjištěn, ale doznání není ani podle civ. s. řádu vůbec důkazem, nýbrž pouze důkazu sprošťuje (§ 266), což však předpokládá, že věc jest disposici stran zůstavena, kteráž podmínka zde naprosto chybí. Proto již § 99 obč. zák. upřel v řízení o neplatnost manželství, pokud jde o důvod neplatnosti všecek účinek i souhlasnému doznání a zapověděl v důsledku toho přísahu stran, a § 115 posl. věta obč. zák. vztáhl tento předpis i na řízení rozlukové. § 115 byl sice §em 25 rozl. zák. zrušen, avšak právě jeho poslední věta odkazující na řízení o neplatnost byla úplně a doslovně převzata do § 13 posl. odst. rozl. zák. a předpis platí tedy i na dále. Jak již rozhodnutí býv. víd. nejv. soudu ze dne 7. dubna 1898 Rv I 201/8 Gl. U. n. ř. č. 4196, od něhož uchýliti se není příčiny, lapidárně provedlo, a také v nauce se uznává platí mocí tohoto předpisu (§ 115 obč. zák. posl. věta, nyní § 13 posl. odst. rozl. zák.) i pro řízení rozlukové předpis § 99 obč. zák. se všemi svými pozdějšími appendixy, zejména tedy s čl. 6. č. 1 uv. zák. c. ř. s., dle něhož důvod neplatnosti (překážka manželství) nemůže býti dokázán výslechem stran dle § 371 a n. c. ř. s. Nemůže tedy ani důvod rozluky výslechem tím prokázán býti. Že § 99 obč. zák. i pro řízení rozlukové platí, jest ostatně jasně vysloveno i v § 8 manž. říz., dle něhož v šetření o neplatnosti neb rozluce manželství dbáti jest předpisů § 94 až 102 a 115 až 117 obč. zák. (»a« nikoli tedy »pokud se týče«). Také min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. z. naprosto ve všech směrech spory o neplatnost a rozluku manželství sobě na roveň klade, až na to, že při rozluce není obhájce povinen podati dovolání (§ 16). To jest jediná výjimka, jediný rozdíl. Na § 12 téhož nař., dle něhož strany mohou býti pořádkovými tresty doháněny, aby se k ústnímu jednání nebo výslechu dostavily, odvolávati se s 2. stolicí nelze, neboť tu se myslí výslech za příčinou vyšetření věci (udání skutečností a důkazů) nikoli výslech k cíli důkazu: platit předpis ten i pro řízení o neplatnost manželství a kdyby tedy ustanovení § 99 obč. zák. a čl. 6. č. 1 uv. z. k с. ř. s. z platnosti vysazoval, neplatily by tyto ani pro řízení o neplatnost manželství a pozbyly tak působnosti vůbec, což přece tvrditi nelze. Při tom se arci nepobírá, že za platnosti § 272 c. ř. s. může seznání stran učiněné za šetření spolupůsobiti k utvoření soudcovského přesvědčení, ale požadavek objektivního zjištění důvodu rozluky a výluka důkazu výslechem stran tím dotčeny nejsou. Zakládá-li tedy odvolací soud své zjištění manželčina cizoložství na výslech stran, není to ani formálně zákonité a, když sám uznává, že svědecké důkazy jsou jen nepřímé a mohou sloužiti jen za podporu, ani věcně dostatečné.

Citace:

č. 820. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 749-752.