NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

^6
Č. 5191.

Státní zaměstnanci: I. Není zákona upravujícího převzetí odpočivných požitků býv. rak. pensistů na účet čsl. státu. — II. Převzal-li příslušný čsl. úřad pensi býv. rak. pensisty na účet čsl. státu, může převzetí to odvolati, pozbyl-li pensista později čsl. stát. příslušnosti (Těšínsko).
(Nález ze dne 9. prosince 1925 č. 23739.)
Věc: Bedřich F. v L. (adv. Dr. Bert. Knopfelmacher z Litoměřic) proti ministerstvu financí o převzetí pense.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l byl jako fin. rada a přednosta ber. referátu v Bílsku dekretem fin. řed. v Opavě z 25. července 1914 dán na trvalý odpočinek a brzy po pensionování přestěhoval se do Čech. Pense byla mu vyplácena pošt. spořitelnou ve Vídni do konce dubna 1919, od 1. května 1919 pak do 31. ledna 1920 od polského státu. Usnesením z 9. ledna 1920 převzalo zem. fin. řed. v Praze, opírajíc se o výnosy min. fin. z 15. března 1919 a z 21. listopadu 1919, na žádost st-le jeho odpočivné požitky od 1. května 1919 na účet civilních odpočivných a zaopatřovacích požitků v Čechách. Po rozdělení Těšínska rozhodnutím velvyslanecké konference v Paříži z 28. července 1920 vydalo min. fin. důsledkem změněné situace všeobecné vynesení ze 7. srpna 1920, upravující otázku přejímání odpočivnýeh a zaopatř. požitků býv. rak. zaměstnanců v. v. specielně pro Těšínsko a tím změnilo své vynesení z 21. listopadu 1919, týkající se také výhradně Těšínská. Vzhledem k tomu odvolalo zfř dekretem z 8. ledna 1921 původní svůj dekret z 9. ledna 1920, jímž byla pense jmenovaného převzata k výplatě. Proti tomuto postupu zfř podal st-l včas stížnost na min. fin., v níž uvedl, že mu příslušní nárok na výplatu pense se strany čsl. státu, poněvadž má domovské právo v obci ležící na území R. Č. S., je tudíž čsl. příslušníkem. Kromě toho namítá, že zfř nebylo oprávněno původní svůj dekret odvolávati.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání to zamítnuto, poněvadž dosud žádným zákonem nebyl st-li přiznán nárok na převzetí pense čsl. státem. Jako další důvod zamítnutí bylo uvedeno, že stěžované rozhodnutí nemohlo st-li založiti právní nárok na trvalé převzetí jeho pense k výplatě čsl. státem, poněvadž se neodvolává na žádný zák. předpis, a bylo pouze jednostranným, kdykoliv změnitelným adm. opatřením, učiněným na základě kdykoliv adm. změnitelných interních pokynů min. fin., jež nebyly a ani nemohly býti uveřejněny ve Sbírce zákonů a nařízení, protože neprovádějí žádného zákona, nemohly tudíž rovněž založiti nějaký právní nárok zrovna tak, jako nemohly nahraditi chybící právní titul domnělého právního nároku na převzetí pense.
Ve stížnosti proti tomuto rozhodnutí stěžovatel mimo jiné odporuje důvodu nař. rozhodnutí, že mu nebyl dosud žádným zákonem přiznán uplatňovaný nárok na převzetí pense, neboť může předpokládati, že čsl. správa zásadně uznává i nadále jeho nikdy nepopíraný pensijní nárok, který vyplývá ze všeobecných práv státního zaměstnance a zvláště z §§ 60 a 79 služ. pragmatiky, účinné před jeho pensionováním a ještě dnes platné. Tento základní pensijní nárok mohl mu býti odňat pouze na základě provedení předepsaného řízení dle §§ 153, 154 služ. pragmatiky, což fin. správa dosud žádným způsobem nevyřkla. Také ze čl. 21b mírové smlovy St. Germainské vychází na jevo, že státní příslušnost dle čl. 70 nebo 78 této smlouvy je rozhodnou pro otázku, který stát má převzíti dotyčnou pensi, z kteréhožto stanoviska vychází také rozhodnutí zfř z 9. ledna 1920, odůvodňujíc převzetí pense čsl. státní příslušností st-lovou. Kromě toho i jeho poslední služební místo, vlastně předposlední domovská obec, byla součástí Č. S. R., jak patrno ze zák. č. 123/20, č. 126/20 a z vl. nař. č. 463/1920, nehledě k výnosu min. fin. z 20. února 1922, který výslovně praví, že ústavní zákon č. 236/20 platí pro plebiscitní území.
St-l dále uvádí, že je nesprávným názor min. fin., jakoby administrativní rozhodnutí bylo jen tehdy pravoplatné a neodvolatelné, spočívá-li na zákoně. — —
Nss opřel rozhodnutí o této stížnosti o následující úvahy: — —
V podstatě jde spor o to, zdali úřad — prohlásiv na žádost st-le, že jeho odpočivné požitky od 1. května 1919 na účet čsl. republiky přejímá a nařizuje účetnímu oddělení, aby požitky ty st-li od 1. května 1919 po dobu života vyplácelo, — byl oprávněn tuto disposici odvolati Porovná-li se výnos z 8. ledna 1921 s výnosem z 9. ledna 1920, dospěje se k úsudku, že přes užití výrazu »odvolává se« nejde tu o zrušení výnosu z 9. ledna 1920, nýbrž o změnu jeho následkem změny státních poměrů nastalé, jak výnos z 8. ledna 1921 výslovně uvádí, rozhodnutím konference velvyslanců z 28. července 1920. Výnos z 8. ledna 1921 též neodnímá st-li pensi od 1. května 1919 vyplácenou, nýbrž prohlašujeme pense ta není a nebude (od 1. srpna 1920) více vyplácena na účet čsl. republiky, nýbrž na účet polského státu.
Přejímaje pensi st-lovu na účet čsl. republiky, vycházel úřad, jak ve výnosu z 9. ledna 1920 uvedeno, ze skutkové podstaty, že poslední služ. místo st-lovo bylo v Bílsku ve Slezsku, tehdy náležejícím k území čs. státu a že st-l jest příslušníkem tohoto státu. Měně výnosem z 8. ledna 1921 tuto disposici, opřel se úřad o skutečnost, že poslední služ. místo st-lovo bylo Bílsko — dále však také o později nastalou skutečnost, že rozhodnutím velvysl. konference z 28. července 1920 Bílsko s další částí Těšínska bylo přiřknuto polskému státu; úřad označuje takto implicite jako důvod nové disposice, že státní příslušnost st-lova k čsl. republice, na základě jejíž pense st-lova byla převzata, odpadla, a že st-l, stav se příslušníkem polského státu, témuž také připadá k tíži se svými pensijními požitky.
Nař. rozhodnutí opustilo toto stanovisko a opřelo se pouze o okolnost, že žádným zákonem nebyl st-li přiznán nárok na převzetí pense k výplatě čsl. státem a že ani výnos zfř z 9. ledna 1920, vydaný na základě adm. změnitelných interních pokynů min. fin., ani tyto interní pokyny nemohly st-li založiti právní nárok na převzetí pense a nahraditi chybící právní titul tohoto nároku.
Nss uvážil, že sice není v čsl. republice dosud zákona upravujícího převzetí odpočivnýeh požitků pensistů býv. státu rak. na účet státu čsl. — že tedy také býv. rak. pensista nemá nároku, aby jeho odpočivné požitky byly na účet státu čsl. převzaty, že však úředníku, jehož odpočivné požitky dekretem příslušného úřadu na účet čsl. státu skutečně převzaty byly, vzniká tímto aktem právní nárok na výplatu těchto požitků na účet čsl. státu v mezích dotyčného dekretu na tak dlouho, pokud předpoklady, za kterých dekret byl vydán, nezměněně trvají.
Závěr ten podává se z významu disposice dekretem učiněné, kterou, se dotyčnému úředníku výhoda zmíněná poskytuje a on v mezích dekretu subjektivních práv nabývá, dále z významu nabytého práva. Vzniku toho právního stavu nemůže býti na překážku, když úřad, vydávaje dekret, řídil se interními pokyny nadřízeného úřadu, neboť pramenem subjektivního práva není tu interní usnesení nadřízeného úřadu, nýbrž dekret, — pokud úředníku určitá práva vyhrazuje. Změna interního pokynu nemůže proto také na právech dekretem založených ničeho měniti, nýbrž působí jen jako zákaz daný úřadu, aby budoucně jiným žadatelům zmíněnou výhodu poskytl.
Tento právní stav — třeba byl založen dekretem příslušného úřadu — není přece nezměnitelným, neboť z okolnosti, že republika čsl. převzala dřívější pense některých osob, které po převratu byly státními občany čsl., nelze souditi, že pense ty zavázala se platiti i tehdy, když dotyčná osoba státní příslušnosti čsl. pozbude. Jako státní občanství čsl. jest zpravidla a bylo také v tomto případě předpokladem, aby republika čsl. pensi určitou na svůj vrub převzala, tak zaniká nutně nárok převzetím založený, když předpoklad ten sice v době převzetí byl splněn, později však z nějakého důvodu odpadl. Srovn. k tomu nejv. rozh. z 2. listopadu 1865 — Possanner, Pensionen und Prov. der k. k. österr. Zivilstaatsbediensteten — II. doplněk č. 3173/a —, kterým bylo stanoveno, že nárok na další pobírání odpočivného zaniká ztrátou rakouského — tudíž nyní čsl. státního občanství bez ohledu na to, zdali dotyčná osoba nabude jiného státního občanství. Srovn. též předpisy, dle kterých zaniká nárok na pensi, když oprávněná osoba se vystěhuje, nebo bez povolení se zdržuje v cizině, po případě překročí dobu k pobytu v cizině povolenou.
Nemá proto opory v zákoně tvrzení stížnosti, že nárok na pensi zanikne jen v případech § 153 a 154 služ. pragm. Na tom nemění ničeho okolnost, že st-lova pense byla převzata na dožití, neboť i to stalo se za předpokladu, že st-l zůstane státním občanem čsl.
Z těchto úvah se podává, že nemá opory v právních předpisech dosud platných a v právním stavu po převratu státním trvajícím názor nař .rozhodnutí, že výnos zfř z 9. ledna 1920, kterým pense st-le na vrub čsl. republiky byla převzata, nemohl st-li založiti právo na trvalé převzetí jeho pense, ani názor stížnosti, že tento výnos, nabyv moci práva, nemůže býti změněn ani tehdy, když předpoklady jeho se změnily tou měrou, že přiznaný nárok zanikl.
Dle stavu věci nejsou ani rozhodný ani správný vývody nař. rozhodnutí, nýbrž jde o to, zdali st-l pozbyl rozhodnutím velvysl. konference z 28. července 1920 čsl. státního občanství, resp. jaký význam má skutečnost, že před tímto rozhodnutím st-l v době, kdy nesporně čsl. státním příslušníkem byl, nabyl domovské příslušnosti v obci, která uvedeným rozhodnutím velvysl. konference nebyla dotčena a zůstala částí čsl. republiky.
Otázkou tou se však nař. rozhodnutí nezabývalo, nýbrž opřelo se o vývody, které — jak provedeno — nejsou správné, přes to, že st-l již v podání z 30. dubna 1919 poukázal k tomu, že nabyl domovského práva v M. v Čechách. Viz také poznámku na podání z 28. prosince 1919, dále rekurs na min. fin. z 22. ledna 1921. Bylo proto uznáno dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 5191. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 646-649.