Č. 2684

Okresní samospráva. — Administrativní řízení: I. členové okresní správní komise nejsou v této vlastnosti legitimováni k rekursu do usnesení okr. spr. komise, třebas při usnášení jejich názor zůstal v menšině, leč že jim zákon výslovně právo rekursu propůjčil. — II. Zemský správní výbor není oprávněn zrušiti z moci dozorčí usnesení okr. správní komise, kterým ustanovena určitá osoba okr. zvěrolékařem, při čemž nebyla jmenována okr. úředníkem.
(Nález ze dne 24. září 1923 č. 2635.)
Prejudikatura: Boh. 587 a 1193 adm.

Věc: Okresní správní komise v T. proti zemskému správnímu výboru stran jmenování okresního zvěrolékaře.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Osk v T. jednala ve své schůzi dne 22. července 1922 o obsazení místa »okresního zvěrolékaře». Ačkoli čeští členové komise ústy člena A. žádali, aby místo bylo obsazeno osobou, která vedle německé řeči ovládá i českou slovem i písmem, protože v okrese bydlí mnoho rolníků a pachtýřů českých, byl většinou zvolen zvěrolékař Eduard St. z P., který česky neumí. Člen A. vyhradil si protokolárně minoritní votum. Pro nově zvoleného okresního zvěrolékaře odhlasována pak roční remunerace 2400 Kč, splatná ve čtvrtletních lhůtách předem a podotčeno, že ustanovení zákona z 3. října 1907 č. 63 z. z. tu neplatí. Podáním z 28. července 1922 požádali čeští přísedící osk v T. A., M., M., Š. a Č. zemský správní výbor, aby vzhledem na výše zmíněné poměry usnesení osk o obsazení okr. zvěrolékaře osobou jazykově nekvalifikovanou jako nepřístojné zrušil. Zsv rozhodnutím z 19. října 1922 »stížnosti« českých členů jmenované osk vyhověl a usnesení její z 22. července 1922 zrušil, odůvodniv svůj výrok takto: V daném případě jde o okres národnostně smíšený a jest tudíž pro okr. zvěrolékaře nezbytně nutná znalost jazyka českého, neboť při výkonu své úřední funkce přijde do styku také s příslušníky české národnosti, kteří nejsou mocni jazyka německého. Osk však jmenovala okr. zvěrolékařem osobu, která neovládá jazyk český. Ježto okr. zvěrolékař bude placen z okresního fondu, tudíž také z přirážek, které platí čeští poplatníci, jest žádost st-lů, aby okr. zvěrolékař uměl česky, také po této stránce odůvodněna. Rozhoduje o stížnosti osk uvažoval nss takto: Stížnost vytýká především, že nař. rozhodnutí bylo vydáno k stížnosti osob, které nebyly k podání jejímu legitimovány vystupujíce toliko jako členové osk, o jejichž práva jako členů komise té však nešlo. Stížnosti nutno dáti ve věci té za pravdu. Neboť Antonín A. a společníci, kteří podali k zsv stížnost na jmenování Eduarda S. okr. zvěrolékařem, vystupovali výslovně pod společným označením »čeští přísedící okr. správní komise v T.«, tedy ve své vlastnosti jako členové komise té, nikoliv snad jako poplatníci okresní, finančními důsledky usnesení komise postižení. Nss vyslovil však již ve svém nálezu Boh. 587 adm. právní názor, že členové sboru, jehož usnesení platí za volní projev obce, jsou i tehdy, když projev vůle sboru vytvořený usnesením jeho jest pravým opakem jejich osobní vůle, vyjádřené při hlasování, při němž zůstali v menšině, spolutvůrci volního projevu obce, že proto sdílejí právní postavení volního subjektu a nezaujímají v této funkci postavení strany legitimované k podání opravného prostředku proti onomu usnesení sboru, ledaže zákon v určitých případech sám členy kolegia takovým opravným prostředkem výslovně vyzbrojil. Jako členové sboru mohli by se tedy proti usnesení dostati do posice strany procesní jen tehdy, je—li mentálním obsahem usnesení sboru výrok o jejich právech členských nebo mohou-li se opírati o zvláštní předpis zákonný, kterým se jim právo na opravné prostředky udílí. Na tomto právním názoru trvá nss i pokud jde o členy okr. zastupitelstva (osk) z důvodů úplně analogických a odvolává se podle § 44 na podrobnější odůvodnění zmíněného nálezu. Ježto pak usnesení osk v T. z 2. července 1922 členských práv Antonína A. a společníků v ničem se nedotklo a jelikož také není specielního předpisu zákonného, který by přehlasovanému členu osk přiznával právo bráti řádnou cestou instanční v odpor usnesení sboru týkající se jmenování okr. zvěrolékaře, nelze v podání jejich řízeném na zsv ze dne 28. července 1922 spatřovati řádnou stížnost a není nař. rozhodnutí rozhodnutím instančním. Když tomu tak, lze toliko ještě zkoumati, zda snad mohl zsv nař. rozhodnutí vydati jako opatření dozorčí, tedy z moci úřední, třeba na popud zmíněných členů osk. Ale ani s tohoto hlediska nedá se nař. rozhodnutí ospravedlniti, neboť není zákonného předpisu, o nějž by bylo lze rozhodnutí to opříti. Žal. úřad sám takovou normu výslovně necituje a také jinak není z obsahu nař. rozhodnutí patrno, který předpis měl žal. úřad asi na mysli. Všeobecného předpisu § 76, odst. 3 zákona o okr. zast. z 25. července 1864 č. 27 z. z. užíti tu nelze, protože jest to předpis výjimečný a lze podle něho zakročiti toliko, když jde o výkon dozoru nad hospodařením s kmenovým jměním okresu a ústavů okresních. O něco takového v daném případě však zřejmě neběží. O specielní předpis § 42, odst. 2 zákona z 3. října 1907 č. 65 z. z. čl. nemůže nař. výrok rovněž býti opřen, protože použití předpisů tohoto zákona, týkajícího se služebních poměrů okresních úředníků v Čechách, bylo vyloučeno již samým usnesením osk v T. z 22. čer- vence 1919, která usnesši se na jmenování Eduarda St. okr. zvěrolékařem, výslovně doložila, že tu ustanovení zákona z 3. října 1907 č. 63 z. z. neplatí, čímž chtěla zřejmě naznačiti, že Eduarda St. okresním úředníkem nejmenovala. Také v žádném jiném specielním předpise zákonném není zsv-u dáno oprávnění, aby dozorčím výrokem rušil usnesení osk, kterým ustanovila určitou osobu za okr. zvěrolékaře, nejmenovavši jej úředníkem okresním. Protože však nadřízený úřad může do právní sféry zastupitelských okresů jako samosprávných korporací, nadaných po zákonu právem sebeurčení, zasahovati konkrétními opatřeními dozorčími jen potud, pokud má pro takový zásah oporu v zákoně (srv. nález tohoto soudu Boh. 1193 adm.) a nař. rozhodnutí takového zákonného podkladu postrádá, bylo je ke stížnosti legitimované osk zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2684. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 625-627.