Čís. 1121.
Byl-li ve vyrovnávacím řízení ustanoven neznámým věřitelům opatrovník, nekončí se jeho působnost skončením vyrovnávacího řízení, nýbrž
teprve tehdy, když zájmy neznámých věřitelů nevyžadují již dalšího zastoupení. Po skončení vyrovnávacího řízení spolupůsobí soud opatrovnický.
(Rozh. ze dne 12. července 1921, R I 606/21.)
Soud prvé stolice, u něhož bylo vedeno vyrovnávací řízení, poukázal
po jeho ukončení dlužníka, by do 14 dmi vykázal, že příslušná kvóta dle
potvrzeného vyrovnání byla vyplacena nezvěstným věřitelům, zastoupeným opatrovníkem, a раk-li se tak dosud nestalo, by v téže lhůtě dosud
nezapravené kvóty nezvěstných opatrovanců k soudu složil. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Usnesením vyrovnávacího soudu ze
dne 17. března 1920 a ze dne 22. dubna 1920 ustanoven byl věřitelům
v těchto usneseních uvedeným, pro vyrovnací řízení Leopolda R-a za
opatrovníka Ignác F. s tím, že mu náleží ony věřitele tak dlouho zastupovati, až se tito věřitelé, pokud se týče pozůstalosti až se jejich přihlášený dědic, nebo pozůstalostním soudem ustanovený zástupce sám přihlásí
nebo zemskému soudu jiného zástupce oznámí, neb až jejich zájmy
dalšího zastupování vyžadovati nebudou. Poslednější
případ ještě nenastal, neboť přes to, že vyrovnací řízení dle usnesení
vyrovnávacího soudu ze dne 7. ledna 1921. bylo prohlášeno za ukončené,
vyžadují toho zájmy dotyčných věřitelů, pro účastenství jejich na vyrovnání, dle usnesení vyrovnávacího soudu ze dne 22. dubna 1920 schváleném
a sice v příčině částky 22 proc. připadající na vyrovnání jejich pohledávek,
aby ustanoveným opatrovníkem zastupováni byli. Tento opatrovník dosud
také úřadu svého sproštěn nebyl a trvá proto opatrovnictví řečené dále a
to až do doby, kdy bude jisto, že věřitelé, opatrovníkem zastupovaní, uspokojeni byli dlužníkem tak, jak se k tomu dle narovnání, při roku dne 6. dubna 1920 uzavřeném zavázal, pokud se týče po zákonu jest povinen.
V této věci soud prvé stolice nejedná již jako soud vyrovnávací, neboť
řízení vyrovnací jest skončeno, nýbrž jako soud, opatrovníka ustanovivší
tedy jako soud opatrovnický a nepřicházejí tu více v úvahu ustanovení
řádu vyrovnacího, nýbrž předpisy o řízení ve věcech nesporných. Důsledkem toho jest pak soud prvé stolice jako soud opatrovnický povinen
starati se o dotyčné opatrovance, jakožto osoby pod zvláštní ochranou
zákona stojící, a vydal tudíž napadené usnesení v mezích oprávnění,
jenom dle § 2 odstavec prvý cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. příslušejícího. Oproti vývodům stížnosti, pokud z nich by souditi se dalo,
že stěžovatel zaplatil pohledávky opatrovanců, o něž jde, před zahájením
vyrovnacího řízení, poukázati dlužno k tomu, že stěžovatel veškeru věřitele, v napadeném usnesení uvedené, ve svém seznamu dluhu, připojeném k návrhu na zahájení vyrovnacího řízení, uvedl, což by zajisté
nebyl učinil, kdyby byli bývali zaplaceni. Byli-li však skutečně zaplaceni,
pak může stěžovatel prostě tuto skutečnost zemskému soudu vykázati a
vyhoví tím napadenému usnesení, které v prvé řadě žádá výkaz o zapravení kvóty na pohledávky, o něž jde a teprve v druhé řadě složení kvóty
oné k soudu, když zaplacena nebyla.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Pravdu má stěžovatel, že usnesením ze dne 7. ledna 1921 vyrovnací
řízení prohlášeno skončeným. Tímto skončením řízení, nastavším po předchozím potvrzení vyrovnání, přestala ovšem také funkce orgánu vyrovnávacího řízení. Avšak opatrovník, zřízený usnesením ze dne 21. března 1920 pro věřitele, kteří sami se zastupovati nemohli, k hájení jejich
práv v tomto řízení а k přijetí vyrovnávacího ediktu, jakož i dalších
v tomto řízení budoucně vydaných usnesení, úřadu svého zbaven
nebyl a zbaven býti nemohl. Vždyť mu výslovně bylo nařízeno, že smí
věřitele ty tak dlouho zastupovati až toho více zájmy jejich vyžadovati
nebudou. Zájmy neznámých věřitelů hájeny býti musí až dosud, poněvadž
právě ve smyslu § 46 cit. zák. a ve shodě s ním v pamětníku k němu
vydaném (str. 168) se praví, že jest zůstaveno věřitelům, aby sami na
dlužníku přiměřenou jistotu požadovali a další provedli. Neznámí věřitelé
to ovšem učiniti nemohou, ale proto právě jim byl zřízen opatrovník, aby
zájmy jejich hájil a to za úředního spolupůsobení opatrovnického soudu,
jak to všeobecně nařizuje § 2 cit. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák.
Ve směru tom se poukazuje na správné zákonu a stavu věci odpovídající
odůvodnění napadeného usnesení. Nelze popírati tvrzení stěžovatelovo, že
účastenství některého z věřitelů ve vyrovnacím řízení a přiznání jemu
hlasovacího práva není ještě dokladem toho, že mu pohledávka, jím hlášená také skutečně přísluší. To ovšem jest pravda, avšak seznam věřitelů
předložil dlužník (§ 2 vyrovn. ř.). Správnost jeho zaručil dlužník a přísahu
manifestační ve smyslu § 2 odstavec třetí a § 38 zák. při vyrovnacím roku
dne 6. dubna 1920 vykonal dlužník. Nemůže tedy dlužník nyní tvrditi,
že ohlásil dluh neexistující. Vždyť tím by proti sobě a proti uzavřenému
vyrovnání mohl zavdati příčinu k postupu mimo jiné i podle § 58 vyrovn. ř. Pakliže dlužník zaplatil některou z pohledávek nezvěstných věřitelů
později, může se tím vykázati a pak opatrovnický soud, nastoupivší nyní místo soudu vyrovnávacího, věc vyšetří a na složení k soudu,
které právě nařízeno býti nemohlo než zemským soudem v působnosti
jeho opatrovnické, naléhati nebude.