322 Praktické případy.Příspěvek k min. nař. z 9. února 1919 č. 62 ob. zák. a nař.: Každá výpověď pronajímatele, má-li býti proti nájemci účinná, musí býti dána se svolením soudu. Námitky proti mimosoudní výpovědi podané dlužno v vrátiti, poněvadž nehodí se k zahájení nějakého jednání.Po účinnosti min. nař. z 9. února 1919 č. 62 sb. zák. a nař. dal vlastník domu výpověď z bytu nájemci, který proti ní podal 323námitky. O námitkách těch zahájil první soud řízení sporné. Při prvním roku vznesl vypovídající námitku nepřípustnosti pořadu práva, ježto věc náleželo vyříditi v řízení nesporném. — První soudce po provedeném sporném řízení námitce té nevyhověl a uznal rozsudkem za právo, že výpověď se zrušuje. Zamítnutí námitky odůvodnil první soud takto: Nařízení ze dne 9. února 1919 č. 62 zavádí řízení nesporné o návrzích za svolení soudu, bez něhož pronajímatel nemůže nájemní poměr vypověděti a pro vyšetření důvodu k výpovědi. Jím bylo tedy ustanovení § 562. § 565. c. ř. s. (o náležitostech výpovědi) částečně změněno, pokud se týče doplněno třeba jen dočasně, ale nikoliv úplně zrušeno. Nařízení to je výminečné, dlužno je tudíž vykládati restriktivně, a nemůže vztahováno býti na případy, o nichž nemluví. V něm není obsaženo žádné ustanovení, jak dovolávati se pomoci soudu za účelem zjištění neplatnosti a bezúčinnosti výpovědi, která onomu nařízení odporuje, kdy tedy o svolení k výpovědi žádáno nebylo, a soud neměl — jak při výpovědi mimosoudní ani podnětu, aby řízení nesporné zahájil. Pro takové případy, jakým je i případ v tomto sporu projednávaný, použiti třeba ustanovení civilního řádu s. o námitkách proti výpovědi a jednati dlužno pořadem práva (§ 4. cit. nař. a contr. § 571. c. ř. s.).K odvolání odvolací soud rozsudek prvního soudu a jednání jemu předcházející jako zmatečné dle § 477. č. 6. c. ř. s. zrušil.Nejvyšší soud rozhodnutí druhé stolice potvrdil. Odůvodnění: Vzhledem k tomu, že § 1. cit. nař. min. mluví všeobecně o »výpovědi« z poměru nájemného neb podnájemného, a že ku každé výpovědi vyžaduje svolení příslušného soudu po předchozím nesporném řízení, nelze za platnosti nařízení toho, t. j. v době od 12. února do 31. prosince 1919 (§ 7.) rozlišovati vlastně, pokud jde o výpovědi dané pronajímateli, mezi výpovědmi soudními a mimosoudními v dřívějším toho slova smyslu. Za platnost nařízení toho musí každá výpověď taková, která má proti nájemci býti účinná, dána býti se svolením soudu a musí býti potud každá výpovědí soudní.Poněvadž o návrhu pronajímatele na udělení svolení k výpovědi rozhoduje soud po provedeném nesporném řízení usnesením a tomuto lze odporovati jen stížností, uvedenou v § 3. odst. 2 cit. nař., je nařízením o ochraně nájemníků na dobu jeho platnosti vyloučeno každé sporné jednání o výpovědi pronajímatele, ovšem jenom pokud běží o předměty nájmu spadajícího 324pod ustanovení § 1. min. nař. z 17. prosince 1918 č. 83 sb. zák. a nař. Tο plyne také z předpisu § 4. odst. 2 cit. nař., který stanoví, že byl-li soudem dán souhlas k výpovědi, nepřísluší nájemci právo námitek. Mimosoudní výpovědi, dané pronajímatelem bez svolení soudu, nemusí si tudíž nájemník vůbec všímati, nemá také proto příčiny brániti se proti ní námitkami; bylo-li však v řízení nesporném rozhodnuto právoplatně (ať kladně či záporně) o návrhu pronajímatele, aby mu dáno tyto soudní svolení k výpovědi, je pořad práva pak již vyloučen.V daném případu dána byla výpověď mimosoudní rekomandovaným dopisem. Jelikož výpověď ta dána byla bez svolení soudního předepsaného min. nařízením a neměla tudíž právního účinku, je správný náhled odvolacího soudu, že první soud měl námitky proti ní podané vrátiti, poněvač nehodí se k zahájení nějakého jednání, a vyhovuje zákonu též usnesení zrušující rozsudek prvního soudu a řízení předcházející dle § 477. č. 6. c. ř. s. jako zmatečné. protože rozhodnuto bylo o věci, která na pořad práva nepatří.Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 8. července 1919 čj. R-I.. 272/19-1.Schin.