Č. 12101.
Zaměstnanci veřejní: 1. Redukce práv obecního úředníka na přípočet ideální doby pro vyměření výslužného, plynoucích z usnesení obecního zastupitelstva, ustanoveními § 3 zák. č. 495/1921 a § 19 zák. č. 394/1922 Sb.
Řízení správní: 2. Povinnost odvolací stolice vyřídili věcně podané odvolání?
(Nález ze dne 30. října 1935 č. 19122/35.)
Prejudikatura: ad 1. srov. Boh. A 4131/24, 3537/24, 3419/ 24, 9172/31.
Věc: František Sch. a obec města M. (za obec města M. adv. Dr. Vladimír Schulz z Prahy) proti zemskému úřadu v Brně o zápočet 10 let pro výměru výslužného. Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím byl zrušen výměr okr. úřadu v Mor. Ostravě z 24. března 1933, zrušuje se ke stížnosti obce města M. pro nezákonnost, pokud jím bylo zamítnuto odvolání Františka Sch. pro předčasnost, zrušuje se ke stížnosti tohoto st-le pro vadnost řízení.
Důvody: St-l František Sch., účetní úředník obce P. (jež později splynula s městem M.), byl dekretem správního komisaře města M. z 5. prosince 1924 dán dnem 1. ledna 1925 do trvalé výslužby. St-l domáhal se pořadem správními připočtu 10 let pro zvýšení výslužného, zakládaje tento svůj nárok na usnesení obecního výboru v P. z 2. listopadu 1918 a poukazuje též na přípis měst. úřadu v M. ze 17. dubna 1928. Okr. úřad v M. Ostravě zamítl výměrem z 24. března 1933 nárok ten. Výměr tento byl zem. úřadem v Brně nař. rozhodnutím zrušen jako nezákonný a současně z části zamítnuto odvolání Frant. Sch. jako předčasné. Výrok ten je odůvodněn takto:
Obecní úředník má právní nárok na nápravu svého pensijního poměru po rozumu všeobecné úpravy nebo zvláštních aktů, jakož i pozdějších všeobecných zákonných ustanovení, dotýkajících se služebních poměrů platových i právních nároků obecních zaměstnanců. Obecním zastupitelstvem v P. bylo dne 2. listopadu 1918 usneseno, že v jiných případech, než které vyznačuje bod 5. a 6. zmíněného usnesení, přikročí-li se k pensionování trvale ustanoveného úředníka a sluhy bez jeho žádosti nebo bez jeho svolení, bude mu k jeho započítatelné služební době připočítáno 10 let a bude mu výslužné vyměřeno na podkladě takto prodloužené doby služební, která však nesmí přesahovati 35 let. Toto usnesení se stalo za platnosti § 31 mor. obec. zříz. a v době, kdy autonomie obecní vůči zaměstnancům ničím nebyla omezena. Tím získali zaměstnanci města P. jistého práva při úpravě svých pensijních nároků. Na tomto poměru nenastala změna za platnosti zák. č. 443/ 1919 Sb. Usnesením správní komise z 11. dubna 1922 bylo zrušeno usnesení obecního zastupitelstva v P. z 2. listopadu 1918 o pensionování městských zaměstnanců. O tom byl st-l uvědomen dne 24. dubna 1922 s poučením o právu ke stížnosti, bez údajů, proč nabyté právo se ruší. Pouze z protokolu o zasedání správní komise vyplývá, že správní komise zrušila zmíněné usnesení z toho důvodu, že zaměstnanci jsou dostatečně ochráněni při svém pensionování, a to úředníci zák. č. 443/1919 Sb. a obecní zřízenci zák. č. 541/1919 Sb. a služební pragmatikou č. 15/1914 ř. z. a dále, že ono usnesení obecního zastupitelstva svádí zaměstnance ke konci jejich služební doby k nedbalému konání služby a předčasnému odchodu do výslužby, což by mělo za následek finanční poškozování obce. Nikde tedy není řečeno, že správní komise vydávala toto své usnesení vzhledem k redukčnímu zák. č. 495/21 Sb., jak uvádí ve svých vývodech okr. úřad. Naopak zák. č. 443/1919 Sb. ponechal ustanovením § 41 v platnosti výhody, přiznané úředníkům, a obecní zastupitelstvo nic na nabytém právu zaměstnanců nezměnilo. Také správní komise rušila toto nabyté právo jen ze zájmů zaměstnavatelských, pro docílení lepšího výkonu služby a s hledisek finančních a domnívala se, že o zaměstnance jest dostatečně postaráno cit. zákonnými předpisy, obzvláště o úředníky zákonem č. 443/1919 Sb. Obec a tedy i správní komise je na základě své organisační moci oprávněna v mezích všeobecných předpisů právních upravovati jednostranně způsobem závazným služební poměry svých úředníků. Pokud úpravami takovými poskytla jim nějaká práva, nesmí se pozdějšími usneseními těchto práv jednostranně dotýkati. Za takové právo nabyté a podržené za platnosti zák. č. 443/1919 Sb. bylo pokládati i právo zaměstnanců v P. na započtení 10 let do doby rozhodné pro výměru pense podle usnesení obecního zastupitelstva z 2. listopadu 1918 a nebyl tedy správnými zásah správní komise do tohoto práva úředníků z důvodů zák. č. 443/1919 Sb. a to ani ne z důvodů, jež jsou uvedeny v protokolu o zasedání správní komise (dodatečná zákonná úprava a snaha o docílení bezzávadného výkonu služby a zřetel k městským financím). Okr. úřad se domnívá, že správní komise byla povinna za platnosti § 3 zák. č. 495/1921 Sb. zredukovati tuto výhodu zaměstnanců p.-ských a to vzhledem k ustanoveními §§ 62 a 63 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., kteráž výjimečně připouštějí započítávání určitých dob do doby rozhodné pro výměru pense, a jelikož o ty případy nejde, že byla správní komise oprávněna k redukci nabytého práva, neboť toto právo přesahuje mez nároků státních úředníků stejné kategorie. Tento názor není správný a služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. jest částí řady zákonných ustanovení, dvoř. dekretů i opatření centrálních úřadů, kteréž všechny až dodnes tvoří soubor zákonných norem, upravujících pensijní poměry státních úředníků a jich pozůstalých, jak o tom svědčí § 153 plat. zák. Započtení nějaké doby do doby rozhodné pro výměru pense samo o sobě není ještě nezákonné a případy takové známy jsou i ve státní službě, takže dovolávání se §§ 62 a 63 zák. č. 15/1914 ř. z. není místné pro opodstatnění redukce nabytého práva. Tím ovšem padá i názor okr. úřadu, že dnem 1. ledna 1923 vzhledem k redukčním zákonům č. 495/21 a 394/22 Sb. nebylo ani potřebí konstitutivního aktu správní komise a že dostačil pouze deklaratorní akt správní komise. Jelikož tedy je st-lovým právem, aby jeho zaměstnavatel mu započetl 10 roků do doby, rozhodné pro výměru pense, za předpokladu usnesení z 2. listopadu 1918 a tím, že při st-lově pensionování mělo býti přihlédnuto k usnesení obecního zastupitelstva v P. z 2. listopadu 1918, pozbylo usnesení presidiální rady z 21. listopadu 1924, obsažené v pensijním dekretu z 5. prosince 1924, svého právního podkladu, jest potřebí, aby město M. provedlo znovu st-lovo pensionování s přihlédnutím k tomuto usnesení obecního zastupitelstva v P. Tím získá se bezpečný základ pro st-lovy pensijní poměry, kterýž teprve bude moci býti východiskem dalších případných sporů o výši pensijní základny a příslušné pensijní požitky. Zamítá tedy zem. úřad st-lův požadavek o určení pensijní základny 100% od 1. ledna 1925 a výplatu diference s úroky jako prozatím předčasný, neboť st-lův zaměstnavatel dosud neprovedl vlastní pravoplatnou pensijní úpravu.
O stížnostech, podaných na toto rozhodnutí jednak obcí města M., jednak Františkem Sch., nss uvážil: . Stížnost obce města M. se obrací proti té části nař. rozhodnutí, v níž žal. úřad vyslovil, že je nabytým právem Frant. Sch., aby mu jmenovaná obec připočetla 10 roků do doby, rozhodné pro výměru pense za předpokladů, stanovených v usnesení obecního zastupitelstva z 2. listopadu 1918, a aby na tomto podkladě provedla znovu jeho pensionování. Stížnost dovozuje v podstatě, že nárok na přípočet 10 let pro výměru výslužného přesahuje míru práv a nároků úředníků státních, neboť není předpisu, podle něhož by státní úředník, kromě případu normovaného v § 62 stát. služ. pragmatiky, jehož skutkové předpoklady však u Frant. Sch. nebyly splněny, měl nárok na přípočet 10 roků pro zvýšení výslužného. Jsouc nárokem, přesahujícím míru práv a nároků zaměstnanců státních, pozbyla ona výhoda připočtu 10 let pro zvýšení výslužného dnem 1. ledna 1923 v důsledku předpisu § 3 zák. č. 495/ 1921 Sb. ipsa lege platnosti a nebyla proto obec ve svém usnesení ze dne 11. dubna 1922 povinna uvésti důvody, proč ruší řečenou výhodu.
Stížnost bylo uznati důvodnou.
Nss dovodil již v nál. Boh. A 4131/1924, že služební řády a usnesení autonomních korporací — a to bez rozdílu, jde-li o usnesení povahy generelní či individuelní —, pokud stanoví příznivější míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků zaměstnanců těchto korporací, nežli ji určují normy, platné pro zaměstnance státní, pozbývají v důsledku předpisu § 3 zák. č. 495/1921 a § 19 zák. č. 394/1922 Sb. koncem roku 1922 platnosti. Dále vysloveno v nálezu tom, že služební požitky a právní nároky těchto autonomních zaměstnanců, zakládající se na služebních řádech a usneseních oněch korporací, pokud byly jimi poskytnuty měrou vyšší než odpovídá míře jednotlivých druhů požitků, práv a nároků obdobných zaměstnanců státních, koncem roku 1922 zanikají a že od 1. ledna 1923 příslušejí těmto zaměstnancům jenom podle míry, jak je stanoveno pro požitky, práva a nároky zaměstnanců státních. Stejné stanovisko zaujal nss také již v nál. Boh. A 3537/1924. Předpis § 3 zák. č. 495/1921 Sb. zahrnuje pak svým všeobecným zněním všechny druhy požitků a práv zaměstnanců autonomních korporací (srov. Boh. A 3419/ 1924), tudíž i práva a požitky výslužební (srov. Boh. A 4815/1925 a Boh. A 9172/1931 o rozsahu obdobného předpisu § 212 plat. zák. č. 103/ 1926 Sb.).
Zanikly-li služební požitky a právní nároky zaměstnanců autonomních korporací, pokud přesahovaly míru služebních požitků a právních nároků obdobných zaměstnanců státních, koncem roku 1922 již ipsa lege, plyne z toho, že není správným názor žal. úřadu, projevený v důvodech nař. rozhodnutí, že k redukci služebních požitků Frant. Sch. podle ustanovení § 3 zák. č. 495/1921 a § 19 zák. č. 394/1922 Sb. bylo zapotřebí konstitutivního aktu obecní správní komise a že by nestačil pouhý akt deklaratorní. Nárok st-le Frant. Sch. na připočtení 10 let pro výměru výslužného podle usnesení z 2. listopadu 1918 zanikl tedy ipsa lege již koncem roku 1922, ač-li ovšem přesahuje míru služebních práv obdobných zaměstnanců státních, a je proto právně nerozhodno, z jakých důvodů obecní správní komise nároku tomu upírala oprávněnost a zda se Frant. Sch. řečené výhody dobrovolně vzdal nebo ne. Otázku, přesahuje-li přípočet 10 let pro výměru výslužného míru služebních práv obdobného úředníka státního, zodpověděl žal. úřad záporně, v podstatě v úvaze, že připočtení »nějaké doby do doby rozhodné pro výměru výslužného« samo o sobě není ještě nezákonné a také ve státní službě jsou známy takové případy, takže dovoláni se ustanovení §§ 62 a 63 stát. služební pragmatiky č. 15/1914 ř. z. nemá místa pro odůvodnění redukce nabytého práva.
Ani tomuto stanovisku žal. úřadu nemohl nss přisvědčiti. Měřítkem nejvyšší přípustné míry služebních práv zaměstnanců autonomních korporací nemohou totiž býti akty správních úřadů, jimiž se jednotlivým státním zaměstnancům upravují jejich služební poměry, nýbrž objektivní právní předpisy. Je sice pravda, že v oboru služebního práva státně- zaměstnaneckého není všeobecného předpisu, který by vylučoval jakékoliv připočítávání nějaké doby pro výměru výslužného, leč z toho nelze a contrario dovozovati, že úřady, rozhodující o výslužebních platech státního zaměstnance, nejsou nijak omezeny v poskytování výhod při určování délky doby, jež má býti podkladem pro výměru výslužného. Tomu nasvědčují právě četné předpisy, připouštějící za splnění určitých skutkových předpokladů výjimku z pravidla, že při výměře výslužného jest přihlížeti jen k době skutečně ztrávené v tomtéž služebním poměru státním (arg. § 61 odst. 1 služ pragm. a contr.). Že by v souboru norem, upravujících služební poměry zaměstnanců státních, byl buď všeobecný nebo pro státní úředníky se st-lem stejné neb rovnocenné kategorie vydaný předpis, připouštějící při předčasném přeložení státního úředníka do výslužby bez jakýchkoli dalších předpokladů přípočet 10 let k započítatelné služební době pro výměru výslužného, nss neshledal a ani žal. úřad určitý takový předpis neuvádí.
Na nález Boh. A 9077/1931 odvolává se odvodní spis, podaný Frant. Sch. jako zúčastněnou stranou v řízení o stížnosti obce M., nepřípadně, neboť nehledíc k tomu, že tam šlo o zápočet doby, ztrávené ve skutečné službě předchozí, v dnešním případě naproti tomu o přípočet doby ideální, bylo oním nálezem uznáno nesprávným toliko ve své všeobecnosti stanovisko tehdejší stížností, že každý zápočet jakékoliv předchozí služby do doby rozhodné pro výměru výslužného přesahuje míru práv státního zaměstnance, nebylo tam však vysloveno, že zápočet každé předchozí služební doby, tím méně doby pouze ideální, do doby rozhodné pro výměru výslužného je s hlediska předpisů § 212 plat. zák. nedotknutelný.
Ježto tudíž výrok, obsažený v nař. rozhodnutí, jímž žal. úřad zrušil výměr okr. úřadu v Mor. Ostravě z 24. března 1933, spočívá na nesprávném právním posouzení vlivu předpisu § 3 zák. č. 495/1921 Sb. na trvání nároku st-lova na přípočet 10 let pro výměru výslužného, založeného usnesením obecního výboru v P. z 2. listopadu 1918, bylo ke stížnosti obce města M. nař. rozhodnutí v této části zrušiti podle § 7 zák. o ss.
2. Stížnost Františka Sch. směřuje proti výroku obsaženému v nař. rozhodnutí, jímž bylo odvolání st-lovo zamítnuto jako předčasné a vytýká, že uznal-li žal. úřad ve věci oprávněnost nároku st-lova na přípočet 10 let, pak není pochyby o tom, že st-li jest přiznati výslužné 100% pensijní základny. Nebylo proto třeba, aby obec znovu provedla pensionování, pročež příkaz v tom směru udělený obci v nař. rozhodnutí je zbytečným průtahem, kdyžtě žal. úřad podle dané procesní situace mohl st-li výslužné ve výši 100% pensijní základny přímo judikátně přiznati a obci uložiti jeho vyplácení st-li.
Než nss přikročil k věcnému projednání této stížnosti uvážil, že musí posoudili zákonitost nař. rozhodnutí přihlížeje k onomu právnímu a skutkovému stavu, který tu byl v době vydání nař. rozhodnutí (Boh. A 318/ 1920, 1176/1922, 6405/1927). Podle ustanovení § 80 správ. řádu (vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb.) má odvolací úřad zpravidla rozhodnouti ve věci samé; je-li však stav věci podle spisů tak nedostatečný, že je nevyhnutelné provésti neb opakovati ústní jednání, má odvolací úřad zrušiti v odpor vzaté rozhodnutí a vrátiti věc úřadu prvé stolice, aby ji znovu projednal a vydal nové rozhodnutí.
V daném případě nebyla před žal. úřadem vůbec na sporu otázka přípustnosti pensionování st-le Frant. Sch., nýbrž jedině otázka výměry výslužného po té stránce, zda jest výslužné stanoviti na podkladě připočtu 10 let k započítatelné služební době jmenovaného st-le nebo bez tohoto připočtu. Po této stránce nebylo pak zapotřebí prováděti nebo opakovati ústní jednání, kdyžtě skutkový základ byl v řízení před žal. úřadem nesporný a šlo jen o řešení právních otázek, zda právo nabyté st-lem z usnesení obecního výboru v P. z 2. listopadu 1918 o připočtu 10 let k započítatelné služební době bylo zasaženo pozdějšími zákonnými předpisy o redukci požitků, práv a nároků zaměstnanců samosprávných korporací na míru požitků a práv obdobných zaměstnanců státních a zda jest tudíž tuto výhodu st-li při přeložení jeho do výslužby zachovati nebo ne.
Nebylo tedy překážky, aby žal. úřad o odvolání st-le Františka Sch. sám meritorně rozhodl; zamítl-li žal. úřad odvolání to pro předčasnost, porušil podstatné formy řízení, předepsané v cit. předpisu § 80 vl. nař. č. 8/1928 Sb., a nezbylo proto, než nař. rozhodnutí, v části napadnuté stížností Františka Sch., zrušiti podle § 6 zák. o ss.