Čís. 9460.

Ručení za škodu podle § 1320 obč. zák.
Nevyhledává se, by zvíře mělo zlé vlastnosti. V otázce, zda bylo opatrování a dohlížení chovatele zvířete dostatečné, bude ovšem zpravidla padati na váhu, jakou přirozenou povahu má zvíře a co lze rozumně požadovati k jeho náležitému opatrování а k dozoru nad ním, právě hledíc k jeho vlastnostem а k okolnostem, za kterých jest ho používáno. Chovatel ručí i za škodu, jež byla způsobena zvířetem nepřímo.
Ručení podle § 1320 a podle § 1315 obč. zák. může býti vedle sebe.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1929, Rv I 469/29.)
Žalovaný poslal pro žalujícího lékaře povoz, by ho dovezl k návštěvě nemocné manželky žalovaného. Kůň povozu, řízeného kočím Ch-em, se splašil, žalobce vypadl z povozu a poranil se. Žalobní nárok na náhradu škody proti žalovanému neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud jde o ručení podle § 1320 obč. zák. vytýká dovolatel právem, že jest nesprávným názor odvolacího soudu, že náhrada škody chovatelem zvířete předpokládá, že zvíře má zlé vlastnosti podle § 1320 obč. zák. a že poranění žalobce bylo způsobeno přímo koněm žalovaného. V § 1320 obč. zák. není zmínky o »zlých vlastnostech« zvířete, o těch se mluví jen v § 391 trest. zák., kde však jde o trestní odpovědnost. Podle § 1320 obč. zák. ručí za škodu způsobenou jakýmkoliv zvířetem jeho chovatel, jest však ručení sproštěn, dokáže-li se, že se postaral o potřebné opatrování a o dohled. Nedokáže-li to, ručí za škodu, ať mělo zvíře zlé vlastnosti nebo ne. Ovšem při posuzování otázky, bylo-li opatrování a dohlížení dostatečné, bude zpravidla padati na váhu, jakou přirozenou povahu zvíře má a co lze rozumně požadovati k jeho náležitému opatrování а k dohledu nad ním právě se zřetelem k jeho vlastnostem а k okolnostem, za kterých jest ho používáno. – Nemůže býti dále pochybnosti o tom, že všeobecné zásady o příčinné souvislosti platí i při ručení za škodu podle § 1320 obč. zák., že tedy chovatel zvířete ručí – ovšem za podmínek tohoto zákonného ustanovení – za škodu zvířetem způsobenou nejen tehdy, když byla způsobena zvířetem přímo (na př. kopnutím koně, kousnutím psa), nýbrž i tehdy, když škoda byla zvířetem způsobena nepřímo, na př. tím, že kůň převrhl vůz, do kterého byl zapřažen, a že osoba sedící ve voze byla tím z vozu vyhozena a pádem poraněna. (Viz rozhodnutí čís. 8690 sb. n. s.) Odvolací soud tedy pochybil, uznav, že z důvodů jím uvedených nejde tu o náhradu škody podle § 1320 obč. zák. a že mu proto zbývalo jen posouditi, zda žalovaný ručí žalobci za škodu podle § 1315 obč. zák., protože ho dal dovézti osobou nezdatnou. Důvodnost žalobního nároku jest posuzovati i s hlediska § 1320 obč. zák., i s hlediska § 1315 obč. zák., neboť tato ručení mohou tu býti vedle sebe, zanedbal-li chovatel zvířete opatrování a dohled tím, že použil k obstarání svých věcí osoby nezdatné, a je-li vznik škody zvířetem způsobené v příčinné souvislosti s nezdatností této osoby. (Srovnej rozhodnutí čís. 5110 sb. n. s.) Ježto skutková zjištění nižších soudů poskytují dostatečný podklad pro právní posouzení v obou naznačených směrech, jest dovolacímu soudu umožněno, by si potřebný právní úsudek učinil sám. Potřebnost a míru opatření zvířete a dohledu na ně podle § 1320 obč. zák. jest posuzovati se stanoviska objektivního a jest pokládati za potřebné takové opatření a dohlížení, jež může býti rozumně požadováno, hledíc k přirozené povaze zvířete a k okolnostem, za kterých jest zvířete používáno. V souzeném případě podařilo se žalovanému podle zjištění nižších soudů prokázati, že kůň, který byl zapřažen do povozu, v němž seděl žalobce, byl vždy dobrý a krotký, že se nikdy neplašil, že s ním mohl jezditi i osmiletý syn žalovaného a dcera, takže mohl býti svěřen i kočímu Ch-ovi, který byl přes své stáří způsobilý koně toho říditi, zvláště když šlo o menší a příležitostnou jízdu. Podle toho učinil žalovaný zadost své povinnosti, by se postaral o potřebné opatrování a dohled na koně, i když k tomu použil kočího Ch-a, a zbývá ještě zkoumati, byl-li kočí Ch., jehož bylo v tomto případě použito k obstarávání věci žalovaného, třebas i bez jeho výslovného příkazu, podle § 1315 obč. zák. osobou nezdatnou. Pojem zdatnosti nevyčerpáva se ovšem již způsobilostí k povolání a není tedy kočí zdatným již proto, že byl delší dobu zaměstnán u koní. Zdatnost předpokládá podle judikatury nejvyššího soudu kromě technické způsobilosti k svěřené práci také vůli, skutečně schopnosti vynaložiti, dále svědomitost, píli a dbalost. Nemá-li pochybení původ ani v technické nezpůsobilosti ani v rozumové nedostatečnosti ani v mravní nespolehlivosti zaměstnancově, nýbrž v jiných příčinách, nelze mluviti o nezdatnosti. Z pouhého ojedinělého nedopatření, které se může přihoditi i zdatné osobě, nelze ještě nutně usuzovati na nezdatnost zřízencovu, nesvědčí-li jeho neopatrnost o trvalých vadách právě zmíněných. Posuzuje-li se věc s těchto právních hledisek, jest souhlasiti s nižšími soudy, že kočí Ch. nebyl osobou nezdatnou. Žalobce odůvodňoval jeho nezdatnost tím, že pro své stáří, tělesnou sešlost a požívání alkoholu nebyl s to koně a povoz ovládati. Bylo však zjištěno, že Ch. nebyl tehdy ani podnapilý, že ho bylo lze nezávadně použíti k menší a příležitostné jízdě, o niž šlo v tomto případě, a že přes své stáří byl způsobilý říditi koně, který byl tak dobromyslný a hodný, že mohl býti řízen i ženou nebo mladým hochem. Z toho, že Ch. nedovedl zastaviti a ovládnouti koně, když se bez jeho viny splašil z příčiny odjinud přišlé, nelze ještě usuzovati na jeho nezdatnost, neboť podle posudku znalců by se to stěží podařilo i silnému a mladému kočímu, což ostatně uznává i sám dovolatel. Mimo to bylo zjištěno, že kočí Ch. držel stále otěže v ruce, i když splašený kůň ujížděl s vozem v nejrychlejším tempu, až do té doby, kdy byl i sám z vozu vyhozen, a z toho lze usuzovati, že nejen nepozbyl duchapřítomnosti, nýbrž že prokázal dostatečně i svou svědomitost a píli ve výkonu svého zaměstnání. Nelze proto tvrditi, že kočí Ch. provedl práci jemu svěřenou nesprávně, a schází tedy i příčinná souvislost mezi škodou, kterou utrpěl žalobce z toho, že vypadl z vozu, když se kůň splašil bez viny kočího, a mezi domnělou nezdatností zaměstnance žalovaného.

Citace:

č. 9460. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 797-799.