NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 10978.

Vodní právo. — Řízení správní: I. Je živn. společenstvo mlynářů legitimováno k obhajování vodních práv svých členů před úřady vodoprávními? — II. Nevznesl-li majitel vodního díla v řízení vodoprávním námitek proti projektu zavodňovacímu, nemá vodoprávní úřad možnosti, aby se zabýval otázkou vlivu projektu toho na vodní právo onoho majitele vodního díla. — III. K projednání žádosti za schválení vodního díla je zásadně příslušný politický úřad onoho okresu, v němž vodní dílo (resp. hlavní jeho součást) je položeno nebo má býti zřízeno. — IV. U družstevních zavodňovacích podniků je zásah do cizích práv vodních na veřejných tocích možný a přípustný tehdy, 1. když zavodnění by jinak nebylo vůbec možné anebo bylo možné jen za nepoměrných nákladů, 2. když podniku zavodňovacímu přísluší nesporně vyšší hospodářský význam, než jaký má ono jiné užívání vody, 3. když a pokud je odnětí vody potřebí k účelnému zavodnění. — V. Jde-li o ta- kovýto podnik zavodňovací, tvoří řízení vodoprávní podle §§ 82 a násl. vod. zák. jeden celek s řízením podle § 14 zák. č. 116/1884 ř. z. — VI. Ustanovení § 14 zák. č. 116/1884 ř. z. jsou doplňkem vodoprávních norem zák. vod.; pro vyvlastňovací řízení podle § 14 zák. č. 116/ 1884 ř. z. platí procesní předpisy zákona vodního.
(Nález ze dne 3. ledna 1934 č. 22388/33.)
Věc: Město P. a spol. (adv. Dr. Karel Kolman z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o meliorační projekt vodního družstva v C.
Výrok: Stížnost, pokud je podána společenstvem mlynářů politického okresu v.- ského ve V., dále Marií V. v H. a M. E. v H., resp. jejím právním nástupcem K. F., zamítá se pro bezdůvodnost. Na stížnost ostatních st-lů se nař. rozhodnutí, pokud se týká podniku zavodňovacího, zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: V roce 1912 předložilo vodní družstvo v C. býv. okr. hejtmanství v Litomyšli projekt svého melioračního a regulačního projektu k vodoprávnímu projednání. Vodoprávní úřad I. stolice provedl o projektu tomto zkrácené řízení vodoprávní ve smyslu § 83 vod. zák. a vydal o věci vodoprávní nál. ze 14. února 1922, jímž provedení odvodňovacího a zavodňovacího projektu, jakož i regulační úpravy t. zv. potoka š.-ckého byly uznány podle § 56 a násl. vod. zák. za přípustné, a zmíněnému vodnímu družstvu uděleno bylo k provedení projektu toho vodoprávní povolení za určitých podmínek. Z nálezu tohoto odvolali se někteří jiní interesenti než dnešní st-lé, bylo však mezi nimi a vodním družstvem docíleno dohody.
Podáním z 9. června 1922 obracelo se společenstvo mlynářů okresu P.-ckého, dále společenstvo mlynářů okresu V.-ského, dále Ing. W., Vojtěch B., město P., Jiří J., Josef V. a město V. mimo některé ještě jiné interesenty na osp-ou v Litomyšli se stížností, že o melioračním a regulačním projektu vodního družstva v C. se již v r. 1912 konalo vodoprávní řízení, o němž bylo provedeno toliko zkrácené řízení vodoprávní, kdežto st-lé jako přímí zájemci a majitelé vodních děl ležících na dolním toku řeky Loučné nebyli k řízení tomu pozváni. Interesenti tito žádali proto, aby vodnímu družstvu v C. ku provedení projektu zavlažování luk nebylo dáno vodoprávní povolení a aby o projektu tom bylo nařízeno nové vodoprávní řízení. Protest v podstatě stejného obsahu podal i obecní úřad ve V. podáním z 20. června 1922.
Na to bylo rozhodnutím osp-é v Litomyšli z 10. července 1922 jednak dotčeným interesentům, k nimž dnešní st-lé nepatřili, osvědčeno, že jejich odvolání proti vodoprávnímu nálezu následkem dohody se stalo bezpředmětným, jednak bylo společenstvu mlynářů politického okresu v.-ského, dále společenstvu mlynářů okresu p.-ckého a městskému úřadu v P. a ve V. sděleno, že podle stávající prakse se k vodoprávnímu řízení zvou jen nejbližší horní mlynáři a nejbližší spodní mlynáři a z těchto
1* jenom ti, kteří jsou odkázáni na dotyčnou vodu, kdežto v daném případě se do potoka Loučné vlévají ještě některé jiné potoky. Bývalé okr. hejtmanství upustilo proto od vyrozumění mlynářů ležících pod C. Osp v Litomyšli dospěla dále k úsudku, že ani ti majitelé vodních děl, jejichž vodní díla leží nejblíže pod projektovanou meliorací, nejsou ani citelně ve svých právech poškozeni, a že tím méně přicházejí v úvahu námitky interesentů ležících na dolním toku řeky Loučné anebo dokonce na řece Labi, které opravdu ani vážně nemohou býti brány. Osp neuznala proto potřebu, aby vypsala nové vodoprávní řízení.
Z tohoto nálezu odvolalo se jednak město V., dále město P. a ostatní dnešní st-lé, zastoupení Drem Karlem Kolmanem, advokátem v Praze.
Když pak podáním z 15. listopadu 1922 vodní družstvo v C. zažádalo o vypsání dodatečného řízení vodoprávního podle § 82 vod zák. (řízení ediktálního), aby se tak vodnímu družstvu dostalo naprostého ujištění, zda může počítati s provedením melioračního projektu či nikoliv, zavedla osp v Litomyšli ediktem z 18. ledna 1923 o zmíněném již projektu na melioraci družstevních pozemků v obvodu kat. obce C., Ú. a T. a na regulaci potoka Š.-ckého s poukazem na to, že za uplynulých 10 let došlo jednak v osobách interesentů k částečné změně, jednak podrobnosti projektu zájemníkům vymizely z paměti a jednak podány byly stížnosti z řad těch, kdož mají nárok na vodu z řeky Loučné v jejím dolním toku, řízení ediktální podle § 82 vod. zák., a stanovila místní řízení komisionelní na den 6. března 1923. V ediktu tomto byl projekt stručně popsán, zejména pak bylo uvedeno, že voda k zavlažení luk bude se bráti jednak z řeky Loučné a jejího přítoku Desinky a jednak z potoka Š.-ckého, dále že projekt se vztahuje na plochu 76,8843 ha. Pokud jde o vodu z řeky Loučné, odbočuje hlavní přiváděči náhon z řeky Loučné v místě nad pevným splavem, jímž se svádí voda z řeky Loučné do Desinky a z této do mlýnského náhona vedoucího na D.-cký mlýn.
Při místním řízení komisionelním, konaném dne 6. března 1923, podali písemné námitky zástupcové města P., v nichž vytýkali, že projektem melioračním bude ohrožena jednak hydroelektrárna města P., poháněná vodou z náhonu »Haldy«, napájeného z řeky Loučné, jednak zásobování obyvatelstva potřebnou vodou z náhonu »Haldy« a napájení nádrže zv. »Sádka«.K námitkám těmto se připojili zástupcové města V., podotýkajíce, že by povodňováním luk klesla voda v Loučné pod normál, čímž by byl ohrožen provoz městské vodárny. Ostatní st-lé pak podali společné písemné prohlášení, v němž protestovali proti tomu, aby vodnímu družstvu v C. bylo uděleno žádané vodoprávní povolení k zavlažování luk, ježto by závlahou luk v rozsahu asi 60 ha, pro kterýžto podnik se má z řeky Loučné a přítoků odebírati 1064 sek. I. vody v době jarní a v létě, bylo způsobeno, že by v řečišti Loučné pro existující již vodní díla st-lů na dolním toku ležící nezbyla žádná voda, čímž by tato vodní díla st-lů byla zbavena veškeré vody a provoz jejich byl ohrožen. Dále namítali, že by předpokládaná větší výnosnost zavodňovaných pozemků byla minimální v poměru ke škodám, které by zmenšením přítoku vody na vodní díla st-lů byly st-lům způsobeny, a pro případ, že by žádané vodoprávní povolení přes protest st-lů bylo zmíněnému vodnímu družstvu uděleno, vyhradili si podle § 84 vod. zák. veškerá práva na odškodné za veškeré ztráty, jež by jim po provedení projektu toho vzešly.
Komise konstatovala, že se jedná o zavodnění 58,7429 ha luk, dále že sekundové množství 1064 m3 vody k zavodňování, jak v projektu je uvedeno, je nadbytečně veliké, ježto podle nových zkušeností a výsledků v tomto oboru získaných stačí 30 sek. I na I ha po 24 hodin, což při celkové ploše 27 ha rozdělených na 3 díly činí 270 sek. I., z kteréhožto množství se podle pokusů provedených v podobných případech vrací aspoň. 50% vody zpět do řeky, takže skutečná ztráta vypářením i vsáknutím vody nastalá činí jen 135 sek. I., což je malým zlomkem normální vody, která podle výpočtů projektantových se hodnotí přes 1 m3, podle údajů mlynáře na Loučné v T. v r. 1922 na 450 sek. I. v době největšího sucha. Komise považuje tedy toto množství vody za vodu minimální v době abnormálně suchých let 1921/1922, k čemuž přistupuje ještě voda potoka Desinky ve množství 0,774 m3 za sek. Podle obsahu zápisu o vodoprávním řízení bylo s jednotlivými namítajícími navázáno komisionelní jednání, při němž v úvahu byly vzaty alternativy, jak co do množství odebírané vody, tak i co do času odběru a ohledně trvání period zavodňovacích, st-lé však stavěli se principielně proti každému dalšímu povolení odběru vody z řeky Loučné i při t. zv. vodě přebytečné pro podnik meliorační z důvodu, že voda ta je pro ně ztracena, nevyčkali ani konce sepsání protokolu a odešli. K námitkám ohledně opatřování vody pro účele veřejné ve V. a v P. podal vyjádření zástupce zemědělské rady, které vyznělo v ten rozum, že projektem vodního družstva v C. odebírané množství vody v Loučné není toho rázu, aby zájem veřejný po stránce opatření vody byl ohrožen.
Vodoprávním nálezem osp-é v Litomyšli z 20. března 1923 bylo provádění prací regulačních, odvodňovacích a závodňovacích podle projektu, ježto proti nim s hlediska zájmů veřejných nebylo shledáno žádných závad, v základě § 56 a násl. vod. zák. uznáno za přípustné, a vodnímu družstvu v C. bylo pro jejich provedení uděleno vodoprávní povolení s výhradou, že šetřeno bude ujednání a podmínek v nálezu tom blíže uvedených. Pokud jde o zavodňování luk z Loučné, opírá se nález ten o výsledek komis. řízení ze 6. března 1923 jak co do zjištění množství vody k zavodňování potřebného, jež se stanoví na 270 sek. I., tak co do zjištění množství ztrát vody (135 sek. I.), dále co do vodnosti řeky Loučné a Desinky; v nálezu tom uvádí se dále obsah komis. jednání se st-li, jak svrchu byl uveden, a poukazem na vyjádření zástupce zemědělské rady ohledně opatřování vody pro účele veřejné se vyslovuje, že projetkem vodního družstva není v žádném případě veřejný zájem po stránce opatřování vody ohrožen.
Dále se v nálezu tom uvádí, že vodní družstvo hodlá zavodňovati v době od 25. března do konce května, v letní době pak od 1. července do 24. srpna, a že ku povodňování používalo by se následujícího dne po povodňování luk panských. V době první od 25. března do konce května povodňovalo by se 3 dny pondělní, v době druhé, t. j. od 1. čer- vence do 24. srpna rovněž tři dni pondělní po dobu 24 hodin. Konečně prohlásil vodoprávní úřad, že s hlediska vodoprávního a veřejného jest uskutečnění tohoto projektu možné, ježto projektem tímto není při množství výše uvedeném veřejný zájem nikterak dotčen a nejsou jím dotčena ani vodní díla na řece Loučné. Rentabilita podniku melioračního pak provedením projektu zabezpečena je nejméně výnosem dvojnásobným.
K námitkám města V., P., jakož i mlynářů z okresu V. a P. prohlásil vodoprávní úřad, že námitky ty jsou rázu zásadního a povšechného, a ježto vzdor vyzvání řídícího komise nebyly doplněny ústními ani písemnými námitkami konkrétními a detailními, podotkl vodoprávní úřad v cit. již nálezu, že námitky ty jsou vlastně námitkami proti platnosti vod. zák. v oboru vodních společenstev. Ježto pak vod. zákon vodním společenstvům věnuje zvláštní oddíl s výjimečnými ustanoveními rázu dokonce expropriačního, jest jasno, že vodním společenstvům přikládá zákon vodní zvláštní význam. O tomto stanovisku dostalo se již při řízení přítomným interesentům poučení s podotknutím, že jimi zaujímané stanovisko mohlo býti jedině vyřešeno cestou zákonnou, ježto při jejich názoru vůbec by nebylo možno, aby úřad na horním toku mohl rozhodovati o přebytku vody, jevícím se u vodních děl v obvodu jeho okresů. Z tohoto důvodu nemohl vodoprávní úřad k námitkám těmto přihlédnouti.
O dalším odvolání města P. a společném odvolání ostatních st-lů rozhodl žal. úřad nař. rozhodnutím takto:
Odvolání společenstva mlynářů v politickém okrese v.-ském a dále společenstva mlynářů politického okresu p.-ckého, se podle § 116 lit. c) žívn. ř. zamítá jako podle zákona nenáležitě doložené. Odvolání majitelů mlýnů M. V. v H., M. E. v H. a Anny J. ve V. se zamítá s poukazem na právní domněnku § 82 odst. 1 vod. zák. (preklusi). Ostatní odvolání se zamítají, napadený výměr však se pozměňuje, případně doplňuje podle § 81 vl. nař. z 13. ledna 1928 č. 8 Sb. v těchto směrech:
Pokud jednotlivá oprávnění vodních děl st-lů řečenou závlahou mají býti skutečně zkrácena, vyslovuje se nař. rozhodnutím, že majitelé těchto vodních děl jsou podle § 14 zák. z 30. června 1884 č. 116 ř. z. povinni ze svého oprávnění na vodu z veřejné řeky odstoupiti řečenému družstvu za přiměřenou náhradu potřebný odběr vody, aby zavodnění s prospěchem bylo provedeno; náhrada bude na podnět stran, nedohodnou-li se, dodatečně stanovena (§ 38 vod. zák.).
Dále pozměněn byl napadený výměr z 20. března 1923 a dodatek k němu z 9. dubna 1923 v ten způsob, že povodňování se povoluje jednak v období jarním od 25. března do konce května, a to dvakrát, jednak v období letním rovněž dvakrát s přestávkou 14 dnů v době od 1. července do 24. srpna; v obou obdobích povodňuje se vždy 3 dny po sobě jdoucí, tak že každý den povodňuje se třetí díl zavodňovací plochy, t. j. jedna třetina z 35,88 ha; povodňováním luk ve výměře 17,4333 ha, které již mají povodňovací právo ve vodní knize zapsané a jsou rovněž pojaty do rámce projednávaného družstva, prodlouží se přiměřeně vždy doba povodnění o dalšího 1 1/2 dne. Množství vody odebírané k tomu účelu stanoví se pro povodnění jarní 362 sek. I. a pro povodnění letní 208 sek. I. Jarní a hnojivé (okalové) povodnění při vyšších stavech vodních, kdy vůbec nehrozí újma potřeby vodních děl níže položených, může býti co do trvání zkráceno větším vteřinovým množstvím odebírané vody.
Za účelem možnosti kontroly nařizuje žal. úřad při odběrném objektu zříditi takové zařízení, aby v případě nedostatku vody mohlo bytí množství k povolení odebírané vždy zjištěno. Proti použití velkých vod kdykoliv k povodnění nemá žal. úřad námitek.
Dále stanoví nař. rozhodnutí, že každé překročení stanoveného vodního oprávnění vodního družstva na újmu vodních práv po právu již trvajících má býti vyloučeno. Konečně prohlašuje nař. rozhodnutí odvolání podané z výměru osp-é v Litomyšli ze 14. února 1922 a z 10. července 1922, které napadeným výměrem z 20. března 1923 byly prohlášeny neplatnými, za bezpředmětné, takže není třeba, aby je žal. úřad vyřizoval.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Jak z obsahu nař. rozhodnutí je patrno, obsahuje rozhodnutí toto tyto výroky: I. Odvolání společenstva mlynářů ve V. a odvolání společenstva mlynářů v P. se zamítají jako nedoložená. II. Odvolání Marie V. v H., M. E. v H. a Anny J. ve V. se zamítají pro preklusi. III. Ostatní odvolání se zamítají z důvodů meritorních za současné změny konsensu v ten způsob, že 1. vodnímu družstvu v C. se povoluje expropriace pro případ zkrácení dosavadních vodních práv, 2. stanoví se doba povodňování, 3. stanoví se množství vody k zavodňování odebírané, 4. nařizuje se kontrola odebíraného množství vody v případě nedostatku vody, 5. potvrzuje se dohoda mezi družstvem, velkostatkem a mlynářem V. S., 6. vyslovuje se, že odvolání proti výměrům osp-é ze 14. února 1922 a z 10. července 1922, které výměrem z 20. března 1923 byly prohlášeny za neplatné, stávají se bezpředmětnými.
Stížnost podanou společenstvem mlynářů okresu v-ského společně s celou řadou majitelů vodních děl a společně provedenou dlužno podle povahy věci pojímati tak, že se každý ze st-lů brání jen proti výrokům žal. úřadu, jež jeho se týkají, a jež jedině je legitimován bráti stížnosti v odpor.
V tomto smyslu zabýval se nss nejprve stížností, pokud je podána společenstvem mlynářů okresu v-ského a brojící proti výroku ad I. námitkou, že společenstvo toto bylo k rekursu legitimováno, a mělo býti v řízení vodoprávním a odvolacím vyzváno, aby předložilo průkaz o zmocnění podle § 116 lit. c) živn. řádu. V tom, že žal. úřad tak neučinil, shledává stížnost podstatnou vadu řízení.
Výtku tuto nemohl nss shledati důvodnou, ježto předpisem § 116 lit. c) živn. řádu je stanoveno, že živn. společenstva mají k rekursu připojiti starostou společenstva podepsaný výpis z protokolu o schůzi výboru společenstva, resp. valné hromady, v níž bylo usneseno podati rekurs. Je tedy již zákonem samým stanoveno, jaké esentielní součásti a náležitosti činí odvolací podání teprve odvoláním společenstva jako od něho pocházejícím pravým a platným projevem jeho vůle, a lze tedy za odvolání společenstva považovati jen odvolací spis doložený zmíněným výpisem z protokolu. Ježto pak není positivního předpisu právního, podle něhož by nedostatek těchto esentielních náležitostí opravného prostředku měl býti úřadem odstraněn výzvou, aby nedostávající se průkaz byl dodatečně předložen, nemůže stížnost nař. rozhodnutí v tomto směru důvodně vytýkati vadnost řízení. Pak ovšem nebylo třeba, aby se nss zabýval otázkou, zda živn. společenstva jsou vůbec po zákonu legitimována k obhájení vodních práv svých členů před úřady vodoprávními podávati vlastním jménem samostatné opravné prostředky.
Ad II. Proti výroku ad II. si Anna J. nestěžuje. Ostatní dvě st-lky, Marie V. v H. a M. E. v H., resp. její právní nástupce K. F. brojí proti odmítnutí svých odvolání pro nastalou preklusi námitkou, že se v řízení vodoprávním nejednalo zásadně o vyvlastnění podle § 14 č. 116/1884 ř. z., a že ani edikt č. 1579, ani komis. řízení ze 6. března 1923, ba ani projekt sám neměl za předmět vyvlastnění normální vody, a nemohou tedy býti prekludovány pro nedostavení se ke komisi. Leč st-lkám nelze přisvědčiti. Předmětem vodoprávního řízení byl regulační a meliorační projekt vodního družstva v C., podle něhož vodní družstvo zamýšlí pro povodňování luk svých členů odváděti vodu z říčky Loučné, resp. z jejích přítoků. Odvádění vody je zásadně způsobilé působiti na stav vody v Loučné a tím i na vodní práva majitelů vodních děl na vodním toku pod místem odběru vody položených. K objasnění otázky, zda projektované vodní dílo se skutečně dotýká vodních práv st-lů, resp. zda st-lé jsou povinni zásah do práv těch trpěti, je právě určeno řízení vodoprávní vodním zákonem přesně normované, a bylo tedy vzhledem k ustanovením § 82 vod. zák. věcí majitelů těchto vodních děl, aby se proti zamýšlenému odběru vody z Loučné bránili, a aby obranu svoji nejpozději při řízení komis. přednesli. Neuplatnily-li tedy st-lky nejpozději při komis. řízení námitky toho obsahu, že jejich vodní práva jsou projektem melioračním vůbec dotčena, pak presumuje se podle § 82 vod. zák. souhlas i proti zkrácení ve vodních právech, kterážto presumpce postihuje tím spíše zkrácení za náhradu, jímž právě je vyvlastnění, a jež oproti zkrácení bez náhrady je méně tíživým zásahem do stávajících vodních práv. Ježto tedy tyto dvě st-lky v řízení vodoprávním proti projektu námitek nevznesly, neměl vodoprávní úřad nejen povinnosti, nýbrž ani možnosti, aby se otázkou vlivu projektu zavodňovacího na vodní práva těchto dvou st-lek zabýval. Mohl se tedy výrok žal. úřadu, že majitelé vodních děl jsou podle § 14 zák. č. 116/1884 ř. z. povinni ze svého oprávnění na vodu z veřejné řeky vodnímu družstvu odstoupiti za náhradu potřebný odběr vody, vztahovati jen na ony st-le, kteří svoje námitky proti projektu včas uplatnili, a byl oprávněn odvolání obou uvedených st-lek, jež opominuly tak učiniti, pro nastalou preklusi odmítnouti.
III. Pokud jde o ostatní st-le, jichž se týká výrok ad III. a jejichž odvolání bylo zamítnuto, musil se nss v prvé řadě vypořádati se dvěma námitkami rázu procesního, v nichž stížnost vytýká, 1. že doručení nálezu z 20. března 1923 st-lům bylo nedostatečné, ježto právní domněnky společného zmocněnce nelze v daném případě použíti, a vzhledem k vykázané plné moci právního zástupce st-lů měl nález ten býti doručen právnímu zástupci st-lů, a 2. že vodoprávní úřad I. stolice nebyl podle § 76 vod. zák. sám o sobě příslušným, nýbrž měl rozhodovati v dohodě s okr. úřadem v P., ježto jde o projekt složitý a rozsáhlý, jenž zařízeními k úpravě vodoprávních poměrů sloužícími se vztahuje i na okresy sousední. Žádnou z těchto námitek nebylo možno uznati důvodnou.
Lze sice připustiti, že doručení nálezu z 20. března 1923 nebylo provedeno způsobem bezvadným, ježto živn. společenstvům nelze doručovati vodoprávní nálezy s účinkem náležitého doručení jednotlivým stranám, a zakládá tedy tento způsob doručení vadu řízení, leč nss neshledal vadu tuto vadou podstatnou. Neboť v daném případě nejen st-lé, jimž nález vodoprávního úřadu z 20. března 1923 byl doručen přímo, nýbrž i oni, kteří o něm zvěděli toliko nepřímo od živn. společenstev mlynářů ve V. a v P., s nimiž společné námitky proti projektu melioračnímu spolupodepsali, podali proti nálezu tomu společné odvolání, v němž proti nálezu tomu zaujali podrobné stanovisko. Ostatně ani v tomto odvolání st-lé svůj petit na zrušení v odpor vzatého rozhodnutí neodůvodňovali nedostatkem doručení rozhodnutí toho, nýbrž teprve po přednesení odvolacího petitu toliko »připomenuli«, že neshledávají správným stanovisko výměru, kterým první instance doručila ono rozhodnutí zmíněným společenstvům, ježto prý společenstva ta nejsou ani zákonnými, ani jinými zástupci st-lů ve věcech vodoprávních, a tedy jednotlivým členům i nečlenům musí zůstati vyhraženo, aby proti rozhodnutí kdykoli podali opravné prostředky a návrhy. Za tohoto stavu věci nebyla tím, že nález z 20. března 1923 nebyl doručen všem st-lům, nýbrž, že někteří z nich byli o něm zpraveni nepřímo dotyčnými živn. společenstvy mlynářů jako společnými zmocněnci, ztížena nebo znemožněna st-lům ochrana jejich práv a nemohl tedy nss v postupu vodoprávního úřadu I. stolice, — i když pravdu má stížnost, že pro odůvodnění presumpce společného zmocněnce se žal. úřad ve příčině doručení nál. z r. 1923 nemohl opříti o vl. nař. č. 8/1928 Sb. — shledati podstatné vady řízení.
Ani druhé námitce, v níž stížnost vytýká, že úřad I. stolice mohl vodoprávní nález vydati toliko po dohodě s okr. úřadem v P., nebylo možno přisvědčiti.
Kompetenční předpis pro úřad vodoprávní je dán v § 76 vod. zák., jehož odst. 1. stanoví zásadu, že příslušným je politický úřad onoho okresu, »v němž vodní dílo je položeno nebo zřízeno býti má«. Přihlédne-li se i k německému, rovněž autentickému textu § 76 vod. zák., podle něhož je příslušným politický úřad onoho okresu, »in welchem sich die Anlage befindet oder ausgeführt werden soll,« nemůže býti pochybnosti o tom, že příslušnost vodoprávních úřadů I. stolice určena je zásadně situováním vodního díla, o které se jedná, a že okolnost, zda toto vodní dílo může jeviti svoje účinky i mimo hranice okresu, v němž je již situováno, nebo v němž dílo to má býti teprve provedeno, nemá podle zákona při určení kompetence vodoprávních úřadů vlivu. Z řečené zásady jsou v zákoně vytčeny některé výjimky ve prospěch kompetence politických úřadů zemských, kdežto v posledním odstavci § 76 vod. zák. se upravuje otázka, který politický úřad I. stolice je místně příslušný v tom pří- pádě, když se vodní dílo rozprostírá přes několik okresů nebo zemí, ve kterémžto případě příslušnost se určuje podle toho, ve kterém okresu se nachází hlavní část onoho vodního díla. Odstavec tento není výjimkou z kompetenčního předpisu odstavce I. věty prvé, nýbrž jest spíše jen jeho důsledkem, vybudovaným na stejné zásadě; řeší se jím jen otázka, který úřad je místně příslušným v tom případě, když vodní dílo je situováno v několika okresech. Jedině v tomto případě mají se politické úřady I. stolice dohodovati. Neklade tedy ani odstavec 3 § 76 vod. zák. váhu na okolnost, zda vodní dílo jeví nebo může jeviti svoje účinky v několika okresích, nýbrž jedině na okolnost, ve kterém okrese vodní dílo je nebo teprve má býti situováno. Opačný názor stížnosti je tedy právně mylný.
Bezdůvodnou je i další formelní výtka stížnosti, namířená proti výroku žal. úřadu, že odvolání proti výměrům osp-é ze 14. února 1922 a z 10. července 1922 se stala bezpředmětnými.
Řízení, jež ukončeno bylo nař. rozhodnutím, zahájeno bylo ediktem osp-é v Litomyšli z 18. ledna 1923. Tím byly odstraněny závady, na které poukazovali st-lé jednak podáním z 9. června 1922, resp. (město V.) z 20. června 1922, jednak odvoláním proti výměru z 10. července 1923 namítajíce, že zkrácené řízení vodoprávní, jak bylo původně provedeno v r. 1912, bylo nedostatečné, a že st-lé o řízení tom vůbec nemohli věděti. Jestliže tedy zavedením řízení ediktálního bylo těmto požadavkům st-lů vyhověno a bylo-li zavedeno řízení ediktální, v němž st-lům bylo umožněno, aby proti projektu vodního družstva v C. svá práva hájili, nemohou st-lé vytýkati žádné vady řízení ani nezákonnosti v tom směru, že nař. rozhodnutím byly v cestě instanční nálezy osp-é ze 14. února 1922 a z 10. července 1922, jimiž vodnímu družstvu na základě onoho vadného řízení vodoprávního vodoprávní konsens byl udělen, prohlášeny za neplatné a odvolání st-lů proti nálezům těm podaná byla prohlášena za bezpředmětná.
O dalším obsahu stížnosti uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutím byl v cestě instanční vodoprávně schválen projekt vodního družstva v C. na regulaci potoka Š-ckého, a na odvodnění a zavodňování pozemků do svazku družstevního pojatých. Proti oné části projektu, která se týká regulace potoka a odvodnění pozemků do svazku družstevního pojatých, stížnost nesměřuje, nýbrž brojí proti nař. rozhodnutí jen potud, pokud jím schválen byl projekt zavodňovací s bližším vymezením jeho rozsahu, a pokud jím bylo současně vysloveno vyvlastnění užívacích vodních práv dnešních st-lů podle § 14 zák. č. 116/1884 ř. z., »pokud jednotlivá vodní oprávnění vodních děl st-lů řečenou závlahou mají býti skutečně zkrácena«. Předmětem sporu nejsou tedy tvrzená stará práva jednotlivých majitelů pozemků podle řeky Loučné položených na zavlažování pozemků těch. O existenci ani o rozsahu těchto starých práv zavodňovacích neobsahuje také nař. rozhodnutí judikátního výroku a nss nemohl se proto jimi zabývati.
Pro svůj výrok, jímž se zavodňovací projekt vodního družstva v C. schvaluje, a jímž se současně vyslovuje vyvlastnění užívacích vodních práv st-lů, shledal žal. úřad právní základ jednak v předpisech čes. vod. zak., jednak v předpisech zák. z 30. června 1884 č. 116 ř. z. Je ovšem pravda, že vodní zákon vybudován je na zásadě ochrany cizích práv vodních (arg. §§ 17, 79 lit. c), 94 a j.) a že zásah do těchto cizích práv je přípustný jen potud, pokud to zákon připouští (na př. §§ 32, 49). Než za účelem provádění vodních staveb, které mají mimo jiné za účel zvelebení zemědělství zvýšením výnosnosti pozemků jejich zavodňováním, dopouští zák. z 30. června 1884 č. 116 ř. z. za určitých předpokladů další zásah do cizích práv vodních. Zákon ten stanoví v § 14 č. 2, že ve prospěch vodních družstev, pokud toho k účelnému provedení zavodnění je zapotřebí, může nastati částečné nebo úplné odnětí vody — arciť za náhradu, kterou jest stanoviti stejným způsobem, jako při vyvlastnění podle § 15 zák. z 30. května 1869 ř. z. č. 93 — v případě, když zavodnění pozemků bez úplného nebo částečného odnětí veřejné vody k jiným účelům pravoplatně použité by vůbec nebylo možné nebo by bylo proveditelné jen s nepoměrným nákladem, a když podniku zavodňovacímu podle jeho rozsahu a všech ostatních poměrů přisouditi jest nesporně vyšší hospodářský význam, než jaký má jiné užívání vody, jež tím má býti odňato.
Podle toho je u družstevních zavodňovacích podniků zásah do cizích práv vodních na veřejných tocích možný a přípustný tehdy, 1. když zavodnění to jinak by nebylo vůbec možné anebo by bylo možné jen za nepoměrných nákladů, 2. když podniku zavodňovacímu přísluší nesporně vyšší hospodářský význam, než jaký má ono jiné užívání vody, 3. když a pokud odnětí vody je k účelnému zavodnění potřebí.
I když tedy družstevní podnik zavodňovací se dotýká cizích práv vodních na veřejných tocích, nemůže okolnost tato míti za následek, že by majitelé těchto vodních práv s poukazem na zásadu ochrany svých práv (§ 94 vod. zák.) mohli podnik ten svým odporem za všech okolností úplně znemožniti, nýbrž mohli by tak učiniti jen tehdy, když by nebyly splněny předpoklady sub 1—3 právě uvedené.
Zjištění, zda a v jaké míře podnik zavodňovací se oněch cizích práv vodních na veřejných tocích dotýká, je pak předmětem řízení vodoprávního podle § 82 a násl. vod. zák., ježto i provádění podniků zavodňovacích patří k oněm dílům, k nimž podle § 17 vod. zák. je potřebí vodoprávního povolení. Tvoří tedy řízení vodoprávní podle §§ 82 a násl, s řízením podle § 14 zák. č. 116/1884 jeden celek, z čehož plyne jednak, že námitky, jimiž se majitelé vodních práv proti podniku melioračnímu brání, dlužno pod následky prekluse přednésti nejpozději při řízení vodoprávním, jednak, že úřady vodoprávní, zjistíce zásah podniku zavodňovacího do cizích práv vodních, mají za povinnost zjistiti, zda jsou dány předpoklady částečného nebo úplného odnětí těchto cizích práv, dané v § 14 č. 2 zák. č. 116/1884 ř. z. Podle výsledku zjištění tohoto pak úřady vodoprávní rozhodnou, zda ona cizí práva vodní provedení podniku melioračního stojí v cestě, či zda je přípustné odnětí jejich za náhradu. Z této těsné souvislosti řešení obou těchto otázek pak vzhledem k zásadě devoluce rozhodování instančního, vyslovené nyní jasně v § 81 vl. nař. č. 8/1928 Sb., plyne, že i když vodoprávní úřad prvé stolice podniku zavodňovacímu udělil vodoprávní povolení vycházeje ze zjištění, že podnik ten se cizích práv vodních vůbec nedotýká, může stolice odvolací řešiti komplex všech těch otázek sama, arciť za předpokladu, že má pro řešení to potřebný základ skutkový bezvadně zjištěn.
Pokud tedy stížnost namítá, že žal. úřad nemohl o vyvlastnění vodních práv st-lů rozhodovati, když ani edikt č. 1579 ani komis. řízení ze dne 6. března 1923 a vlastně ani projekt sám neměly za předmět žádné vyvlastnění vody normální, je stížnost bezdůvodná.
Jde však ještě o to, zda žal. úřad měl pro svoje výroky bezvadně zjištěn základ skutkový. V tomto směru musil se nss z námitek proti udělení konsensu nejdříve zabývati námitkou, že rozsah vodních práv st-lů nebyl za účasti jejich zjištěn. Žal. úřad dal sice okr. úřadem tato práva na dolním toku zjistiti a na tomto základě založil svůj výrok, neposkytl však st-lům příležitost, aby v průběhu řízení správního mohli zaujmouti k těmto zjištěním stanovisko. Poněvadž zjištění tato jsou pro udělení sporného konsensu a zvláště také pro další výrok žal. úřadu o částečném vyvlastnění vodních práv st-lů právně významná, nutno v tom, že příslušná šetření provedena byla bez účasti st-lů, shledati podstatnou vadu řízení.
Z námitek proti výroku o vyvlastnění vodních práv slušelo nejprve zabývati se výtkou vadnosti řízení, kterou st-lé vidí v tom, že zákonné předpoklady, za kterých § 14 zák. č. 116/1884 ř. z. vyvlastnění starších práv ve prospěch zavodňovacího podniku zemědělského připouští, nebyly zjištěny za účasti st-lů. Nss uvážil o této námitce, že ustanovení § 14 zák. č. 116/1884 ř. z. jsou doplňkem vodoprávních norem zák. vod., a že pro vyvlastňovací řízení podle tohoto ustanovení platí procesní předpisy vod. zák., tedy zejména § 84 vod. zák. Podle těchto předpisů, zejména podle 2. odst. § 84 vod. zák. mají býti případná vyvlastnění projednána v řízení komisionelním. Účelem tohoto řízení jest, aby všem zúčastněným byla poskytnuta účast na projednání otázky vyvlastnění, tedy i zákonných předpokladů, jimiž vyvlastnění je podmíněno. Sluší proto st-lům dáti za pravdu, že je podstatnou vadou řízení, když žal. úřad předpoklady, jimiž § 14 zák. č. 116/1884 ř. z. je podmíněn, zjišťoval si pouze interně, neposkytnuv při tom st-lům účasti. Již tato vada ve spojení s vadou svrchu uvedenou musila vésti ke zrušení nař. rozhodnutí ve směrech v enunciátě uvedených, následkem toho odpadá potřeba zabývati se otázkami dalšími, zejména otázkou úplnosti obsahu výroku vyvlastňovacího, kontroly odebíraného množství a dalšími ve stížnosti uplatňovanými námitkami.

Citace:

Č. 10978. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 218-228.